ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1150.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1150/2023-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce statutárního města Frýdek-Místek , se sídlem ve Frýdku-Místku, Radniční 1148 (identifikační číslo osoby 002 96 643), zastoupeného Mgr. Jitkou Precektorovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Bartošova 1752/15, proti žalovanému SCUBA FM, z.s. , se sídlem ve Frýdku-Místku, 28. října 2433 (identifikační číslo osoby 227 30 036), zastoupenému Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 200/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2022, č. j. 71 Co 184/2022-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2022, č. j. 71 Co 184/2022-76, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2022, č. j. 14 C 200/2021-33, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 14 C 200/2021-33, zamítl žalobu požadující, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. 3378, p. č. 3380/1, p. č. 3380/21 a p. č. 3497/1, v katastrálním území Místek, obci Frýdek-Místek, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 10810 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Frýdek-Místek, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 71 Co 184/2022-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 28. 1. 2010 smlouvu, kterou označili jako „kupní smlouvu a smlouvu o věcném předkupním právu“; na jejím základě převedl žalobce do vlastnictví žalovaného pozemky p. č. 3378, p. č. 3380/1, p. č. 3380/21 a p. č. 3497/1 v katastrálním území Místek, obci Frýdek-Místek, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 10810 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Frýdek-Místek, o celkové rozloze 3 918 m 2 za dohodnutou kupní cenu 783 600 Kč. Uzavření kupní smlouvy předcházela žádost o odprodej předmětných pozemků z 9. 9. 2009, v níž žalovaný žalobce informoval, že spolek byl vybrán se svým projektem „Potápěčské centrum“ k systémové podpoře pro rok 2009, které se mu dostalo, neboť si dává za cíl vytvořit potápěčské centrum, v němž by mohli amatérští i profesionální potápěči zvyšovat své zkušenosti, zdokonalovat své návyky a získávat dovednosti pro práci pod vodou; žádá žalobce, aby ho podpořil tím, že mu pozemky prodá za co nejpříznivější cenu, konkrétně za 154 Kč/m 2 , neboť maximální výše podpory nepřekročí 140 Kč/m 2 , přičemž minimální podíl spoluúčasti příjemce dotace je 10%. Prodej za výrazně nižší, než obvyklou cenu byl se souhlasem zastupitelstva města Frýdek – Místek realizován z důvodu převodu „neziskovému sektoru za účelem podpory sportovních aktivit“. Žalovaný se v článku V smlouvy zavázal zajistit, že „nemovitosti, které jsou předmětem převodu, tj. v čl. I uvedené pozemky, a dále stavby vybudované na těchto pozemcích, včetně součástí a příslušenství budou v následujících patnácti letech využívány k účelu sportoviště pro odbornou veřejnost“; pro případ porušení tohoto závazku je žalobci přiznáváno oprávnění odstoupit od kupní smlouvy anebo uplatnit vůči nabyvateli nárok na smluvní pokutu ve výši 2 350 800 Kč (která reflektuje rozdíl mezi sjednanou cenou ve výši 200 Kč/m 2 a cenou obvyklou ve výši 800 Kč/m 2 ). Před uzavřením kupní smlouvy užíval žalovaný pozemky na základě nájemní smlouvy uzavřené 19. 1. 2009 za účelem „výstavby a provozování sportovního objektu včetně zázemí pro sportovní využití – potápěčské centrum, školící centrum potápění“. Dne 31. 8. 2009 byla uzavřena veřejnoprávní smlouva o provedení stavby sp. zn. MMFM-S 7879/2009/OÚRaSŘ/Mar., která nahrazuje stavební povolení. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 110 C 15/2019 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 350 800 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil a neplní závazek vyplývající z kupní smlouvy, když nedokončil stavbu školícího centra potápění, nedochází ani k souvislé výstavbě tohoto centra a neprokázal, že pozemky na stavbu provozní budovy užívá za účelem, který byl sjednán v kupní smlouvě. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Co 53/2020-82, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2019, č. j. 110 C 15/2019-60, jímž byla žaloba o zaplacení smluvní pokuty zamítnuta, potvrdil s právním závěrem, že ujednání o smluvní pokutě a ujednání o zajištěných povinnostech žalovaného obsažené v článku V kupní smlouvy je absolutně neplatné, neboť žalovaný se zavázal k plnění nemožnému (v době uzavření kupní smlouvy se totiž žádné sportoviště na pozemcích nenacházelo).
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, poměřoval nárok žalobkyně zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a přisvědčil soudu prvního stupně, že kupní smlouva, podle níž žalovaný nabyl vlastnické právo k převáděným nemovitostem, je – s výjimkou ujednání o smluvní pokutě, resp. ujednání o předpokladech jejího vzniku – platná. Neplatnost ujednání obsaženého v článku V smlouvy podle odvolacího soudu nezpůsobilo neplatnost kupní smlouvy jako celku, neboť ho lze od ostatního obsahu smlouvy oddělit a není její podstatnou náležitostí; podstatnou náležitostí kupní smlouvy je převod vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem za ujednanou kupní cenu. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci, že je-li neplatné ujednání o smluvní pokutě a o předpokladech jejího vzniku, které má přímou souvislost s ujednáním o kupní ceně (bez tohoto ujednání by nemovitosti za ve smlouvě sjednanou cenu neprodal), přičemž z tohoto důvodu nelze tato ujednání oddělit, je neplatná celá kupní smlouva, neboť kupní cena je její podstatnou náležitostí. Akcentoval, že z obsahu kupní smlouvy jednoznačně vyplývá vůle účastníků převést na žalovaného předmětné pozemky za sjednanou kupní cenu 783 600 Kč; pokud byla v kupní smlouvě za porušení ujednání obsaženého v článku V sjednána smluvní pokuta ve výši 2 350 800 Kč, z obsahu smlouvy se nepodává, že reflektuje rozdíl mezi obvyklou a sjednanou kupní cenou. Vůlí účastníků, která je shodná s obsahem smlouvy, bylo převedení pozemků na žalovaného, který na nich teprve měl vybudovat sportoviště sloužící veřejnosti; tento záměr ostatně odpovídá i účelu, za kterým byl žalovaný coby zájmový spolek zřízen. Neoddělitelnost ujednání o smluvní pokutě odvolací soud nedovodil ani z okolností případu; akcentoval, že žalovaný před uzavřením kupní smlouvy předmětné pozemky užíval na základě nájemní smlouvy a o odkup nemovitostí za cenu nižší, než je tržní cena, požádal s ohledem na charakter své činnosti a možnost získat na ni dotaci, což žalobce akceptoval. Nešlo v místních poměrech o neobvyklý postup, neboť žalobce k prodeji pozemků za nižší cenu za účelem zřízení sportoviště přistoupil již v minulosti. Žalobce v době uzavření kupní smlouvy, kterou sám formuloval, situaci na převáděných pozemcích dobře znal a věděl, že žalovaný na nich sportoviště teprve zamýšlí vybudovat a že je coby zájmový spolek převážně závislý na získání dotací na realizaci plánované výstavby. Uzavřel, že žalovaný je podle platné kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí a žaloba na určení vlastnického práva žalobce tak není důvodná. Otázkou vydržení vlastnického práva žalovaným se již nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z přesvědčení, že při posuzování otázky oddělitelnosti neplatného smluvního ujednání od ostatního obsahu smlouvy, odvolací soud nerespektoval rozsudek ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 26 Odo 822/2006, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že posouzení toho, zda lze část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem, a proto se uplatní interpretační zásady vyplývající z ustanovení §35 odst. 2 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nezjišťoval, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, resp. k čemu účastníci sjednáním smluvní pokuty směřovali. Prosazuje, že účelem smluvní pokuty byla reparace převodce (prodávajícího) pro případ, že nabyvatel (kupující) nedodrží smluvní podmínky, kterými podmínil převod nemovitostí za sníženou cenu; ujednání o smluvní pokutě tak úzce souviselo s ujednáním o kupní ceně. To vyplývá i z okolností, které předcházely uzavření kupní smlouvy, a z usnesení Zastupitelstva města Frýdek-Místek ze dne 7. 12. 2009, které odvolací soud nebral náležitě v potaz. Jako dovolacím soudem dosud neřešené formuluje dovolatel otázku a) „ zda může mít neplatnost ujednání o smluvní pokutě vliv na (ne)platnost zbytku smlouvy, pokud by strana u soudu byla schopna prokázat, že při neexistenci ujednání o smluvní pokutě by takovou hlavní dohodu neuzavřela “ a b) „ zda do běhu vydržecí doby žalovaného nezasáhla nová právní úprava v oblasti občanského práva hmotného “.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Právní úkon může být neplatný buď zcela, anebo zčásti. Tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje na celý právní úkon (důvod neplatnosti se týká jeho podstatné složky), je právní úkon neplatný v celém rozsahu. Tam však, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu, přičemž jde o vadu právního úkonu, kterou lze oddělit od jeho ostatního obsahu, bude neplatnou ex tunc jen tato část právního úkonu. Jestliže však vadu části právního úkonu nelze od jeho ostatního obsahu oddělit, bude neplatný celý právní úkon. Neoddělitelnost neplatné části právního úkonu prokazuje vždy ten, kdo se dovolává neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu.
K otázce částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně (viz např. rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozsudky ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 822/2006, nebo usnesení ze dne 18. 14. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). Vyslovil názor, že "oddělitelnost" části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti.
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
Odvolací soud v posuzovaném případě pochybil, jestliže při výkladu smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 28. 1. 2010, při úvaze, zda lze článek V smlouvy oddělit od ostatního jejího obsahu, bral sice v potaz povahu právního úkonu i jeho obsah, resp. skutečnost, že ve smlouvě není slovy vyjádřena podmíněnost výše dohodnuté kupní ceny plněním závazku zajištěného smluvní pokutou, nezjišťoval však skutečnou vůli smluvních stran (a k čemu směřovala), resp. nezkoumal, zda by žalobce smlouvu stejných parametrů uzavřel (zda by pozemky prodal za kupní cenu 783 600 Kč ), pakliže by neobsahovala závazek kupujícího o způsobu využití převáděných pozemků v časově vymezeném období a jeho zajištění smluvní pokutou . N ezohlednil všechny okolnosti, za nichž k uzavření kupní smlouvy došlo, okolnosti, které uzavření smlouvy předcházely, ani účel, který prodávající sledoval sjednáním smluvní pokuty pro případ porušení závazku kupujícího sjednaného v článku V smlouvy. Nezjišťoval, zda bylo vůlí prodávajícího reparovat sníženou kupní cenu využitím smluvní pokuty v případě porušení závazku kupujícího zajistit, že převáděné pozemky a na nich vybudované stavby, včetně součástí a příslušenství budou využívány k účelu sportoviště pro odbornou veřejnost, a zda taková vůle byla nebo musela být kupujícímu známa. Na tom nic nemění, že odvolací soud při rozhodování ctil zásadu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a posléze i v rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. z poslední doby usnesení z 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4885/2015).
Z výše uvedeného se podává, že závěr, že neplatné ujednání obsažené v článku V kupní smlouvy uzavřené dne 28. 1. 2010 je od ostatního obsahu smlouvy oddělitelné a nezpůsobuje tudíž neplatnost celé smlouvy, při absenci posouzení, jaká byla skutečná vůle smluvních stran a k čemu směřovala, neobstojí a odvolací soud se jím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjadřující se k výkladu právních úkonů. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nemusel zabývat druhou položenou otázkou, zda do běhu vydržecí doby žalovaného nezasáhla nová právní úprava v oblasti občanského práva hmotného, na níž nebyl napadený rozsudek založen.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu