ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1543.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1543/2023-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce V. S. , zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 231/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 36 Co 48/2021-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám Mgr. Jana Hynšta, advokáta se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor nacházejících se v přístavbě domu č. p. XY, ulice XY (dále jen „nebytový prostor“) ze dne 16. 4. 2019 (dále jen „Výpověď“) s tím, že nebyl naplněn výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §2309 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uvedl, že nájemní vztah vznikl na základě Smlouvy o nájmu nebytových prostor (dále jen „Nájemní smlouva“), kterou (jako nájemce) uzavřel se žalovanou (jako pronajímatelkou) dne 5. 1. 2008 ještě za trvání manželství. Dne 24. 4. 2013 účastníci uzavřeli Dohodu o vypořádání společného jmění manželů, práv a povinností společného bydlení (dále jen „Dohoda“), jíž (mimo jiné) doplnili Nájemní smlouvu tak, že v případě, že by manžel (žalobce) chtěl předmět nájmu dát do podnájmu či oprávnění se smlouvou spojená vložit do podnikání s třetím subjektem, je povinen učinit stejnou nabídku manželce (žalované), která je povinna do 2 měsíců sdělit, zda nabídku akceptuje či nikoli; doba podnájmu nesmí přesahovat 5 let. V článku IX. bodě 8 si pak sjednali, že na vypořádání rozdílu hodnot připadajících z vypořádání společného jmění manželů započetli manželce (její) nárok na úhradu nájemného plynoucí z Nájemní smlouvy vůči manželovi, a prohlásili, že manžel není povinen hradit stanovené nájemné manželce, protože jeho výše je započtena na rozdíl hodnot podílů připadajících ze společného jmění manželů.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 30 C 231/2019-105, určil, že Výpověď Nájemní smlouvy je neplatná (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 36 Co 48/2021-240 (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 27. 4. 2021, č. j. 36 Co 48/2021-154, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 26 Cdo 3007/2021-221, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků (výrok II.).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jejich právním hodnocením, na něž odkázal. Poté připomněl ustálenou judikaturu týkající se výkladu právních úkonů. S presumpcí, že se při uzavírání Nájemní smlouvy chovaly logicky a se zohledněním jejich úmyslu uzavřel, že dotčeným článkem IX. Dohody smluvní strany zamýšlely – prostřednictvím ujednání o neplacení nájemného žalobcem – vyrovnat rozdíl hodnot, které v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů připadly tomu kterému z účastníků. Pouhá skutečnost, že výše vyrovnávaného rozdílu nebyla v Dohodě vyčíslena peněžním ekvivalentem nezakládá neurčitost posuzovaného článku, neboť z textu Dohody je nepochybné, že vůlí stran nebylo specifikovat vypořádávané statky vyjádřením jejich finanční či jiné hodnoty. S touto úvahou koresponduje také jazykové vyjádření právního úkonu zachycené v Dohodě. Z textu jejího čl. IX. bodu 8 totiž vyplývá, že v rámci nového (konstitutivního) nastavení právních vztahů k majetkovým hodnotám se manželé rozhodli nově upravit i vztahy z Nájemní smlouvy tak, že manželka se po celou dobu trvání nájmu nájemného vzdá. Tomu ostatně odpovídá i logický a systematický výklad Dohody, a současně též následné jednání stran, jestliže žalovaná po žalobci zpočátku (několik let) žádné nájemné nepožadovala. Nedůvodnou shledal rovněž námitku žalované, že kompenzační projev je neurčitý, a že jím lze platně postihnout pouze splatné nájemné. Uvedl, že žalované byla výše celkového nároku známa, a zdůraznil, že Dohoda představuje vypořádání dosavadního zaniklého společného jmění manželů, konstituuje nové právní vztahy, a proto nelze její čl. IX. bod 8 hodnotit jako samostatný kompenzační projev, který by musel naplňovat rigidní zákonná kritéria započtení; při nově zakládaných majetkových poměrech je možné vzájemně si upravit i jiné nároky.
5. Dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale neshledal jej přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
6. Platnost Dohody posuzoval dovolací soud s ohledem na dobu jejího uzavření podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 3 o. z.).
7. Již v rozsudku ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3007/2021, Nejvyšší soud uvedl, že při výkladů právních úkonů za použití pravidla zakotveného v §35 odst. 2 obč. zák. je třeba vyjít ze závěru, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je – jak již bylo zmíněno – aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, či ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021). Při výkladu projevu vůle je relevantní i následné chování účastníků právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, či ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005).
8. V judikatuře dovolacího soudu se rovněž ustálil právní názor, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).
9. Shora citovanými východisky se přitom odvolací soud při výkladu dotčeného čl. IX. bodů 7 a 8 Dohody důsledně řídil a své úvahy přesvědčivě v napadeném rozhodnutí vyložil. Jeho závěr, že Dohoda, a zejména ujednání obsažené v jejím čl. IX. bodu 8, představuje platný právní úkon, je tudíž souladný s ustálenou judikaturou, a nelze jej – s přihlédnutím k okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu – pokládat ani za zjevně nepřiměřený.
10. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, že odůvodnění obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku není v souladu s vyhlášeným odůvodněním, a že posoudil čl. IX. bod 8 Dohody jakožto platný právní úkon, aniž vyslechl žalobce, přičemž svůj postup nezdůvodnil. Tyto námitky však představují případné vady řízení, které nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
11. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu