ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2604.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2604/2023-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně N. M. , zastoupené JUDr. Andreou Maláskovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Tišnově, náměstí Komenského 124, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Fadingerem, advokátem se sídlem v Tišnově, Brněnská 184, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 196/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 13 Co 255/2022-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 13 261,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Andrey Maláskové, LL.M., advokátky se sídlem v Tišnově, náměstí Komenského 124.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 29 C 196/2021-78, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I), předmětnou nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu na předmětné nemovitosti částku 586 580 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Dále řízení zastavil v části, ve které se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky 400 000 Kč (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
[2] K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 13 Co 255/2022-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a IV (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
[3] Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovodil ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při „jehož řešení“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a „má proto být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Odvolací soud měl za podklad svého rozhodnutí vzít skutečnosti, které nebyly řádně zjištěny, v důsledku čehož je právní posouzení předčasné a nesprávné. Úvahy odvolacího soudu také považuje za zjevně nepřiměřené, neboť žalobkyni svědčí pouze velikost spoluvlastnického podílu, nikoliv však další právně relevantní kritéria, která odvolací soud zcela pominul. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neboť za podklad svého rozhodnutí vzal skutečnosti, které řádně zjištěny nebyly. Zjištěné skutečnosti podle něj nemají oporu v provedeném dokazování, pročež jde o extrémní rozpor skutkového závěru s provedenými důkazy (v tomto směru dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4288/2016). Hodnocení důkazů pak odvolací soud provedl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nevyhovuje zásadám spravedlivého procesu. Žalovaný se taktéž dovolával nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 968/18, v němž je kladen důraz na povinnost soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil k novému projednání.
[4] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť nesplňuje podmínky stanovené v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání není vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel odkazuje na dvě kritéria §237 o. s. ř., která se vzájemně vylučují. Dále žalobkyně uvádí, že se žalovaný domáhá pouze revize skutkových zjištění odvolacího soudu a taktéž se vyjadřuje k jednotlivým námitkám dovolatele. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
[5] Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
[6] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[8] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
[9] Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
[10] Dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
[11] V předloženém dovolání nebyla vymezena žádná zobecnitelná právní otázka, ať už hmotného či procesního práva, kterou by se dovolací soud mohl zabývat, natož s řádně vymezenou přípustností dovolání.
[12] Žalovaný dovoláním polemizuje toliko se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Dovolatel např. rozporuje, že žalobkyně jako majoritní vlastník spolu s dcerou byla nucena po rozvodu manželství pro chování žalovaného nemovitosti opustit, že nyní nemá možnost v domě bydlet, že má dostatečné prostředky na provedení rekonstrukce, že do předmětné nemovitosti investovala instalací nové kuchyňské linky a plynového kotle, že se finančně podílela na rekonstrukci předmětné nemovitosti v době trvání manželství účastníků řízení a že pečuje o svou matku, která v domě bydlí z titulu věcného břemene doživotního užívání nemovitosti. Dále zpochybňuje také skutkové zjištění, že od roku 2009 do roku 2018 nepřispíval na náklady spojené s užíváním nemovitosti a že od roku 2018 přispívá jen minimální částkou 1 140 Kč. Všechny tyto námitky jsou však pro dovolací přezkum zcela irelevantní, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
[13] Dovolatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, aniž by vymezil, v čem takový rozpor shledává. Dovolací soud předně zdůrazňuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Současná právní úprava dovolacího řízení nadto ani nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odkazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, pak pomíjí, že v daném řízení dovolací soud postupoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Tyto námitky proto bez dalšího nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
[14] To platí i pro odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), a povinnost soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů, neboť žalovaný v dovolání ani neuvádí, s jakou jeho argumentací se odvolací soud nevypořádal. Z obsahu celého dovolání je zřejmé, že dovolatel rozporuje pouze nalézacími soudy provedené hodnocení důkazů, které však nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
[15] Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
[16] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu