ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2147.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2147/2023-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce F. H. , zastoupeného JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované obci Malé Březno , se sídlem v Malém Březně 1, IČO: 00266060, zastoupené JUDr. Romanem Hajným, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova třída 1208, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 378/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 12 Co 242/2022-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 12 C 378/2019-137, určil, že je žalobce vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 12 Co 242/2022-178, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi soudů tím, že na žalobce klade z hlediska testu dobré víry „vzhledem ke všem okolnostem“ zvýšené požadavky, resp. požadavky natolik vysoké, že pokud by byly aplikovány obecně, byl by institut vydržení v praxi v podstatě neaplikovatelný. Napadené rozhodnutí je podle něj v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, 22 Cdo 3425/2012, 22 Cdo 3425/2012, 22 Cdo 2211/2000, 22 Cdo 1489/2012, 22 Cdo 4484/2007, 22 Cdo 2451/2011, či nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10. Odvolací soud nedostatek dobré víry žalobce jako držitele předmětného pozemku dovodil pouze z jedné okolnosti, jež se vztahovala k převodu pozemku na J. R., a zcela pominul – na rozdíl od soudu prvního stupně – relevantní okolnosti jiné. Dále předložil několik dosud neřešených otázek: Vztahuje se princip poměřování výměry pozemků jako jedno z hledisek pro posouzení „dobré víry vzhledem ke všem okolnostem“ toliko k případům, kdy se jedná o vydržení sousedního pozemku? Je kategorie „dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem“ takovou kategorií dobré víry, která zakládá u subjektu (neprofesionála) povinnost znát do důsledku právní předpisy evidence nemovitostí? Je přípustné, aby na subjekt (neprofesionála) byl obecnými soudy kladen důraz na detailní znalost jeho nemovitostí (jejich výměry, nespojité značky) pod sankcí ztráty dobré víry v případě, kdy státní orgán na úseku správy nemovitostí tuto chybu odstraní cca po 25 letech, a to ještě na popud třetí osoby? Může nezávazný údaj katastru nemovitostí (plocha parcely) vyvrátit „dobrou víru vzhledem ke všem okolnostem“ u subjektu nárokujícího vydržení pozemku? Žalobce je také toho názoru, že mu soud svým postupem neposkytl řádnou ochranu vlastnického práva garantovanou ústavním pořádkem (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10). Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není dán způsobilý dovolací důvod; jde spíše o právní polemiku s účelovým výkladem. Odvolací soud v řízení postupoval zcela pečlivě a podrobně a jeho rozhodnutí žalovaná považuje za správné. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že danou věc přezkoumal toliko v intencích dovolacích námitek, tj. pouze z hlediska možného vydržení předmětného pozemku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v době od 17. 1. 2000 do 17. 1. 2010. Další možné způsoby nabytí vlastnického práva žalobce v dovolání neuplatnil a odvolací soud se jimi ostatně ani nezabýval.
Žalobce vymezil otázku posouzení své dobré víry při držbě předmětného pozemku, kterou dále konkretizoval vymezením navazujících právních otázek.
Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dostupný též stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012, a judikatura tam citovaná). Podle ustálené judikatury zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5 472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá u držitele vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4 243 v Souboru)].
Odvolací soud v řešené věci vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. XY sestával historicky ze dvou nenavazujících částí a tetě žalobce L. H. byla v restituci vydána pouze jeho část. Podstatné z hlediska nabývacího titulu žalobce je, že předmětem darovací smlouvy ze dne 14. 1. 2000 byl pozemek označený jako „parcela č. XY ostatní plocha o výměře 1928 m 2 v k. ú. XY“. V roce 2002 katastrální úřad v rámci odstranění nespojité hranice parcel vyznačil ve prospěch žalobce jeho vlastnické právo k nově vzniklé parcele č. XY. Odvolací soud doplnil dokazování kupní smlouvou ze dne 30. 11. 2005, podle níž žalobce převedl na kupujícího J. R. za celkovou kupní cenu 2 078 365,50 Kč vlastnictví k tam označeným pozemkům v obci a k. ú. XY, mimo jiné k pozemku parc. č. XY ostatní plocha o výměře 1928 m 2 a k pozemku parc. č. XY ostatní plocha o výměře 684 m 2 .
Odvolací soud učinil závěr, že žalobce jako vlastník většího množství pozemků, pro něhož dispozice s nimi nebyly ojedinělou záležitostí, musel při běžné opatrnosti nejpozději v roce 2005 při převodu pozemků zjistit, že předmětný pozemek není totožný s tím, který mu darovala teta. V kupní smlouvě byl označen jak pozemek parc. č. XY o výměře 1928 m 2 , který byl předmětem darování od tety, tak i pozemek parc. č. XY o výměře 684 m 2 , k němuž žádný titul neměl. Již v tomto okamžiku musel žalobce získat důvodné pochybnosti o tom, že je vlastníkem sporného pozemku bez ohledu na to, že byl jako jeho vlastník zapsán v katastru nemovitostí, neboť absence nabývacího titulu je objektivní okolností vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V případě, že snad považoval pozemek parc. č. XY pouze za jinak označenou součást darovaného pozemku, a tudíž za své vlastnictví, pak odvolací soud dovodil, že s patřičnou opatrností nejednal a bez ohledu na jeho subjektivní přesvědčení nemohl být nadále v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že je jeho vlastníkem. Nejméně od roku 2005 se proto držba žalobce neopírala o objektivně přijatelnou dobrou víru. Jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby pak odvolací soud dále uvedl, že k vydržení by nemohlo dojít ani na základě omluvitelného omylu o výměře darovaného pozemku.
Dovolací soud úvahu odvolacího soudu přezkoumal a dospěl závěru, že je správná, resp. nikoliv zjevně nepřiměřená. Z toho důvodu v dovolacím řízení obstojí.
Většina námitek žalobce v dovolání směřuje ke katastrálním a evidenčním souvislostem. Na nich však odvolací soud svůj závěr nezaložil. Jeho argumentace spočívá v tom, že obezřetný držitel by si měl být vědom, že převádí pozemky o jiné velikosti, než je nabyl. Jinými slovy by v takovém držiteli mělo vyvolat pochybnost, nabývá-li podle darovací smlouvy pozemek o určité velikosti a následně – byť zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník – převádí kupní smlouvou pozemek, resp. pozemky, jejichž výměra je v součtu větší, nežli u pozemku skutečně nabytého. Závěr, že žalobce nebyl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, jestliže údaj o velikosti pozemku v nabývacím titulu byl odlišný od údaje v kupní smlouvě, kterou pozemky převáděl, proto není zjevně nepřiměřený.
Dovolací soud neshledal důvodnými dovolací námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalobce pro uzavření kupní smlouvy z roku 2005, který samostatně mohl vést k zamítnutí žaloby. Nezabýval se proto již pro nadbytečnost námitkami zpochybňujícími druhý závěr odvolacího soudu vedoucí k zamítnutí žaloby, a to otázce poměru výměry pozemků.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že i kdyby z pohledu žalobcem tvrzeného vydržení zvažoval pro žalobce nejpříznivější variantu, žalobce by se vlastníkem předmětného pozemku na základě vydržení nestal. Držby se žalobce sám chopil v roce 2000, takže v době převodu – prodeje – na kupujícího J. R. v roce 2006 žalobce vlastníkem předmětného pozemku být nemohl. Pokud by si mohl nabyvatel J. R. započíst (případně) dobu držby svého právního předchůdce – žalobce, nabyl by vlastnické právo v roce 2010 vydržením on sám. Jestliže by si držbu žalobce započíst nemohl a pozemek žalobci v roce 2012 zpětně prodal, pak by bylo možno z hlediska tvrzeného vydržení uvažovat toliko o tom, že by si žalobce následně započetl dobu držby J. R. jako svého právního předchůdce. Zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vyžadovaná desetiletá vydržecí doba by však v takovém případě nebyla do 31. 12. 2013 splněna, protože J. R. uzavřel kupní smlouvu v roce 2006.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu