ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3654.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3654/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 142/11, o zaplacení částky 32 958 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 10 701,23 Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení 24 277,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 323/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022, č. j. 25 Co 130/2022-209, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 C 323/2018-137, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 C 323/2018-137, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022, č. j. 25 Co 130/2022-209, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 985 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 32 958 Kč se zákonným úrokem z prodlení této částky od 17. 10. 2018 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 10 701,23 Kč a úroku ve výši 69,8 % p. a. z částky 27 688,59 Kč od 21. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 107 654 Kč, jako pohledávek ze smlouvy o úvěru č. 9101041271 ze dne 19. 7. 2016.
2. Žalovaný se bránil námitkou, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. 9101041271, na jejímž základě mu byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, je neplatná, protože ji uzavřel v době, kdy byl v tíživé životní situaci a vzal si řadu spotřebitelských úvěrů od nebankovních poskytovatelů, přičemž žalobkyně při schvalování poskytnutí spotřebitelského úvěru nedostála požadavkům ustanovení §9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Platnost ujednání o smluvním úroku ve výši 97,09 % p. a. a o smluvní pokutě ve výši 10 701,23 Kč zpochybnil též z důvodu nepřiměřenosti a zároveň namítl jejich rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně by tak podle názoru žalovaného mohl být oprávněný toliko v části jistiny poskytnutého úvěru, resp. její dosud nesplacené části, která činila 5 554 Kč. Proti této pohledávce však započetl svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalobkyni vzniknout plněním žalovaného na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9100951416 ze dne 1. 9. 2015.
3. Podáním ze dne 9. 1. 2019 žalovaný uplatnil vzájemný návrh ve výši 24 277,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 9. 2018 do zaplacení. Uvedená částka má představovat zůstatek po provedených zápočtech na jeho pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalobkyni vzniknout plněním žalovaného na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9100951416.
4. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 C 323/2018-137, návrh žalobkyně na zaplacení částky 32 958 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 10. 2018 do zaplacení, částky 10 701,23 Kč a úroku ve výši 69,8 % p. a. z částky 27 688,59 Kč od 21. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 107 654 Kč, zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému částku 24 277,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 9. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok pod bodem III).
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva č. 9101041271 je jako celek absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §588 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských, a v části, která nepodléhá zákonné regulaci, do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka platit navýšení 97,09 % ročně, přičemž k datu uzavření úvěrové smlouvy činil obvyklý úrok při nezajištěném úvěru dle statistiky ČNB 10,59 % ročně. Poukázal též na to, že smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako profesionálem a žalovaným jako spotřebitelem adhézním způsobem, tj. na formuláři vypracovaném žalobkyní, v němž žalovaný nemohl nic ovlivnit. Zdůraznil, že ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, se nesmí vytvářet nepřiměřená nerovnováha smluvních stran v neprospěch spotřebitele a je třeba klást důraz na transparentnost a srozumitelnost.
6. Soud prvního stupně dovodil, že tyto požadavky smlouva nesplňuje, neboť obsahuje např. ujednání, že ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se stávají součástí nové jistiny úvěru, a používá též formulace, jimž lze stěží porozumět, např. obrat „přirůstání úroku běžícího až do zaplacení“. Srozumitelným neshledal ani argument žalobkyně, že efektivní úroková sazba sice byla sjednána ve výši 97,09 % p. a., což má odpovídat nominální úrokové sazbě ve výši 69,8 % p. a., spojený s odkazem na vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek. Uvedl, že pro běžného spotřebitele se jeví nepochopitelné, proč má být rozlišováno mezi tzv. výpůjční úrokovou sazbou či nominální úrokovou sazbou, a dospěl k závěru, že je třeba vycházet z takové úrokové sazby, která je uvedená ve smlouvě. I kdyby efektivní úroková sazba ve výši 97,09 % odpovídala nominální úrokové sazbě 69,8 %, i takovou úrokovou sazbu je nutno považovat za absolutně neplatnou. Nárok žalobkyně proto bylo třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení podle §2991 a násl. o. z. Uzavřel, že za stavu, kdy žalobkyně půjčila žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný žalobkyni uhradil 24 446 Kč, zůstává k úhradě neplacená část jistiny představující bezdůvodné obohacení žalovaného ve výši 5 554 Kč.
7. Rovněž smlouvu o úvěru č. 9100951416 soud prvního stupně shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Konstatoval, že otázka platnosti této úvěrové smlouvy byla řešena jako otázka předběžná již v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 212/2018 a tam vyřešena se stejným závěrem, když úroková sazba této úvěrové smlouvy činila 99,24 % ročně. Podle této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 37 000 Kč, z oznámení žalobkyně o ukončení půjčky, datovaného dnem 8. 3. 2016, i z dopisu žalobkyně ze dne 17. 1. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 112 128 Kč, žalobkyni tak vzniklo v rozsahu částky 75 128 Kč bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného. Proti pohledávce žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení v této výši byla započtena pohledávka žalobkyně na vrácení jistiny ve výši 44 851 Kč a úroku z prodlení z této částky od 10. 7. 2018 do 23. 8. 2018 ve výši 8,05 %, tj. 445,13 Kč, vzniklé na základě smlouvy o úvěru č. 9102039696, dále byla proti této pohledávce započtena částka 5 554 Kč dle smlouvy o úvěru 9101041271, k úhradě tak zůstává částka 24 277,87 Kč. Soud proto vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného v části, v níž požadoval zaplacení právě této částky, a dále v části, ve které požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 11. 9. 2018 do zaplacení, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení, stanovené ve výzvě žalovaného ze dne 3. 9. 2018 (nejpozději do 10. 9. 2018).
8. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
9. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný ve svém vzájemném návrhu uplatnil zcela konkrétní tvrzení o obsahu smluvních vztahů účastníků a mimo jiné také tvrdil, že jeho závazek ze smlouvy č. 9100951416 zanikl zaplacením. Z uvedené smlouvy vyplývala povinnost žalovaného uhradit žalobkyni vedle poskytnuté jistiny ve výši 37 000 Kč také úrok a další poplatky v celkové výši 75 128 Kč, takže dluh z této smlouvy činil celkem 112 128 Kč. Žalovaný předložil k důkazu kromě dalších listin také dopis z 8. 3. 2016, jímž mu žalobkyně oznámila, že jeho úvěr č. 9100951416 byl v řádném termínu doplacen. Žalobkyně se k obraně žalovaného a jeho vzájemnému návrhu vyjádřila pouze v podání ze dne 4. 12. 2018, v němž uvedla, že žalovaný vůči žalobkyni žádnou pohledávku nemá, natož aby měl pohledávku započitatelnou, a jím tvrzené pohledávky nejsou pro neurčitost a nejistotu započtení způsobilé. Dále tvrdila, že smlouva o úvěru č. 9100951416 byla žalovaným uhrazena, žalovaný o tom obdržel dne 8. 3. 2016 vyrozumění, jednalo se tedy o uhrazený závazek, který již nebyl pro posuzování úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu ke smlouvě č. 9101041271 relevantní. Dle odvolacího soudu žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 14. 1. 2022 ke vzájemnému návrhu žalovaného uvedla, že jej neuznává a soud prvního stupně na jediném jednání konaném v této věci dne 14. 1. 2022 poučil účastníky podle ustanovení §118b i §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Žádný z nich na základě tohoto poučení nedoplňoval tvrzení, neoznačoval důkazní návrhy, ani nežádal o poskytnutí lhůty.
10. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalobkyně formulovala konkrétní obranu proti vzájemnému návrhu i kompenzační námitce žalovaného až v dovolacím řízení, její předchozí tvrzení uplatněná před soudem prvního stupně o neexistenci započítávané pohledávky a o její neurčitosti a nezpůsobilosti k započtení byla jen zcela obecná a nemohla vést k potřebě poučení podle §118a o. s. ř. Soud prvního stupně žalobkyni řádně poučil podle §118b a §119a o. s. ř., ale ani na základě tohoto poučení žalobkyně do skončení prvoinstančního řízení nic netvrdila a neoznačila žádné důkazní návrhy. Její námitky obsažené v odvolání proto nemohly být přípustnými novotami ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. Ačkoliv nelze vyloučit, že by námitky žalobkyně mohly ovlivnit výsledek řízení, z hlediska úpravy obsažené v ustanovení §205a o. s. ř. byly uplatněny opožděně. Přitom se zjevně nejednalo o skutečnosti, které by žalobkyni nemohly být známy před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo o důkazy, které v té době ještě neměla k dispozici. V odvolacím řízení se tedy prosadil princip neúplné apelace a žalobkyní namítané skutečnosti nemohly založit způsobilý odvolací důvod dle §205 a §205a o. s. ř.
11. Rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž příkladmo označila rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Přípustnost dovolání je dle jejího názoru dána též extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutečností.
12. Dovolatelka předeslala, že v odvolání namítala neplatnost provedeného zápočtu z důvodu neexistence započítávané pohledávky a nedůvodnost vzájemného návrhu. Ohledně smlouvy č. 9100951416, z níž žalovaný dovozuje svou pohledávku použitou k započtení a k uplatnění vzájemného návrhu, v dovolání uvedla, že na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 37 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen dne 3. 9. 2015. Žalovaný měl podle splátkového kalendáře hradit 48 splátek po 2 336 Kč počínaje říjnem 2015, zaplatil však pouze první 4 splátky po 2 336 Kč, poté přestal platit a dne 22. 2. 2016 zaslal dovolatelce dopis, v němž žádal o vyčíslení pro předčasné splacení. Dovolatelka dopisem ze dne 23. 2. 2016 vyčíslila splátku pro předčasné splacení k 24. 3. 2016, poté žalovaný na předčasné splacení smlouvy uhradil dne 4. 3. 2016 částku 45 241 Kč a dne 17. 3. 2016 částku 100 Kč jako poplatek. Téhož dne (17. 3. 2016) byl žalovanému obratem vrácen poplatek 100 Kč a přeplatek na smlouvě ve výši 4 141,67 Kč. Závěr, že žalovaný na tuto úvěrovou smlouvu zaplatil 112 128 Kč, který soud prvního stupně učinil z dopisu datovaného dnem 8. 3. 2016, tedy neodpovídá skutečnosti a pokud žalovaný tvrdil zaplacení této částky, šlo z jeho strany o uvedení nepravdivé informace, o vědomé uvedení soudu v omyl. I kdyby tedy smlouva č. 9100951416 byla neplatná (což dovolatelka popírá), přeplatek na této smlouvě mohl činit maximálně 13 443,33 Kč, což dovolatelka podle svého mínění prokázala, přičemž částku vyšší než tento přeplatek si žalovaný uplatnil k započtení již v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 212/2018. Pro zápočet v tomto řízení proto již žádnou pohledávku neměl a nemá.
13. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ač mu tuto argumentaci v odvolání a v rámci řízení před odvolacím soudem předestřela a navrhla k tomu konkrétní důkazy, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že tak učinila opožděně ve smyslu §205a o. s. ř. a jde tedy o tzv. nepřípustnou novotu. S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí. Namítá, že žalovaný svou údajnou pohledávku doložil pouze potvrzením o uhrazení úvěru, v němž není uvedena částka a kde je i z data zřejmé, že jde o předčasnou úhradu. Zdůrazňuje, že až z rozsudku soudu prvního stupně zjistila, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dopise z 8. 3. 2016, aniž předem poučil účastníky o tom, že z tohoto dopisu učinil zjištění o konkrétní výši úhrady. Má tudíž za to, že právě na takové situace míří ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
14. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto bylo dle jejího názoru překvapivé a dovolatelka v odvolacím řízení zcela v souladu s ustanovením §205a o. s. ř. zpochybnila důkaz, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí o existenci pohledávky užité žalovaným k započtení založil, tj. dopis z 8. 3. 2016. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, opřené výhradně o to, že dovolatelka v odvolacím řízení nepřípustně uvedla nové důkazy, aniž se zabýval důkazy již provedenými, je dle jejího mínění přepjatě formalistické, zejména za situace, kdy dovolatelka nebyla soudem prvního stupně poučena podle §118a o. s. ř.
15. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze všech hledisek, tedy i z toho hlediska, z čeho soud prvního stupně vycházel, a pokud učinil nějaký skutkový závěr bez opory v provedených důkazech, měl jej odvolací soud bez dalšího přezkoumat, i kdyby dovolatelka nenavrhovala důkazy k prokázání opaku, tj. měl sám doplnit dokazování nebo věc vrátit soudu prvního stupně.
16. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13, označila dovolatelka jako samostatný dovolací důvod extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutečností, představující zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí k tomu, že nejde pouze o polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale také o postup odvolacího soudu, který – ač to byla jeho povinnost - se důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, nezabýval, přestože „to bylo v odvolání uplatněno“.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil jeho přípustnost námitkou, že dovolatelka nezformulovala žádnou konkrétní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., ani neuvedla, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak neobsahuje jeho esenciální náležitosti, což dle názoru žalovaného činí dovolání neprojednatelným. Namítl též, že podle platné právní úpravy nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
19. Pro případ, že by dovolání bylo shledáno přípustným, žalovaný namítl, že dovolatelka nesplnila své základní procesní povinnosti, tj. povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ač pro to měla zejména v řízení před soudem prvního stupně dostatek prostoru, a žádné další skutečnosti netvrdila a důkazy neoznačila ani přes poučení o koncentraci řízení. Teprve v odvolání přišla se zcela novými skutkovými tvrzeními a listinami z let 2015 – 2016, tedy existujícími před zahájením soudního sporu, na jejich základě se v odvolacím řízení s odkazem na ustanovení §205a o. s. ř. domáhala zjištění jiného skutkového stavu a téhož se domáhá i nyní v řízení dovolacím. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že všechny tyto novoty byly uplatněny v příkrém rozporu s ustanoveními §118b a §119a o. s. ř. S odkazem na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, namítá, že ustanovení §205a písm. c) o. s. ř. neslouží k přehodnocování skutkových okolností v odvolacím řízení, ale má význam pouze v případech, kdy se například ukáže, že svědek vypovídal o věci pod vlivem výhrůžky nebo že znalecký posudek je falzifikát.
20. Za nepřípustnou a neopodstatněnou má i námitku, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, protože žalovaný v řízení předložil potvrzení o úspěšném doplacení úvěru. Podotýká, že tento doklad vystavila sama dovolatelka, ničeho konkrétního k tomu nenamítala a jedná se o stejné potvrzení, které žalovaný předložil již v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 212/2018 se stejným hodnocením a výsledkem. Navíc se soud prvního stupně při jednání konaném dne 14. 1. 2022 pokusil o smír, přičemž sdělil účastníkům svůj předběžný názor, jak bude ve věci rozhodnuto s ohledem na výsledek řízení sp. zn. 7 C 212/2012. Vytýká-li tedy dovolatelka napadeným rozhodnutím překvapivost, byl by to naopak žalovaný, kdo by byl překvapen rozhodnutím opačným.
21. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto.
22. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud posoudil existenci podmínek dovolacího řízení a přípustnost dovolání.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 C 323/2018-137, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
27. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
28. V té části, v níž dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech soudního řízení a pokud jím odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
29. Ve zbývajícím rozsahu, tj. směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není dovolání nepřípustné z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nárok uplatněný žalobou i nárok uplatněný vzájemným návrhem žalovaného vyplývají ze spotřebitelských smluv.
30. Dovolání však není v tomto rozsahu přípustné podle §237 o. s. ř.
31. Dovolatelka ve svém dovolání sice žádnou otázku, pro jejíž řešení má dovolání za přípustné, výslovně nezformulovala, z obsahu dovolací argumentace je však zřejmé, že vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky přípustnosti nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení podle ustanovení §205a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř.
32. Ve vztahu k přípustnosti nových skutečností a důkazů uplatněných v odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem) podle §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Odvolatelka v odvolání zpochybňovala skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaný na plnění úvěrové smlouvy č. 9100951416 zaplatil celkem 112 128 Kč, které soud prvního stupně učinil z listinných důkazů dopisem žalobkyně z 8. 3. 2016, jímž žalobkyně oznámila žalovanému, že jeho úvěr z této smlouvy je splacen, a dalším dopisem žalobkyně ze dne 17. 1. 2018. Tvrdila-li žalobkyně ve svém odvolání, že žalovaný tuto částku ve skutečnosti na splnění předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni nezaplatil, neboť se jednalo o předčasné splacení úvěru v nižší částce, a k tomuto svému tvrzení navrhovala důkazy, nejednalo se o tvrzení a důkazy, kterými by žalobkyně zpochybňovala věrohodnost provedených listinných důkazů ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (např. by se jednalo o falza), nýbrž prostřednictvím těchto skutečností a důkazů se domáhala odlišného zjištění skutkového stavu (o výši splacených peněžních prostředků žalovaným), než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.
34. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že takto žalobkyní uplatněné skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení nejsou přípustné (nejsou způsobilým odvolacím důvodem) podle §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
35. Ve vztahu k přípustnosti nových skutečností a důkazů uplatněných v odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem) podle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002).
36. Ve vztahu k povinnosti soudu poskytnout účastníkům poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodování k závěru, podle kterého toto poučení slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010).
37. O takovou situaci šlo i v projednávané věci. Soud prvního stupně dospěl k (pozitivnímu) skutkovému zjištění o výši zaplacené částky žalovaným na plnění smlouvy o úvěru č. 9100951416 na základě zjištěného (objasněného) skutkového stavu. Jeho rozhodnutí proto není založeno na stavu důkazní nouze o tomto skutkovém zjištění, a tudíž pro postup podle §118a o. s. ř. nebyl v řízení před soudem prvního stupně důvod.
38. Kromě toho dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že nelze účastníka poučovat o tom, že by žádaného výsledku snad bylo možno dosáhnout na jiném právním a skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 90/2013).
39. Proto neuvedla-li dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně na svoji obranu proti námitce započtení vznesené žalovaným a proti jeho vzájemnému návrhu, že žalovaným uplatněná pohledávka již byla v minulosti použita žalovaným k započtení proti jiné (další) pohledávce žalobkyně (z jiné úvěrové smlouvy) a svoji obranu tak na tomto skutkovém základu v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila (a učinila tak až v odvolacím řízení), nemohlo být k takto neuplatněnému skutkovému základu dáno žalobkyni soudem prvního stupně ani žádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodující skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout důkazy.
40. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že takto žalobkyní uplatněné skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení nejsou přípustné (nejsou způsobilým odvolacím důvodem) podle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť neúspěch žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nebyl důsledkem absence řádného poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
41. Napadá-li žalobkyně ve svém dovolání závěr soudů o tom, že žalovaný na plnění úvěrové smlouvy č. 9100951416 zaplatil žalobkyni celkem 112 128 Kč, zpochybňuje tím ve skutečnosti správnost zjišťování skutkového stavu. Taková námitka způsobu provádění dokazování v sobě neobsahuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.; přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
42. Uvedenou námitkou dovolatelka ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu vady řízení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Navíc skutková zjištění, ke kterým odvolací soud dospěl po provedeném dokazování (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (jímž může být podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), tím spíše nemůže být dovolání pro takové námitky přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017).
43. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že zjištění soudů o výši plnění žalovaného na úvěrovou smlouvu č. 9100951416 představuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními. Takový extrémní rozpor dovolací soud neshledává. A to ani v postupu soudů, které toto zjištění učinily z potvrzení vystaveného žalobkyní o splacení úvěru v dopisech ze dne 8. 3. 2016 a 17. 1. 2018, v nichž není uvedena žádná informace o tom, že se mělo jednat o předčasné splacení úvěru, a žalobkyně takové tvrzení v řízení řádně (tj. v souladu s pravidly tzv. neúplné apelace) neuplatnila.
44. Obdobně pak extrémní nesprávnost takového zjištění neplyne ani ze samotné skutečnosti, že soud prvního stupně tyto listiny neprovedl na ústním jednání k důkazu. Nelze totiž ani pominout, že soud prvního stupně provedl k důkazu rozhodnutí v souběžně vedené věci účastníků u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 212/2018, v níž soudy dospěly rovněž ke zjištění, že žalovaný splnil na úvěrovou smlouvu č. 9100951416 částku 112 128 Kč. Přitom ani v tomto řízení nebylo toto skutkové zjištění soudů shledáno v extrémním rozporu s provedeným dokazování, a to ani soudem dovolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 33 Cdo 3071/2020-239), ani Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1865/21).
45. Proto dospěly-li soudy v projednávané věci ke shodnému skutkovému zjištění o výši žalovaným zaplaceného plnění na úvěrovou smlouvu č. 9100951416 jako ve shora uvedené věci, nemůže takové zjištění již z tohoto důvodu představovat extrémní rozpor v soudy provedeném dokazování (a to i v případě, že by se v procesu dokazování vyskytly některé vady) s důsledky zásahu do základního práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
46. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
47. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu