ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3678.2022.3
sp. zn. 23 Cdo 3678/2022-691
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně STELPRO s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Pod Viaduktem 556/35, identifikační číslo osoby 27082989, zastoupené Mgr. Gabrielou Peňažkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované Perucká 26, s. r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Perucká 2274/26, identifikační číslo osoby 25757628, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, o zaplacení částky 598 761,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 59/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 4 Cmo 98/2021-577, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 28 Cm 59/2010-543, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 598 761,85 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu opírá o to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
- zda může nastat splatnost zádržného sjednaného ve smlouvě o dílo s podmínkou vzniku nároku na zádržné, pokud bude dílo převzato bez vad a nedodělků, když byla soudem vyslovena existence vad díla, jež jsou vadami skrytými, tudíž vadami, které dílo vykazovalo ke dni převzetí díla (tedy vady přejímkové),
a na řešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených:
- zda v případě, kdy má objednatel právo odstranit vady díla (nikoliv však povinnost), a neučinil tak, má-li či nemá právo na zádržné, resp. při jiném výkladu smlouvy, má-li či nemá nárok na zadržení ceny odpovídající slevě dle §437 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“),
- zda a kdo posuzuje výši slevy při jejím uplatnění a jakým způsobem by měla být uplatněna, resp. žalovanou vyčíslena, taková výše dle §439 odst. 4 ve spojení s §439 odst. 1 obch. zák. v případě, kdy by se jednalo o způsob úhrady ceny bez konsekvencí na vady, a
- zda za situace, kdy slevu žalovaná konkretizuje odkazem na její výpočet v podobě nákladů na opravu, toto znamená, že bez jiného bližšího odůvodnění výše požadované slevy mu ji soud nemá přiznat bez ohledu na prokázané vady díla (tak jak to učinil odvolací soud).
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni, aby jí nahradila náklady řízení.
K dovolání se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje jeho zamítnutí, neboť právní posouzení odvolacího soudu má za správné, a podané dovolání tudíž za nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [viz čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“].
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání žalované přípustným neshledal.
Z obsahu dovolání ve vztahu k první z předložených otázek plyne, že dovolatelka zpochybňuje závěry výkladu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi v části týkající se tzv. zádržného. Namítá, že nalézací soudy postupovaly v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které Nejvyšší soud připomněl v kasačním rozhodnutí vydaném v této věci, tj. v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, č. j. 32 Cdo 4443/2017-398. Soudy provedly pouze gramatický výklad, kdežto logický a systematický pominuly, a z provedeného dokazování formou výslechu svědků použily pouze ty pasáže, které gramatickému výkladu vyhovovaly. V tom jí však dovolací nemohl přisvědčit.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným ve shora citovaném kasačním rozhodnutí, po poučení účastníků o nutnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně uzavírání smlouvy o dílo a jejich konkrétního úmyslu při sjednávání platebních podmínek, obsáhle doplnil dokazování k otázce vůle stran při jednání o smlouvě, a to výslechem tehdejších jednatelů účastníků a navržených svědků i předloženými listinami dokumentujícími průběh vyjednávání o obsahu smlouvy (viz body 24 až 34 rozsudku soudu prvního stupně). Následně provedl výklad sporného výrazu při dodržení výkladových pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy (o nějž se jedná v souzené věci – srov. §261 odst. 1 obch. zák.) speciálně též v §266 obch. zák., a dovozených judikaturou, s důrazem na zjištění skutečné vůle účastníků. Odvolací soud se s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil a souhlasil též s výkladem smlouvy, jak jej provedl soud prvního stupně (srov. body 16 a 17 napadeného rozsudku). Úvahám, jimiž byly soudy nižších stupňů při výkladu vedeny, nelze podle názoru dovolacího soudu ničeho vytknout.
Založit přípustnost dovolání není způsobilá ani první z otázek, kterou by měl dovolací soud vyřešit jako otázku v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou.
V její první části se dovolatelka dotazuje, zda má objednatel právo na zádržné, je-li oprávněn odstranit vady díla, avšak neučinil tak. Takovou otázku ale odvolací soud neřešil ani neměl důvod řešit vzhledem k tomu, že popsaná situace nenastala. Podle dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně (pod bodem 40 jeho rozsudku), z nichž vycházel i soud odvolací, „… žalovaný následně přistoupil k odstranění vad na své náklady prostřednictvím třetích osob...“, tzn. že objednatel svého oprávnění vady díla odstranit využil (srov. též body 21 a 22 napadeného rozsudku).
Ze stejného důvodu neměl odvolací soud důvod řešit ani druhou část otázky vznesenou dovolatelkou, zda má objednatel „nárok na zadržení ceny odpovídající slevě dle §437 obch. zák.“ (patrně správně §439 odst. 4 obch. zák. – poznámka Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je s kutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že řešení dané otázky bylo pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Jak je vyloženo shora, tento požadavek žádná z výše uvedených (pod)otázek, předkládaných jako dovolacím soudem dosud neřešené, nesplňuje.
Nadto se sluší dodat, že odvolací soud založil nedůvodnost obrany žalované zadržet část ceny podle §439 odst. 4 obch. zák. na dvou důvodech. Nejprve uvedl, že žalovaná v řízení netvrdila, že by nárok na slevu z ceny díla uplatnila, tj. že by v průběhu řízení či dříve učinila vůči žalobkyni jednostranný úkon, z něhož by bylo zřejmé, že by jí příslušelo právo na slevu z ceny díla v konkrétní výši, že by tedy disponovala takovou pohledávkou a mohla se jí v řízení o pohledávce žalobkyně bránit. Odvolací soud rovněž poznamenal, že vady díla byly již nesporně odstraněny (srov. bod 21 napadeného rozhodnutí).
Již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, přitom Nejvyšší soud formuloval a zdůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Tento závěr se prosadí též v souzené věci. Právní závěr odvolacího soudu, že aplikace §439 odst. 4 obch. zák. předpokládá kumulativní splnění dvou podmínek, a to (i) uplatnění nároku na slevu z ceny díla (resp. že dovolatelka netvrdila, že by tento nárok vůči žalobkyni uplatnila) a (ii) existenci vad, totiž dovolatelka zpochybnila jen se zřetelem k první podmínce (tj. k uplatnění nároku na slevu z ceny díla).
Jako nesrozumitelnou shledává dovolací soud otázku, „zda a kdo posuzuje výši slevy při jejím uplatnění a jakým způsobem by měla být uplatněna, resp. žalovanou vyčíslena, taková výše dle §439 odst. 4 ve spojení s §439 odst. 1 obch. zák. v případě, kdy by se jednalo o způsob úhrady ceny bez konsekvencí na vady“. Z citované otázky není zřejmé, co konkrétně dovolatelka míní obratem „způsob úhrady ceny bez konsekvencí na vady“, tím spíše, že jej užívá v kontextu s dotazem mířícím výslovně na vyčíslení slevy z ceny podle §439 obch. zák., která je nárokem z vadného plnění.
Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008).
Nadto dovolací soud dodává, že formulovaná otázka pomíjí relevantní závěr, na němž stojí napadené rozhodnutí, že zadržet část ceny podle §439 odst. 4 obch. zák. lze mimo jiné vždy jen za předpokladu, že vada stále existuje. V souzené věci však vady, které by odůvodňovaly slevu z ceny díla, byly v průběhu řízení odstraněny, a proto část ceny dle citovaného ustanovení nebylo lze zadržet. Tento závěr – jak již bylo uvedeno shora
– dovolatelka nikterak nezpochybnila.
Napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení poslední z předložených otázek, kterou se dovolatelka ve skutečnosti dotazuje, zda je přípustné, aby jí soud nepřiznal slevu z ceny díla „bez ohledu na prokázané vady díla“, konkretizovala-li tuto slevu odkazem na výpočet v podobě nákladů na opravu „bez jiného bližšího odůvodnění výše požadované slevy“. Předně dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se nezabýval výpočtem slevy z ceny díla, ale posuzoval právo dovolatelky odstranit vady díla na náklady žalobkyně, tj. důvodnost práva z vadného plnění sjednaného účastnicemi ve smlouvě o dílo odlišného od slevy z ceny. Její nárok neshledal důvodným proto, že přes řádné poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 o. s. ř. nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně rozhodných skutečností (o něž opírala svou procesní obranu), z nichž by bylo zřejmé, jaké konkrétní náklady byly vynaloženy na provedení oprav vady díla.
Dovolatelkou formulovaná otázka navíc z pohledu §237 o. s. ř. neobstojí, neboť nejde o otázku, na kterou lze nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje judikatorní řešení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Vychází totiž z posouzení konkrétní situace, aniž by z ní bylo zřejmé, která ustanovení hmotněprávních či procesních předpisů má dovolací soud provést. Ani z navazující argumentace není zjevné, která ustanovení hmotného nebo procesního práva odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky nesprávně aplikoval, tedy čím se dopustil nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud dodává, že v dané věci byla usnesením ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3678/2022, odložena vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 4 Cmo 98/2021-577, do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci. Za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, je již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalobkyně na zrušení odkladu vykonatelnosti citovaného rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu