ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1863.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1863/2023-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované BXB Development Krč a.s. , se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, identifikační číslo osoby 24237761, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 390/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 354/2022-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 39 C 390/2021-78, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků specifikovaných v předmětném výroku (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 164 Kč (druhý výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle obsahu pouze v rozsahu prvního výroku o věci samé), v němž namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání a jeho doplnění navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu v obdobné věci.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně spatřovala odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně představované rozsudkem ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) při řešení otázky, zda je existence rozsudku na nahrazení projevu vůle překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům. Tato otázka však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně uvedl (srov. například usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, které se týkalo týchž účastníků jako v nyní posuzované věci, avšak ve vztahu k jiným nemovitostem, a usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023), v žalobkyní zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil i s odkazem na svou dřívější judikaturu, že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky tedy nejsou předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Současně s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, dodal, že skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku. V žalobkyní citovaných rozhodnutích tedy dovolací soud neřešil otázku závaznosti výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby (v tomto směru pouze uvedl, že v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků je o vlastnictví oprávněné osoby rozhodováno autoritativně).
V poměrech nyní posuzované věci se naopak uplatní ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci řízení jsou s těmi v předešlé věci totožní [případně vystupují-li v novém řízení (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85/2003 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněného pod č. 48/2001 Sb. rozh. obč. ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (obdobně srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, kde půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s §159a o. s. ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
Od uvedených ustálených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v nyní posuzované věci neodchýlil, pokud uzavřel, že požadavku žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným pozemkům nelze vyhovět, neboť tomu brání pravomocné rozhodnutí soudů o tom, že jejich vlastníkem je právní předchůdce žalované, tj. že nelze vlastnictví právního předchůdce žalované (a žalované jakožto další nabyvatelky) zpochybnit bez zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C 166/2010-179, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 58 Co 378/2013-346, jimiž byl nahrazen projev vůle žalobkyně jako povinné osoby uzavřít s právním předchůdcem žalované jako s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť tyto rozsudky jsou pro soud závazné v nyní posuzovaném řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke stejným pozemkům.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovozovala-li žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na určení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalované (o hodnotu vydaných předmětných pozemků), pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z judikatury Nejvyššího soudu. Existence pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu předchůdce žalované, kterým je soud v řízení o určení vlastnictví žalobkyně vázán, nijak neeliminuje možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (tj. hodnoty vydaných pozemků) pro případ, že byl restituční nárok předchůdce žalované přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu, z níž žalobkyně citovala (viz shora), nijak nezapovídá možnost domoci se vydání takového bezdůvodného obohacení v penězích (odpovídajícího přečerpané hodnotě pozemků) v soudním řízení (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a v něm označenou judikaturu dovolacího soudu).
Přípustnost dovolání nezaloží ani (podle žalobkyně dosud judikaturně neřešená) otázka, jaký je titul k nabytí vlastnického práva v případě, že v rámci restitučního řízení rozhodne soud o vydání náhradních pozemků rozsudkem na nahrazení projevu vůle. Oproti přesvědčení žalobkyně tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a s tímto řešením jsou v souladu závěry odvolacího soudu, podle kterých konečné meritorní soudní rozhodnutí, jímž byla uložena žalobkyni povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (či smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Podle takového soudního rozhodnutí se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod č. 19/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1957/2023).
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení otázky (podle žalobkyně také dosud judikaturně neřešené), zda lze u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany. Takto žalobkyní vymezená právní otázka je svou povahou závislá na řešení otázky výše uvedené, jaký je titul k nabytí vlastnického práva v případě, že v rámci restitučního řízení rozhodne soud o vydání náhradních pozemků rozsudkem na nahrazení projevu vůle. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů rozhodovací praxe řešících problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, podle nichž právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci není vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, ale soudní rozhodnutí, je pak zřejmé, že nemůže být dovolání přípustné ani pro otázku vycházející z nesprávného předpokladu, že právním titulem k nabytí vlastnického práva byla v dané věci smlouva. Není-li totiž s ohledem na výše uvedené právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci vlastní smlouva, nýbrž soudní rozhodnutí, pak je zřejmé, že nelze vlastnické právo nabyvatele takové věci zpochybnit v kategorii ne/platnosti smlouvy (právního úkonu) z důvodů obsažených v §35 a následujících obč. zák. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2781/2023, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3011/2023, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1957/2023).
Pro úplnost Nejvyšší soud k námitkám žalobkyně uvádí, že závěr o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím je činěn na základě provedeného dokazování v daném řízení před soudem, v jehož rámci mohou mít právní význam i skutkové okolnosti vážící se k postavení oprávněné osoby (k existenci nároku na vydání náhradního pozemku a k jeho výši). Případný nesprávný úsudek soudu o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle dotýkající se věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí však není, jak se žalobkyně mylně domnívá, reparovatelný posouzením platnosti smlouvy, k jejímuž uzavření nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím směřuje, ale v rámci instančního přezkumu takového rozhodnutí cestou řádných a mimořádných opravných prostředků.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu