ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1878.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1878/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LKOCZ, a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Osiková 1781/2c, identifikační číslo osoby 28208609, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované Viterra Czech s.r.o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Střekov, Žukovova 1658/27a, identifikační číslo osoby 24148032, zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 707/7, o určení vlastnictví k ochranným známkám, převod ochranných známek a o zaplacení 23 548 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 37/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 1 Cmo 50/2022-126, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 41 Cm 37/2021-110, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 1 Cmo 50/2022-126, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části výroku I, který se týká řízení o určení vlastnictví žalobkyně k původním ochranným známkám (bod 1 petitu žaloby) a poskytnutí daných písemných informací ve vztahu k původním ochranným známkám (bod 5 petitu žaloby) (první výrok). V části výroku I, která se týká řízení o vydání nových ochranných známek žalobkyni (bod 2 petitu žaloby), zdržení se užívání dalších ochranných známek žalovanou (bod 3 petitu žaloby), vzdání se práv k dalším ochranným známkám žalované (bod 4 petitu žaloby) a poskytnutí daných písemných informací ve vztahu k novým a dalším ochranným známkám (bod 5 petitu žaloby) změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že námitka žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se zamítá (druhý výrok). V části výroku I, která se týká řízení o uložení povinnosti žalované uhradit žalobkyni 23 548 000 EUR nebo částku stanovenou znaleckým posudkem s příslušenstvím (bod 6 petitu žaloby), a ve výroku II usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
Usnesení odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním, v němž formulovala několik právních otázek. V konkrétnosti podle ní rozhodnutí závisí na řešení:
a) Otázky, zda může být vznesení námitky existence rozhodčí doložky, s ohledem na konkrétní okolnosti věci, posouzeno jako jednání v rozporu s dobrými mravy, které nepožívá soudní ochrany. Tato otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Poukazovala na analogické použití judikatury vztahující se k námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy a na to, že vznesení námitky podle §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Rovněž odkázala na konkrétní závěry judikatury k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatelky žalovaná v důsledku vlastního nemravného jednání připravila žalobkyni o celý soubor „původních ochranných známek“ a žalobkyně se dostala do situace, kdy nemá objektivně žádné prostředky (byla osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek), aby mohla vést finančně nákladné mezinárodní rozhodčí řízení před rozhodčím soudem ve Vídni, což vede k faktickému odmítnutí spravedlnosti žalobkyni. Ve vztahu k první otázce dovolatelka rovněž namítala, že je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se s argumentací, že námitka existence rozhodčí doložky podle §106 odst. 1 o. s. ř. byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, nevypořádal (resp. se s ní vypořádal nedostatečně).
b) Otázky, zda do okruhu otázek, které dle §2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), lze podrobit rozhodčímu řízení, spadá tvrzený nesoulad formálního zápisu vlastnického práva ve veřejném registru se skutkovým a právním stavem. Dovolatelka poukazovala na to, že ohledně souboru „původních ochranných známek“ sice v minulosti nějaké smlouvy podepsány byly, ale nyní ani jedna ze smluv již neexistuje, a svůj nárok žalobkyně nedovozuje na základě smluv. Dovolatelka je toho názoru, že určovací žaloba podaná na základě naléhavého právního zájmu pro nesoulad konstitutivního zápisu ve veřejném registru vedeném správním orgánem se skutečností s cílem dosáhnout podkladu pro opravu zápisu nemůže být předmětem rozhodčího řízení.
c) Otázky, zda může být rozhodčí doložka neplatná z toho důvodu, že strana namítající její existenci nejednala při sjednávání rozhodčí doložky v dobré víře, neboť cílem sjednání rozhodčí doložky a následných jednání protistrany bylo dovést druhou stranu k insolvenci. Podle dovolatelky žalovaná učinila promyšlené kroky, jejichž důsledkem bylo přisvojení si souboru „původních ochranných známek“ v důsledku předstíraného a neexistujícího právního úkonu na úkor žalobkyně.
d) Dovolatelka poukazovala také na neurčitost namítaného textu rozhodčí doložky; podle ní totiž sjednaná rozhodčí doložka nemůže dopadat na nyní projednávanou věc, neboť žalobkyně neuplatňuje žádné nároky ze smluv, pouze požaduje ochranu pokojného stavu, tj. aby byla zapsána jako vlastník souboru „původních ochranných známek“, neboť nebylo důvodu k tomu, aby jako vlastník byla ve veřejném registru zapsána žalovaná.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že námitka žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se v celém rozsahu zamítá, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I a rozhodnutí soudu prvního stupně v tomu odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné a zčásti trpí neodstranitelnými vadami, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
U otázek týkajících se posouzení arbitrability věci a platnosti rozhodčí doložky [výše shrnuté pod body b) a c)] dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice formulovala konkrétní právní otázky, avšak neuvedla, v čem u těchto dvou otázek spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z kritérií uvedených v §237 o. s. ř. je podle jejího názoru u těchto otázek naplněno. Pokud dovolatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti v tom, že odvolací soud otázky posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou (což by bylo možné dovodit z nadpisu pod bodem 3 na 5. straně dovolání), neuvedla již, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit, a to ani odkazem na spisové značky konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek. Má-li totiž být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolatelčině argumentaci zpochybňující právní posouzení otázek výše uvedených pod bodem b) a c) dovolací soud připomíná, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
K tomu pro úplnost dovolací soud uvádí, že závěr odvolacího soudu, podle kterého sama skutečnost, že předmětem řízení je určení práva zapsaného ve veřejném seznamu, nevylučuje majetkovou povahu takového sporu, o jehož předmětu lze uzavřít smír, a tudíž lze takový spor projednat v rozhodčím řízení, se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 353/2006, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1749/2020).
U námitky týkající se neurčitosti textu rozhodčí doložky [výše shrnuté pod bodem d)] pak dovolatelka neformulovala ani konkrétní právní otázku, ani neuvedla, které z kritérií §237 o. s. ř. považuje u této námitky za splněné. I pro tuto námitku tedy platí výše uvedené, že dovolatelka u ní nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K námitce nepřezkoumatelnosti, resp. toho, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s argumentací žalobkyně, že námitka podle §106 odst. 1 o. s. ř. byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud uvádí, že se jedná o námitku vady řízení. Ta sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka formulovala otázku [výše shrnutou pod bodem a)], zda může být vznesení námitky existence rozhodčí doložky v rozporu s dobrými mravy, jako otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Tato otázka však byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Předně je třeba uvést, že posuzování pravomoci soudu, bez ohledu, zda se tak děje z vlastní iniciativy nebo z podnětu (k námitce) účastníka, a to i z důvodu, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v rozhodčím řízení, představuje zkoumání podmínek řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1166/2013). Úkon účastníka spočívající v námitce nedostatku pravomoci soudu proto nelze považovat za hmotněprávní úkon, neboť jeho následek se projeví v oblasti procesního práva. Jedná se o projev existence tzv. procesněprávního (taktéž civilněprocesního) vztahu mezi soudem a účastníky řízení a mezi účastníky řízení navzájem, který není závislý na původním (případně jen tvrzeném) hmotněprávním vztahu (srov. obdobně důvody např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2856/2010, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2595/2015).
Oproti tomu dovolatelka svojí argumentací poměřuje náležitosti předmětné námitky jako procesního úkonu (resp. jako projevu procesněprávního vztahu účastníků) kritérii hmotného práva (jeho souladu s dobrými mravy) odkazujíc na ustanovení §1 odst. 2, §2 odst. 1, §3, §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nepřiléhavá je proto i argumentace dovolatelky prostřednictvím závěrů rozhodovací praxe o uplatnění námitky promlčení, neboť tato námitka má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že dovolatelka v souvislosti s uplatněním námitky žalované podle §106 odst. 1 o. s. ř. vytýká svojí argumentací spíše zneužití procesního práva žalované ve smyslu §2 o. s. ř. (resp. §6 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014).
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že zneužití procesního práva ve smyslu §2 o. s. ř. může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s ustanovením §41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nebude přihlížet (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3174/2019, nebo ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019).
Zvláštní případ zneužití procesního práva představují tzv. šikanózní návrhy či postupy, které se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a „zneužívá“ ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, §2 o. s. ř.) (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14).
Dovolatelka dovozovala zneužití procesního práva žalované vznesením námitky podle §106 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na to, že dovolatelka nemá dostatek finančních prostředků, aby vedla nákladné řízení před rozhodčím soudem ve Vídni, které si jako forum strany v rozhodčí doložce sjednaly. Uvedená tvrzení, v nichž dovolatelka spatřuje zneužití námitky žalované o existenci sjednané rozhodčí doložky, neodůvodňují závěr, že žalovaná vznesením této námitky zneužila svých procesních práv. Proto neshledal-li odvolací soud v tvrzení dovolatelky, že nemá dostatek finančních prostředků pro vedení rozhodčího řízení před rozhodčím soudem ve Vídni a že naopak vedení civilního soudního řízení by bylo pro dovolatelku finančně dostupné, znaky zneužití procesního práva ze strany žalované, včetně existence úmyslu žalované způsobit uplatněním námitky existence rozhodčí doložky, kterou si strany sjednaly a která byla soudy nižších stupňů shledána platnou (tedy i svobodně sjednanou), dovolatelce škodu a získat tak výhodu nepředvídanou procesním právem, nikterak se odvolací soud od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů řízení, včetně tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu