ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3362.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3362/2023-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Pavla Ludvíka , se sídlem v Libčicích nad Vltavou, Na Vrchách 597, identifikační číslo osoby 71807021, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalované Colonnade Insurance S. A. , se sídlem v Lucemburku, rue Jean Piret 1, L-2350, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 61605, podnikající na území České republiky prostřednictvím Colonnade Insurance S. A., organizační složka, se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 1683/127, identifikační číslo osoby 04485297, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze, Washingtonova 1624/5, o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 204 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 133/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 25 Co 111/2021-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 469 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 2. 2021, č. j. 57 C 133/2015-131, ve výroku o věci samé tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 204 500 Kč od 28. 10. 2015 do 9. 7. 2020, se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodoval tak poté, co jeho předchozí rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 2942/2021-231, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho meritorním výroku napadl žalobce dovoláním.
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázky „(1) jak byla mezi účastníky řízení ujednána pojistná událost; (2) byla žalovaná dle ujednání účastníků řízení a ZoPS [zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě – poznámka Nejvyššího soudu] povinna provádět šetření, zda nastala pojistná událost z primárního pojištění; (3) kdy vznikla žalované dle ujednání účastníků řízení a ZoPS povinnost zahájit šetření a ‚co‘ byla žalovaná povinna šetřit, tedy zda škodní anebo pojistnou událost; (4) byla žalovaná dle ujednání účastníků řízení a ZoPS oprávněná odložit výplatu pojistného plnění do rozhodnutí sporu mezi žalobcem a Primárním pojistitelem.“ Dovolání má za přípustné proto, že odvolací soud při výkladu právního úkonu nepostupoval v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu a že se při odpovědi na otázku č. 4 odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4645/2007, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015).
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Vyslovila přesvědčení, že otázky formulované žalobcem nezakládají přípustnost dovolání, neboť se nevztahují k výkladu obecných závazných právních předpisů, nýbrž ke konkrétním pojistným podmínkám. Žalovaná má za to, že dovolání otvírá jen dílčí otázky, jejichž řešení samo o sobě není způsobilé přivodit změnu napadeného rozhodnutí ve prospěch žalobce. Výklad prosazovaný žalobcem podle jejího názoru zjevně narušuje význam smluvního ujednání o sekundárním pojištěním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Přípustným však dovolání neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Tak jako již v předchozím rozsudku v této věci i nyní dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, či rozsudek ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4636/2018). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního úkonu není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021).
Otázky v dovolání označené pod č. 1 až 3 nejsou otázkami ve smyslu §237 o. s. ř., neboť dovolatel jimi neformuluje obecné otázky výkladu právního předpisu, k jehož sjednocování je dovolací soud povolán, nýbrž konkrétní otázky významné pro posouzení dané věci. Platí však, že námitku dovolatele, že odvolací soud nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu, posuzuje Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi jako uplatnění předpokladu přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3724/2020, a usnesení ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3309/2020).
V souzené věci Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud neřídil závazným právním názorem. Pokynů, které mu byly uloženy předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu v bodech 45 až 46, se držel důsledně, neboť se zabýval tím, za jakých předpokladů vzniká podle pojistných podmínek pojištěnému nárok (nastává pojistná událost), v jakém okamžiku se stává splatným, přičemž přihlédl k obsahu čl. 12.3 a 12.4 pojistných podmínek, a to postupem upraveným v ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“
V podrobnostech se sluší uvést, že odvolací soud v bodě 14 napadeného rozhodnutí s odkazem na příslušná ustanovení pojistných podmínek vyložil, že nárok na pojistné plnění pojištění EuroGAP mohl žalobci (pojištěnému) vzniknout nejprve v okamžiku, kdy předložil pojistiteli potvrzení, v jaké výši mu bude poskytnuto pojistné plnění primárním pojistitelem na základě primárního pojištění (tj. pojištění sjednané pojistnou smlouvy o havarijním pojištěním vozidla), přičemž nutnou podmínkou bylo, aby primární pojistitel danou škodnou událost skutečně likvidoval, a to jako totální škodu. Rovněž se vyjádřil k tomu, v jakém okamžiku se nárok na výplatu pojistného plnění pojištění EuroGap stává dle pojistných podmínek splatným, a dodal, že opačný závěr z čl. 12.3 a 12.4 pojistných podmínek neplyne a nelze jej dovodit ani výkladem dle §266 obch. zák.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí těmi nedostatky, které vykazoval předchozí rozsudek odvolacího soudu, zrušený rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 2942/2021-213, dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se od rozhodovací praxe označené dovolatelem ve smyslu §237 o. s. ř. nikterak neodchýlil.
Otázku pod č. 2 týkající se povinnosti žalované provádět šetření, jakož i otázku pod č. 3 ohledně okamžiku vzniku povinnosti žalované zahájit šetření, včetně konkretizace předmětu šetření, dovolací soud v kasačním rozhodnutí ze dne 30. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 2942/2021-213, neřešil, a to ani v obecné poloze. Nejsou zde tedy obecné právní (judikatorní) závěry, s nimiž by Nejvyšší soud mohl poměřovat právní posouzení, k němuž odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl.
Nadto je vhodné dodat, že odvolací soud neměl důvod tyto otázky řešit, přijal-li závěr, že nárok na pojistné plnění u pojištění EuroGap vzniká až předložením potvrzení ze strany primárního pojistitele o výši pojistného plnění, jež pojištěnému poskytne. Pojištění EuroGap je pojištěním sekundárním, doplňujícím a z hlediska výpočtu pojistného plnění zcela navázaným na částku, kterou primární pojistitel poskytne pojištěnému. Bylo by v rozporu se smyslem tohoto pojištění, aby pojistitel byl povinen prošetřovat, zda nastala primární pojistná událost a v jakém rozsahu má primární pojistitel plnit pojištěnému.
Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka č. 4, při jejímž řešení měl odvolací soud postupovat v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4645/2007, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008 a sp. zn. 23 Cdo 738/2015, podle nichž šetření pojistné události pojistitelem, které je rozhodující pro určení splatnosti nároku na pojistné plnění, nelze zaměňovat s šetřením události ze strany jiných orgánů veřejné moci, respektive pravomocným skončením řízení o náhradě škody.
Uvedené závěry se totiž týkají pojistných smluv, v nichž je pojistná událost vázána na samotný vznik škody, přičemž uskutečnění navazujícího šetření (za smluvených či zákonných podmínek) má vliv na splatnost nároku na pojistné plnění. Odvolací soud však ve vztahu k pojištění EuroGap dospěl k závěru, že podmínkou pro vznik práva na pojistné plnění je rovněž předložení potvrzení, v jaké výši bude pojištěnému poskytnuto pojistné plnění primárním pojistitelem. Za těchto okolností se nemohou uplatnit závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkazuje.
Těchto závěrů se nelze dovolávat ani „přiměřeně“, neboť postavení pojistitele v pojištění EuroGap se významně odchyluje od postavení pojistitele při pojištění krádeže (viz citované rozsudky sp. zn. 25 Cdo 4645/2007 a sp. zn. 25 Cdo 4634/2008) nebo při pojištění odpovědnosti za škodu z provozní činnosti (viz citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 738/2015). Narozdíl od uvedených druhů pojištění je pojištění EuroGap sekundární (doplňující), jeho výpočet je navázán na obnos, který pojištěnému poskytne primární pojistitel ze škodového pojištění. Pojištěný EuroGap směřuje k jinému pojistnému zájmu, neboť má krýt diferenci mezi předem sjednaným limitem a částkou, která bude vyplacena pojištěnému z titulu primárního pojistného plnění. Závěr dovolatele, že pojistitel u pojištění EuroGap by měl plnit i tehdy, zdráhá-li se primární pojistitel plnit, je s charakterem tohoto typu pojištění zcela neslučitelný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu