ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1649.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1649/2023-105
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) K. K. a b) O. K. , oba zastoupeni JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 969/33, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojická 1904/14, o zaplacení částky 193.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 131/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 39 Co 281/2022-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 39 Co 281/2022-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2022, č. j. 45 C 131/2021-56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobci domáhali částky 193.600 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, dle dohody o zablokování prodeje nemovitosti ze dne 21. 12. 2020.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 45 C 131/2021-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 193.600 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 39 Co 281/2022-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Soudy nižších stupňů přitom vyšly z toho, že:
a) Mezi žalobci (jako zájemci) a žalovaným (jako prodávajícím) byla dne 21. 12. 2020 uzavřena dohoda o zablokování prodeje blíže určené nemovitosti (dále jen „Smlouva“), bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného.
b) Dle Smlouvy bylo ujednáno, že blokační lhůta uplyne dne 15. 3. 2021. Blokační poplatek činil 387.200 Kč, kupní cena nemovitosti 16.000.000 Kč.
c) Dle odstavce VIII. článku 1.1 Smlouvy byl vymezen předmět dohody, a to závazek prodávajícího rezervovat výhradně pro zájemce možnost uzavřít po dobu trvání blokační lhůty smlouvu o smlouvě budoucí kupní či kupní smlouvu o převodu nemovitosti s prodávajícím za dohodnutou kupní cenu, a naopak závazek zájemce složit do tří pracovních dnů ode dne uzavření uvedené dohody na účet zprostředkovatele blokační poplatek.
d) Dle čl. 2.1 Smlouvy se prodávající a zájemci zavázali, že nejpozději v poslední den trvání blokační lhůty uzavřou kupní smlouvu.
e) Dle čl. 3.5 Smlouvy nebude-li nejpozději v poslední den trvání blokační lhůty mezi prodávajícím a zájemcem uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní či kupní smlouva z důvodů na straně prodávajícího, zavazuje se prodávající uhradit zájemci smluvní pokutu ve výši 50 % hodnoty blokačního poplatku, smluvní pokuta je splatná ve lhůtě pěti dnů od doručení písemné výzvy. Tím není dotčen nárok na náhradu škody přesahující smluvní pokutu. Obdobně byl zajištěn závazek zájemců.
f) Dne 10. 2. 2021 byla žalovanému adresována výzva ke splnění závazku z dohody o zablokování prodeje nemovitosti. Datum blokační lhůty je do 15. 3. 2021, do této doby byl žalovaný povinen uzavřít kupní smlouvu o prodeji předmětné nemovitosti.
g) V řízení byl prokázán obsah návrhu kupní smlouvy mezi účastníky, jakož i nepodepsaný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětné jednotce.
h) Z obsahu e-mailové korespondence ze dne 6. 1. 2021 vyplynulo, že zprostředkovatel (Fincentrum Reality s. r. o.) zaslal žalovanému e-mail o tom, že žalobkyně nevidí problém v datu předání bytu, konkrétně v červnu či červenci. Šlo o reakci na e-mail žalovaného ze dne 6. 1. 2021, v němž žalovaný konstatoval, že v bytě bydlí a bude si muset najít jiný byt, což bude chvíli trvat. Žalobkyně měla odsouhlasit termín po podpisu blokační dohody, žalovaný požadoval nikoli tři, ale čtyři měsíce. Blokační dohoda to neuvádí. Žalovaný by se v případě uskutečnění prodeje chtěl co nejdříve přestěhovat, nemá kam, to je hlavní důvod, proč byt prodávat nechce. Nechce kupní smlouvu řešit a chce se vyhnout sporným bodům.
i) Z další e-mailové komunikace žalovaného vůči zprostředkovateli z ledna 2021 vyplynulo, že žalovaný nemá další zájem na prodeji bytové jednotky. Dne 17. 1. 2021 zaslal žalovaný zprostředkovateli e-mail s údajem, že se nemá kam stěhovat a žádal, aby žalobcům sdělil, že od prodeje definitivně odstupuje.
j) Dne 25. 3. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě smluvní pokuty s odkazem na bod 3.5 Smlouvy, podle něhož vznikl žalobcům nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 % hodnoty blokačního poplatku.
5. Soud prvního stupně dovodil, že důvody, které žalovaný v rámci své obrany uvedl, jsou zástupné či účelové. Z e-mailové korespondence totiž vyplývá zcela jednoznačně, že žalovaný během kontraktačního procesu nenalezl svým představám odpovídající byt, nebyl ochoten situaci řešit ani jinou formou, včetně využití nabízeného nájmu ze strany jiného makléře, a rozmyslel si celý prodej svého bytu. S ohledem na to žalovaný porušil svou smluvní povinnost, když pouze na základě vlastního rozhodnutí zmařil kontraktační proces, a je namístě, aby uhradil žalobcům sjednanou pokutu.
6. K otázce moderace smluvní pokuty soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta jednak byla pro všechny strany sjednána ve stejné výši, jednak nepřesahuje míru odpovídající daným poměrům, neboť jenom dohoda o ceně byla sjednána ve výši 16.000.000 Kč, přičemž 50 % ze sjednaného blokačního poplatku ve výši 387.200 Kč se nejeví nijak přemrštěné. S ohledem na to soud neshledal důvod pro moderaci dané smluvní pokuty.
7. Odvolací soud přejal právní posouzení soudu prvního stupně. K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud doplnil následující.
8. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku, že předmětem blokační dohody byl závazek žalovaného jako prodávajícího rezervovat pro žalobce jako zájemce možnost uzavřít po dobu jejího trvání kupní smlouvu, a žalovaný tento závazek neporušil. To odvolací soud odůvodnil tím, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že nedojde k uzavření ani smlouvy budoucí kupní ani přímo kupní smlouvy z důvodů na straně žalovaného jako prodejce.
9. Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalovaného o tom, že svým obsahem je dohoda o zablokování prodeje nemovitosti smlouvou o smlouvě budoucí kupní, přičemž žalobci nikdy nezaslali žalovanému výzvu k uzavření kupní smlouvy ve smyslu §1788 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).
10. Odvolací soud k tomu dovodil, že posuzovaný vztah se neřídí úpravou smlouvy o smlouvě budoucí dle §1785 a násl. o. z., neboť v dané věci ze smlouvy o zablokování prodeje nemovitosti ani obecnou formou nevyplývá obsah ani smlouvy o smlouvě budoucí kupní, ani obsah smlouvy kupní, smlouva se vztahuje ke smlouvě o zprostředkování, uzavřené mezi zprostředkovatelem a žalovaným, a upravuje pouze práva a povinnosti smluvních stran ve vztahu k zablokování možnosti prodeje předmětné nemovitosti po blokační dobu.
11. V dané věci dle odvolacího soudu závazek žalovaného nevyplývá z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, ale ze smlouvy občanským zákoníkem výslovně nepojmenované, konkrétně o zablokování prodeje nemovitosti. Tato smlouva byla mezi účastníky sporu a zprostředkovatelem uzavřena jako smlouva trojstranná dne 21. 12. 2020 a žalovaný byl ze strany zprostředkovatele v době trvání blokační lhůty vyzván k uzavření buď smlouvy budoucí kupní, nebo přímo kupní. Z uvedených důvodů se proto na věc dle odvolacího soudu neuplatní §1788 odst. 1 o. z.
12. K námitce žalovaného o tom, že podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, odvolací soud uvedl, že ani tato námitka na platnosti ujednání o smluvní pokutě nic nemění, protože mezi žalovaným a zprostředkovatelem byla pro rozhodné období dne 21. 12. 2020 uzavřena zprostředkovatelská smlouva (v pořadí druhá).
13. Konečně k otázce moderace smluvní pokuty a k námitce žalovaného, že žalobci neutrpěli škodu ve výši 193.600 Kč, odvolací soud doplnil, že s ohledem na výši kupní ceny, způsob stanovení blokačního poplatku (2 % z kupní ceny) a způsob stanovení smluvní pokuty (50 % blokačního poplatku), odpovídá výše smluvní pokuty charakteru zajištění povinnosti, k níž byla vázána. Navíc smluvní pokutou v téže výši byl zajištěn i závazek žalobců jako zájemců k uzavření ať již smlouvy budoucí kupní nebo přímo kupní a zajištění závazků tak bylo vyrovnané.
14. Na tomto základě odvolací soud potvrdil jako věcně správně rozhodnutí soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V konkrétnosti dovolatel předkládá k posouzení otázky:
a) „zda kontraktační povinnost může být založena jinou smlouvou, než je smlouva o smlouvě budoucí“,
b) „zda právní jednání zaznamenané v Dohodě o zablokování prodeje nemovitosti lze posoudit jako smlouvu o smlouvě budoucí“,
c) „zda povinnost uzavřít realizační smlouvu vzniká zavázané osobě i tehdy, pokud ji nevyzve osoba oprávněná k uzavření realizační smlouvy, ale vyzve ji třetí osoba“,
d) „zda vznikne povinnost zaplatit smluvní pokutu, jestliže není prokázána existence hlavního závazku, který má smluvní pokuta utvrzovat“,
e) „vymezuje otázku moderace smluvní pokuty“.
16. Dovolatel namítá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jež spočívá v absenci řádného odůvodnění a vysvětlení úvah v odůvodnění rozsudků a nevypořádání se s námitkami vznesenými žalovaným, jak vyžaduje §157 o. s. ř.
17. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že navrhují, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
20. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Právní poměr mezi účastníky se dle §3028 odst. 1 o. z. řídí ustanoveními zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
22. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu předmětné dohody o zablokování prodeje nemovitosti stejně jako v otázce moderace smluvní pokuty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je též důvodné.
24. Podle §555 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu (odstavec 1). Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (odstavec 2).
25. Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
26. Dle §1785 o. z. se smlouvou o smlouvě budoucí nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem
27. Podle §2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
28. Podle §2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
29. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v §555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ve kterém uvedl, že ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
30. Při zkoumání projevené vůle je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky, výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. výkladový předpoklad racionálních aktérů a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, včetně předchozí judikatury tam citované). Ústavní soud zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod č. 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
31. V posuzované věci, jde-li o zjišťování obsahu dohody o zablokování prodeje nemovitosti, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, porušení jaké konkrétní povinnosti ze smlouvy zakládá právo žalobců na smluvní pokutu. Odvolací soud tak s odkazem na čl. 3.5 Smlouvy dovozuje, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že nedojde k uzavření ani smlouvy budoucí kupní ani přímo kupní smlouvy z důvodů na straně žalovaného jako prodejce. Současně však odvolací soud dovozuje, že pro posouzení věci není určující právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí dle §1785 o. z., jež obecně reguluje povinnost jedné či více ze stran smlouvy ke kontraktační povinnosti.
32. Takto zjištěný obsah právního jednání je vnitřně rozporný, neboť na jedné straně spojuje vznik práva na smluvní pokutu s porušením povinnosti uzavřít smlouvu kupní či smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve sjednané lhůtě, aniž by však posuzoval existenci této povinnosti na straně dovolatele a její porušení. Na straně druhé odvolací soud konstatuje, že v dané věci ze smlouvy o zablokování prodeje nemovitosti ani obecnou formou nevyplývá obsah ani smlouvy o smlouvě budoucí kupní, ani obsah smlouvy kupní. Je-li proto vyloučena aplikace §1785 a násl. o. z. (jak dovozuje odvolací soud), pak není zřejmé, jakou smlouvu (s jakým obsahem) měl dovolatel vůbec uzavřít, resp. jak by byl její obsah určen (tak jak předpokládá §1787 o. z.). Za této situace nelze uzavřít, že dovolatel tuto svoji povinnost porušil, jestliže doposud nebyl výkladem právního jednání určen obsah této povinnosti.
33. Nejvyšší soud se povahou tzv. rezervačních smluv (ve věci zde vedené jde o Dohodu o zablokování prodeje nemovitosti) zabýval již v několika svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 110/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, jejichž závěry se dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017, použijí i v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014). Uzavřel, že rezervační smlouvy jsou nepojmenovanými smlouvami, neboť neodpovídají žádnému z typů smluv, jež jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva. Pro obligační vztah účastníků vzniklý rezervační smlouvou je z hlediska vzájemných práv a povinností typické, že zájemce se zavazuje zaplatit peněžní částku jako utvrzení svého zájmu o nabytí věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, a strana, která je nabízí, se zavazuje po určitou dobu zdržet se vymezených právních jednání týkajících se věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
34. Jiná je však situace, kdy z obsahu rezervační smlouvy (zde smlouva o zablokování prodeje) plyne závazek jedné nebo více stran uzavřít v určené lhůtě ujednanou smlouvu (ať již smlouvu kupní či smlouvu o smlouvě budoucí kupní). V takovém případě je namístě závazek stran posoudit dle právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí dle §1785 o. z., jako úpravy co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližší (§10 odst. 1 o. z.).
35. Na tomto právním posouzení ničeho nemění ani to, že smlouva je svojí povahou smíšená či inominátní. Pro právní vztahy z tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou vymezena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran; takto stanovené povinnosti jsou pro ně závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují závazkový vztah obsahem a účelem mu nejbližší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4101/2010).
36. V rámci dalšího výkladu smlouvy je třeba postavit najisto obsah závazkového právního vztahu, resp. povinností žalovaného, jejichž porušení mělo zakládat právo žalobců na smluvní pokutu.
37. Důvodné jsou i námitky dovolatele ohledně posouzení moderace smluvní pokuty odvolacím soudem o tom, že odvolací soud se nezabýval tím, zda vůbec žalobci utrpěli nějakou škodu.
38. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe a uzavřel, že postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v §555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto ) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
39. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž ve svých rozsudcích ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, či ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022.
40. V rámci prvního kroku nově formulovaného pojetí moderace smluvní pokuty musí soud – za použití výkladových metod právního jednání – určit funkci smluvní pokuty (srov. bod 57 rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Pro případ, že se nezdaří prostřednictvím subjektivního výkladu (tj. shodné vůle stran) soudu určit funkci, kterou strany při uzavření smlouvy zamýšlely, nabídl Nejvyšší soud celou řadu vodítek, jimiž může být funkce smluvní pokuty určena. Ve vztahu k funkcím smluvní pokuty vysvětlil, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak, aby smluvní povinnosti dostál. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci, nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační (bod 58 rozsudku).
41. V projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nezabývaly otázkou moderace smluvní pokuty, když z odůvodnění obou rozhodnutí neplyne úvaha soudů nižších stupňů o tom, jaké funkce smluvní pokuta v této věci měla plnit. Až pouze na základě úvahy o účelu (funkci) ujednané smluvní pokuty lze dále zvažovat význam dalších konkrétních okolností případu, pro které je či není dán důvod k soudnímu snížení smluvní pokuty. Právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů je tak neúplné a proto nesprávné.
42. Aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal výsledek těchto úvah, lze pouze obecně připomenout, že shora citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 dovozuje, že na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek §2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení §2050 o. z. (bod 59).
43. K okolnosti, že k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v otázce moderace smluvní pokuty došlo až poté, co odvolací soud vyhlásil napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud doplňuje, že již v usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, vyslovil, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v něm citovanou judikaturu, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 693/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1354/2023).
V. Závěr
44. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
45. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu