ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.599.2024.1
sp. zn. 28 Cdo 599/2024-959
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČO 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p. , IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 4) Povodí Odry, státní podnik , IČO 70890021, se sídlem v Ostravě, Varenská 3101/49, 5) Ředitelství silnic a dálnic ČR , IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 6) Vojenské lesy a statky ČR, s.p. , IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102a, 7) Česká republika – Ministerstvo obrany , IČO 60162694, se sídlem v Praze, Tychonova 221/1, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 14/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2023, č. j. 1 Co 1/2023, takto:
I. Dovolací řízení se v části týkající se pozemků parc. č. 2260/2 a p. č. 2259/4, vše v k. ú. Bruntál – město, zastavuje .
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit Lesům České republiky, s.p., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
V. Žalobkyně je povinna nahradit Povodí Odry, státnímu podniku, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
VI. Žalobkyně je povinna nahradit Vojenským lesům a statkům ČR, s.p., k rukám advokáta Mgr. Petra Čechlovského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč.
VII. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Ministerstvu obrany do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
VIII. Ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 1 Co 1/2023-850, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2022, č. j. 23 C 14/2016-710, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 12. 2022, č. j. 23 C 14/2016-813, v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. 2189/21 v k. ú. Jelení u Bruntálu zrušil a v uvedeném rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků v k. ú. Andělská Hora ve Slezsku, Ludvíkov pod Pradědem, Vrbno pod Pradědem, Bruntál – město, Břidličná, Lomnice u Rýmařova, Valšov, Vajglov, Dlouhá Stráň, Horní Město, Rešov, Jiříkov u Rýmařova, Kněžpole, Křížov u Sovince, Sovinec, Horní Dlouhá Loučka, Těchanov, Suchá Rudná, Karlova Studánka, Podlesí pod Pradědem, Tylov, Malá Morávka, Mezina, Jelení, Razová, Moravský Kočov, Dolní Václavov, Staré Město u Bruntálu, Valšov, Nová Rudná, Ondřejov u Rýmařova, Rýmařov, Stránské, Ryžoviště, Železná pod Pradědem, Chabičov ve Slezsku, Velká Polom, Hrabyně, Lhota u Opavy, Smolkov, Mokré Lazce, Nové Sedlice, a Suché Lazce a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. SP 21552/2014-571102, č. j. SPU 608661/2015/Pš, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. – IX.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku, zda je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a svědčí jí aktivní věcná legitimace k uplatnění restitučního nároku podle §9 tohoto zákona v situaci, kdy jí, resp. jejímu právnímu předchůdci, byl předmětný nemovitý majetek odňat na základě Konečného výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 3447/21, ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, publikovaného pod č. 60/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000, publikovaného pod č. 40/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a od usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000. Namítala, že neplatnost majetkových převodů v době německé okupace, jakož i obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v poválečném období, nastaly v její prospěch ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, přičemž postup podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, měl za následek toliko deklaratorní rozhodnutí o již obnoveném vlastnickém právu. Poukazovala na snahu představeného svého předchůdce o navrácení majetku (s odkazem na korespondenci adresovanou různým institucím). Kladla dále otázku, zda byl naplněn restituční důvod ve smyslu ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy proti konfiskačním vyhláškám týkajícím se předmětného majetku podala odvolání. Vytýkala také formalismus a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
3. Účastníci řízení Lesy České republiky, s.p., Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Povodí Odry, státní podnik, Vojenské lesy a statky ČR, s.p., a Česká republika – Ministerstvo obrany navrhli, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
4. Podáním ze dne 7. 12. 2023 vzala dovolatelka své dovolání v části týkající se pozemků parc. č. 2260/2 a č. 2259/4, vše v k. ú. Bruntál – město, zpět. Nejvyšší soud tudíž za užití §243c odst. 3, věty druhé, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolací řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
5. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a že se domáhá svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení §1 tohoto zákona, počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, body 94 a 176).
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo (odňaté za doby německé okupace) ex lege , nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019).
8. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelce nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), neboť vlastnictví k nim pozbyla již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se nedomohla obnovení svého vlastnického práva (neprokázala, že uplatnila restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., přičemž k obnovení vlastnického práva nedošlo ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.), pročež dovodil, že není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., a tudíž ani aktivně legitimována k uplatnění restitučního nároku na vydání zemědělských nemovitostí podle §9 zákona č. 428/2012 Sb., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Uzavřel-li přitom odvolací soud, že žalobkyni nevznikla křivda v zákonem č. 428/2012 Sb. stanoveném rozhodném období, pak na vyřešení otázky naplnění restitučního důvodu podle §5 písm. j) tohoto zákona rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí.
9. Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 254/2000 a sp. zn. II. ÚS 3/2000), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž – na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. – v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž se zákonodárce nastalé křivdy skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, a ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019). V dovolatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 39/95 se pak Ústavní soud zabýval zmírněním následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů (§1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.), a tudíž závěry v něm dovozené na posuzovanou věc rovněž nelze přiléhavě aplikovat.
10. Přitom ani nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019); k tomu lze připomenout i důvody nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, cit. výše, v nichž Ústavní soud znovu připomněl, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
11. Ke stejným závěrům – opřeným o tatáž judikatorní východiska – dospěl dovolací soud i v řadě svých dalších rozhodnutí vydaných v obdobných dovolatelkou iniciovaných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2486/2021, ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2439/2021, ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021, ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3289/2021, ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2842/2021, ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2387/2021, ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3826/2020, ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020, ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1042/2022, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2040/2022, ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2935/2022, ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3274/2023, nebo ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3625/2023). Nejvyšším soudem přijaté závěry ohledně statusu dovolatelky (že není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., pozbyla-li majetek před 25. 2. 1948, resp. neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný judikaturou citovanou ve shora odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu), obstály i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2447/19, ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3077/19, ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20, ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 990/21, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 2631/20, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 350/22, ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 130/22, ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2759/22, ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2988/22; ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1202/23, či – aktuálně – i dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 3447/21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 223/24). I proto Nejvyšší soud – za nezměněných poměrů – neshledává ani důvody k přehodnocení své dosavadní judikatury (jíž konvenuje i právní posouzení věci odvolacím soudem), k čemuž neskýtá prostor ani nyní dovolatelkou uplatňovaná argumentace (včetně té, jež – navzdory aprobaci přijatých rozhodnutí i Ústavním soudem – nadále označuje výklad podaný obecnými soudy za formalistický a porušující její právo na spravedlivý proces, když ani princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi – v daném případě co do zákonodárcem vymezeného rozhodného období).
12. I s ohledem na shora uvedené lze jen stěží přitakat výtkám dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na formalistické či snad přespříliš restriktivní interpretaci zákona č. 428/2012 Sb. (jde-li o jím stanovené podmínky restituce) a že se odvolací soud omezil jen na jazykový výklad dané právní normy, jenž by byl v rozporu s dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Tato kolize v dané věci evidentně nenastala, jak svým rozhodováním (a to i v dalších věcech téže účastnice coby stěžovatelky) již dříve opakovaně stvrdil sám Ústavní soud.
13. Kritizuje-li dovolatelka, že odvolací soud porušil její právo na řádný (spravedlivý) proces (podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo jejím restitučním nárokům vyhověno. Ani ve světle judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014) a Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, publikovaný pod č. 70/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, publikovaný pod č. 71/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, publikovaný pod č. 175/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za nepřezkoumatelné a nepodložené řádným zdůvodněním. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Uvedené námitky ostatně vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
14. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nejsou naplněny, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto (zčásti bylo též dovolací řízení z podnětu zpětvzetí dovolání – „z viny“ dovolatelky – zastaveno) a náklady účastníků 1) Lesy České republiky, s. p., 3) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 4) Povodí Odry, státní podnik, a 7) České republiky – Ministerstvu obrany, jež podali k vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). K nákladům účastníka 6) Vojenské lesy a statky ČR, s.p., který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) dohromady ve výši 4 114 Kč.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( https://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu