ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2002.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2002/2023-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. Š. , zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalované I. S. , zastoupené JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 C 179/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2023, č. j. 21 Co 54/2023-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marcela Marčišina.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 38 C 179/2021-92, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku označeného jako parc. č. XY o výměře 155 m 2 v katastrálním území XY, vymezeného v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku Ing. Vladimíra Duška č. 316-153/2021 z 21. 10. 2021 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 21 Co 54/2023-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobkyně kupní smlouvou ze 4. 11. 2005 zakoupila pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a krátce po koupi zjistila, že úzký pás u hranic jejího plotu (uvnitř zaplocení pozemku parc. č. XY) by měla vlastnit J. K., která jí následně pozemek prodala smlouvou z 6. 1. 2006. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že za takových okolností lze za běžnou opatrnost považovat ověření hranic pozemku žalobkyně, která by pouhým nahlédnutím do katastrální mapy musela zjistit, že mezi pozemkem zakoupeným od J. K. a pozemkem parc. č. XY je uvnitř zaplocení ještě sporný pozemek. Žalobkyně tak sporný pozemek nemohla nejméně od 6. 1. 2006 držet v omluvitelném omylu, a tedy ani být jeho oprávněným držitelem, k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku proto nedošlo.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
5. Dovolání považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení 1) otázky, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti hmotného práva“ a 2) právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
6. Uvádí, že zahradu užívala už od koupě až po plot s betonovými sloupky, který po desítky let odděloval sousední pozemek. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zakoupením pozemku kupní smlouvou z 6. 1. 2006 pozbyla dobrou víru, že je vlastníkem sporného pozemku a že bylo spravedlivé po ní požadovat, aby nahlédla do katastrální mapy. Žalovaná nemá právnické vzdělání, proto poté, co ji oslovila J. K. a nabídla jí pozemek za bagatelní částku (6 180 Kč) neoslovila advokáta, který by danou záležitost přezkoumal, neboť jí to za této situace přišlo zbytečné, když odměna advokáta by částku, pomocí které se situace vyřešila, výrazně přesáhla. Poté celou oplocenou zahradu nerušeně užívala až do března 2020, neměla povědomí o tom, že je ještě jeden sporný pozemek, neboť žalovaná byla až do března 2020 zcela pasivní a držbu sporného pozemku žalobkyní nikdo nezpochybňoval. Připomíná, že podle §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná.
7. Za dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku považuje, zda držela-li žalobkyně omylem dva cizí pozemky a vlastník jednoho z nich byl po dobu více než 14 let zcela pasivní, kdežto s vlastníkem druhého pozemku byla uzavřena kupní smlouva za bagatelní kupní cenu 6 180 Kč a tento problém byl vyřešen bez právně vzdělané osoby, nemělo zakoupení jednoho sporného pozemku za následek zánik dobré víry ohledně druhého drženého pozemku, neboť žalobkyně neměla potřebu oslovit za tohoto stavu advokáta nebo zkoumat katastrální mapy ani vynakládat další prostředky, když její držbu zahrady nikdo nezpochybňoval. Tuto právní otázku vyřešil dle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně.
8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Uvádí, že dovolání nesplňuje zákonné náležitosti mimořádného opravného prostředku, neboť prakticky vyjadřuje pouhý nesouhlas žalobkyně s rozsudky soudů obou stupňů. Žalobkyně nemohla být v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, neboť pozemek zakoupený v roce 2006 představuje polovinu příjezdové komunikace, druhou polovinu představuje právě sporný pozemek. Dobrou víru žalobkyně nijak neprokazuje, nebyla schopna vyvrátit ani současný stav zápisu ve veřejném seznamu, tedy že vlastníkem sporného pozemku je žalovaná.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle §237 zákona o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Dovolání je na samé hranici jeho věcné projednatelnosti, neboť dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti hmotného práva, neodkazuje však na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by odvolací soud nerespektoval, a žádnou obecnou právní otázku z „oblasti hmotného práva“ ani v dovolání neformuluje. Jako otázku dovolacím soudem neřešenou pak formuluje otázku, která směřuje k řešení konkrétní skutkové situace, která nastala v daném sporu.
14. S benevolentním přístupem dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání
– vzhledem k jeho následnému obsahu, lze usuzovat na přípustnost vymezenou řešením otázky posouzení ztráty dobré víry a s tím související běžné (obvyklé) opatrnosti držitele, kterou dovolatelka považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou.
15. Otázka dobré víry držitele však byla judikaturou Nejvyššího soudu v potřebném rozsahu vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
17. Přestože obecně není pro naplnění podmínek oprávněné držby nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014), mohou potřebu investigativní aktivity držitele vyvolat okolnosti, na základě kterých musel mít pochyby o skutečném stavu věci. Nedostatek investigativní aktivity držitele, který musel mít pochyby o skutečném stavu věci a nepokusil se o jeho zjištění, tedy nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, jeho dobrou víru zpochybňuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018).
18. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
19. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že zjistila-li žalobkyně krátce po zakoupení pozemku, že je k němu připlocen také pozemek jiného vlastníka, muselo jít být zřejmé, že hranice, ve kterých se držby zahrady ujala, neodpovídají skutečným hranicím zakoupeného pozemku. Musela mít tedy pochybnosti, kam až její pozemek sahá, když navíc od komunikace byla zahrada oddělena ploty, které měly různá provedení. Obvyklé míře opatrnosti by za takové situace odpovídalo alespoň nahlédnutí do katastrální mapy, ze které by žalovaná musela zjistit, že užívá rovněž sporný pozemek žalované.
20. Úvahy soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, jsou dostatečně odůvodněny a v daném konkrétním případě nejsou ani zjevně nepřiměřené, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
22. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 19. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu