ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.690.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 690/2023-1197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: DANZUZ s. r. o. , IČO 27530167, se sídlem Masarykovo náměstí 1544, 530 02 Pardubice, zastoupená Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem Badeniho 291/3, 160 00 Praha 6, proti žalované: AVISTA OIL s.r.o. , IČO 63216388, se sídlem Semtín 111, 533 53 Pardubice, zastoupená doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, 110 00 Praha 1, o 6 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 34/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 98/2022-1154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 33 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Smečky.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody ve výši 6 300 000 Kč s příslušenstvím (hodnota shořelé výrobní linky) způsobené povahou provozu zvlášť nebezpečného.
2. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 23 C 34/2014-640, nejprve žalobu na zaplacení 6 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl se závěrem, že vznik škody způsobil úmyslně neznámý pachatel a ke shoření linky by došlo i v případě, že by v místě uložení linky nebyly v rozporu s příslušnými předpisy uskladněny hořlavé kapaliny, které pouze urychlily hoření.
3. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, č. j. 27 Co 324/2016-669, zrušen s tím, že se nejedná o odpovědnost za škodu podle §421 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná převzala linku na základě nějakého konkrétního závazku vůči žalobkyni, a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že skladování hořlavých látek v hale žalované v daných podmínkách je třeba hodnotit jako provoz zvlášť nebezpečný podle §432 obč. zák. Samo skladování hořlavých látek sice není provozem zvlášť nebezpečným, neboť nepředstavuje přímé nebezpečí vzniku škod, avšak bylo prokázáno, že objekt haly nebyl nijak zvlášť zajištěn proti vniknutí třetích osob, hořlaviny nebyly skladovány na místě k tomu určeném a způsobem vyžadovaným protipožárními předpisy a žalovaná v době těsně před požárem uložila v hale kyslíko-acetylenovou soupravu, jež byla způsobilá vyvolat dostatečně vysokou zápalnou teplotu a umožnila neznámému pachateli založit požár. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalovaná prokázala liberační důvod, tedy že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
4. Dovolání žalované proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 25 Cdo 5588/2017-698, se závěrem, že skladování významného množství hořlavých látek v prostorách, kde je umístěn zdroj ohně (např. svářecí souprava), vykazuje rysy potenciální nebezpečnosti. Bez ohledu na příčinu stavu, kdy se nebezpečný charakter skladovaných látek skutečně projevil, je třeba zničení věci umístěné ve skladu hořlavin považovat za škodu způsobenou zvláštní povahou nebezpečného provozu podle §432 obč. zák. Okolnost, že projevivší se účinek naplňující intenzitu zvláštní nebezpečnosti byl iniciován protiprávním jednáním jiné osoby, vyšší mocí či jinými okolnostmi, nemá na právní kvalifikaci nároku vliv, může však založit liberační důvod, pokud s ním zákon počítá.
5. Následně Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 23 C 34/2014-1048, odňal žalobkyni přiznané osvobození od soudních poplatků ke dni 6. 2. 2020 (výrok I), uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni 3 381 950 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení dalších 2 918 050 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VII). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla na základě kupní smlouvy ze dne 18. 3. 2010 vlastníkem linky na výrobu biodieselu s označením BDA – 200 a RVA – 800, výrobce Mecan AG, Švýcarsko (dále jen „linka“), kterou na základě ústní dohody účastnic žalovaná (původně REKLA spol. s.r.o.) začátkem března 2012 demontovala v areálu v Lounech, zajistila její převoz do Semtína a uskladnila ji ve své budově U24. K dohodě o další spolupráci při zprovoznění linky nedošlo. Předmětem činnosti žalované bylo i podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady. Dne 29. 3. 2012 byla linka i celá budova U24 zničena požárem, který úmyslně založila neznámá osoba zapálením hořlavých látek (olej) na podlaze dílny otevřeným plamenem svářecí kyslíko-acetylenové soupravy umístěné den předtím žalovanou do dílny poblíž hořlavých látek. Na místě bylo uloženo asi 8 m 3 hořlavých kapalin, které zde být skladovány neměly. Žalované byla po požáru uložena pokuta za porušení §12 odst. 2 zákona o odpadech tím, že nakládala s odpady v zařízeních, která k tomu nebyla určena. Právně soud věc posoudil podle §428 a §432 obč. zák. a dovodil, že skladování hořlavin žalovanou v hale U24 bylo zvlášť nebezpečným provozem. Příčinou vzniku škody na lince byl požár haly, byť byl založen úmyslně neznámým pachatelem. Uzavřel, že žalovaná neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní lze spravedlivě požadovat, aby ke vzniku škody nedošlo, a proto odpovídá za vzniklou škodu. Ohledně výše škody vyšel soud zejména z revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, Ústavu soudního inženýrství (dále jen „revizní znalecký posudek“). Linka splňovala parametry udávané výrobcem, byla provozuschopná s technickou hodnotou 75 %. Při stanovení průměrného středního rozmezí koeficientu prodejnosti 0,55 (znal. ústav konstatoval rozpětí 0,3 až 0,8) pak z výchozí časové ceny linky 6 149 000 Kč soud dovodil, že výše škody představuje 3 381 950 Kč, ve zbytku žalobu zamítl.
6. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 98/2022-1154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně odnětí osvobození od soudních poplatků (výrok I), ve zbytku, tj. ve výrocích II až VII jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 182 264,20 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 3 117 735,80 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III), a povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které ve vztahu ke zjištění výše škody doplnil, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Vzhledem k tomu, že hořlavé látky byly skladovány na místě, které k tomu nebylo určeno, byly umístěny v blízkosti kyslíko-acetylenové soupravy, která byla iniciátorem hoření a zapříčinily intenzivní hoření v prvních desítkách minut, které nebylo možné eliminovat hašením, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že skladování významného množství hořlavých látek v prostorách, kde je umístěn zdroj ohně (svářecí souprava), vykazuje rysy potenciální nebezpečnosti, a proto je třeba zničení věci ve skladu hořlavin považovat za škodu způsobenou zvláštní povahou nebezpečného provozu podle §432 obč. zák. Dovodil, že nebyly naplněny podmínky pro liberaci žalované, neboť uložení linky v místě, kde se v rozporu s předpisy nacházely hořlavé látky i zdroj ohně, nelze považovat za vynaložení veškerého potřebného úsilí k odvrácení vzniku škody. Na tom nic nemění to, že požár vyvolala neznámá osoba, existence strážní služby ani argument, že by budova shořela i bez uložení hořlavin. Ohledně hodnoty linky vyšel odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně mimo jiné z revizního znaleckého posudku předloženého žalobkyní, který splňoval podmínky §127a o. s. ř., v němž ústav pečlivě a přesvědčivě odůvodnil své závěry, vypořádal se jak se závěry předchozích znaleckých posudků, tak s námitkami žalované. Uzavřel proto, že obvyklá cena linky ke dni požáru byla sice 3 381 950 Kč, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud zohlednil, že upotřebitelné zbytky linky byly žalovanou zpeněženy jako šrot za 199 685,80 Kč, a proto stanovil výši škody v částce 3 182 264,20 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
7. Žalovaná podala dovolání proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2320/2018 a 25 Cdo 1462/2003 namítá, že na způsobené škodě se podílela sama žalobkyně, jestliže umístila linku (a také plastové nádrže s hydroxidem draselným v 30% roztoku ethanolu a methanolu) do zvlášť nebezpečného provozu žalované v hale U24 (která nebyla kolaudačním rozhodnutím určena ke skladování hořlavin ani vybavena prostředky protipožární prevence či kamerovým systémem), ačkoliv věděla, že žalovaná v této budově provozuje svou výrobní činnost spočívající v nakládání s hořlavinami. Na danou věc tak mělo být aplikováno ustanovení §441 obč. zák., přičemž soudy se s argumentací žalované v tomto směru nijak nevypořádaly. Odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4255/2017 a rozhodnutí publikovaného pod R 1/1981 Sb. rozh. obč. pak spatřuje v otázce stanovení výše škody, jestliže se soudy přiklonily k závěrům revizního znaleckého posudku, zadaného žalobkyní, nikoliv soudem. Namítá jeho neúplnost a nepřezkoumatelnost, neboť byl vypracován bez kompletního soudního spisu, pouze na základě dílčích podkladů poskytnutých žalobkyní (odklon od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3253/13). Soud pochybil, jestliže důkaz revizním posudkem provedl ještě před výslechem zástupce znaleckého ústavu ANEXSIS s.r.o. ustanoveného soudem, jehož znalecký posudek považuje dovolatelka za správný. Soud rovněž neměl přistoupit k výslechu znalců Vysokého učení technického v Brně, když posudek byl podán podle §129 o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Vady řízení spatřuje žalovaná v neprovedení výslechu svědků G. – insolvenční správkyně a D., kteří mohli poskytnout informace o době provozu (delší než pouhé 3 měsíce), stavu linky a o zájmu o její koupi, soud neprovedl ani další navržené důkazy a nezabýval se tehdejší situací na trhu s výrobou bionafty. Skutkový stav tak nebyl úplně zjištěn, což vedlo k chybně stanovené obvyklé ceně. Navrhla proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zdůraznila, že se žádným způsobem nepodílela na vzniku škody. Byla to žalovaná, která linku z Loun převezla a sama umístila do své budovy U24, žalobkyně do areálu žalované neměla přístup a převozu linky nebyla přítomna. Ohledně plastových nádrží s hydroxidem draselným žalobkyně uvedla, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno uložení nádrží s touto chemikálií, ani to, že by měly jakýkoli vliv na vznik škody. Navíc i v případě, že by nádrže s uvedeným obsahem žalovaná z Loun převážela, bylo na ní, aby je uložila v prostorách k tomu určených. V řízení pak bylo nepochybně prokázáno, že to byla žalovaná, kdo skladoval hořlavé látky a svářecí soupravu v místech, která k tomu nebyla určena. Odvolací soud se řádně vypořádal s předloženými důkazy i s tím, proč některé neprovedl.
9. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výroku I a v celém rozsahu výroku II. K dovolání proti výroku I a části výroku II, jíž byl změněn zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, není žalovaná subjektivně legitimována. Výrokem I byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobkyni odňato osvobození od soudních poplatků a v tomto rozsahu nemohla vzniknout žalované žádná újma, neboť tento výrok se týká výhradně žalobkyně. Napadla-li žalovaná dovoláním výrok II rozsudku odvolacího soudu i v té jeho části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v částce 3 117 735,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta, pak v tomto rozsahu bylo žalované vyhověno, a nevznikla jí tak žádná újma. V tomto rozsahu proto dovolání žalované není podle §243b, §218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
13. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou spoluúčasti žalobkyně na vzniklé škodě. Byť to odvolací soud výslovně v rozsudku neuvedl (k tomu lze poznamenat, že tuto námitku vznesla žalovaná pouze při jednání soudu prvního stupně, v odvolání ji nezmínila), z odůvodnění rozsudku vyplývají důvody, proč odvolací soud spoluúčast žalobkyně na vzniku škody neshledal. Bylo prokázáno, že linku převezla i umístila do budovy U24 žalovaná, bylo proto na ní, aby dodržela všechny předpisy a neukládala do této budovy hořlaviny, pokud k tomu budova nebyla určena ani příslušně vybavena. I pro případ, že bylo mezi účastnicemi dohodnuto, že linka bude uskladněna konkrétně v budově U24, nemohla žalobkyně předpokládat nedodržení předpisů ohledně ukládání hořlavin žalovanou. Dovolací soud doplňuje, že to se týká i námitky uskladnění nádrží s hydroxidem draselným poprvé uplatněné žalovanou až v dovolacím řízení, přičemž ze skutkových zjištění vyplývá, že z hlediska způsobení i rozšíření požáru bylo rozhodující umístění svářecí soupravy žalovanou (bezprostředně před škodní událostí) a olejů v budově U24, přičemž hydroxid draselný olejem není. Ustanovení §441 obč. zák. je ustanovením obecným, které se vztahuje ke všem typům odpovědnosti, včetně odpovědnosti objektivní. Předpokladem spoluúčasti poškozeného na vzniku škody je, aby jeho jednání či opomenutí bylo jednou z příčin vzniku škody. Tato podmínka však v posuzované věci splněna není, neboť nebylo prokázáno žádné jednání ani opomenutí žalobkyně, které by bylo příčinou vzniku škody. Proto se odvolací soud neshledáním spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí) neodchýlil a dovolání proto podle §237 o. s. ř. není přípustné.
14. Odklon od ustálené judikatury spatřuje dovolatelka i v procesní otázce postupu soudů při hodnocení znaleckých posudků. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní. Přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a mnoho dalších).
15. V posuzované věci měly soudy k dispozici tři znalecké posudky (znalce Krče, znalce Šefrny a soudem ustanoveného znaleckého ústavu ANEXSIS s.r.o.) s rozdílnými závěry. Jestliže odvolací soud vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku a odůvodnil-li i poukazem na obsah dalších provedených důkazů svůj závěr o tom, že právě o něj a proč opřel své skutkové zjištění o výši škody (znalecký ústav ANEXSIS s.r.o. použil chybný standard a znalec Krč nepoužil žádnou běžně používanou metodu oceňování, nízká cena stanovená znalcem Šefrnou neodpovídala skutečnosti), a současně se jednalo o posudek splňující podmínky §127a o. s. ř., a proto je třeba na něj pohlížet jako na znalecký posudek vyžádaný soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014), neodchýlil se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4255/2017 není případný, neboť výklad tam uvedený se týká znaleckého posudku předloženého jako listinný důkaz, což není případ nyní posuzované věci.
16. Žalovaná dále namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, dokazování bylo neúplné a soudy proto dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že linku do budovy U24 uložila žalobkyně nebo ohledně neprodejnosti linky) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Námitky neprovedení všech žalovanou navrhovaných důkazů a nedostatků revizního znaleckého posudku představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu