ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3901.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3901/2023-378
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované V. P., zastoupené Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 97/29, o návrhu syna posuzované M. P., zastoupeného Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3, na omezení svéprávnosti posuzované a o jmenování opatrovníka, za účasti L. N. a městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20/600, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 Nc 4502/2022, o dovolání M. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 12 Co 59/2023-312, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 12 Co 59/2023-312, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 16 Nc 4502/2022-261, omezil posuzovanou V. P. (dále též jen „posuzovaná“) ve svéprávnosti na dobu do 31. 12. 2025 tak, že není způsobilá – nakládat s majetkem a činit úkony majetkové povahy, jejichž cena přesahuje částku 20 000 Kč měsíčně, – uzavírat jakékoliv smlouvy, zavazující ji k trvalému nebo opakovanému plnění, placení úroků a smluvní pokuty, – činit právní úkony týkající se bydlení, zejména uzavírání nájemních smluv, dohod o skončení nájmu a výpovědi z nájmu, – činit právní úkony týkající se ochrany jejího zdraví, zejména rozhodovat o vlastní léčbě a o zásahu do své duševní a tělesné integrity, – pořídit závěť s výjimkou ustanovení §1527 a §1528 občanského zákoníku, – výkonu volebního práva v rozsahu být volena (výrok I). Rozhodl o jmenování veřejného opatrovníka V. P., jímž jmenoval Městskou část Praha 2, a vyslovil, že opatrovník je jako zákonný zástupce V. P. oprávněn a povinen zastupovat opatrovance ve všech věcech podle výroku I rozsudku s výjimkou správy jmění opatrovance a nemovitostí ve vlastnictví opatrovance podle výroku III rozsudku (výrok II). Zvláštním opatrovníkem V. P. pro správu jejího jmění a správu nemovitostí v jejím vlastnictví jmenoval JUDr. Simonu Raškovou, advokátku, sídlem Krkonošská 1512/11, 120 00 Praha 2 a vyslovil, že zvláštní opatrovník je při výkonu své funkce povinen řádně vykonávat své povinnosti, dbát pokynů soudu a je povinen podat vždy jedenkrát ročně k datu 30. 6. příslušného roku zprávu o stavu majetku opatrovance (výrok III). Zamítl současně návrh L. N. na jmenování její osoby opatrovníkem V. P. (výrok ad IV). Státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a o nákladech řízení mezi účastníky vyslovil, že na jejich náhradu nemá právo žádný z nich (výrok VI).
2. Takto bylo rozhodnuto o návrhu syna posuzované M. P., jímž se domáhal omezení svéprávnosti své matky V. P. a současně navrhoval, aby byl ustanoven jejím opatrovníkem. Návrh odůvodnil tím, že jeho matka trpí závažným onemocněním mozku (hemoragie) a s tím spojeným psychiatrickým nálezem – klinickým organickým psychosyndromem. Návrh na ustanovení opatrovníkem posuzované podala též dne 16. 1. 2022 L. N., která navrhla, aby byla ustanovena opatrovníkem posuzované pro účely zjištění jejího zdravotního stavu a zastupování v provozních otázkách chodu společnosti Restaurace XY s.r.o.
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování včetně důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného soudem ustanoveným znalcem MUDr. Ladislavem Procházkou, výslechu a zhlédnutí posuzované a řady svědků, vyšel ze zjištění, že posuzovaná trpí duševní poruchou – smíšenou kortikální (korovou) a subkortikální (podkorovou v bílé hmotě mozkové) demencí, což je trvalá duševní porucha, která není zásadně léčebně ovlivnitelná, v důsledku níž má posuzovaná narušenu schopnost vlastním právním jednáním nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti a hrozí jí tak závažná újma. Současně dospěl k závěru, že v důsledku této duševní poruchy jsou rozpoznávací (kognitivní) i ovládací schopnosti posuzované podstatně snížené, posuzovaná vykazuje emoční labilitu, zvýšenou sugestibilitu a sníženou schopnost se řádně orientovat v psychosociálně obtížnějších situacích. V důsledku toho hodnotil posuzovanou jako velmi zranitelnou a snadno ovlivnitelnou manipulativním jednáním, které ji může připravit o majetek. Dále shledal, že posuzovaná nemá náhled na své onemocnění, po propuštění z Alzheimer Home Jasmín přestala užívat předepsané léky, což především v případě předepsaného antidepresiva a léku na zklidnění má podle znalce negativní vliv na to, že je emočně velmi labilní. V rovině právního posouzení s odkazem na §55 a násl zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dospěl k závěru, že je v zájmu posuzované omezit ji ve svéprávnosti v rozsahu výše uvedeném, neboť jinak by posuzované hrozila závažná újma a s ohledem na rozsah a charakter postižení nepostačují mírnější a méně omezující opatření předpokládaná zákonem. Soud prvního stupně přitom z průběžných reakcí posuzované dovodil, že se ve složitějších situacích neorientuje, má problémy s pamětí tak, že jako osoba vlastnící poměrně značný nemovitý majetek nemá přehled o důležitých věcech týkajících se tohoto majetku. Vyšel z toho, že posuzovaná nedokázala podat relevantní informace ohledně jejího pronájmu Restaurace XY v XY, k pohledávce SVJ za posuzovanou ve výši 764 492 Kč, kdy o průběhu schůze příslušného společenství vlastníků jednotek podávala posuzovaná nesprávné informace. Nevyhověl přitom návrhu posuzované na vypracování revizního znaleckého posudku, neboť jím zjištěný skutkový stav měl (včetně již provedeného znaleckého zkoumání) za dostatečně ustálený.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání posuzované a L. N. v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III změnil tak, že se návrh na omezení svéprávnosti V. P. a jmenování opatrovníka a zvláštního opatrovníka zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků, ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud předně doplnil dokazování, kdy zopakoval výslech a zhlédnutí posuzované, svědeckými výpověďmi J. N., švagrové posuzované a M. Č., přítelkyně posuzované a lékařskou zprávou ošetřující lékařky, jinak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Vzal tak za prokázané, že paní V. P. byla v říjnu 2021 hospitalizována na neurologickém oddělení, dále v nemocnici na Homolce a od 11. 11. 2021 do 29. 11. 2021 ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, odkud byla převezena do Alzheimer Home Centrum Jasmín, kde se nedobrovolně nacházela do června 2022. Došlo tehdy (říjen 2021) u ní k zásadnímu zhoršení zdravotního stavu, v důsledku nějž byla hospitalizována nejprve v nemocniční psychiatrické a neurologické péči, poté byla převezena do Alzheimer Home Centra v Praze. V té době nedobrovolného pobytu posuzované v Alzheimer Home Centru byl zpracován znalecký posudek znalce MUDr. Ladislava Procházky, z nějž především soud prvního stupně vycházel. Při doplnění dokazování před odvolacím soudem bylo zjištěno, že posuzovaná žije od června 2022, kdy se jí podařilo odejít z Alzheimer Home Centra, sama, je plně soběstačná, obstarává své běžné záležitosti, což potvrdily obě v odvolacím řízení slyšené svědkyně N. a Č., odvolací soud v rámci zhlédnutí posuzované zjistil, že posuzovaná je plně schopna vyjádřit svůj názor na celou situaci, na položené otázky odpovídala zcela výstižně a k věci, byla schopná popsat svůj běžný den, nejevila žádné známky, z nichž by bylo možné dovodit důvody pro omezení svéprávnosti. Odvolací soud vzal v úvahu, že znalecký posudek znalce MUDr. Ladislava Procházky byl proveden v době nedobrovolného umístění posuzované v Alzheimer Home Jasmín, v němž jí proti její vůli byly podávány uklidňující léky, když právě účinek podávaných léků mohl mít na posuzovanou značně utlumující vliv, nadto k provádění znaleckého posudku přistupovala negativně až s odporem, neboť se domnívala, že je na místě, kam nepatří. Odvolací soud připomenul, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud v souladu s §132 o. s. ř. hodnotí podle své úvahy, shodně s ostatními důkazy v celém kontextu provedeného dokazování. V této věci zdravotní problémy posuzované byly způsobeny jejím přetížením na podzim 2021. Závěr znalce Procházky ohledně duševní poruchy posuzované je podle odvolacího soudu třeba hodnotit v kontextu všech dalších důkazních prostředků, tedy zejména dle aktuálního lékařského posudku ze dne 19. 5. 2023, vypracovaného krátce před jednáním odvolacího soudu, ze zhlédnutí a vyjádření posuzované při jednání odvolacího soudu, jakož i ze svědeckých výpovědí osob, které ji dobře a dlouhá léta znají.
6. Při návazné právní kvalifikaci odvolací soud shrnul, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Tato zákonná definice na skutková zjištění týkající se posuzované nijak nepřiléhá, neboť V. P. prokázala, že je plně schopna se o své vlastní záležitosti postarat, plně zajišťuje své běžné denní potřeby a nejeví žádné známky duševní poruchy, v důsledku níž by jí hrozila závažná újma, nevyšlo najevo, že by mohla sobě či jiné osobě způsobit nějakou újmu. Znalec sice dospěl k závěru o určitém stupni duševního postižení posuzované, v průběhu důkazního řízení však bylo zjištěno, že znalcem popsaná trvalá duševní porucha chorobného charakteru, kterou odborně nazývá smíšená kortikální (korová) a subkortikální (podkorová v bílé hmotě mozkové) demence nijak nebrání posuzované postarat se o vlastní záležitosti a nemůže se tedy jednat o podstatnou odchylku od normálního psychického stavu člověka. V průběhu stárnutí obecně dochází ke zhoršování paměti, jakož i mozkových funkcí, tyto projevy však ještě nejsou důvodem pro omezení svéprávnosti. Úvaha, že dojde k závažné újmě na straně člověka musí být nikoliv jen hypotetická. Odvolací soud akcentoval spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzované, která se při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti projevuje jako každý běžný člověk plně svéprávný, stará se o své potřeby, hospodaří též s finančními prostředky. Doplnil, že znalecký posudek je závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Posuzovaná je plně orientovaná v místě a čase, nesplňuje podmínky §55 o. z. pro to, aby byla, byť jen zčásti, omezena ve své svéprávnosti a není proto třeba ani uvažovat o použití mírnějších a méně omezujících opatření.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu navrhovatel napadl v rozsahu jeho výroku I (kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III, kterým byla posuzovaná omezena ve své svéprávnosti na dobu do 31. 12. 2025 a opatrovníkem byla jmenována městská část Praha 2 a zvláštním opatrovníkem pro jmění JUDr. Simona Rašková, advokátka) dovoláním.
8. Uvedl, že přípustnost dovolání je dána tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení týkajícím se podstatného porušení procesních norem odvolacím soudem při provádění důkazů a při jejich hodnocení, a to nesprávnou aplikací procesních předpisů mající přímou souvislost s výsledkem, kdy postupem odvolacího soudu byla „posuzované a tím i dovolateli, jako jejímu jedinému potomkovi“, odmítnuta ochrana soudem v rozsahu dle zákona, a i účelu předmětného řízení. Odvolací soud se při hodnocení důkazů ohledně odborné otázky – existence trvalé demence posuzované – přiklonil k důkazům, kterými odbornou otázku prokazovat nelze (vizuální zhlédnutí posuzované soudem v rámci dovolacího jednání, výslech/pohovor posuzované odvolacím soudem, výslech svědků a lékařská zpráva nikoli z oboru psychiatrie, neurologie). Tyto (z hlediska odbornosti) nezpůsobilé důkazy nadřadil nad odborný závěr znaleckého posudku, který se otázkou existence trvalé demence posuzované zabýval. Tímto postupem odvolací soud podle dovolatele porušil zásadu volného hodnocení důkazů a jeho rozhodnutí je tak založeno na právním posouzení procesní normy, při jejíž aplikaci se odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že závěry znaleckého posudku o trvalé demenci posuzované i v době výslechu posuzované soudem prvního stupně v listopadu 2022 za přítomnosti znalce nerozporoval jako vadná, chybná, neúplná, ale jal se odbornou otázku trvání závěrů tohoto znaleckého posudku v roce 2023 dotvořit „svým neodborným názorem a důkazními prostředky, které jsou zjevně nezpůsobilé řádným postupem konkurovat nebo dotvářet znalecké zkoumání medicínské odborné otázky“. Navrhovatel nesouhlasí s postupem, kdy je akceptován znalecký posudek, ale poté je, i s využitím prostého plynutí času, „laicky dotváří, aktualizuje“. V této věci jde o neurologicko – psychiatrickou zdravotní problematiku posuzované, výrazně odborná otázka vyžadující vzdělání, znalosti a další složky kompetencí lékaře odborníka a jeho postup lege artis včetně diagnostických metod. Dovolatel s podrobnější argumentací zpochybňuje možnost v rovině právního posouzení nadřadit závěry znaleckého zkoumání zhlédnutí posuzované soudem, jejím výslechem ze strany soudu, svědecká výpověď dvou osob bez odborného vzdělání, jež jsou navíc v blízkém příbuzenském vztahu ke svědkovi F. N., jenž „načerpal od posuzované 2 000 000 Kč jako jakousi neurčitou a sudem (správně „soudem“) nevyjasněnou investici s dosud s negativním výsledkem pro majetkovou sféru posuzované a stručně odůvodněnou listinou praktické lékařky MUDr. Hany Fialové. Dovolatel rovněž předkládá doslovný přepis zvukového záznamu pohovoru odvolacího soudu s posuzovanou z 36. až 38. minuty zvukového záznamu odvolacího jednání, když přepis, a o to více poslech, prokazuje povahou a provedením zjevně nezpůsobilý důkaz k účelu úvah a závěrů odvolacího soudu a dále, rovněž podrobněji, v podaném dovolání hodnotí výslech svědkyň Č. a N.
9. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že sice vychází z odpovídající zákonné úpravy a cituje i relevantní judikaturu dovolacího soudu (rozsudek ze dne 24. 4. 2020 sp. zn. 24 Cdo 39/2020, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017) avšak se jí důsledně neřídil, podle jeho přesvědčení postupoval v rozporu s ní a k obsahu obou judikátů přistupoval selektivně. Závěrem je pak odvolacímu soudu vytýkáno, že neprovedl označené důkazní návrhy (přesněji ovšem důkazy) a ani nevysvětlil, proč tak neučinil, co do tzv. opomenutých důkazů dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09. V dané věci není z rozsudku odvolacího soudu patrno, proč nebyl proveden navržený důkaz výslechem statutárního orgánu „SVJ XY“, včetně „soudní žalobní komunikace mezi SVJ a posuzovanou, která je již řešena u nalézacího soudu OS pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 286/2022“. Ze všech právě uvedených důvodů dovolatel navrhoval, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v napadeném rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
10. K podanému dovolání se podrobněji vyjádřila posuzovaná, která nejprve namítala, že není vybaveno zákonem vyžadovanými obligatorními obsahovými náležitostmi, pokud jde o vymezení důvodu přípustnosti dovolání odkazem na §237 o. s. ř. Posuzovaná se současně „rázně vymezila“ proti závěru o její trvalé demenci, kterýžto považuje, nota bene pochází-li od jejího syna, za hrubě urážlivý. Dovolatelka přitom svému synovi v minulosti darovala dvě bytové jednotky v kat. území XY a ten se jí tímto způsobem „odměňuje“. Připomenula rovněž, že od okamžiku konání odvolacího jednání do doby sepsání vyjádření k dovolání ji dovolatel (její syn) nijak nekontaktoval, neprojevuje o ní zájem, což posuzovaná nese dosti úkorně. Hodnocení důkazů je věcí soudu, odvolací soud podle posuzované postupoval v souladu s §132 o. s. ř. a v něm zakotvenou zásadou volného hodnocení důkazů, přitom náležitě vysvětlil, proč nelze přeceňovat závěry posudku znalce Procházky, když jím byl zpracován znalecký posudek za okolností pro posuzovanou více než obtížných, kdy byla nedobrovolně hospitalizována ve zdravotnickém zařízení a pod vlivem sedativ. Odvolací soud byl oprávněn vycházet z výsledků vlastního shlédnutí i pohovoru s posuzovanou. Chtěl-li navrhovatel provést její účastnický výslech v odvolacím řízení, nic mu nebránilo provedení takového důkazu navrhnout, což ovšem neučinil. Nesouhlasí se zpochybňováním věrohodnosti výslechu svědkyň N. a Č. Odvolací soud správně vycházel z aktuální zprávy ošetřující lékařky a neměl pochybnosti o zdravotním stavu posuzované, proto ani nevyslyšel její požadavek na zpracování revizního znaleckého posudku, který uplatnila po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Závěry judikatury Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkazuje, aplikoval podle mínění posuzované odvolací soud odpovídajícím způsobem i v její věci. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud buď dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jej jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
13. Posuzované dovolání (vyjma jeho částí ad IV a V, viz níže) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť navrhovatel náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel v dovolání pouze uvedl, že „rozhodnutí (odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení týkajícím se podstatného porušení procesních norem odvolacím soudem při provádění důkazů a při jejich hodnocení, a to nesprávnou aplikací procesních předpisů mající přímou souvislost s výsledkem věci a pro rozhodnutí odvolacího soudu právně významném porušení, když tyto mají přímou souvislost s tím, že postupem odvolacího soudu byla posuzované a tím i dovolateli, jako jejímu jedinému potomkovi, odmítnuta ochrana soudem v rozsahu dle zákona a i účelu předmětného řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávné aplikaci procesních norem – zejména ustanovení §132 OSŘ a judikatury dovolacího a Ústavního soudu“. Ve světle ustanovení §237 o. s. ř. tak byl navrhovatelem uplatněn jediný důvod přípustnosti dovolání tkvící v tom, že se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V dovolání obsáhle deklarované „nesprávné právní posouzení věci“ totiž samo o sobě nepředstavuje náležité vymezení důvodu přípustnosti dovolání, nýbrž jde o definici jediného zákonného dovolacího důvodu (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
15. Z dovolání – pokud jde o body I až III není patrné, od jakých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti, pokud jde o jeho body I až III, pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
16. Ohledně obsahově poněkud vágní námitky, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do základních práv navrhovatele, když odvolací soud /citováno doslovně/: „mu jako jedinému potomkovi (posuzované) měl odmítnout ochranu soudem v rozsahu dle zákona, a i účelu předmětného řízení“ dovolání rovněž trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde zřejmě práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což navrhovatel v projednávaném dovolání neučinil. To platí samozřejmě i pro výtky o tvrzené „libovůli“ odvolacího soudu při hodnocení důkazů.
17. Námitkou že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním navrhovatel zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Navrhovatel tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor navrhovatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
18. Nejvyšší soud se proto dále zabýval dovoláním v rozsahu jeho části IV a V, jehož prostřednictvím bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020 a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017. V rozsahu tam označených rozhodnutí však přihlédl i k dovolatelově argumentaci v částech I až III dovolání, avšak jen v tom rozsahu, v němž se jím označená rozhodnutí k takové argumentaci vskutku vztahovala.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. K otázce týkající se rozhodování soudu o tom, zda vůbec a případně do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti posuzovaného, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil. Vycházeje z ustanovení §55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zaujal stanovisko, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je prvořadým úkolem soudu posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu a vždy musí zvažovat, zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2020 sp. zn. 24 Cdo 39/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 24 Cdo 3048/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 24 Cdo 1737/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1465/2020 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023 sp. zn. 24 Cdo 1425/2023).
22. Navrhovatel neprávem vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Procházky. Zákon (§127 a násl. o. s. ř.) vychází z toho, že znalecký posudek se zásadně podává ústně, je-li zadán jako písemný, soud je přesto povinen znalce obligatorně vyslechnout (§38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), přičemž z ničeho neplyne, že by závěry zachycené v písemné verzi rozsudku měly být vždy privilegovány před tím, co znalec uvedl při svém navazujícím výslechu před soudem (v projednávané věci při jednání před soudem prvního stupně dne 21. 11. 2022 na č. l. 223 p. v. spisu), při němž, byť jen zčásti, původně kategorické závěry písemného posudku rozvolnil, když ohledně „zásadně neléčitelné a trvale neovlivnitelné duševní poruchy“ (viz č. l. 175 spisu) nakonec připustil, že u posuzované může jít jen o projev „lehké demence“. Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč nelze přeceňovat znalecké vyšetření posuzované ve zdravotnickém zařízení, kde byla umístěna proti své vůli a pod trvalou medikací. Dovolatel se mýlí, má-li za to, že soud je otrocky vázán závěry znaleckého posudku, neboť je naopak jeho povinností tento důkaz komplexně hodnotit ve spektru všech ostatních za řízení provedených důkazů.
23. Je přitom možno poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně a vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (Nejvyšší soud zde odkazuje na podrobně odůvodněný nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11). Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020).
24. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“. Při rozhodování o svéprávnosti člověka je tak třeba mít vždy na paměti, že omezením svéprávnosti se zasahuje do autonomie vůle člověka a tím i do jeho svobody. Toto je možné jen z důvodu ochrany ústavně chráněných práv nebo hodnot. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu věnoval danému případu (individualitě posuzované) důkladnou pozornost, přičemž jak bylo zmíněno výše, omezení svéprávnosti musí být v zájmu posuzované a musí zde být skutečná (nikoli pouze hypotetická) hrozba závažné újmy v konkrétních životních situacích, které u posuzované přicházejí v úvahu.
25. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nejsou na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V projednávané věci odvolací soud přesvědčivě a logicky odůvodnil své úvahy, na nichž bylo napadené rozhodnutí vybudováno, nesouhlas dovolatele s jeho závěry však ještě nepředstavuje jeho nepřezkoumatelnost ani nelze činit závěr, že by absentovaly tzv. hodnotící úvahy, tedy onen myšlenkový postup, jež vedle na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud odkázal na konkrétní jím či již soudem prvního stupně provedené důkazy, ať už výslechem svědků či čtením listin, včetně výslechu znalce, provedeného znaleckého posudku a aktuální zprávou ošetřující lékařky posuzované. Tyto důkazy odvolací soud náležitě hodnotil v jejich vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Již proto se neodchýlil od dovolatelem označených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020 a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 (jehož obsah dovolatel necituje v úplnosti). Jinou otázkou (nemající vliv na přezkoumatelnost napadeného rozsudku) zůstává, zda bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu.
26. Dovolatel rovněž nepříhodně relativizuje zákonem výslovně předjímaný institut „zhlédnutí posuzovaného“ (v zásadě obligatorní v řízení před soudem prvního stupně, srov. §55 o. z.), stejně tak výpověď (přednes) posuzované v řízení před odvolacím soudem (jak je v přepisu předložil dovolatel a jak si jej od odvolacího soudu vyžádal i Nejvyšší soud), pokud jde o obsah této výpovědi, vyjádří se o něm Nejvyšší soud v další části tohoto rozsudku.
27. Z hlediska zjištěného skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř., nepodléhá) záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na prověření námitky existence tzv. „opomenutých důkazů“ a současně i na posouzení toho, zda byl soud v daném řízení povinen provést i další důkazy, zejména nařídit revizní znalecké zkoumání zdravotního stavu posuzované.
28. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právní otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. v tomto rozsahu přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
29. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v uvedeném rozsahu také důvodné.
30. K námitce „opomenutých důkazů“ je možno uvést, že zástupce navrhovatele v průběhu odvolacího jednání navrhl „z opatrnosti“ výslech člena statutárního orgánu konkrétně označeného Společenství vlastníků jednotek a blíže nespecifikované písemnosti týkající se soudního sporu vedeného mezi společenstvím a posuzovanou, posuzovaná pak navrhovala provedení revizního znaleckého zkoumání a lze přisvědčit dovolateli, že o těchto návrzích nebylo odvolacím soudem expressis verbis rozhodnuto, resp. z písemného vyhotovení napadeného rozsudku není zřejmé, proč těmto důkazním návrhům nebylo vyhověno.
31. Podle §157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
32. Problematice tzv. opomenutých důkazů je ze strany soudu ochrany ústavnosti věnována dlouhodobě mimořádná pozornost, přičemž obecné soudy jsou v tomto směru povinny předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k této problematice, při své rozhodovací činnosti pochopitelně důsledně respektovat (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
33. Ústavní soud např. již ve svém nálezu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, vyložil a odůvodnil právní názor, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanský soudní řád) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí rozumně a logicky vyložit, proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, respektive pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takový rozpor Nejvyšší soud spatřuje i v nynějším řízení.
34. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti současně zdůraznil, že obecně platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020). Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Nejvyšší soud přitom nesdílí (implicitní) závěr odvolacího soudu, že ony „zčásti z opatrnosti“ navržené důkazy jsou zcela zjevně nadbytečné či nerozhodné.
35. Jelikož již soud prvního stupně kladl akcent na nepřesvědčivost výpovědi posuzované i ohledně jejích údajných závazků vůči „SVJ XY“, o nichž je veden soudní spor, a dále na nedostatek validity posuzované co do jí učiněného popisu průběhu jednoho ze shromáždění vlastníků jednotek, bylo namístě uvedené skutečnosti prověřit prostřednictvím navrženého dokazování, a následně zhodnotit správnost posuzovanou předkládaných údajů, resp. zjistit, zda a jak je posuzovaná schopna prosazovat a hájit své majetkové zájmy (jak hospodaří se svým majetkem), zvláště je-li hodnota tvrzené pohledávky SVJ nikoliv zanedbatelná (764 492 Kč na jistině). Lze jen doplnit, že jde o řízení tzv. nesporné, v němž nejsou účastníci procesně omezeni v označování důkazů ani ve fázi odvolacího řízení (srov. §20 odst. 2 věta druhá z. ř. s.).
36. Za zásadní považuje Nejvyšší soud dosud relevantně nerozptýlené pochybnosti (posuzované, ale i odvolacího soudu) o aktuálnosti jinak podrobně a náležitě odůvodněného znaleckého posudku znalce MUDr. Procházky (posudek je žurnalizován na č. l. 160 a násl. procesního spisu). Znalec po podrobném zkoumání tzv. předchorobí a popisu dosavadního léčení včetně hospitalizace posuzované v Nemocnici Břeclav a později Alzheimer centra Jasmín připomíná u posuzované diagnózu nadužívání alkoholu s klinicky se projevujícím „hyperaktivním deliriem nasedajícím na demenci“ (říjen 2021) a prostřednictvím CT vyšetření a magnetické rezonance zjištěnou atrofii tkání centrální nervové soustavy na pozadí difuzních postischemických změň bílé hmoty mozkové staršího data. Znalec rovněž vycházel z propouštěcí zprávy Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde byla po předchozím překladu z Nemocnice na Homolce posuzovaná nedobrovolně hospitalizována (konec listopadu 2021) a ze zpráv psychiatra MUDr. Doubka (duben 2022) potvrzujících deficit kognitivních funkcí posuzované, včetně diagnózy „steatóza jater a závislost na alkoholu“, kdy je posuzovaná dokonce hodnocena jako „kachektická ethylička“ s projevy četných konfabulací v terénu „středně těžké demence“. Znalecký posudek byl zpracován v době hospitalizace posuzované v Alzheimer centru Jasmín (22. 5. 2022), kdy posuzovaná (údajně) přislíbila, že bude abstinovat od alkoholu a je ochotna se podrobit i ambulantní léčbě psychiatra. Na straně druhé posuzovaná v průběhu svého výslechu znalcem zpochybnila, že by ve větší míře holdovala alkoholu a její odpovědi na předkládané otázky (srov. zejména str. 12 a následujících posudku) vyznívaly jako zčásti přiléhavé a zčásti nikoliv. Znalec následně zdůraznil, že posuzovaná, na základě značného intelektu, který se u ní vyskytoval v premorbidním období (předchorobí), umí i přes zjištěné psychické deficity vystupovat i v psychicky náročnějších situacích a dokáže výpadky svých kognitivních funkcích do určité míry maskovat. Nicméně při odborném vyšetření jsou kvalitativní změny v podobě poruchy vědomí seznatelné. Znalec proto uzavírá na trvalou smíšenou demenci, která ovlivňuje její ovládací a rozpoznávací schopnosti, pro něž jí do budoucna hrozí (zřejmě co se týče majetkových záležitostí) značná újma. V rámci výslechu (a doplnění závěrů posudku) znalec MUDr. Procházka vysvětlil, že zlepšení zdravotního stavu posuzované mohlo jít též na vrub skutečnosti, že byla po dobu hospitalizace odloučena od přístupu k alkoholickým nápojům; znalec rovněž poukázal na povrchnost a určitou nesouvislost ve výpovědi posuzované před soudem. Znalec rovněž připomenul, že u posuzované byla původně zjištěna středně těžká demence, která se v průběhu déle trvající hospitalizace projevovala již jen jako středně těžká až lehká, přesto však znalec kategoricky setrval na svých závěrech vtělených do písemné verze jím zpracovaného posudku, jelikož podle jeho názoru posuzovaná “snadno může podlehnout manipulativnímu jednání, které ji může připravit o majetek“. Znalec vedle toho též zdůraznil, že při krátkodobém pohovoru či setkání nemusí laik rozpoznat přítomnost duševní poruchy u posuzované.
37. K možnosti (povinnosti) provést v rámci [odvolacího] řízení o svéprávnosti posuzovaného (v této věci navíc výslovně navržený) revizní znalecký posudek Nejvyšší soud uvádí, že cílem revizního znaleckého posudku je potvrzení, vyvrácení, doplnění či upřesnění jednotlivých závěrů jiného znalce (znaleckého posudku) tak, aby byly poskytnuty všechny skutečnosti potřebné k odpovědnému rozhodnutí věci. Revizní posudek tak představuje kontrolu závěrů jiného soudního znalce. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je především na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude namístě zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). Na základě důkazního návrhu účastníka na vypracování znaleckého posudku tudíž soud nechá vypracovat nejen požadovaný znalecký posudek, ale v případě pochybností o jeho správnosti též revizní znalecký posudek. V nesporných řízeních, v nichž se v zásadě projevuje zásada oficiality (§21 z. ř. s.), bude třeba revizní znalecký posudek provést ex officio všude tam, kde budou existovat důvodné pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění plynoucích již z provedeného důkazu znaleckým posudkem (samozřejmě po předchozím slyšení znalce či zpracovatele posudku).
38. Znalecký posudek je důležitý důkazní prostředek [jeho zpracování v řízení o svéprávnosti je dokonce obligatorní (srov. §38 odst. 1 z. ř. s.)] a v rámci dokazování mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti.
39. Přetrvávají-li (objektivní) pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, případně považuje-li jej soud za nejasný nebo neúplný, nemůže jej (zcela) nahradit vlastním názorem, ale v souladu s §127 odst. 2 o. s. ř. musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení. V tomto směru tak soud typicky znalce požádá, aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014). Pokud i poté bude přetrvávat pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, soud může (v nesporných řízeních musí) přistoupit k nařízení vypracování revizního znaleckého posudku.
40. Odvolací soud v projednávané věci na jedné straně zcela správně vycházel ze zásady, podle níž ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat (proto odvolací soud přiléhavě uvedl celou škálu skutečností, které se se závěry vypracovaného znaleckého posudku v době jeho rozhodování rozcházely), na straně druhé ale platí, že soudy nemohou samy (zcela) nahradit věcné odborné závěry znalce svými laickými názory (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III.ÚS 299/06) . Obdobně se k přezkumu znaleckého posudku vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, podle něhož hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
41. Dovolateli je třeba s ohledem na řečené přisvědčit, že odvolací soud, jakkoliv veden chvályhodnou snahou o důkladné zjištění rozhodných skutečností, na straně jedné vycházel z hodnocení v řízení provedených důkazů (výslechy svědků, aktuální lékařské zprávy, pohovor s posuzovanou apod.), na straně druhé však vzal za základ svého rozhodnutí i znalecký posudek a doplňující výslech znalce MUDr. Procházky, jehož jednoznačné závěry výslovně nezpochybnil, avšak rozhodl ve zjevném rozporu s nimi (zvláště setrval-li znalec na závěru, že jde o trvalý stav vedoucí ke snadné ovlivnitelnosti posuzované). Takový postup však správný není. Odvolací soud měl explicitně za to, že u posuzované došlo k podstatnému zlepšení zdravotního stavu po ukončení hospitalizace (a po zpracování posudku), nicméně poté již nebyl zpracován žádný jiný posudek, který by vycházel z aktualizovaného a komplexního vyšetření posuzované učiněného (až) v době, kdy rozhodoval odvolací soud (srov. též §154 odst. 1 o. s. ř.) a kdy již posuzovaná nebyla pod vlivem sedativ a další medikace. Řečeno jinak: odvolací soud kladl akcent na to, že závěry posudku jsou přinejmenším zastaralé, aniž by ony závěry aktualizoval buď doplněním stávajícího posudku nebo posudkem novým (revizním). Nelze tak prozatím najisto postavit, zda jsou správnější úvahy soudního znalce, který akcentuje, že posuzovaná do určité míry může před laickou veřejností (a tedy i před svědky či před soudem) maskovat projevy u ní zjištěného onemocnění či naopak úvahy odvolacího soudu, který (ovšem jen po krátkém zhlédnutí a výslechu) u posuzované takové onemocnění, jež by bylo způsobilé ji ovlivnit v každodenním životě, naopak nezpozoroval. Stejně tak jen při letmém setkání znalce s posuzovanou při jednání soudu prvního stupně nemohl znalec odpovědně a v úplnosti posoudit případné změny zdravotního stavu. Ani potvrzení ošetřující lékařky, z něhož ani není zřejmé, z čeho bylo při jeho sepisu vycházeno, samo o sobě nemůže vyvrátit či potvrdit pochybnosti o aktuálním zdravotním stavu posuzované. Doposud také nebyla uspokojivým způsobem vyřešena ani otázka, zda posuzovaná (v době rozhodování soudu) holduje alkoholickým nápojům, což mělo umocňovat nepříznivé projevy u ní zjištěné poruchy myšlení, jak uzavíral s odkazem na předchozí podrobně citované lékařské zprávy znalec, nebo zda tomu tak není, jak v řízení setrvale namítá posuzovaná. I s ohledem na uvedené bylo vhodné znalost též pohledu znalce z oboru zdravotnictví se specializací nejen psychiatrie, ale i adiktologie (dříve též označována jako „forenzní alkohologie“). K řešení i těchto otázek a přezkumu (aktualizaci) znaleckého posudku znalce MUDr. Procházky se proto jevilo namístě nařídit revizní znalecký posudek (příp. i ústavní), který by výše nastíněné pochybnosti mohl rozptýlit nebo naopak potvrdit. V tomto směru jsou dovolatelem přednesené pochybnosti o (ne)uplatnění závěrů znalce MUDr. Procházky odvolacím soudem opodstatněné. K rozhodování o omezení svéprávnosti lze totiž přistoupit jen tehdy, nejsou-li zásadnější pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu.
42. Nejvyšší soud doplňuje, že pro jeho rozhodování je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.), proto nepřihlížel ke skutkovým novotám, k nimž došlo až po rozhodnutí odvolacího soudu. Oproti tomu po zrušení rozsudku odvolacího soudu bude třeba v dalším řízení nově zohlednit i skutečnosti, k nimiž došlo následně, a které dovolatel zmiňuje ve svém návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku (byť byl Nejvyšším soudem zamítnut, srov. §211 a §154 odst. 1 o. s. ř.). Tyto okolnosti totiž mohou být poplatné jak skutečnosti, že posuzovaná při zachování ovládacích i rozpoznávacích schopností nakládala podle vlastního uvážení se svým majetkem, tak mohou na straně druhé naopak indikovat dřívější závěry znalce o možné ovlivnitelnosti posuzované částí její rodiny. I na základě nově najevo vyšlých skutečností bude třeba v dalším řízení opětovně zvážit hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyň, které jsou v bezprostředním příbuzenském vztahu ke svědku N., jenž měl z majetkoprávního jednání posuzované profitovat.
43. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce potřeby doplnění dokazování (včetně problematiky tzv. opomenutých důkazů) správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
44. Nejvyšší soud v této věci připomíná, že právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně tohoto dovolacího řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu