ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3846.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3846/2023-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce A. Z. , zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 154 238 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 201/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 19 Co 11/2023-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 154 238 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl utrpět v důsledku nezákonného rozhodnutí o jeho správním vyhoštění vydaného Policií České republiky dne 2. 3. 2020 pod č. j. KRPZ-132362-49/ČJ-2019-150026-SV. Požadovaná částka sestávala z náhrady ušlé mzdy za dobu od prosince 2019 do srpna 2020 ve výši 139 374 Kč, z náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 10 800 Kč, z náhrady nákladů předmětného správního řízení ve výši 1 000 Kč, z náhrady nákladů vynaložených na pořízení překladu řeckého výpisu z katastru nemovitostí ve výši 1 835 Kč a z náhrady poštovného ve výši 1 229 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 10 C 201/2021-49, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovuje.
Navzdory znění §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., jakož i navzdory tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu lze podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, žalobce žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž (chybném) řešení napadené rozhodnutí (podle jeho názoru) závisí, v dovolání jednoznačně nevymezil. Žalobce v dovolání předně stručně zrekapituloval, že se nárokovaného plnění domáhal nejen z titulu nezákonného rozhodnutí, ale i z titulu nesprávného úředního postupu, načež aniž uvedl, ve vztahu k jaké právní otázce považuje podané dovolání za přípustné (v této souvislosti ostatně bez jakéhokoliv rozlišení konstatoval, že dovolání může být dle jeho přesvědčení přípustné ohledně otázky hmotného nebo procesního práva), dodal, že pokud odvolací soud jeho žalobu zamítl proto, že rozhodnutí policejního orgánu není nezákonné, a to aniž přihlédl k dalším (blíže nespecifikovaným) žalobním tvrzením, postupoval příliš formálně. Odpověď, jakou hmotněprávní či procesněprávní otázku měl žalobce v uvedené souvislosti konkrétně na mysli (když zmíněné vymezení může přinejmenším dopadat na řešení více rozdílných právních otázek zahrnutých v bodech 11 až 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), se přitom jednoznačně nepodává ani z citovaných pasáží dvou rozhodnutí Ústavního soudu, jež jsou v dovolání rovněž obsaženy. V případě nálezu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1099/19, se totiž žalobce (bez objasnění souvislosti s kritizovaným závěrem odvolacího soudu) zaměřil na část týkající se nezákonnosti oznámení o zahájení řízení o přestupku spojeného se sdělením obvinění z přestupku a s na něj navazujícím přestupkovým řízením, zatímco v případě nálezu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12, ocitoval část odůvodnění obsahující závěr o porušení práva na spravedlivý proces způsobeném nepřiznáním náhrady škody v důsledku formalistického výkladu nerespektujícího znění čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Kromě absence jednoznačného vymezení dovolacího důvodu, která již sama o sobě způsobuje vadu dovolání bránící jeho věcnému posouzení, však ke stejnému závěru vede i skutečnost, že žalobce dovozuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, načež toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňového soudu, podrobil kritice. Žalobcův požadavek, aby dovolací soud posoudil (nespecifikovanou) právní otázku jinak, než jak ji posoudil soud odvolací (jak se tento požadavek ze zmíněné kritiky napadeného rozhodnutí podává), však žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím totiž myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Pro úplnost lze rovněž dodat, že obsahovým náležitostem vyžadovaným §241a odst. 2 o. s. ř., jakož i výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, by podané dovolání nevyhovělo ani tehdy, spojoval-li by žalobce naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání se situací, při níž by se měl dovolací soud nyní odchýlit nikoliv od závěru vysloveného odvolacím soudem, nýbrž od svého vlastního dříve přijatého řešení vztahujícího se k určité právní otázce. Má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti vyhovovat požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být totiž zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Žádný takovýto údaj však dovolatel rovněž nespecifikoval.
V části, v níž žalobce namítl, že je napadené rozhodnutí nepředvídatelné, jakož i to, že se mu nedostalo „potřebného poučení“, pak podané dovolání žádný důvod jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. neuvádí.
Dovolání tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 1. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu