ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1110.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1110/2023-675
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovoláních, která podal Nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. A. , a to proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-613, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 104/2021, a dále proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-622, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 104/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 1 T 104/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný T. A. (dále jen jako „obviněný“) podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:
„ v období pravděpodobně od roku 2008 až nejméně do března 2010 v Karlových Varech, XY ve společně obývaném bytě dlouhodobě slovně a fyzicky napadal svou tehdejší družku Š. P., a to i ze zcela malicherných důvodů, přičemž záminkou byly zpravidla údajné nedostatky ve vedení domácnosti, zejména poškozené nadával, že je blbá Slovena, že je tlustá, napadal ji údery rukama, když poté měla modřiny, zakazoval jí navštívit lékaře anebo to někomu říci, zakazoval jí setkávání s rodinnými příslušníky a přáteli, vyhazoval ji ze společného bytu anebo jí znemožnil tam jít tím, že vyměnil zámky, přičemž poškozená kromě fyzických následků zranění měla strach situaci řešit či se někomu svěřit, a toto jednání skončilo útěkem poškozené ze společné domácnosti v době, kdy obviněný nebyl doma“ , v čemž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla,
a podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn pro skutek spočívající podle obžaloby v tom, že:
„ nejméně od narození jejich společného syna AAAAA (pseudonym) až do 17.8.2018, ve společně obývaném bytě nejprve v Karlových Varech, XY a posléze v Karlových Varech, XY, případně i na jiných místech, dlouhodobě psychicky a fyzicky napadal svoji manželku E. A., které zejména vulgárně nadával, říkal jí, že je špatná matka, blbá Slovena, dával jí za vinu veškeré i běžné problémy s jejich synem, vyčítal jí, že v důsledku péče o syna v jeho útlém věku nepřispívá nijak do rodinného rozpočtu, když pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 7.300,- Kč, a proto jí vyčlenil jí na domácnost denní limit 50 Kč, když pak poškozená ale začala pracovat, pokaždé, když opustila byt, volal jí, že je nějaký problém se synem, nadávky a urážky postupně přešly ve výhrůžky zbitím doplněné o napřahování, až přešly v přímé fyzické napadání, kdy za dobu od podzimu 2018 do srpna 2019 mělo jít o nejméně 10 takových incidentů, nejméně poškozenou po předchozí hádce fyzicky napadl na podzim 2018 úderem pěstí do zátylku hlavy, a to přesto, že držela v náručí jejich syna, kterého poškozená v důsledku tohoto úderu uhodila do tváře brýlemi, poté se začaly intervaly fyzických a verbálních útoků zkracovat a násilí zintenzivňovat, když poškozenou bil a kopal zejména jí dával údery do hlavy či ramen a rukou anebo ji za ramena či ruce chytal tak silně, až měla viditelné modřiny, které pak maskovala dlouhými rukávy, dne 26.10.2018 po jednom z incidentů poškozená telefonicky žádala o pomoc svou kamarádku M. V., která na místo vyslala svého přítele M. V., aby poškozenou i se synem z místa odvezl, v čemž jim T. A. zabránil, přičemž vzniklý konflikt řešila hlídka policie, k dalšímu napadení došlo v červnu 2019 v Liberci, kde trávili dovolenou, kdy T. A. při jízdě autem do nemocnice, poškozenou, která řídila, fyzicky napadl úderem pěstí zezadu do zadní části hlavy a do oblasti pravého oka, přičemž soužití ukončil incident ze dne 17.8.2019, kdy se poškozená po hádce a v důsledku dlouhodobého hrubého zacházení ze strany obviněného rozhodla zůstat i se synem na Slovensku u svých rodičů, kde tehdy pobývali “, v čemž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť se neprokázalo, že by se tento skutek stal.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce, ve kterém brojil proti oběma zprošťujícím výrokům. Ohledně odvolání státního zástupce týkajícího se skutku vůči poškozené Š. P. rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud, popř. „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-622, tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 1 T 104/2021, ve zprošťujícím výroku ohledně této poškozené a znovu rozhodl, za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., že se trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený v bodě 1 obžaloby zastavuje, neboť trestní stíhání je promlčeno. O části odvolání týkající se skutku vůči manželce obviněného E. A. pak odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-613, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 1 T 104/2021, ve zprošťujícím výroku ohledně poškozené E. A. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby v bodě 2, neboť uvedený skutek není trestným činem.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-613, ale i proti usnesení téhož soudu ze shodného dne, č. j. 9 To 262/2023-622, podal nejvyšší státní zástupce dvě samostatná dovolání v neprospěch obviněného, která byla u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 4 Tdo 1110/2023 a 4 Tdo 1111/2023 a která jsou obsahově totožná. Protože předmětné věci spolu souvisí, týkají se stejného obviněného, přičemž před soudem prvního stupně ohledně těchto skutků bylo vedeno jedno řízení, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1111/2023, o spojení věcí, když společná věc je vedena pod sp. zn. 4 Tdo 1110/2023.
4. Nejvyšší státní zástupce dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V další části dovoláních vůči usnesení odvolacího soudu pak shledává naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je toho názoru, že tímto usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Ohledně rozsudku odvolacího soudu týkajícího se skutku pod bodem 2 obžaloby nejvyšší státní zástupce uvádí, že závěr odvolacího soudu o tom, že skutek není trestným činem, odporuje zásadám formální logiky a je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. To předestírá na rozboru důkazní situace, včetně průběhu trestního řízení.
6. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k následnému postoji poškozené E. A. a její výpovědi, která se zcela vymykala důkazní situaci, akcentuje, že toto se neodchyluje od obrazu oběti domácího násilí a vyzdvihuje problém tzv. nespolupracující oběti. V této souvislosti však upozorňuje na to, že byť trestní oznámení nemůže být důkazním prostředkem ohledně skutečností v něm tvrzených, může sloužit ke zjištění poznatků o předmětu důkazu ohledně okolností, za nichž bylo podáno – kdy, kde, kdo, s kým a ohledně čeho je učinil. Je podle něj zcela nezpochybnitelné, že poškozená trestní oznámení podala s cílem řešit úkorné jednání manžela vůči své osobě. Akcentuje, že o nevhodném jednání obviněného, jak psychickém, tak i fyzickém, vůči poškozené hovoří oba její rodiče. Taktéž Š. zaznamenala slovní ponižování a nadávky ze strany obviněného vůči poškozené. Poškozená se jí měla také svěřovat ohledně fyzického napadání obviněným, přitom jí měla dvakrát volat s tím, jestli by mohla se synem u ní doma přespat, přičemž důvodem byla hádka s obviněným, který ji vyhodil z domu. Obdobně manželé V. podali svědectví, v němž popsali konflikt mezi obviněným a poškozenou, při kterém oba zasahovali, kdy poškozená se snažila dostat z dosahu obviněného, který ji odmítal pustit, a k tomuto měla svědkyně V. zavolat i policii. Taktéž svědkyně N. popsala, že se jí poškozená po delší době svěřila s fyzickým násilím, které na ní páchá obviněný. Zaznamenala na ní modřiny, přičemž poškozená jí sdělila, že celá situace graduje a že tam dochází i ke slovnímu napadání. Svědkyni se přitom měla poškozená svěřit, že tento stav trvá asi dva roky. Měla jí taktéž popsat incident na dovolené v Liberci, kdy jí obviněný při řízení automobilu dal zezadu ránu do hlavy a ona se udeřila o volant. Svědkyně byla taktéž sama svědkem slovního osočování poškozené.
7. Nejvyšší státní zástupce taktéž poukazuje na účastnickou výpověď poškozené v tzv. návratovém řízení před Okresním soudem v Košicích (sp. zn. 41 P 97/2019), ve které jednoznačně potvrdila déletrvající týrání ze strany manžela, včetně více násilných incidentů, jichž byla obětí. Dovolatel je toho názoru, že tato výpověď, která je zachycena v protokolech o jednání před Okresním soudem v Košicích, byla plně v souladu s dalšími tam provedenými důkazy v podobě svědeckých výpovědí a zpráv slovenských orgánů a institucí. Ty přitom hodnotí vztah poškozené s obviněným jako jednoznačně zatížený domácím násilím. Nejeví se být logickým tuto výpověď znevažovat pouze pro absenci poučení o trestních následcích případné křivé výpovědi. Také poukazuje na skutečnost, že poškozená zůstala na Slovensku, přestože měla v České republice zázemí i práci. Nejvyšší státní zástupce tak dovozuje, že vztah obviněného s poškozenou E. A. byl zatížen závažnější formou domácího násilí. O tomto podle něj svědčí i obsáhlá komunikace obviněného s poškozenou po konci jejich vztahu. I v rámci této komunikace obviněný připouští, že se některých útoků vůči poškozené dopustil. Upozorňuje přitom na výhružný charakter celé komunikace ze strany obviněného, v rámci níž jí vyhrožuje zapojením dalších osob a institucí s cílem dokázat, jaká je špatná manželka a matka.
8. Dovolatel taktéž zmiňuje, že jednání obviněného odpovídá nastavení jeho osobnosti tak, jak byla diagnostikována v rámci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Charakteristika osobnosti obviněného se podle nejvyššího státního zástupce promítá i do zjištění, že se v partnerských vztazích dopouštěl násilného jednání opakovaně, přičemž zmiňuje trestní věc vedenou u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 158/2004, ve které byl odsouzen pro trestné činy porušování domovní svobody §238 odst. 1, 2 tr. zákona a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, jichž se dopustil v rámci konfliktu s tehdejší partnerkou. Násilí se přitom měl dopouštět i ve vztahu s tehdejší družkou Š. P.
9. Nejvyšší státní zástupce je tak přesvědčen, že sama poškozená ve své podstatě definovala, že jde o jednání dlouhodobé a gradující, které je syceno jak verbálním, tak fyzickým násilím. Především verbálnímu násilí byli někteří svědci sami přítomni a následky fyzického charakteru byly na poškozené pozorovány. Rovněž to, že měla poškozená z obviněného strach, dokládá, že se několikrát snažila akutně dostat z jeho dosahu. Je podle něj proto zcela zjevné, že v srpnu 2019 již poškozená považovala soužití s obviněným pro sebe nadále za nemožné, a proto je, byť dočasně, ukončila. Jestliže sáhla k tomuto razantnímu kroku, je možné dovodit, že vnímala jednání obviněného jako těžké příkoří.
10. Následně dovolatel odmítá zjevně nesprávné právní hodnocení incidentu ze dne 17. 8. 2019 učiněného odvolacím soudem, tedy, že jej nelze považovat za součást projednávaného skutku, protože k němu nedošlo ve společném obydlí, ale v bydlišti rodičů poškozené, kam společně s obviněným přijeli na dovolenou. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že naplnění pojmu společného obydlí nebrání, že jedna z osob z bydliště odchází za různými záležitostmi nebo společné bydliště krátkodobě opustí, případně z něj z důvodů tíživých okolností odejde, jestliže se do něj opět zanedlouho vrací, a právě pro vzájemný vztah spočívající v uvedené závislosti [oběti domácího násilí] ve společném bydlení pokračuje. Pro ukončení společného bydlení je podle dovolatele třeba faktického a trvalého, nikoliv pouze formálního a dočasného, opuštění společného obydlí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 167/2021, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 898/2020).
11. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen o tom, že ve věci došlo i k naplnění znaku týrání. Poukazuje na to, že podle konstantní judikatury nemusí být jednotlivé akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daného konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby. Uvádí, že jsou-li jednotlivé dílčí ataky jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech, a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
12. Vyslovuje přesvědčení, že soužití obviněného s poškozenou se od narození jejich společného syna vyznačovalo trvalým rozdělením rolí, přičemž obviněný byl osobou násilnou, která se dopouštěla vůči poškozené celé škály útoků od drobných verbálních nadávek, urážek a ponižování až po surové fyzické útoky spočívající v úderech pěstí nebo kopech a že toto jednání vnímala poškozená natolik intenzivně, že ho již od srpna 2019 nemohla snášet. Takové jednání naplňuje znaky týrání a zakládá trestní odpovědnost obviněného.
13. Dovolatel má za to, že pokud tedy odvolací soud konstatoval, že prokázané jednání nenaplňuje znaky stíhaného trestného činu, jde o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., pak je jeho rozhodnutí zatíženo vadou ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Následně se nejvyšší státní zástupce vyjadřuje k jednání pod bodem 1 obžaloby. Má za to, že ve světle výše uvedeného závěru je třeba relativizovat i správnost napadeného usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného ve vztahu k žalovanému jednání vůči poškozené Š. P. Je toho názoru, že pokud se obviněný dopouštěl trestního jednání vůči poškozené E. A. v době od XY do 17. 8. 2019, a přitom takové jednání rovněž naplňovalo znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, není pochyb o tom, že podmínky přerušení promlčení ohledně skutku pod bodem 1 obžaloby byly naplněny. K promlčení trestního stíhání ohledně tohoto skutku tak dojít nemohlo.
15. Dovolatel dále poukazuje na vadný postup odvolacího soudu, že jakýmkoliv zásahem do předmětného skutku ve smyslu jeho upřesnění by došlo k porušení zákazu reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. (body 15 a 16 usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 9 To 220/2022). S tímto názorem dovolatel nesouhlasí a odkazuje na komentářovou literaturu Šámal, P. a kol. Trestní řád. C. H. Beck, 2013, str. 3087–3088, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005.
16. Nejvyšší státní zástupce je tak přesvědčen, že rovněž napadené usnesení odvolacího soudu je zatíženo vadou, pro kterou nemůže obstát, neboť jím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
17. Závěrem tak dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil jednak napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-613, jednak napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2023, č. j. 9 To 262/2023-622, dále zrušil těmto rozhodnutím předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 1 T 104/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Taktéž, aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. K dovoláním nejvyššího státního zástupce se vyjádřil přípisem ze dne 16. 11. 2023 taktéž obviněný. Uvádí, že rodiče poškozené nesouhlasí s jejich vztahem a mají k němu negativní postoj. Uznává, že jejich manželství se v důsledku složitých okolností dostalo do krize. Uvádí, že se neoddělili kvůli penězům, nevěře, týrání, ale proto, že poškozená je Slovenka a obviněný Čech. Tedy, že její rodina je na Slovensku, jeho je v České republice, avšak láska mezi nimi vždy byla a je. A situaci již ustálili. Dodává, že státní zástupce nazývá lásku citovou závislostí. Ohrazuje se proti tvrzení, že oběti týrání nemohou od manžela odejít, protože jsou finančně a materiálně závislé. K tomu dodává „[t]oto tvrzení a celý tento paragraf bych pochopil jako ochranu nemohoucího seniora, který nedostává pít, jíst a běžné materiální potřeby nebo dítě, které je pro každou známkou zavíráno do temné komory…“. Namítá, že poškozená je tvrdohlavá, temperamentní a nikdy nebyla týraná. Je taktéž lékařka, velmi inteligentní, soběstačná, s vysokým platem, je nezávislá, takže není na jeho osobě žádným způsobem závislá. Dodává, že nikdy netvrdil, že by se nepohádali, ale byly to běžné partnerské hádky. A taktéž ji nikdy neuhodil. Pouze nechtěné ohnání rukou v Liberci v těžkém zdravotním stavu při cestě do nemocnice. Tyto hádky nejdou zaměňovat s týráním. Taktéž uvádí, že vztah mezi nimi nikdy neskončil, trvá a je šťastný.
19. K dovoláním se vyjádřila taktéž poškozená E. A. Uvádí, že výpověď Š. pro ni byla překvapující. Údajně si jí jednou postěžovala na manželovu „hystériu“, kvůli synovu zdravotnímu stavu, jinak se jí však nesvěřovala s manželovým chováním. Dodává, že mohlo dojít k záměně osob či k vyjádření vlastních negativních zážitků, když ví, že procházela hlubokou manželskou krizí. Rozhodnutí odvolacího soudu vnímá jako úlevu. Prošli si těžkým obdobím a navzdory vzdálenosti se jim podařilo udržet rodinu. Dodává, že její úctu si manžel zasloužil paradoxně kvůli soudním peripetiím, když při nich setrval a chtěl se podílet na rodinném životě a výchově syna. Vnímá jako křivdu jednání instituce U., která příliš jednostranně argumentovala a nesnažila se o vyslechnutí obou stran, naopak naléhala na okamžité radikální řešení, které mohlo podnítit i manželův nepřiměřený verbální a písemný projev, který v daném období velmi citlivě prožívala. Doplňuje, že nemá právnické vzdělání a na kompetentních bylo posoudit, jak závažný byl problém. Akcentuje, že záměrně používá minulý čas. Závěrem konstatuje, že svůj vztah obnovili a chtějí v klidu vychovávat dítě.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
24. Z podaných dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o schválení narovnání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
25. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Na základě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státní zástupce. V části dovolání směřující do rozsudku odvolacího soudu předně podává dovolatel námitky do nenaplnění znaků objektivní stránky trestného činu §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, které podřazuje pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) a dále seznává existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky dovolatel uplatnil formálně správným způsobem, avšak Nejvyšší soud je vyhodnotil jako neopodstatněné, když se musel ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nastala situace tzv. důkazní nouze a přitom nelze z procesně použitelných důkazů jednoznačně dovodit, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. I dovolací argumentaci směřující do napadeného usnesení odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce rovněž správně podřadil pod §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně je však nutné uvést, že důvodnost této argumentace je úzce provázána s opodstatněností výše uvedených námitek směřujících do napadeného rozsudku. Jelikož těmto Nejvyšší soud nepřisvědčil, musel logicky ke stejnému závěru dospět i u námitek směřujících do napadeného usnesení.
29. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k argumentaci dovolatele stručně vyjádří. Zprvu je vhodné uvést, že podstatou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, je ochrana osob před sociálně patologickým fenoménem tzv. domácího násilí, pro který je typická právě neměnnost a jasné rozdělení rolí osob. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace či náhodou roztržku, příležitostnou neshodu. Jedná se trestný čin trvající.
30. Objektivní stránka předmětného trestného činu spočívá v tom, že pachatel týrá osobu, která s ním žije ve společném obydlí, přičemž je v důsledku toho na pachateli závislá. K týrání osoby blízké nebo jiné osoby nemusí docházet jen ve společném obydlí, ale i mimo něj, např. na veřejnosti. Rozhodující však je, že je dán mezi pachatelem a obětí vztah vyplývající ze skutečnosti, že spolu obývají společné obydlí. Pod tím se přitom rozumí prostředí, které je obýváno společně pachatelem a týranou osobou a zpravidla je v něm alespoň částečně tento trestný čin páchán, kdy je rozhodný faktický stav, nikoliv právní stav tohoto společného obydlí. Současně je třeba uvést, že je běžné, že jeden z účastníků tohoto fenoménu v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracel a znovu je opouštěl. Jestliže však týraná osoba ukončila společné soužití s pachatelem tak, že se odstěhovala ze společného obydlí, nemůže jít poté o tento trestný čin podle §199 tr. zákoníku, ani když je tato poškozená osoba nadále vystavena útokům, které lze považovat za týrání (srov. R 56/2009). Může však jít o jiný trestný čin (např. §353 tr. zákoníku). Společné obydlí je tak specifický znak tohoto trestného činu, kdy pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána zvláštní forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny speciální vztahy vyplývající ze společného bydliště, a zpravidla mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Tato závislost může být založena nejen faktickou neschopností oběti sdílené obydlí opustit (např. z důvodů ekonomických, jež jí neumožňují se odstěhovat), ale může jít i o určitý typ závislosti sociální a psychické (ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2487 a násl.).
31. Za týrání se pak považuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Pro naplnění tohoto znaku není přitom rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Týrání však není každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, popř. i mimo něj, ale jen takové, které v konkrétním případě dosahuje v celkovém kontextu takové míry intenzity, která je u této skutkové podstaty předpokládána. Není jím každé společensky neakceptovatelné jednání (např. nadávky, násilí v rámci partnerské hádky zvláště je-li oboustranné), ale to, které nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání oběti pachatelem. Ohledně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby týrání po delší dobu lze uvést, že se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících, je třeba však přihlédnout i k míře intenzity týrání (ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2487 a násl.).
32. Vzhledem k výše uvedenému výkladu Nejvyšší soud musí souhlasit s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 15, 19 a násl. v rozsudku odvolacího soudu (taktéž ale body 22–23 usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 9 To 220/2022, kterým zrušil původní rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 1 T 104/2021. Tedy, že nedošlo k naplnění znaku dlouhodobosti a že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že intenzita jednání obviněného dosáhla hranice znaku týrání. Zde je nutné předně akcentovat závěr odvolacího soudu v bodě 21 a 23 napadeného rozsudku, tedy že důkazní situace by mohla být jiná, pokud by poškozená E. A. učinila v kterékoliv fázi trestního stíhání procesně použitelnou výpověď, která by měla usvědčující charakter a že pokud by za existence takové procesně použitelné výpovědi poškozená svou výpověď změnila a změnu výpovědi nedovedla logicky vysvětlit, pak by samozřejmě mohlo být vycházeno z původní usvědčující výpovědi. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejedná, když soudy nižších stupňů měly v předmětné věci k dispozici pouze jedinou procesně použitelnou výpověď (č. l. 161), kde poškozená jednoznačně veškerá zlá nakládání vůči své osobě ze strany obviněného popírá. Za takové důkazní situace bylo v řízení (předně skrze výpovědi svědků) prokázáno jen několik málo incidentů, ze kterých nelze dovodit dlouhodobost/trvalost takového jednání. Jinak řečeno, tyto incidenty i v souhrnu nenaplňují znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
33. Ohledně námitky dovolatele stran nesprávného právního hodnocení incidentu ze dne 17. 8. 2019, tedy že jej lze podle dovolatele považovat za součást projednávaného skutku bez ohledu na skutečnost, že k němu nedošlo ve společném obydlí, ale v bydlišti rodičů poškozené, kam společně obviněný s poškozenou přijeli na dovolenou (viz bod 19 dovolání) lze souhlasit s odvolacím soudem (bod 15 rozsudku), že není zcela zřejmé, zda poškozená v této fázi soužití s obžalovaným již ukončila a opustila společné obydlí či nikoliv, tedy zda se nejednalo o situaci, kdy společné soužití bylo již ukončeno (srov. R 56/2009). V tomto směru je třeba uvést, že odvolací soud jen naznačil, že tato otázka nebyla v řízení zcela objasněna a že jsou tedy možné oba výklady (viz bod 15 rozsudku soudu odvolacího soudu), nicméně tento incident byl součástí zprošťujícího výroku (viz zprošťující výrok rozsudku soudu druhého stupně). Navíc má Nejvyšší soud za to, že ani tento incident nemohl vést k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, když jak již bylo naznačeno, je nutno prokázat znak trvalosti takového jednání. Navíc aniž by Nejvyšší soud jakkoliv bagatelizoval tento incident, lze připustit, že právě ukončení manželství, popř. společného soužití se zpravidla vyznačuje i určitými vypjatými a konfliktnímu situacemi, které ovšem nemohou samy o sobě vést k závěru o naplnění znaků týrání.
34. Obecně lze souhlasit se státním zástupcem, že je možné trestní oznámení využít ke zjištění poznatků ohledně samotných okolností, za nichž bylo toto oznámení podáno, např. kdy, kde, kdo, s kým, ohledně čeho je učinil apod. Trestní oznámení ovšem důkazním prostředkem naopak být nemůže ohledně skutečností v něm tvrzených (tj. ohledně vlastního obsahu tohoto oznámení, vyjma případů řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení), které je nutné dokazovat postupy výslovně stanovenými v hlavě páté trestního řádu [viz Tpjn 300/2019 (R 1/2019st.)]. Jak již bylo uvedeno shora, pokud dalšími důkazy bylo prokázáno jen několik málo incidentů, takže nebyl prokázán znak trvalosti a znak dlouhodobosti takového jednání, pak je zřejmé, že vzhledem k omezené důkazní použitelnosti trestního oznámení (tedy s odhledem od jeho samotného obsahu) toto na uvedených závěrech nemůže nic změnit. Stejné závěry lze vztáhnout i k výpovědi poškozené v rámci návratového řízení, když tato byla učiněna v jiném řízení, takže nemůže mít povahu svědecké výpovědi. Jednalo se toliko o listinný důkaz, který stejně jako ostatní ve věci provedené důkazy potvrzuje určité problémy v soužití obviněného a poškozené, což nakonec nezpochybňuje ani obviněný, když zároveň nelze také pominout, že v tomto řízení nepochybně měla poškozená určitý prokazatelný zájem na výsledku řízení, které mohl ovlivnit obsah její výpovědi (jednalo se o návrat syna do České republiky).
35. Nejvyšší soud uznává, že ze souhrnu všech provedených důkazů v řízení vyplývá vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se obviněný mohl dopustit předmětné trestné činnosti (jak ostatně taktéž konstatuje odvolací soud v bodě 25 napadeného rozsudku), avšak s ohledem na jistou důkazní nouzi lze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění znaků předmětné skutkové podstaty obviněným . Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že ve věci není pochyb o tom, že vztah poškozené a obviněného v předmětném období procházel krizí a zjevně nebyl ideální. Ostatně z provedeného dokazování to vyplývá bez jakýchkoliv důvodných pochybností. Z jednání obviněného, jeho výpovědi i zaznamenané komunikace jsou zjevné jisté manipulativní techniky a rysy typické pro pachatele domácího násilí, přičemž i z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 158/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 6 To 481/2004, je patrné, že obviněný se nezdráhal v minulosti využívat násilného jednání. Přesto tyto indicie nemohou vést k jednoznačnému závěru o vině obviněného žalovaným skutkem. Jinak vyjádřeno, dosud shromážděné důkazy za situace, kdy ve věci nepřichází v úvahu doplnění dokazování, což ani dovolatel netvrdí, netvoří takový ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů, který by mohl vést k odsuzujícímu rozsudku . Lze usuzovat, že pokud by ve věci existovala procesně použitelná výpověď poškozené usvědčujícího charakteru, pak by věc patrně mohla vyústit k jinému výsledku řízení. Nicméně tato ve věci neexistuje. Je proto nutné připomenout, že jakkoliv vysoký stupeň podezření však sám o sobě není s to vytvořit podklad pro odsouzení (viz III. ÚS 398/97, obdobně také HUSSEINI, Faisal. Listina základních práv a svobod: komentář . Str. 1249). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného kritéria prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (viz IV. ÚS 335/05).
36. Jelikož Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci nejvyššího státní zástupce směřující do rozsudku odvolacího soudu, potažmo do skutku pod bodem 2 obžaloby, pak logicky nemůže obstát jeho argumentace směřující proti napadenému usnesení odvolacího soudu, když ta je nutně provázána se skutečností, zda jednání popsané pod bodem 2 obžaloby je či není předmětným trestným činem. Jinak vyjádřeno, protože Nejvyšší soud neshledal vady v podstatných závěrech soudů nižších stupňů stran zprošťujícího výroku týkajícího se skutku vůči poškozené E. A., nezabýval se argumentací nejvyššího státního zástupce směřující do jednání popsaného pod bodem 1 obžaloby. Je tomu tak proto, že dovolací argumentace ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání je založena na tom, že nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání ohledně skutku, kterého se dopustil obviněný vůči poškozené Š. P., když se v průběhu promlčecí doby pro tento skutek dopustil obviněný trestné činnosti stejného charakteru vůči poškozené E. A. a tím by došlo ve smyslu §34 odst. 4 odst. b) tr. zákoníku k přerušení promlčecí doby.
37. Na závěr ovšem Nejvyšší soud musí přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci v tom, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jakýmkoliv zásahem do skutku ve smyslu jeho upřesnění by došlo k porušení zákazu reformationis in peius . Takový závěr je nesprávný. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, bod 68, k porušení zmíněného zákazu může dojít tehdy, činí-li v trestním řízení soud, který je tímto zákazem vázán, zcela nová skutková zjištění, která následně v neprospěch stěžovatele promítne do popisu skutku. Porušením tohoto zákazu pak naopak nemůže být doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která již před nastoupením účinků tohoto zákazu obecný soud učinil. Porušení tohoto zákazu se obecný soud nedopouští ani tehdy, pokud po nastoupení jeho účinků provede znovu důkazy k prokázání skutkových okolností, na jejichž základě již dříve učinil skutková zjištění v neprospěch obviněného, a opětovně učiní stejná zjištění (např. musí-li v důsledku závazného pokynu nadřízeného soudu zopakovat důkaz, o nějž opřel závěr o vině obviněného, ale v jehož provedení nadřízený soud spatřoval procesní pochybení) či tato zjištění pouze upřesní.
38. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání, která lze formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil obě dovolání nejvyššího státního zástupce, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu