ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.67.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 67/2024-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně ESPRIT BOHEMIA s.r.o. , identifikační číslo osoby 27600882, se sídlem Praha 4 - Michle, V Úhlu 638/6, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D. advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 108/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 72 Co 123/2023-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 26 C 108/2021-122, zastavil řízení co do částky 35 073,73 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 181 888,47 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náhrady řízení ve výši 41 209,98 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II změnil tak, že se žaloba co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 181 888,47 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody původně ve výši 262 647,63 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím soudu. Tvrdila, že rozhodčím nálezem ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. Rsp 940/13, vydaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který nabyl právní moci dne 23. 7. 2014 (dále jen „rozhodčí nález“), byla společnosti Lázně Jupiter, a. s. (dále jen „Lázně Jupiter“) uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 101 400 Kč spolu s úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 101 400 Kč od 17. 10. 2012 do zaplacení, poplatek za rozhodčí řízení ve výši 10 000 Kč a náklady za právní zastoupení 25 152 Kč. Jelikož Lázně Jupiter dobrovolně nesplnily svou povinnost, podala žalobkyně návrh na zahájení exekuce. V rámci exekučního řízení, vedeného pod sp. zn. 034 Ex 1516/14 soudním exekutorem JUDr. Evou Jablonskou (v dalším též jen „exekuční řízení“), byla celá dlužná částka vymožena. Společnost Lázně Jupiter se v mezidobí domáhala u soudu zrušení rozhodčího nálezu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2015, č. j. 18 C 366/2014-67, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Co 482/2015-116 (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), byl rozhodčí nález zrušen a v exekučním řízení již vymožené plnění se proto nedostalo žalobkyni, coby oprávněné, ale bylo soudní exekutorkou vráceno společnosti Lázně Jupiter. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 23 Cdo 3376/2016-190 (dále též jen „rozsudek Nejvyššího soudu“) byly rozsudky soudu nižších stupňů ve věci řízení o zrušení rozhodčího nálezu zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V dalším řízení byl návrh společnosti Lázně Jupiter na zrušení rozhodčího nálezu pravomocně zamítnut, podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. V mezidobí byl však na majetek společnosti Lázně Jupiter prohlášen konkurz a žalobkyně se proto nemůže domáhat uspokojení své pohledávky na původním dlužníkovi. Žalobkyně svou žalobu vystavěla na tvrzení, že jí v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla škoda spočívající v úroku z prodlení 0,1 % denně z částky 101 400 Kč od 17. 10. 2012 do 13. 9. 2017 ve výši 181 810,20 Kč, v náhradě zaplaceného rozhodčího poplatku 10 000 Kč a nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení ve výši 25 152 Kč, a dále v náhradě nákladů řízení před soudem o zrušení rozhodčího nálezu v celkové výši 45 685,43 Kč, sestávající se z přiznané náhrady nákladů řízení /o zrušení rozhodčího nálezu/ před soudem prvního stupně 41 329,43 Kč, náhrady odvolacího řízení 2 178 Kč a náhrady tehdejšího dovolacího řízení 2 178 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla (patrně) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Předeslat možno, že přestože požadavek na náhradu škody (specifikovaný výše) v sobě obsahuje i dílčí nároky dosahující částky nižší než 50 000 Kč, dovolání z toho důvodu však není přesto objektivně nepřípustné, neboť se týká právních otázek, jejichž řešení je těmto tzv. podlimitním nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného), lze tu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023.
6. Žalobkyní předestřené otázky 1/ a 2/ (obsahově navzájem provázané, jež se liší toliko v tom, že otázka 2 má být směřována specificky do exekučního řízení), kdy v případě odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu spočívající v nedobytnosti pohledávky za dlužníkem dochází ke vzniku škody (za situace, kdy je pohledávka již v exekučním řízení vymožena) nezakládají ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť jejich posouzení ze strany odvolacího soudu se ustálené judikatuře dovolacího soudu nikterak nevzpírá.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky (její vymahatelnosti) způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze (a až) tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (stále ještě úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. K tomu srovnej (vedle judikatury zmiňované přiléhavě již odvolacím soudem) rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm uvedenou pasáž o teorii tzv. adekvátní příčinné souvislosti. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech nyní projednávané věci vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je nedůvodná, neboť ani v důsledku nezákonného rozhodnutí žalobkyně nepřišla jednou pro vždy o svou pohledávku za Lázněmi Jupiter, nýbrž, že ji mohla s úspěchem exekučně vymoci ještě v době bezprostředně navazující po vydání rozsudku Nejvyššího soudu, který nezákonné rozhodnutí zrušil [a v jehož důsledku bylo možno s úspěchem plnění přiznané rozhodčím nálezem opět vymoci]. Dokud má totiž poškozený stále právo na plnění vůči primárnímu dlužníkovi, které lze s úspěchem vymoci, pak stát, který vystupuje v daném vztahu až jako poslední dlužník, nemůže být za dlužníka poškozeného považován.
8. S dovolatelkou tak nelze souhlasit v úvaze, že jí škoda, jak je ukotvena v žalobních tvrzeních, vznikla již tím, že jí nebylo – v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí – z exekuce vyplaceno soudním exekutorem vymožené plnění, neboť ke zmenšení její majetkové sféry došlo až definitivní ztrátou pohledávky v podobě její faktické nedobytnosti, k čemuž došlo nikoliv v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale v důsledku otálení žalobkyně jako poškozené se včasným vymáháním takové pohledávky v době bezprostředně následující po rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy ještě byla (podle skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž je Nejvyšší soud povinen vycházet, srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) její pohledávka za Lázněmi Jupiter zcela dobytná, a to včetně veškerého do té doby dospělého příslušenství vymáhané pohledávky. Stát by tu mohl, při splnění dalších podmínek stanovených zákonem, odpovídat jen za případné zvýšené náklady spojené s původně vedeným exekučním řízením, ty však jako škoda v tomto kompenzačním řízení uplatněny nebyly. Řečeno jinak: stát toliko oddálil možnost uspokojení pohledávky žalobkyně, avšak ani prostřednictvím nezákonného rozhodnutí jí neznemožnil se náležitého uspokojení po přímém dlužníku domoci.
9. Dovolání pak není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro poslední – třetí otázku žalobkyně, zda je věřitel pohledávky povinen ihned po zrušení nezákonného rozhodnutí a obnovení účinků exekučního titulu zahájit výkon rozhodnutí či exekuci, nebo postačuje, aby vyčkal do vydání pravomocného rozhodnutí (v němž se rozhoduje o navrženém zrušení exekučního titulu – poznámka Nejvyššího soudu), kterým bude postaveno na jisto, zda exekuční titul obstojí a lze na základě něj vést exekuci. Odpověď na takto předestřenou otázku je totiž implicitně obsažena v závěrech výše zmiňované judikatury týkající se otázky okamžiku vzniku škody (a návazného posouzení splnění podmínky příčinné souvislosti ve vztahu k protiprávnímu jednání státu). Mohla-li žalobou uplatněná škoda vzniknout až okamžikem nevymahatelnosti pohledávky žalobkyně, pak státu nelze klást k tíži, že žalobkyně jako poškozená ke své újmě bezdůvodně prodlévala s exekučním vymáháním pohledávky i poté, co již byly účinky nezákonného rozhodnutí zcela odklizeny. Okolnost, že se o své vůli rozhodla vyčkat výsledku navazujícího řízení (po zrušení nezákonného rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu) nemá na závěr o absentující příčinné souvislosti vliv.
10. I nadále platí, že obecná prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. (v podobě, jak byla upravena do 31. 12. 2013) se vztahovala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdcem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018). K těmto závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil i v poměrech (pro věc rozhodné) nynější právní úpravy, jak o tom svědčí kupř. rozsudek ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3574/2021. Dovolatelka přitom nezpochybňuje, že rozhodčí nález byl po zrušení nezákonného rozhodnutí exekučním titulem, jehož vykonatelnost nebyla v té době nijak omezena, pročež je nepřípadná argumentace zásadou „hospodárnosti řízení“. Zásada hospodárnosti (zásada procesní ekonomie) prolínající se v dikci §6 a §100 o. s. ř. znamená, že soud v konkrétním řízení postupuje co nejhospodárněji tak, aby byly náklady řízení i zátěž pro strany minimální možné, a přitom nebyl ještě zmařen účel řízení. Podání návrhu na zahájení exekučního řízení by samo o sobě nemělo vliv na (pokud možno hospodárný) průběh již vedeného řízení o zrušení rozhodčího nálezu a současně platí, že oprávněnému ani probíhající řízení o zrušení exekučního titulu (nebylo-li rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti) nebrání, v souladu se zásadou, že práva náležejí bdělým, nuceně vymáhat své již přiznané právo.
11. Námitky (na str. 6 dovolání), že platební neschopnost Lázní Jupiter v době po zrušení nezákonného rozhodnutí byla „objektivní okolností“ a že daná pohledávka v téže době již nebyla plně vymahatelná, představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
12. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu