ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3442.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3442/2023-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně HM Gastro Group s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Sámova 1574/12 (identifikační číslo osoby 291 61 592), zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované Unitrex Construction s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24 (identifikační číslo osoby 020 81 636), zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, o zaplacení 137 038 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 176/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 72 Co 141/2022-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 373,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 137 038 Kč s příslušenstvím, kterou vynaložila na odstranění vady díla provedeného žalovanou. Protože žalovaná přes výzvu vady díla neodstranila, nechala vady odstranit třetími osobami (Janem Hrdličkou – Podlahový servis, IČO 758 58 568, se sídlem v Berouně, Podkozí 461, a společností EXO ENERGO s.r.o.), kterým za odstranění vad zaplatila.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 72 Co 141/2022-138, potvrdil rozsudek ze dne 26. 4. 2021, č. j. 21 C 176/2019-87, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 137 038 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 66 059 Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení a z částky 70 979 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 23. 7. 2018 ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy kantýny Adient v CTP Park Bor, hala B. Žalovaná dílo dne 31. 10. 2018 žalobkyni předala. Žalobkyně e-mailem z 5. 11. 2018 reklamovala vady díla spočívající ve znečištěné dlažbě v zázemí kantýny a vyzvala žalovanou k jejich odstranění. Manažerka žalované se bezprostředně na to dostavila na místo, avšak nebylo jí umožněno vadu odstranit. Následně žalobkyně přípisem z 23. 7. 2019, který byl žalované doručen nejpozději 1. 8. 2019, žalovanou vyzvala k odstranění vady opětovně a požadovala vyčištění dlažby v zázemí kantýny nejpozději do 2. 8. 2019; zároveň žádala, aby před započetím čištění žalovaná udělala vzorek čištění, který ona odsouhlasí. Ačkoli o to žalovaná žádala, žalobkyně jí prostory, kde mělo čištění proběhnout, nezpřístupnila, ani jí nezaslala potřebnou fotodokumentaci. Ještě předtím, než dne 23. 7. 2019 zaslala žalované výzvu k odstranění vad, nechala žalobkyně vady odstranit jiným subjektem, konkrétně se dohodla na odstranění vady s Janem Hrdličkou, který již dne 7. 7. 2019 vystavil žalobkyni za odstranění vady zálohovou fakturu, kterou žalobkyně uhradila dříve, než uplynula lhůta, kterou žalované stanovila k odstranění vady.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neposkytla žalované součinnost k odstranění vad a lhůtu, kterou jí stanovila k odstranění vady, posoudil jako zcela nepřiměřenou. Uzavřel, že nechala-li žalobkyně vady odstranit jiným subjektem již 7. 7. 2019, není po právu její pohledávka z titulu náhrady škody ve výši 70 979 Kč (tj. částky, kterou žalobkyně uhradila jinému subjektu), a nemohl jí vzniknout ani nárok na slevu z ceny díla podle §2107 odst. 3 občanského zákoníku. Dalšími vadami díla, které žalobkyně žalované vytkla přípisem ze dne 26. 7. 2019, se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že co se týče vady špatného napojení vzduchotechniky, resp. vedení jednotlivých jednotek v rozvodové skříni na hlavním pojistkovém pouzdru, žalobkyně neprokázala, že by zapojení prováděla žalovaná, a vady spočívající v nevhodné úpravě průstupu elektrické kabeláže opláštěním budovy a v absenci chráničů kabelů vedoucích z fasády k VZT byly zjevné a byly vytknuty opožděně, přičemž žalovaná opožděnost vytknutí vad namítla.
Odvolací soud konstatoval, že právo z vadného plnění sice nevylučuje právo na náhradu škody, avšak čeho lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu, neboť práva z vadného plnění mají vůči všem ostatním zákonným a zásadně i smluvním reparacím, kompenzacím i sankčním mechanismům exkluzivní vztah. Je tak třeba využít postup a dodržet lhůty práv z vadného plnění, a pokud se tak nestane a práva nejsou v příslušných (reklamačních) lhůtách realizována, nelze to suplovat jinými prostředky, resp. nelze požadovat náhradu z jiného titulu, včetně titulu náhrady škody. Typicky nemůže objednatel vadu odstranit sám (nebo prostřednictvím třetí osoby) a následně požadovat po zhotoviteli náhradu nákladů na odstranění formou náhrady škody; zákonná úprava práv z vadného plnění u smlouvy o dílo (podle §2615 odst. 2, ve spojení s §2106 a §2107 o. z.) takové právo ani neupravuje. I když není vyloučeno, aby ve smlouvě o dílo bylo sjednáno právo objednatele odstranit vady díla namísto zhotovitele a požadovat náklady s tím spojené, v posuzovaném případě nic takového nebylo tvrzeno, natož prokázáno. Jestliže žalobkyně namísto náhrady škody in eventum požadovala částku 137 038 Kč jako slevu z ceny díla, mohla být úspěšná pouze v případě, že žalovaná vadu díla včas neodstranila nebo odstranit odmítla; ani taková situace nenastala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zdůvodnila tím, že „ se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. “ Konkrétní právní otázky přitom v dovolání neformuluje. Z obsahu dovolání se podává pouze to, že žalobkyně nesouhlasí s právními závěry dovozenými v napadeném rozhodnutí, protože je „ odvolací soud založil na vadně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci “. Obsáhle přitom popisuje vlastní skutkovou verzi, zejména prosazuje, že žalované poskytla plnou součinnost za účelem odstranění reklamovaných vad a nedodělků, avšak žalovaná jejich odstranění bezdůvodně oddalovala, resp. přes její opakované výzvy odstranit vady odmítala, a proto nastaly účinky ustanovení §2107 odst. 3 o. z. (a ona musela přistoupit k vymáhání náhrady vzniklé škody). Oproti odvolacímu soudu rovněž skutkově prosazuje, že „ součástí dodávky byla i příprava realizace VZT “. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k rozsahu dokazování, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl všechny jí navrhované relevantní důkazy, v čemž spatřuje nepřípustné zkrácení svých práv. Odkazy na judikáty Nejvyššího soudu, jimiž podpořil své právní závěry odvolací soud, shledává nepřiléhavými. Soudy obou stupňů dovolatelka rekriminuje rovněž z toho, že „ nedbaly své povinnosti a v rozporu se závěry Ústavního soudu (nález sp. zn. 34/09 ze dne 7. 9. 2010) pečlivě nepřezkoumávaly individuální okolnosti daného případu prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák .“. Napadené rozhodnutí považuje za nedostatečně zdůvodněné, resp. za nepřezkoumatelné, a navrhla, aby ho dovolací soud spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť nesplňuje ani jednu z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; žalobkyně totiž v dovolání zpochybňuje především skutková zjištění soudu a kritizuje hodnocení provedených důkazů.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V první řadě je na místě připomenout, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). Základní podmínkou, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Není úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
Žalobkyně – aniž v dovolání formulovala otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud podle jejího přesvědčení vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, popř. otázku, kterou požaduje dovolacím soudem vyřešit jinak, než ji řešil doposud – zpochybnila v obecné rovině právní posouzení věci odvolacím soudem neregulérním způsobem výhradně skutkovými námitkami, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalované po vytčení vad díla poskytla součinnost k jejich odstranění a že vady nechala odstranit třetí osobou teprve poté, kdy žalovaná zůstala nečinná a ani přes opakovanou výzvu vady a nedodělky v jí poskytnuté lhůtě neodstranila. Je přesvědčena, že nesprávné právní posouzení věci bylo zapříčiněno právě tím, že soudy vycházely z vadně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy (zejména výpověď svědkyně R. S.) nevyhodnotily správně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Přehlíží, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný a dovolací soud z něj vychází. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nadto je vhodné připomenout, že výrazem toho, že v dovolacím řízení jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle skutkového stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je zákaz uplatňovat v dovolání nové skutečnosti či důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání není s to založit výhrada ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí podpořená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ani výtka, že soudy řádně „nepřihlédly k argumentům a protiargumentům, které jsou způsobilé k projednání a které polemizují s právním posouzením soudu“. Žalobkyně jejich prostřednictvím nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž soudy viní z toho, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Výtka, že soudy „pečlivě nepřezkoumávaly individuální okolnosti daného případu prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“ je nepřípadná již proto, že soudy správně poměřovaly zjištěný skutkový stav věci občanským zákoníkem ve znění účinném od 1. 1. 2014.
V dovolání je sice výslovně uvedeno, že rozhodnutí odvolacího soudu je napadáno „v celém jeho rozsahu, tj. ve všech jeho výrocích“ , ve vztahu k výroku o nákladech řízení však dovolatelka žádné konkrétní výhrady neuplatnila; ostatně podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu