ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1224.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1224/2023-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: K. V. , zastoupená advokátkou JUDr. Janou Pernicovou, se sídlem Varhulíkové 1580/18, Praha 7, proti žalované: Nemocnice následné péče Moravská Třebová , se sídlem Svitavská 25, Moravská Třebová, IČO 00193895, zastoupená advokátem Rudolfem Skoupým, se sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s. , člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 16 C 145/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 23. 11. 2022, č. j. 27 Co 246/2022-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Rudolfa Skoupého.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 27 Co 246/2022-275, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 6. 2022, č. j. 16 C 145/2019-194, ve výroku o zamítnutí žaloby co do 1 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů státu, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před okresním soudem a rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za újmu, jež jí měla být způsobena úmrtím jejího otce. Soudy vyšly ze zjištění, že otec žalobkyně byl hospitalizován ve svitavské nemocnici s otoky dolních končetin, neschopný se o sebe postarat, jeho stav odpovídal diagnóze těžké jaterní cirhózy s dekompenzací, prognóza byla špatná, bylo možné očekávat, že bude vyžadovat péči ještě v rámci týdnů až měsíců, nicméně již nepotřeboval akutní léčebnou péči, po konsolidaci stavu byl proto dne 8. 8. 2017 přeložen do zařízení žalované. Jeho přeložení zpět do svitavské nemocnice nebylo účelné, neboť ani tam by mu nemohla být poskytnuta lepší péče a od 16. 8. 2017 mu byla poskytována pouze symptomatická léčba. Vysazení antibiotické léčby dne 18. 8. 2017 bylo s ohledem na pouze symptomatickou léčbu v pořádku a odpovídající pravidlům vědy a uznávaným medicínským postupům a došlo k němu po konzultaci ohledně účelnosti přeložení do Svitav, na základě zhoršování zdravotního stavu pacienta, i toho, že antibiotika byla bez efektu. Dne XY otec žalobkyně v zařízení žalované zemřel, příčinou jeho úmrtí byla infekce neznámé etiologie. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k pochybení, které by bylo příčinou úmrtí otce žalobkyně, a uzavřel, že žalobkyně nemá právo na náhradu nemajetkové újmy podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatoval, že zdravotnická dokumentace sice vykazovala nedostatky, které však nebránily dostatečnému zjištění skutkového stavu. Pro znalce byla dostatečným podkladem pro posouzení správnosti postupu žalované (např. existence proleženin byla potvrzena záznamem o gangréně odpovídající dekubitu IV stupně, absence záznamu o infuzní terapii překlenují záznamy nutriční tabulky, záznamy o příjmu tekutin a množství moči), a to i ve spojení se svědeckými výpověďmi. Nebylo tak třeba řešit otázku případného přenesení důkazního břemene. Případné nedostatky v tlumení bolestí otce žalobkyně v zařízení žalované nemohou představovat zásah do osobnostních práv žalobkyně zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby žalobkyni blízké ve smyslu §2959 o. z. Jelikož soud prvního stupně neměl prokázáno, že by ze strany žalované došlo k porušení povinností ve smyslu §45 odst. 1 ve spojení s §5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ani že by existovala příčinná souvislost mezi jednáním žalované a úmrtím otce žalobkyně, zamítl žalobu, aniž se zabýval žalovanou zpochybňovanou existencí blízkého vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem. Odvolací soud pak označil jeho rozhodnutí za správné a přesvědčivě odůvodněné, ve věci samé jej proto potvrdil a změnil jej pouze v části rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která má za to, že napadené rozhodnutí je zatíženo nesprávným právním posouzením ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž je dána přípustnost podaného dovolání. Podle žalobkyně soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 4/2004, z níž vyplývá, že není-li zdravotnická dokumentace vedena průkazně a pravdivě, je nutné přenést důkazní břemeno na žalovaného (též odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a sp. zn. I. ÚS 1785/21). Nedostatky ve vedení dokumentace žalobkyni znemožnily použít dokumentaci jako jednoznačný důkaz pro svá tvrzení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3312/16 jde nedostatečně vedená zdravotnická dokumentace vždy k tíži zdravotnického zařízení. Nevedla-li žalovaná řádně zdravotnickou dokumentaci, byla její péče o otce žalobkyně jednoznačně v rozporu s pravidly oboru. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, se kterými se následně ztotožnil i soud odvolací. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem neodpovídá požadavkům §132 o. s. ř., nebyla zohledněna vnitřní rozpornost posudku i to, že znalec neodpověděl přímo ani na jednu otázku (např. na otázku, zda bylo při přijetí do zařízení žalované jisté, že pacient v krátkém čase zemře, odpověděl znalec jen statistickými daty, na jednání pak mluvil o statistické odchylce a délce až pět let, stejně tak nebyla zodpovězena otázka řádnosti postupu žalované). Znalecký posudek má žalobkyně za nedostatečný, závěry soudů obou stupňů o skutkovém stavu za nesprávné, vyslechnuté svědky za nevěrohodné a trvá na tom, že péče byla non lege artis. Je přitom nerozhodné, jak dlouho by ještě její otec žil, zemřel na sepsi, kterou žalovaná mohla vyléčit, tedy v důsledku nulové reakce žalované na daný problém. Žalovaná též nedostatečně tlumila jeho bolesti a pochybila při mírnění jeho utrpení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila argumenty žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Také vedlejší účastnice navrhla odmítnutí dovolání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu dlouhodobě akceptují, že v medicínskoprávních sporech mohou vznikat situace, v nichž je žalující straně ztíženo či znemožněno unesení důkazního břemene v důsledku jednání protistrany, která nesplnila svou povinnost řádného vedení zdravotnické dokumentace, a v nichž může být na místě výjimečná modifikace základního pravidla o rozložení důkazního břemene (kdo tvrdí, ten prokazuje). V případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní postup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21). Typicky jde o situaci, kdy škůdce jako účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz (§129 odst. 2 o. s. ř.), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení [viz také obecně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“) pod C 14590, či ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Soubor C 10697]. Soud může výjimečně přistoupit k obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, také tehdy, jestliže postup podle §129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu proto, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi zdravotnického zařízení nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchovalo či "ztratilo". Tehdy lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalované strany převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu (krom výše citovaných nálezů Ústavního soudu dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
6. Předestřený judikatorní výklad tedy nevychází z toho, že by jakékoliv nedostatky v záznamech ve zdravotnické dokumentaci automaticky zakládaly závěr, že péče byla poskytována v rozporu s požadavky danými §45 odst. 1 ve spojení s §5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, jak naznačuje dovolatelka. Obrácení důkazního břemene by bylo opodstatněno až tehdy, pokud by žalovaná zdravotnickou dokumentaci v rozporu se svými povinnostmi nevydala, neuchovala či ji v rozporu se zákonnými povinnostmi zatížila takovými nedostatky, které by bylo uvedenému možno postavit naroveň, neboť by vůbec nebyly zjistitelné rozhodující údaje o stavu a léčbě dotčené osoby. V projednávané věci však závěr soudů o absenci protiprávního jednání způsobivšího úmrtí otce žalované, stiženého těžkou cirhózou jater a doprovodnými komplikacemi, byl vysloven nikoliv proto, že by rozhodné skutečnosti nebylo možné bez dokumentace prokázat, ale proto, že zjištěné skutečnosti (nehledě na nedostatky dokumentace) umožnily soudu učinit závěr o lege artis léčebném postupu žalované. Není-li rozhodnutí založeno na závěru, že neúspěch žalobkyně je dán tím, že neunesla důkazní břemeno a že by se dostala do důkazní nouze v důsledku nedostatečně vedené dokumentace, nebylo ani důvodu zvažovat obrácení důkazního břemene (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2937/2020). Napadené rozhodnutí se tedy nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe.
7. Dovolatelka v řízení o náhradu za újmu způsobenou úmrtím jejího otce namítá, že při správné péči mohl její otec žít déle. Jestliže však vhodná a včasná léčba může vést toliko k oddálení již neodvratně se blížící smrti, nelze ani s opožděnou léčbou spojovat následek v podobě úmrtí dané osoby, ale jen neoddálení blížícího se konce života této osoby, což představuje jiný typ následku a zásahu do práv blízkých osob, než je náhrada újmy způsobené úmrtím (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, uveřejněný pod číslem 49/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2544/2022). K závěru, že neprodloužení doby života na sklonku života dlouhodobě těžce nemocného pacienta o krátkou dobu jednoduše nelze slučovat s usmrcením ve smyslu občanskoprávní úpravy, se pak přiklonil i Ústavní soud (viz jeho nález ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1594/22). Otázka, zda by při jiné léčbě otec žalobkyně žil déle, tedy pro posouzení nároku na náhradu újmy, jež jí byla způsobena otcovým úmrtím, nemá žádný význam. Také tvrzení, že bolesti otce žalobkyně měly být žalovanou nedostatečně tlumeny, by se mohlo potenciálně vztahovat k jinému nároku, než kterého se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Pro nárok na náhradu újmy způsobené žalobkyni úmrtím jejího otce je uvedená okolnost bez významu.
8. Podrobuje-li dále dovolatelka kritice provedené dokazování, míjí se její argumentace s požadavky §237 o. s. ř. na vymezení otázky přípustnosti a s požadavky §241a odst. 2 o. s. ř. na vymezení důvodu dovolání. Nejvyšší soud podle zmíněných ustanovení není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění a hodnocení důkazů nalézacími soudy, a to ani v případě přípustného dovolání. Ve vztahu k postupu soudu v dané věci však lze dodat, že ve sporech o náhradu škody na zdraví, v nichž je s ohledem na složitost lidského organismu a biologických procesů v něm, jakož i rozdílnost každého člověka obtížné či nemožné vyslovit jednoznačný závěr o tom, zda by jistá skutečnost mohla nastat či ne, akceptuje judikatura jako korektní pravděpodobnostně formulované závěry znalce, opírající se o statistická šetření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, či přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 121/2023). I v tomto směru tedy výtky žalobkyně nejsou případné.
9. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání jako nepřípustné.
11. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu