ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3839.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3839/2023-693
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. Z. , zastoupeného Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 2 619 770 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 52/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co 113/2023-656, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 2 619 770 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem správce daně a odpovídala nevyplaceným úrokům z přeplatků na daních z příjmu fyzických osob ve výši 50 738 Kč, ušlému zisku ve výši 69 032 Kč a ceně žalobcových nemovitých věcí prodaných v rámci daňové exekuce ve výši 2 500 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 23 C 52/2007-586, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 9. 2022, č. j. 23 C 52/2007-631, žalobu zcela zamítl (výroky I, II a III), přičemž žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV) a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení placené státem (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (týkajícím se částky 50 738 Kč s příslušenstvím), ve výroku III (týkajícím se částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím), jakož i v nákladovém výroku IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v nákladovém výroku V jej změnil tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu uložil žalobci (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako objektivně nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z §237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovuje.
Přestože žalobce v dovolání vymezil celkem tři dovolací otázky, z nichž dvě se týkají závěru odvolacího soudu o absenci odpovědnostního titulu, který by mohl založit odpovědnost žalované ve vztahu ke vzneseným nárokům reprezentovaným částkami 50 738 Kč s příslušenstvím a 2 500 000 Kč s příslušenstvím, a jedna se týká procesního postupu odvolacího soudu spočívajícího v neprojednání zbývajícího nároku znějícího na zaplacení částky 69 032 Kč s příslušenstvím, v části obsahující vymezení přípustnosti dovolání se dovolatel omezil pouze na konstatování, v souladu s nímž napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je na místě, aby tato otázka byla vyřešena jinak“. Údaj o tom, která z obou uvedených alternativ přípustnosti dovolání, jež se vzájemně logicky vylučují, má být konkrétně naplněna, a to vždy ve vztahu k jaké ze zmíněných tří právních otázek, však již z podaného dovolání patrný není. Požadavek na zřetelné propojení konkrétní právní otázky s jedním ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř., jak se podává z výše citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, toto dovolání tudíž nesplnilo.
V dotčené části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ve zbývající části, v níž dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, pak není tento mimořádný opravný prostředek objektivně přípustný, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu