ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3322.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3322/2023-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 4/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, č. j. 58 Co 46/2022-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 5 C 4/2018-166, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal písemné omluvy v tam uvedeném znění a zaplacení částky 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), konstatoval porušení práv žalobce neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o jeho osobě Policií České republiky ke dni 9. 3. 2017, spojující jej s trestným činem loupeže, ke kterému mělo dojít v roce 1993, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [výrok II], zamítl žalobu ohledně konstatování porušení práv žalobce hlasitým sdělováním jeho osobních údajů policistou dne 9. 3. 2017 na veřejném místě v průběhu silniční kontroly před dalšími osobami, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a odst. 3 Listiny (výrok III), a ohledně konstatování porušení práv žalobce jeho donucováním Policií České republiky k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou, že jinak bude zajištěn a odvezen na oddělení policie bez zákonného důvodu ke zjišťování jeho totožnosti, přesto, že svoji totožnost hodnověrně prokázal řidičským průkazem, jakož i nezdvořilým a nadřazeným chováním hlídky Policie České republiky vůči němu dne 9. 3. 2017 při kontrole v XY, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na výkon státní moci pouze v případech, mezích a způsobem, jež stanoví zákon, a jeho zákonného práva nebýt nucen činit nic, co zákon neukládá, podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, jeho základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny a na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst.1 Listiny, žalobu rovněž zamítl (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 58 Co 46/2022-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované povinnost písemně se omluvit žalobci dopisem v tam uvedeném znění, a to za porušení jeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů (informační sebeurčení) dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny, k němuž došlo neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o něm Policií České republiky, spojujících jej s trestným činem loupeže, ke kterému mělo dojít v roce 1993, ve zbylé části výroku I a ve výrocích III a IV jej potvrdil a ve výroku II jej pak změnil tak, že porušení práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny, k němuž došlo neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o žalobci Policií České republiky, spojujících jej s trestným činem loupeže, k němuž mělo dojít v roce 1993, se nekonstatuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 120 000 Kč s příslušenstvím, omluvy a pro případ neposkytnutí peněžitého zadostiučinění, ani omluvy konstatování porušení práva se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v pocitech frustrace, nespravedlnosti a ponížení, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky vůči němu dne 9. 3. 2017 v souvislosti se silniční kontrolou, a to neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o žalobci, spojujících jej s trestným činem loupeže, k němuž mělo dojít v roce 1993, hlasitým sdělování těchto údajů policistou dne 9. 3. 2017 na veřejném místě v průběhu silniční kontroly před dalšími osobami, donucováním žalobce k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou, že jinak bude zajištěn a odvezen na oddělení policie bez zákonného důvodu ke zjišťování jeho totožnosti i přesto, že svou totožnost policistovi prokázal řidičským průkazem, a nezdvořilým a nadřazeným chováním hlídky Policie České republiky vůči němu. Ohledně do žaloby rovněž zahrnutého požadavku žalobce na likvidaci v žalobě specifikovaných údajů o něm v databázích Policie České republiky soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 4. 2021, č. j. 5 C 4/2018-142, vyslovil, že v tomto rozsahu není k projednání žaloby věcně příslušný a v tomto rozsahu postoupil věc Městskému soudu v Praze jako věcně příslušnému. Tento požadavek tedy předmětem řízení již nadále nebyl.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
6. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. tak není dána ve vztahu k otázce stanovení formy přiměřeného zadostiučinění, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud po zhodnocení konkrétních okolností daného případu přihlédl k závažnosti nemajetkové újmy žalobce (jíž sám žalobce vztahoval k tomu, jak jej zasáhlo zjištění o nezlikvidování předmětných údajů v databázích Policie České republiky při silniční kontrole dne 9. 3. 2017) a okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do jeho osobnosti došlo, a uzavřel, že postačující a účinnou formou zadostiučinění za takovou újmu je žalobcem požadovaná omluva, jíž je nezbytné jako prioritní kompenzační prostředek poskytnout vždy, pokud ji poškozený požaduje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017). Z těchto důvodů se odvolací soud při právním posouzení rovněž neodchýlil ani od žalobcem zmíněných nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17.
7. Namítal-li žalobce v této souvislosti, že odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění nepřihlédl ke skutečnosti, že se mu dostalo omluvy až po letech, pak přehlíží, že se odvolací soud i tím, že žalobci v době jeho rozhodování stále omluva poskytnuta nebyla, zabýval a vypořádal se i s jím uváděnou judikaturou Ústavního soudu, na níž žalobce v dovolání opětovně odkazuje (srov. odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud nicméně po zhodnocení konkrétních okolností daného případu uzavřel, že v dané věci je přiměřenou formou zadostiučinění omluva, čímž vyhověl judikatuře Nejvyššího soudu uvedené výše. Navíc žalobcem odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99, a ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 281/03, se týkají zcela odlišného typu nároku (nároku z titulu zásahu do ochrany osobnosti) a zcela odlišných skutkových okolností (nemožnost dostatečné omluvy za zásah do práva na ochranu osobnosti publikováním nepravdivých údajů v tiskovině, jejíž vydávání bylo v průběhu soudního řízení ukončeno); na řešení žalobcem (v dovolání nově) vznesené otázky by tudíž jejich závěry nebyly aplikovatelné. Obdobně je tomu i ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, jenž se rovněž týká zcela odlišného typu nároku (nároku z titulu zásahu do ochrany osobnosti) a zcela odlišných skutkových okolností (difamační článek v bulvárním periodiku).
8. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda došlo hlasitým sdělováním nepravdivých osobních údajů o žalobci, spojujícím jej s trestným činem loupeže z roku 1993 před žalobcem a dalšími osobami k nesprávnému úřednímu postupu, neboť tyto skutečnosti ze skutkových zjištění soudů neplynou. Jak se podává ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud zcela převzal, zastavila žalobce dne 9. 3. 2017 při silniční kontrole policejní hlídka s tím, že byl požádán o předložení dokladu k řízení a provozu motorového vozidla, načež předložil řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a tzv. zelenou kartu, a dále k předložení občanského průkazu, což žalobce i přes opakovanou výzvu odmítl s tím, že řidičský průkaz je dostatečný a vyzval policistu k lustraci své osoby, policista po nahlédnutí do mobilního telefonu uvedl, že vidí, že žalobce „má u nich minulost“, k dotazu žalobce, o jakou minulost jde, doplnil, že „má loupežné přepadení“ a k dalšímu dotazu žalobce sdělil, že údaje má z databází, ke kterým má policie přístup, odmítl však sdělit, jaké to jsou, neboť na to žalobce nárok nemá (viz odstavec 5 a 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Policista tudíž pouze reagoval na požadavky a odpovídal na dotazy žalobce (a to vůči žalobci, nikoliv před třetími osobami) ohledně zjištění, která učinil z policejních databází. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
9. Ani otázka, zda vynucování předložení občanského průkazu pod pohrůžkou zajištění žalobce (resp. jeho předvedení na služebnu) a nespokojení se s prokázáním totožnosti řidičským průkazem představuje nesprávný úřední postup, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud za situace, kdy Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. 6. 2020, č. j. 10 A 88/2017-133, dospěl k závěru, že popsaný postup policisty nezákonný nebyl (s ohledem na řešení dopravního přestupku, tedy nikoliv jen „prosté“ silniční kontroly, byl policista oprávněn po žalobci občanský průkaz, tedy doklad s adresou trvalého pobytu, požadovat a rovněž byl oprávněn mu sdělit, že v případě jeho nepředložení bude předveden na služebnu), uzavřel, že se o nesprávný úřední postup nejedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, nebo ze dne 21. 10. 2010, 25 Cdo 1627/2008). Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal určení nezákonnosti výše uvedeného postupu hlídky Policie České republiky při silniční kontrole dne 9. 3. 2017 a Městský soud v Praze ve svém konečném rozhodnutí v této věci dovodil, že tento postup nezákonný nebyl a v tomto rozsahu žalobu zamítl, byl odvolací soud oprávněn z tohoto rozhodnutí dle §135 odst. 2 o. s. ř. vycházet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013). Z tohoto důvodu se tedy odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 431/04, (jenž se navíc týká zcela odlišné právní otázky, a to ukládání pokuty za neuposlechnutí výzvy k vydání věci důležité pro trestního řízení) ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015 (jenž se týkal určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a v žalobcem citované části se věnoval otázce prokazování újmy, tedy zcela jiných právních otázek, než posuzování existence nesprávného úředního postupu).
10. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu