ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.161.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 161/2024-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. V. , zastoupené Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 28 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 186/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 70 Co 285/2023-9, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 8. 2023, jež byla soudu prvního stupně doručena dne 28. 8. 2023, domáhala vůči žalované zaplacení částky 28 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Odkázala přitom na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 27 C 7/2022, a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 54 Co 159/2022, s tím, že tato rozhodnutí jsou „titulem a škodou“, přičemž dodala, že příčinou škody je „exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc 2345/2002“ a že žalobkyně nárok uplatnila „z titulu postoupení smlouvy ze dne 9. 5. 2007“.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 47 C 186/2023-4, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Procesněprávní otázka aplikace §42 a §79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru žalobkyně pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není způsobilá k věcnému projednání, neboť z ní není zřejmé, zda žalobkyně namítaný nesprávný úřední postup spojuje s blíže nespecifikovaným pochybením, k němuž snad mělo dojít v jí označeném exekučním řízení, nebo až s vydáním v žalobě uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, přičemž její žaloba současně neobsahuje ani řádnou a nezaměnitelnou specifikaci předmětu řízení, pokud v ní žalobkyně neuvedla, jakou konkrétní majetkovou újmu (škodu) do požadované částky 28 000 000 Kč zahrnula (a tudíž z jakých dílčích nároků tento požadavek sestává, nejedná-li se o nárok jediný, a jak žalobkyně dospěla k jeho vyčíslení), se totiž odvolací soud od dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak patrno nejen ze žalobkyní zmíněných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ale také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021.
V části, v níž se žalobkyně ohradila proti absenci výzvy soudu prvního stupně k doplnění žaloby, která by předcházela jejímu odmítnutí, pak podané dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobkyně zde totiž nespecifikovala, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky procesního práva dle jejího přesvědčení odchýlit. V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). K případné procesní vadě, na kterou žalobkyně v dovolání takto poukázala, by za popsaného stavu bylo možné přihlédnout pouze v intencích §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu