ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.25.2024.1
sp. zn. 24 Cdo 25/2024-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Veronikou Robotkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 13/15, proti žalovaným 1) K. H. a 2) nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem městem Česká Lípa, se sídlem městského úřadu v České Lípě, náměstí T.G.Masaryka č. 1/1, o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 0 P 200/2022, o dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. července 2023 č.j. 36 Co 45/2023-108, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18.7.2023 č.j. 36 Co 45/2023-108 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení §792 o.z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. O prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Rozhodnutí o tom, zda tyto podmínky jsou splněny, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2021 sp. zn. 24 Cdo 1450/2021).
3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010, na který poukazuje i žalobce v dovolání). Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu ustanovení §792 o.z. pak znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, které v odůvodnění napadeného usnesení správně akcentuje i odvolací soud, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019). Uvedený právní názor dovolacího soudu obstál i z ústavněprávního hlediska, neboť ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4.1.2019 sp.zn. II. ÚS 4210/18 odmítnuta.
4. V projednávané věci se žalobce (otec) domáhá (žalobou podanou dne 24.6.2022) popření otcovství k nezletilé [žalované 2)], které bylo založeno souhlasným prohlášením žalované 1) (matky) a žalobce ještě před jejím narozením, se současným návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty, neboť žalobu podal opožděně, po více než dvou letech od narození nezletilé. Z hlediska skutkového stavu se z obsahu spisu podává, že rodiče nezletilé spolu žili ve společné domácnosti od roku 2017 do května 2019, kdy se rozešli, a matka poté bydlela měsíc u pana Z. D., s nímž měla krátkodobou známost a v této době zjistila, že je těhotná. O těhotenství matky byl žalobce informován panem D. Protože – jak žalobce uvedl v žalobě – pan D. „vyloučil možnost své účasti na graviditě matky“ a matka žalobci řekla, že „pan doktor po seznámení s daty styků určil otcem žalobce“, „neměl (žalobce) důvod nevěřit“, a tak se dali s matkou „opět dohromady“, žalobce se „se situací srovnal a připravoval se na roli otce“. Své souhlasné prohlášení o otcovství učinil dobrovolně s vědomím důsledků tohoto prohlášení. Po narození nezletilé v XY žalobce koupil byt, kde rodina společně bydlela až do února 2021, kdy matka vztah se žalobcem ukončila a s nezletilou se odstěhovala. I poté se žalobce (po dohodě s matkou) s nezletilou nadále stýkal (jednou za dva týdny celý víkend) a platil dohodnuté výživné ve výši 3.000 Kč až do května 2022, kdy se žalobce z výsledku anonymního testu DNA ze dne 8.5.2022 (který si nechal vyhotovit po informaci od matčiny kamarádky, že nezletilá „není jeho biologickou dcerou“) dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilé. Přesto žalobce – jak uvedl v žalobě – „nabídl matce, že si bude nezletilou i nadále brát, protože ji má rád (přeci jenom přes dva roky se o ni staral a bral za vlastní)“, to však matka odmítla. Podle vyjádření matky jako biologický otec nezletilé přichází v úvahu pan Z. D., který ovšem při jednání před odvolacím soudem vypověděl, že „nezletilou viděl jen jednou, jejím otcem se necítí být a otcovství by dobrovolně neuznal“. Žalobu na popření otcovství podal žalobce proto, že se „z celé této situace cítí podvedený“, nezletilou „miloval, jak může otec milovat dceru, kvůli matce si musel rovnat životní priority a udělat si v hlavě pořádek“; nyní má přítelkyni, se kterou by rád založil rodinu, ale „tato situace v něm vyvolává pocit nejistoty“.
5. Podle skutkových zjištění soudů otec podal žalobu na popření otcovství až po uplynutí popěrné lhůty, ačkoli pochybnosti o svém otcovství pojal (mohl pojmout) již mnohem dříve. Již ze žaloby vyplývá, že žalobce ještě před souhlasným prohlášením o otcovství měl vědomost o tom, že matka v době, kdy zjistila, že je těhotná, měla intimní známost s jiným mužem, panem Z. D. Ve své účastnické výpovědi pak žalobce připustil, že mu matka „zpočátku řekla, že neví, kdo je otcem dítěte, ale později, když se vrátila od lékaře, tak se mluvilo pouze o žalobci jako otci“, a že – jak dále žalobce vypověděl – „popravdě nepřemýšlel nad tím, že by si mohl udělat testy otcovství, po porodu se do nezletilé zamiloval a nechtěl přijmout to, že by nemusel být jejím otcem“. Za této situace učinily soudy obou stupňů odpovídající skutkový závěr, že žalobce „mohl o svém otcovství důvodně pochybovat, a přesto otcovství uznal“. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch opačného skutkového závěru na „jednoznačnou časovou přímku“ (kdy matka po ukončení čtyřtýdenního intimního vztahu s panem D. v květnu 2019 zjistila, že je těhotná 5 týdnů + 5 dnů) a na skutečnost, že mu matka „sdělila, že lékař po seznámení s daty intimních styků označil za otce nezletilé dovolatele“, z níž dovozuje, že „mu nemůže jít k tíži, že za těchto okolností oprávněně uvěřil, že je otcem dítěte“, pak touto námitkou ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující.
6. Stejný charakter má i výtka dovolatele, že odvolací soud nepoučil matku o jejím právu podat žalobu na určení otcovství, ačkoli „z chování matky vyplývá, že by návrh podala“, a „domnělý (pravděpodobně i biologický) otec s provedením DNA testu souhlasí, pokud mu to bude soudem uloženo“. Zde ovšem dovolatel vychází z opačných skutkových zjištění, než k jakým dospěl odvolací soud (že „matka ani tvrzený biologický otec podání návrhu na určení biologického otcovství Z. D. nemají v úmyslu“ a že Z. D. „se dobrovolně nehodlá podrobit testům DNA“). Proto rovněž zde není podstatou výtky dovolatele nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž pouze kritika jeho rozhodných skutkových zjištění. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
7. K otázce prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství Ústavní soud (srov. nález ze dne 8.7.2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ) i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39227/06) již v minulosti judikoval, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Při úvaze soudu přitom není bez významu právní skutečnost, kterou bylo právní otcovství konstituováno. V dané věci proto rovněž dovolací soud (ve shodě se soudy obou stupňů) akcentuje, že k určení otcovství dovolatele došlo na základě souhlasného prohlášení podle ustanovení §779 o.z., tedy aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte. Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jichž si žalobce musel být vědom. V tomto ohledu je proto v daných typech řízení pozice otce, který po uplynutí popěrné lhůty popírá otcovství založené souhlasným prohlášením (neboli tzv. druhou domněnkou otcovství), zpravidla slabší (jeho zájmu zpravidla bude přiznávána menší váha) než pozice otce, jemuž jako manželu matky svědčí (nezávisle na jeho vůli) tzv. první domněnka otcovství. Kromě toho v daném případě rovněž vyšla najevo pro žalobce – z pohledu judikatury Ústavního soudu i ELPS – přitěžující okolnost, že žalobce již v době souhlasného prohlášení mohl a měl mít pochybnosti o tom, že je biologickým otcem nezletilé, přesto však toto právní jednání učinil, a ani poté z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě. V těchto případech Ústavní soud i ESLP přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.9.2018 sp. zn. IV. ÚS 2756/18, rozhodnutí ESLP ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19.10.1999 č. 34308/96, nebo již zmíněné rozhodnutí ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39277/06).
8. Také k názoru dovolatele, že „rozdílnost v právní úpravě lhůty pro popření otcovství určeného souhlasným prohlášením a otcovství určeného na základě první domněnky je protiústavní“, se dovolací soud již v minulosti vyjádřil. Otázkou odlišné délky popěrných lhůt se zabýval v rámci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014, ve kterém akcentoval, že okolnost, zda rodiče dítěte uzavřeli manželství či nikoli, má zcela zásadní význam pro postavení sezdaného a nesezdaného muže i ve vztahu k případnému otcovství. V prvém případě se jeho otcovství zakládá na uzavřeném manželství s matkou, zatímco v případě druhém se opírá o souhlasné prohlášení obou rodičů. Zákon při rozlišení úpravy popěrných lhůt respektuje autonomní vůli rodičů, a zohledňuje i sociální dimenzi rodičovství. Odlišnost, kterou zákon při úpravě popěrných lhůt stanovuje, tedy není bezdůvodná. I když byl uvedený názor vysloven ve vztahu k předešlé právní úpravě obsažené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31.12.2013), lze tento závěr – s ohledem na obdobnou koncepci domněnek otcovství i popěrných lhůt v režimu nynějšího o. z. – uplatnit i pro otázky spojené se současnou právní úpravou. Taktéž Ústavní soud v usnesení ze dne 3.3.2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15 uvedl, že odlišná délka popěrných lhůt není v rozporu s ústavním pořádkem a nezpůsobuje zásah do Listinou zaručených práv stěžovatele.
9. Soudy obou stupňů v posuzované věci tudíž za daného skutkového stavu (přihlížejíce ke skutečnosti, že se žalobce se stal právním otcem nezletilé na základě souhlasného prohlášení, ačkoli již tehdy měl důvod pochybovat o svém otcovství) důvodně upřednostňovaly zájem nezletilého dítěte před zájmy otce (žalobce), a z hlediska zájmu dítěte náležitě akcentovaly, že „svědek D., kterého označuje matka za možného biologického otce, se k otcovství nehlásí a nemá zájem plnit roli otce“, a „nelze tedy předpokládat, že by v případě genetického potvrzení otcovství svědka D. došlo ke sjednocení otcovství biologického, sociálního a právního, a že by se situace nezletilé v tomto směru zlepšila“. Popřením otcovství by tak nezletilá – jak zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – „přišla o matrikového otce a zákonného živitele jen proto, aby jeho roli nahradil tvrzený (a nejistý) biologický otec, který však nemá v úmyslu rodičovskou roli plnit“ (k obdobným případům, kdy „soudům nebyl znám žádný jiný muž, který by o dítě jevil zájem jako jeho sociální či biologický rodič“, srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.6.2023 sp. zn. I. ÚS 869/23, usnesení Ústavního soudu ze dne 1.11.2022 sp. zn. III. ÚS 2371/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 1.9.2018 sp. zn. IV. ÚS 2756/18 a usnesení Ústavního soudu ze dne 12.4.2016 sp. zn. II. ÚS 179/15).
10. V daném případě naopak nelze přehlédnout, že právní otec (žalobce) se po narození nezletilé ujal i role sociálního otce, s nezletilou navázal citový vztah, pečoval o ni, vychovával ji, finančně se podílel na její výživě, i po ukončení spolužití s matkou se s nezletilou nadále pravidelně stýkal a hradil matce dohodnuté výživné. Zájem o nezletilou přitom neztratil ani poté, co v květnu 2022 (z anonymního testu DNA) zjistil, že není jejím biologickým otcem, a nadále se chtěl s nezletilou stýkat, což ovšem matka odmítla. To, že žalobce již dále svá rodičovská práva a povinnosti vůči nezletilé nevykonával (nemohl vykonávat), tak nebylo primárně způsobeno ztrátou zájmu žalobce o nezletilou, ale odmítavým postojem matky nezletilé, jejíž přístup k otcovství žalobce mohl být ovlivněn jeho zjištěním, že není biologickým otcem nezletilé. Zde je však nutno poznamenat, že žalobce jako právní (matrikový) otec nezletilé – i kdyby nebyl jejím biologickým otcem – disponuje všemi rodičovskými právy a povinnostmi, které právní řád rodiči poskytuje. Souhrn těchto práv tvoří rodičovskou odpovědnost (ke složkám rodičovské odpovědnosti srov. §858 o.z.), která náleží stejně oběma rodičům, rodiče jsou ji povinni vykonávat ve vzájemné shodě (srov. §865 a §876 o.z.) a navzájem nejsou oprávněni si ve výkonu rodičovské odpovědnosti bránit (zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče může jen soud – srov. §858 o.z.). S nezletilou, která je nyní v péči matky, má žalobce právo osobně se stýkat; matka je povinna nezletilou na styk s žalobcem řádně připravit, styk řádně umožnit a v tomto směru se žalobcem spolupracovat (srov. §888 o.z.). Matka by proto měla přistupovat k otcovství žalobce s tímto vědomím a v zájmu nezletilé umožnit žalobci pokračovat ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti, která mu ze zákona náleží.
11. V tomto směru dovolací soud z hlediska zájmu nezletilé na styk s dovolatelem (i výkon jeho dalších rodičovských práv a povinností) poukazuje na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/2009). Dovolateli lze sice přisvědčit, že nezletilá má právo znát svého (biologického) otce, ovšem toto právo je kontextuálně omezeno (srov. dikci čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého má dítě právo znát své rodiče, „pokud je to možné“). V daném případě domnělý biologický otec nejeví o nezletilou žádný zájem a „nelze z ničeho dovozovat“, že by svůj postoj do budoucna změnil; proto není v zájmu nezletilé, aby bylo žalobci umožněno po uplynutí zákonné (popěrné) lhůty popírat k ní otcovství, které dobrovolně uznal, neboť – jak správně uvedl odvolací soud – „nelze předpokládat, že (popřením otcovství žalobce) by došlo ke sjednocení otcovství biologického, sociálního a právního, a že by se situace nezletilé v tomto směru zlepšila“. Dovolatelem zdůrazňovanou skutečnost, že „s nezletilou přerušil veškerý kontakt v době, kdy jí byly dva roky“, a že nyní „je pro nezletilou cizím člověkem“, nelze v jeho prospěch klást k tíži nezletilé.
12. Ačkoli i dovolací soud chápe žalobcův „subjektivní pocit nespravedlnosti“, tak přesto nelze s přihlédnutím k výše popsaným okolnostem přijmout závěr, že by zájem žalobce na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem nezletilé na zachování statu quo a na zajištění jejích životních potřeb. Přes námitky dovolatele tedy současný právní stav zájmu nezletilé zásadně neodporuje, což však nezletilé nebrání v tom, aby se v budoucnu případně dozvěděla, kdo je jejím biologickým otcem (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 12.4.2016 sp. zn. II. ÚS 179/15 ). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – není dán zájem nezletilé na tom, aby byl žalobce (právní otec) z jejího rodného listu vymazán, nebylo třeba dále zkoumat případný rozpor s veřejným pořádkem, ačkoli ani ten by nebylo možno za daného skutkového stavu dovodit.
13. Namítá-li dovolatel, že v průběhu řízení nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru genetiky za účelem zjištění, kdo je biologickým otcem nezletilé, potom přehlíží, že pro rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství není samo o sobě významné, kdo je biologickým otcem nezletilého dítěte (tedy zda je jím v daném případě dovolatel nebo pan D.), ale významné je toliko, zda prominutí vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Tímto se soudy obou stupňů – jak vyplývá z výše uvedeného – v projednávané věci důsledně a pečlivě zabývaly. Dospěl-li proto odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že za daných okolností není prominutí zmeškání popěrné lhůty ani v zájmu nezletilé, ani ho nevyžaduje veřejný pořádek, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem i konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
14. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. konečně není způsobilá ani námitka dovolatele, že „nebyl řádně poučen o svých procesních právech a ani nebyl vyzván odvolacím soudem k předložení svého závěrečného návrhu v písemné formě“. Uvedená výtka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. O takovou situaci se však v posuzované věci – jak uvedeno výše – nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (otce) proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu