ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2569.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2569/2023-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Z. Č. , zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 107/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 30 Co 4/2023-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Honzíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 2. 2023, č. j. 30 Co 4/2023-137, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 11. 2022, č. j. 6 C 107/2022-77, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem I. přitom odvolací soud zamítl návrh žalobkyně ze dne 2. 2. 2023 na přerušení řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, uzavřel-li, že „existence rozsudku na nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků na žalovaného (coby oprávněnou osobu dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“) je nyní překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k týmž pozemkům, a současně že pokud došlo k přečerpání restitučního nároku na základě takovéhoto rozsudku o nahrazení projevu vůle, nejde o bezdůvodné obohacení“. Rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatelky rovněž závisí na vyřešení otázky týkající se povahy rozsudku na nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu (o bezúplatném převodu náhradních zemědělských pozemků) a s jejím řešením souvisejícím posouzení, lze-li v případě smlouvy uzavřené na základě takového soudního rozhodnutí uvažovat o její neplatnosti z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci jsou s těmi v předešlé věci totožní (příp. vystupují-li v novém řízení právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení), soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). Posouzení předběžné otázky jiným soudem je pak pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
6. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že cestou mimořádných opravných prostředků neodstraněné (nezměněné) výroky pravomocného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 C 39/2011-125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, č. j. 19 Co 138/2013-166, na jejichž základě žalovaný formou nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu náhradního zemědělského pozemku nabyl vlastnické právo k předmětné pozemkové parcele, jsou pro nynější řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k témuž pozemku, závazné a procesní cestou, již žalobkyně zvolila (požadavek na deklarování existence svého vlastnického práva), je nelze nahradit, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu ničeho měnit, neodchýlil.
7. Ke stejným závěrům ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků, resp. Ve věci žalobkyně a singulární procesní nástupkyně žalovaného, dospěl ostatně Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1957/2023, jež obstály i v přezkumu ústavněprávním (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2078/23, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2021/23, jimiž byly stížnosti podané dovolatelkou proti prvním dvěma rozhodnutím odmítnuty jako zjevně bezdůvodné).
8. Poukazuje-li dovolatelka na odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, nelze mít touto argumentací formulovaný předpoklad přípustnosti za naplněný již proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jehož předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. Zabýval se zde otázkou závaznosti určení výše restitučního nároku oprávněné osoby a hodnoty jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozích soudních řízeních, dospívaje k závěru, že tyto otázky nejsou v řízení o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby), jsou otázkami předběžnými a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné. Uvedené konkluze jsou též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
9. Dovozuje-li pak žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na požadovaném určení vlastnického práva a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného, pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže je v posuzované věci (ne)úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím není eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu (jak výše naznačeno) nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). Pravomocné rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních zemědělských pozemků v rámci restitucí pak přirozeně nevytvářejí překážku věci rozsouzené pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení, k němuž došlo přečerpáním restitučního nároku (takovou úvahu odvolací soud nevyslovil); vydání vzniklého bezdůvodného obohacení se ovšem zjevně nelze domáhat dovolatelkou zvolenou formou deklarování existence jejího vlastnického práva k pravomocně již převedeným pozemkům.
10. Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti, ani otázky charakteru (povahy) pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu osvětlující způsob nabytí vlastnictví pozemků oprávněnou osobou v případě náhradní naturální restituce plyne, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle §161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem nabytí jeho právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je pak (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) podřaditelné pod ustanovení §1114 o. z. (do 31. 12. 2013 viz ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v těchto souvislostech není smlouva (byť by byla v různém znění vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, či ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022).
11. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů rozhodovací praxe řešících problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních zemědělských pozemků (v režimu zákona o půdě), dle nichž právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci není vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, ale soudní rozhodnutí, nelze než uzavřít, že vlastnické právo nabyvatele takové věci (pravomocným soudním rozhodnutím uznaného za oprávněnou osobu) prostřednictvím argumentace o neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“ (viz argumentaci dovolatelky skutkovým omylem – §49a obč. zák.), zpochybnit nelze. Tedy ani otázka, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu zemědělskému pozemku (v režimu zákona o půdě), k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany (jež je svou povahou dílčí otázkou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu již konstantně řešené) přípustnost dovolání založit nemůže.
12. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. nenaplňuje.
13. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši po 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu