ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.364.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 364/2023-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně G. N. , zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované L. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 53/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 28 Co 255/2022-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že má za žalovanou pohledávky z titulu vrácení bezdůvodného obohacení jednak ve výši 220 000 Kč, které žalované poskytla dne 23. 1. 2020 převodem ze svého účtu na účet žalované, jednak ve výši 260 000 Kč, které žalované poskytla dne 21. 10. 2020 rovněž převodem na účet. Žalobkyně převedla tyto částky na účet žalované omylem a bez právního důvodu. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení výše uvedených částek dne 16. 2. 2021. Žalovaná na výzvu nijak nereagovala a dluh neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 14 C 53/2021-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 480 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 23. 1. 2020 žalobkyně z účtu č. 983330173/0800 převedla na L. H. nesprávně sdělený účet žalované č. 237657086/0300 částku 220 000 Kč, platbu označila jako „Mercedes“. Ve skutečnosti měla být tato platba určena od L. H. jako plnění na leasing leasingové společnosti UNILEASING a.s., se sídlem v Klatovech, Randova 214. Poté, co se o nesprávnosti žalobkyně dozvěděla, předmětnou částku leasingové společnosti za L. H. Žalobkyně dne 21. 10. 2020 z účtu č. 983330173/0800 převedla na L. H. nesprávně sdělený účet žalované č. 237657086/0300 částku 260 000 Kč, platbu označila jako „Půjčka“ a „D.“. Ve skutečnosti měla být tato platba určena jako zápůjčka L. H. D. V. Poté, co se o nesprávnosti žalobkyně dozvěděla, předmětnou částku za L. H. D. V. uhradila. Dne 16. 2. 2021 právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě částek 220 000 Kč a 260 000 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně v obou případech plnila žalované bez právního důvodu. Ohledně částky 220 000 Kč se totiž nejednalo o plnění žalobkyně žalované, ale o plnění žalobkyně za L. H. leasingové společnosti. K plnění na účet žalované došlo v důsledku nesprávně sděleného údaje L. H. Žalovaná v řízení právní důvod pro plnění této částky žalobkyní žalované neprokázala. Stejná situace byla zjištěna ohledně částky 260 000 Kč, neboť se opět nejednalo o plnění žalobkyně žalované, nýbrž o poskytnutí zápůjčky L. H. D. V., přičemž k plnění na účet žalované opět došlo v důsledku nesprávně sděleného údaje L. H. Žalovaná neprokázala právní důvod pro plnění ani této částky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že v poměrech projednávané věci nebyl dán právní důvod u žádné z plateb zaslaných žalobkyní žalované. Z toho důvodu odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku I žalovaná dovoláním. Žalovaná v prvé řadě namítla, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4266/2014, pokud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů podle §219a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dále měl podle žalobkyně odvolací soud pochybit, jestliže v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu žalovanou nepoučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nezjišťoval další okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy. Konečně měl odvolací soud nesprávně posoudit otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně v případě, že dojde k bezdůvodnému obohacení třetí osoby v důsledku zaslání platby na chybné číslo účtu, jestliže osoba, z jejíž účtu bylo placeno, jednala na pokyn dlužníka, jehož závazek měl být platbou splněn, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalované, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť žalovaná uvedenou námitku vznesla až v podaném dovolání, a nikoliv v řízení před soudy nižších stupňů, ačkoliv tak mohla učinit. Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, proto ani dosud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).
K tomu dovolací soud připomíná, že obrana žalované před soudy nižších stupňů byla založena na tvrzení, že obě platby (ve výši 220 000 Kč a 260 000 Kč) na její účet zaslala žalobkyně vědomě a že zde byl právní důvod pro takové plnění. Uvedenou skutkovou verzi se však žalované v řízení prokázat nepodařilo, naopak soudy vyšly ze skutkového závěru, že ve skutečnosti byla první platba (ve výši 220 000 Kč) určena od L. H. jako plnění na leasing leasingové společnosti a druhá platba (ve výši 260 000 Kč) měla představovat zápůjčku od L. H. D. V.
Namítá-li žalovaná dále v dovolání, že nebyla poučena ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., dlužno uvést, že prostřednictvím uvedené námitky předestírá vadu řízení před soudy nižšího stupně. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Vytýkanou vadou řízení ostatně netrpí.
Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06).
Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (na základě výše popsaných skutkových zjištění o důvodech obou provedených plateb), poučení žalované podle §118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě, jak se zřejmě žalovaná v dovolání domnívá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněný pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
Konečně ani námitka žalované, kterou odvolacímu soudu vytýká, že pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů nezrušil rozsudek soudu první stupně, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i jejím prostřednictvím žalovaná namítá vadu řízení před odvolacím soudem. Jak již ale uvedeno shora, takovou výtkou se Nejvyšší soud může zabývat pouze tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není případ projednávané věci.
Nadto lze poznamenat, že vytýkanou vadou řízení před odvolacím soudem netrpí. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu).
Poměřováno těmito závěry rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné není. V posuzovaném případě je z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že provedl dokazování výslechem účastníků řízení, svědků a listinnými důkazy, jež v odůvodnění svého rozhodnutí reprodukoval, a po jejich zhodnocení vysvětlil, z jakých důvodů v plném rozsahu uvěřil výpovědi svědka L. H. a svědka D. V. a z jakých důvodů výpověď svědka D. H. a vyhodnotil jako nevěrohodnou. Nelze mít ani za to, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo na újmu žalované z hlediska její možnosti uplatnit odvolací námitky.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozhodnutí podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu