ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.470.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 470/2024-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce R. N. , zastoupeného JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 673 788,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 34/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 25 Co 258/2023-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 673 788,94 Kč s příslušenstvím, jež sestávala z částky 247 333,30 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 95/2012, a z částky 426 455,64 Kč s příslušenstvím, na níž žalobce vyčíslil náhradu škody, která mu měla být v souvislosti s uvedeným řízením způsobena tím, že byl nucen vynaložit náklady řízení na tři zbytečně konaná ústní jednání.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 22 C 34/2023-77, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy částku 171 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 5. 2023 do zaplacení (výrok I), zatímco ve vztahu k částce 76 133,30 Kč s příslušenstvím, která připadala na tentýž nárok, jakož i ve vztahu k částce 426 455,64 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu škody, žalobu zamítl (výroky II a III) a závěrem žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III týkajícím se náhrady škody ve výši 426 455,64 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z §237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
Požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř., jakož i z citované judikatury, však podané dovolání vyhovělo pouze zčásti. V rozporu s tím, co bylo uvedeno výše, totiž žalobce v té části svého dovolání, v níž namítl, že odvolací soud svým závěrem o nedůvodnosti jeho požadavku na náhradu škody popřel jeho ústavní právo na náhradu škody zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, totiž nespecifikoval, který z důvodů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravených v §237 o. s. ř. považuje ve vztahu k takto vymezené právní otázce za naplněný. Platí sice (jak žalobce sám přiléhavě uvádí), že otázka případného porušení základních práv dovolatele je z pohledu zvažované přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. otázkou relevantní (jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016), neboť námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., samotné konstatování dovolatele, že k takovémuto porušení v řízení došlo, však nepostačuje pro závěr, že dovolatel ve vztahu k této otázce vyhověl též požadavkům upraveným v §241a odst. 2 o. s. ř., jež se týká náležitostí dovolání. Povinností dovolatele ve smyslu posledně zmíněného ustanovení je totiž i v takovém případě specifikovat některý ze čtyř důvodů vymezených v §237 o. s. ř., z něhož usuzuje, že je jeho dovolání v části týkající se tvrzeného porušení jeho ústavních práv skutečně přípustné. Na tomto požadavku ostatně setrvává nejen judikatura dovolacího soudu, ale též četná judikatura Ústavního soudu, jak patrno zejména z již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22. Žádný takovýto konkrétní údaj však podané dovolání ve vztahu k dotčené právní otázce neobsahuje.
Dovolání tedy nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dále se dovolací soud zabýval tím, zda se ve zbývajících částech, v nichž podané dovolání požadavkům upraveným v §241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo, jedná o dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Přitom platí, že dovolací soud je dovolacím důvodem, který byl v dovolání vymezen, striktně vázán (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání).
Žalobce v dovolání formuloval otázku (dle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), zda požadavek na náhradu škody vůči státu odpovídající nákladům řízení vynaloženým na advokáta v souvislosti s konáním nehospodárných soudních řízení má oporu v právu, přičemž v této souvislosti v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. současně konkretizoval, že za nesprávné považuje následující právní závěry odvolacího soudu: a/ závěr, v souladu s nímž lze v daném případě uvažovat pouze o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, pro jejíž vznik však nejsou splněny podmínky upravené v §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ (body 18 až 22 odvolání), b/ závěr, podle kterého vyhovění žalobě ve vztahu k dotčenému nároku brání znění §31 OdpŠk, který vymezuje, jaké náklady řízení mohou představovat škodu, jež je dle zmíněného právního předpisu odškodnitelná (body 23 až 26 odvolání), c/ závěr, že nařízení zpochybňovaných soudních jednání nepředstavuje nesprávný úřední postup, neboť soud jednání zbytečně nařídit nemůže (body 27 až 29 dovolání), a konečně d/ závěr, že případný nehospodárný postup soudu při vedení řízení může být odškodněn pouze v rámci odškodnění nepřiměřené délky řízení, ve kterém k tomuto postupu došlo (body 30 až 33 dovolání). Takto vymezená právní otázka však přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Kromě toho, že závěr uvedený výše pod bodem c/ v napadeném rozhodnutí vysloven nebyl, totiž žalobce přehlédl, že odvolací soud nedůvodnost žaloby ve vztahu k dotčenému nároku odůvodnil nejen tím, co žalobce zpochybnil pod body a/, b/ a d/, ale i tím, že soud v tomto řízení není oprávněn zpětně posuzovat, „zda soud nemohl ve věci rozhodnout s nižším počtem soudních jednání …“, neboť „… není nijak instančně nadřazen tamním soudům a nemá pravomoc diktovat soudům řešícím věc samu“, při kolika jednáních měly věc rozhodnout (viz bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i tím, že žaloba byla ve vztahu k dotčenému nároku podána předčasně, pokud posuzované řízení stále trvá (a to ve fázi dovolacího řízení), pročež nelze vyloučit, že otázka nákladů řízení bude v tomto řízení posuzována znovu (viz bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost těchto posledně uvedených právních závěrů odvolacího soudu tedy žalobce v dovolání nezpochybnil. Pokud některý z důvodů, pro nějž odvolací soud žalobnímu nároku nevyhověl, obstál (v daném případě proto, že jej žalobce v dovolání nezpochybnil), nemůže však žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, a to aniž zopakoval dokazování, dovolací soud k tomu uvádí, že v situaci, kdy žalobce v této souvislosti nezformuloval konkrétní procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by též specifikoval, jaký důvod přípustnosti dovolání považuje za naplněný, bylo by podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. možné k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu