ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3151.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3151/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova 252/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 80 437 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 79/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 11 Co 55/2023-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 80 437 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 26. 8. 2021 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 212/2012. Žalobkyně dne 25. 2. 2021 u žalované uplatnila svůj nárok v původní výši 162 000 Kč, přičemž žalovaná ve svém stanovisku ze dne 9. 8. 2021 konstatovala oprávněnost nároku žalobkyně a vyplatila jí částku 81 563 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 37 C 79/2021-92, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka namítá, že fakt, že věc je řešena ve více instancích, by sám o sobě neměl vést k závěru o potřebě modifikovat základní částku odškodnění v rámci kritéria složitosti řízení. Přitom má za to, že je třeba změnit dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která z tohoto závěru vychází (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“).
6. Již v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, Nejvyšší soud uvedl, že soudy obecně musí vycházet z toho, že složitost řízení je objektivní okolností řízení. Při posuzování složitosti řízení budou soudy vycházet z předpokladů složitosti řízení podle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a podle bodu IV. písm. a) Stanoviska. Při hodnocení složitosti řízení lze zohlednit zejména složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti) a složitost procesní (počet instancí před nimiž byl daný případ projednán, procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Soudy se tak při zhodnocení kritéria složitosti řízení již nezabývají tím, kdo ve svém důsledku způsobil, že řízení je složité, protože chování účastníka nebo postupu orgánů veřejné moci, které mohlo prodloužit řízení samotné, je již zohledňováno podle ustanovení §31 odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk.
7. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
8. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že složitost posuzovaného řízení byla dle názoru odvolacího soudu způsobena po stránce skutkové tím, že v řízení bylo vedeno dokazování výslechy tří svědků, byl zpracován znalecký posudek, doplnění znaleckého posudku a revizní znalecký posudek; zohlednit však bylo nutné i vysokou složitost instanční, neboť v posuzovaném řízení rozhodovaly nejen obecné soudy ve všech třech stupních, ale též Ústavní soud. Protože je tento závěr odvolacího soudu v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž na těchto závěrech Nejvyšší soud nemá důvod ničeho měnit, když ve své podstatě obecná argumentace dovolatelky byla již v těchto rozhodnutích vypořádána a aprobována i Ústavním soudem (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022. sp. zn. IV. ÚS 1654/22), nezakládá tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
9. Dovolatelka rovněž namítla, že odvolací soud opakovaně zohlednil k její tíži fakt, že řízení bylo složité. Tohoto údajného nedopatření se měl odvolací soud dopustit tím, že kritérium složitosti řízení použil jak v rámci vyhodnocení, zda a jakou základní částkou za rok trvání řízení má být odškodněna (mj. i s poukazem na složitost řízení byla tato částka stanovena při spodní hranici obvyklého rozpětí ve výši 15 000 Kč), tak při vyhodnocení, že tato částka má být snížena právě proto, že řízení bylo nadprůměrně složité.
10. Ani tato námitka dovolatelky však nezakládá přípustnost dovolání, protože odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na prvotní zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (včetně od tohoto závěru se odvíjejícího úsudku, zda má být poskytnuto finanční zadostiučinění v přiměřených judikaturou aprobovaných finančních relacích). Případný fakt, že soud k týmž kritériím přihlédne i při úvaze, zda částka finančního odškodnění má být dále modifikována s odkazem na některé z nich, se nedotýká prvotního nejobecnějšího úsudku, ale jde již o úsudek zcela nový, mající jinou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
11. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil, proč jím využitá kritéria podle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk zohlednil v různých poměrech (odvolací soud modifikoval základní částku odškodnění snížením o 45 % z důvodu skutkové a instanční složitosti řízení, zvýšením o 5 % za průtahy v posuzovaném řízení v důsledku postupu soudů a zvýšením o 5 % v důsledku zvýšeného významu řízení pro žalobkyni, celkem tedy snížil základní výši odškodnění o 35 %) a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dovolatelka se domnívá, že kritéria, která byla zohledněna v její prospěch, měla být zohledněna vyšším procentuálním vyjádřením.
12. Nesouhlasí-li dovolatelka s tím, jak odvolací soud modifikoval základní částku odškodnění, pak dovolací soud uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou dovolatelka odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát ve svých rozhodnutích zopakoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1488/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Jde-li o odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, jde o věc, jejímž předmětem bylo nikoliv odčinění finanční újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, ale náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění. Soudům nižších stupňů navíc při stanovení výše finanční částky za odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení nebrání, aby stanovily základní částku ročního odškodnění i ve výši přesahující 20 000 Kč, shledají-li pro to racionální důvod, jenž v rámci odůvodnění ozřejmí.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu