ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3190.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3190/2023-774
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Technické služby Rudná a.s., se sídlem v Rudné, Poštovní 133/4, (identifikační číslo 61673056), zastoupené Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, proti žalovaným 1) PRVNÍ CHODSKÁ s.r.o. , se sídlem v Domažlicích, Sadová 636 (identifikační číslo 14704013), a 2) Chodská obchodní společnost s.r.o., se sídlem v Klenčí pod Čerchovem 320 (identifikační číslo 45352305), oběma zastoupeným Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, o zaplacení 1 856 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 ECm 230/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 4 Cmo 17/2023-717, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jindřicha Šimberského, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované 1) domáhala zaplacení 1 856 400 Kč (s příslušenstvím) z titulu plnění ze smlouvy (podílu na účelně vynaložených nákladech na zajištění zvýšení kapacity čistírny odpadních vod v Rudné).
V důsledku rozdělení žalované 1) formou odštěpení a sloučením s Chodskou obchodní společností s.r.o. došlo k přechodu části jmění žalované 1) na žalovanou 2). Krajský soud v Plzni proto usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 1 Ecm 230/2011-238, připustil, aby do řízení na stranu žalované 1) přistoupila žalovaná 2).
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 1 ECm 230/2011-659, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná 1), která podniká v oblasti provádění bytových a občanských staveb, věděla, že čistírna odpadních vod v Rudné (ČOV) nemá dostatečnou kapacitu, a proto s žalobkyní v souvislosti s výstavbou 84 bytových jednotek v Chřásťanech uzavřela smlouvu, v níž se zavázala uhradit žalobkyni na účelně vynaložených nákladech spojených se zajištěním zvýšení kapacity ČOV částku 3 240 000 Kč + 9 % DPH, a to v několika splátkách (dále jen „Smlouva“). Závazek ze Smlouvy splnila pouze částečně, když žalobkyni uhradila dne 20. 1. 2009 a dne 29. 1. 2009 celkem 714 000 Kč. Na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že Smlouva je (absolutně) neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že žalobkyně nebyla vlastníkem ČOV (tím bylo město Rudná) – a nebyla tudíž oprávněna s žalovanou 1) Smlouvu uzavřít, a dále proto, že napojení na ČOV bylo ve Smlouvě podmíněno poplatkem nebo jiným finančním plněním v rozporu s §8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o VaK“) Jelikož je Smlouva absolutně neplatná, nemohla žalovaná 1) ani platně uznat svůj závazek z ní plynoucí.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 4 Cmo 17/2023-717, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 856 400 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 1. 7. 2010 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 709 328,71 Kč. Po doplnění dokazování vyšel z následujících skutkových zjištění. V době uzavření Smlouvy byla žalobkyně provozovatelem ČOV podle smlouvy, kterou uzavřela s městem Rudná a povolení k provozování ČOV a kanalizace v městě Rudná vydaného Krajským úřadem Středočeského kraje. Kapacita ČOV nebyla v rozhodné době, tj. v době uzavření Smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou 1) dostatečná. Protože žalovaná 1) měla zájem na ČOV připojit budované domy v obci Chrášťany, navrhla městu Rudná, že přispěje na její intenzifikaci (v podobě zvýšení kapacity). Na základě této nabídky byla uzavřena Smlouva, jejímž předmětem podle článku II odst. 1 bylo zajištění zvýšení kapacity ČOV; žalobkyně se ve Smlouvě zavázala k odvodu zvýšeného množství splaškových vod a žalovaná1) se zavázala uhradit ve třech splátkách specifikovaných v článku III odst. 2 Smlouvy svůj podíl v celkové výši 3 240 000 Kč + 9 % DPH na účelně vynaložených nákladech na intenzifikaci a rozšíření ČOV. Žalobkyně se dále zavázala do 3 měsíců ode dne provedené úhrady zahájit odběr zvýšených dodávek splaškových vod. V článku V bodě 4. Smlouvy byla dohodnuta možnost žalobkyně odstoupit od Smlouvy v případě, že žalovaná 1) své závazky nesplní. Stavba označená jako „ ČOV Rudná – intenzifikace a rozšíření “ byla povolena rozhodnutím Městského úřadu Černošice, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2008. Vzhledem ke skutkovému závěru, že kapacita ČOV byla v rozhodné době (v době uzavření Smlouvy) nedostatečná, po právní stránce uzavřel, že žalobkyně nepostupovala v rozporu s §8 odst. 5 věty první zákona o VaK, podle něhož je vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel – je-li k tomu vlastníkem zmocněn – povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci, pokud to umožnují kapacitní a další technické požadavky. Finanční příspěvek sjednaný ve Smlouvě odvolací soud nepovažoval za poplatek za připojení ani finanční či jiné plnění ve smyslu §8 odst. 5 zákona o VaK, neboť jím neměla být financována možnost připojit se na již existující ČOV s dostatečnou kapacitou, nýbrž na rozšíření kapacity stávající ČOV. Protože je právní vztah plynoucí ze Smlouvy podřízen zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, považoval odvolací soud za bezpředmětnou argumentaci žalované 1) o zneužití její tísně. Nepřiléhavou shledal námitku, že Smlouva je neplatná pro nemožnost plnění proto, že žalobkyně nebyla vlastníkem ČOV. Dohodnuté plnění (připojení konkrétních nemovitostí na ČOV) objektivně fakticky i právně možné je. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013) uzavřel, že vlastnictví ČOV žalobkyní nebylo nezbytnou podmínkou pro uzavření Smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále také „dovolatelky“) dovolání v němž namítaly, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že otázka, zda „platba, k jejíž úhradě byla dle Smlouvy žalovaná 1) povinna, je či není poplatkem či jiným finančním plněním ve smyslu ustanovení 8 odst. 5 zákona o VAK “, nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Odvolacímu soudu dále vytkly, že zatížil řízení vadami a porušil jejich právo na spravedlivý proces, jestliže znovu neprovedl všechny důkazy, v odůvodnění napadeného rozhodnutí svůj procesní postup dostatečně nezdůvodnil, a ačkoli posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, nepoučil je podle 118a odst. 2 o. s. ř. Svou argumentaci v tomto směru dovolatelky podpořily odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1201/2000, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006 a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03). Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalované sice v dovolání avizují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 větě první o. s. ř., jejich dovolací námitky však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu, kterému vytýkají, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, prosazují vlastní skutkovou verzi, podle níž kapacita ČOV v rozhodné době byla dostatečná a žalobkyně přesto podmínila připojení domů k ČOV poskytnutím finančního plnění. Pokud dovolatelky argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jimi prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že Smlouva odporuje §8 odst. 5 zákona o VaK, a tedy je (absolutně) neplatná. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalované zjevně uvedený předpoklad pomíjejí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazují.
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že v dovolání formulovaná otázka posouzení povahy ve Smlouvě sjednaného finančního plnění, byla již v jeho rozhodovací praxi řešena (viz rozsudek ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3225/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že finanční příspěvek na vybudování inženýrských sítí nelze ztotožňovat s platbou /poplatkem/ za napojení vodovodních a kanalizačních přípojek na vodovod nebo kanalizaci, byť logickým důsledkem zvýšení kapacity ČOV může být také možnost napojení se na ni). Tento právní závěr odvolací soud respektoval.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky dovolatelek, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezopakoval všechny důkazy provedené soudem prvního stupně, nevypořádal se v odůvodnění rozhodnutí se všemi jejich námitkami a neposkytl jim poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ se nejedná. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že není-li napadené rozhodnutí založeno (a dovolatelky nic takového netvrdí) na závěru, že ve sporu neuspěly proto, že neunesly břemeno tvrzení či břemeno důkazní – tedy že nesplnily svou procesní povinnost vylíčit řádně všechny rozhodné skutečnosti potřebné k prokázání obranného tvrzení (či nenavrhly důkazy k jeho prokázání), nebyl důvod k postupu podle §118a o. s. ř. jen proto, že odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně shledal oproti soudu prvního stupně opodstatněným.
Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu