ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1135.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1135/2023-683
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného T. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 223/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 3/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 16 T 3/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný T. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2020 do listopadu 2021 fyzicky týral své nezletilé syny, zejména AAAAA (pseudonym) a dále BBBBB (pseudonym) v ulici XY čp. XY, XY, okres XY žijící s ním nejdříve ve společné domácnosti a poté svěřované mu do střídavé péče na základě rozsudku Okresního soudu Praha-východ, č .j. 31 Nc 2679/2020-41 ze dne 21. 12. 2020 s nabytím právní moci dne 21. 1. 2021 a to především a nejčastěji AAAAA tak, že tohoto fyzicky týral i několikrát v týdnu za skutečné i domnělé prohřešky tak, že ho fackoval na tvář, kdy po těchto úderech mu v některých případech způsobil bolesti hlavy, otlaky a zarudlou kůži, v jiných případech ho silnou intenzitou rukou udeřil do zadečku, bosou nohou kopal do oblasti zad a zadečku, čímž mu v některých případech způsobil modřiny, a to i přesto, že si byl vědom zdravotního stavu svého syna AAAAA, který trpí arachnoidální cystou v zadní jámě lební, synovi vulgárně nadával slovy "čuráku, kokote", v přesně nezjištěné době v dubnu nebo v květnu 2020 potrestal nezletilého syna BBBBB za to, že nesnědl polévku tím způsobem, že ho v oblasti břicha přivázal upínacími popruhy k jídelní židli a nutil ho sníst polévku, kterou vylil zpět do synova talíře z misky se zbytky pro slepice, v přesně nezjištěné době v zimních měsících oba syny za přílišné roztopení kamen potrestal tak, že je kopal do oblasti zad a v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu roku 2021 v rozčílení jel osobním vozidlem s nezletilým AAAAA po dálnici rychlostí 195 km za hodinu a AAAAA následně na benzínové čerpací stanici MOL ve XY předal matce A. H. tím způsobem, že ho za oděv vytáhl z vozidla a hodil ho na podlahu ve vnitřních prostorách benzínové čerpací stanice se slovy „tady máš toho parchanta“,
přičemž v důsledku jeho jednání nezletilý AAAAA utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se zejména zabezpečovacím chováním, prožíváním s úzkostným a depresivním obsahem.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Dále podle §82 odst. 3. tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obviněnému uložil, aby v průběhu zkušební doby absolvoval vhodný program psychologického poradenství.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost nahradit nemajetkovou újmu představující vytrpěné duševní útrapy a další nemajetkovou újmu poškozenému nezletilému AAAAA v částce 85.611 Kč, zastoupenému zmocněnkyní Mgr. Terezou Horáčkovou. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozeného nezletilého AAAAA se zbytkem jím uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 223/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 223/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině a na něj navazujícím výrokům, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný předně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. První námitka dovolatele spočívá v tom, že ačkoliv byla obžaloba proti němu podána pro dva skutky, v nichž státní zastupitelství spatřovalo dva činy – jednak zločin týrání svěřené osoby ve smyslu §198 tr. zákoníku, za nějž byl dovolatel odsouzen, jednak přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2021 v ulici XY č. p. XY, XY, okres XY svému nezletilému synovi AAAAA vyhrožoval usmrcením, kdy mu ústně sdělil, že jeho i jeho matku A. H. zastřelí, což s ohledem na předchozí zlé nakládání, kterého se vůči synovi dopouštěl, s ohledem na opakovaná sdělení, že v případě, že nebude mít syny ve střídavé péči, „že si je najde i kdyby ho to mělo stát kriminál“ a s ohledem na to, že je držitelem revolveru ALFA 2, zn. Bohemia Bren Brno, ráže 9 mm, vzbudilo v nezletilém AAAAA důvodnou obavu o jeho zdraví a život – nebylo o druhém z uvedených skutků soudem prvního stupně rozhodnuto . Obviněný namítá, že již před podáním obžaloby bylo dostatečně najisto postaveno, že nezletilý syn AAAAA si skutek uvedený v obžalobě pod bodem 2) vymyslel, k čemuž se doznal své matce, která tuto skutečnost sdělila orgánu sociálně právní ochrany dětí. Podle dovolatele se soud prvního stupně v rozsudku opomněl s tímto bodem obžaloby vypořádat. Stalo se tak proto, že jednání vymezené pod bodem 2) obžaloby soud prvního stupně vnímal jako část jednání, jež je mu kladeno za vinu pod bodem 1) obžaloby, přičemž proto toto ze skutkové věty vypustil (srov. bod 84 odůvodnění jeho rozsudku). Obviněný je pře svěd čen, že o jednání vymezeném pod bodem 2) obžaloby mělo být soudem prvního stupně rozhodnuto v rámci rozsudku, a to samostatným zprošťujícím výrokem. Podle obviněného je tedy postup soudu prvního stupně, který toto jednání toliko vypustil, nesprávný.
7. Dovolatel dále uvádí, že po odvolacím soudu v rámci podaného odvolání požadoval, aby toto pochybení soudu prvního stupně zhojil tím, že by sám na základě provedeného dokazování rozhodl tak, že ho obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek uvedený v bodě 2) obžaloby zprostí, příp. že mohl postupovat podle §269 odst. 2 tr. ř., tedy vrátit věc soudu prvního stupně, aniž by jeho rozsudek zrušil, a přikázat mu, aby o chybějícím výroku rozhodl. Odvolací soud však ve vztahu k tomuto pochybení soudu prvního stupně uvedl, že tento soud nepochybil, pokud jeho jednání konkretizované pod bodem 2) obžaloby z popisu skutku pouze vypustil. Dále odvolací soud konstatoval, že ačkoliv to není z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, je patrné, že tento soud jednání pod bodem 2) obžaloby považoval za součást jediného skutku, přičemž takový postup podle něj není možné vyloučit, neboť předmětné jednání spadá do časového vymezení skutku, pro jehož spáchání byl obviněný uznán vinným, přičemž mělo směřovat vůči stejnému poškozenému a lze na něj nahlížet jako na součást dlouhodobého týrání nezletilého syna AAAAA. Nad rámec uvedeného odvolací soud konstatoval, že pakliže by rozhodl o předmětném jednání samostatným zprošťujícím výrokem, založil by tím překážku věci rozsouzené i ve vztahu ke skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
8. Obviněný je však přesvědčen, že argumentace soudů nižších stupňů neobstojí ve světle judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 953/2008, podle nějž „se podle §12 odst. 12 tr. ř. rozumí skutkem taktéž dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Pokud je skutek složen z více útoků, které je nutno považovat za samostatné skutky, kdy o některých z nich je nutno rozhodnout jinak než odsuzujícím výrokem, nestačí tyto skutky vypustit z odsuzujícího výroku, nýbrž je nutno o nich rozhodnout samostatným výrokem “ . Podle tohoto usnesení pak pouhé vypuštění útoku, i pokud je součástí pokračování v trestném činu, netvoří překážku věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Obviněný proto v postupu nižších soudů spatřuje pochybení zakládají existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
9. Druhá námitka obviněného směřuje k naplnění skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Předně připouští, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů jako procesně právní otázka není předmětem přezkumu dovolacího soudu, avšak je přesvědčen, že v případě, kdy ani jeden ze soudů neprovedl jediný důkaz, jímž by se posuzovala intenzita a celková doba jeho jednání, jehož se měl dopustit ve vztahu k synu BBBBB, jsou závěry o naplnění skutkové podstaty týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku směrem k synu BBBBB chybné a neodpovídají provedeným důkazům. Obviněný předně poukazuje na skutečnost, že v průběhu celého trestního řízení popírá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, tedy i jednání vůči nezletilému synovi BBBBB. Následně rozvádí, co se rozumí týráním svěřené osoby. Má za to, že dílčí útoky, které jsou popsány ve skutkové větě, a které ovšem popírá, ve svém souhrnu nenaplňují všechny zákonem požadované znaky trestného činu týrání svěřené osoby, když nebyla zjištěna délka a intenzita jednání, kterého se měl vůči synovi BBBBB dopustit. Opětovně zdůrazňuje, že jednání, kterého se měl podle skutkové věty dopustit, popírá, tedy nepotrestal způsobem uvedeným ve skutkové větě syna BBBBB za nesnězení polévky a za přílišné roztopení kamen. Současně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, stran toho, co se rozumí týráním. Následně vyslovuje přesvědčení, že soudy nezkoumaly naplnění znaku trvalosti vůči synovi BBBBB a intenzitu zlého nakládání. Tvrdí, že z dokazování naopak vyplynulo, že k němu měl syn BBBBB bezproblémový vztah, měl jej rád, při asistovaných stycích jej objímal a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl podroben jakémukoliv týrání. Podle obviněného ve vztahu k jeho synu BBBBB nelze tedy uzavřít, že by byl osobou jím týranou, natožpak trvale a s vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti.
10. Současně namítá, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se měl týrání dopustit vůči synu AAAAA, čemuž odpovídá i dokazování zaměřené zejména na tohoto syna. Dodává, že tomu, že měl trestný čin spáchat pouze ve vztahu k synu AAAAA, nasvědčuje i to, že nebyl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. z jeho spáchání nejméně na dvou osobách. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů dospěly k přesvědčení, že se týrání svěřené osoby dopustil pouze vůči synu AAAAA, přičemž v takovém případě podle něj neměla být ve výroku uvedena dílčí jednání, jichž se měl dopustit vůči synu BBBBB, neboť se takového jednání nedopustil a ani nic takového nevyplývá ze soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže měla být tato část jednání z popisu skutku vypuštěna. V uvedených pochybeních soudů nižších stupňů proto spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
11. Ohledně jednání vůči synovi AAAAA předně konstatuje, že popírá, že by syna AAAAA týral a jakkoliv kopal. Soud prvního stupně jeho výpovědi neuvěřil, ale naopak uvěřil výpovědi obou jeho synů, když současně uvedl, že v rámci dokazování „si troufá zdůraznit, že se neobjevil jediný důkaz, který by zpochybnil skutkový závěr soudu a z toho vyvěrající právní kvalifikaci“. Konkrétně tento soud ve vztahu k závěru o jeho vině v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že logicky vycházel z výpovědí synů obviněného a že nemá důvodné pochybnosti o jejich správnosti, věrohodnosti atd., neboť korespondují s dalšími důkazy. Odvolací soud pak jeho odvolání zamítl. Obviněný je ovšem přesvědčen, že většina důkazů, o něž soudy nižších stupňů svá rozhodnutí opřely, vychází z výpovědí jeho synů, zejména AAAAA, přičemž nikdo nezpochybňuje věrohodnost jeho tvrzení. Obviněný následně v rámci podaného dovolání, zejména pak v rámci bodu 20, rozsáhle poukazuje na nevěrohodnost výpovědi syna AAAAA, o níž je přesvědčen. V podrobnostech pak uvádí, že pakliže vychází soud(y) z toho, že výpověď syna AAAAA koresponduje s dalšími důkazy, pak je nutno poukázat na to, že tyto důkazy – závěry znalců, kteří AAAAA zkoumali, výpověď učitelky, matky a dalších vycházejí z tvrzení AAAAA, a to tak, že jeho výpovědi a tvrzení všichni považují za pravdivé, neboť dítě jeho věku a intelektu by nelhalo, a pokud ano, tak by to všichni poznali. Namítá, že evidentně lež syna AAAAA nerozpoznal nikdo, navíc výpověď jeho matky je podle obviněného nutno brát „s velkou rezervou“, neboť jí aktuální situace vyhovuje, protože mu jako otci brání ve styku s nezletilými, a to i přesto, že jsou ve věci dána pravomocná rozhodnutí soudu, a také u odvolacího soudu brojila proti tomu, aby se se syny stýkal. Dodává, že navíc nelze nevidět též její možnou finanční motivaci, neboť mu byla uložena povinnost finančně kompenzovat syna AAAAA za způsobenou nemajetkovou újmu, jelikož matka nezletilých sama opakovaně v různých řízení uvádí, že splácí půjčky. Vyjadřuje také svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně ohledně AAAAA lži o vyhrožování zabitím [„Kdyby měl lhát ‚ve všem‘ co je obžalovanému kladeno za vinu, pak by přece chlapec mohl říct, (když už našel odvahu na toto sdělení matce), že si vymyslel i další věci.“], neboť se lze podle jeho názoru stejně tak dobře ptát, kde je, za situace, kdy už jednou syn AAAAA prokazatelně lhal, dána jistota, že lhal jen a pouze v této jedné věci (vyhrožování zabitím) a vše ostatní je pravdou? Soudu prvního stupně vytýká, že výpověď syna AAAAA hodnotí zcela nekriticky a výlučně k jeho tíži.
12. Odvolacímu soudu poté vytýká, že se veskrze ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, přičemž vyjadřuje svůj nesouhlas s jeho závěrem, že výpověď syna AAAAA koresponduje se znaleckými posudky a že ji lze tudíž považovat za zásadní důkaz. Je toho názoru, že zjištěnou lží syna AAAAA bylo prokázáno, že znalecké posudky nemohou být ve věci relevantní, když nebyly s to odhalit AAAAA lež, a že tedy ani nezjistily charakterové vlastnosti AAAAA natolik, aby bylo možno potvrdit jejich závěry. Obviněný je proto přesvědčen, že nelze použít znalecké posudky, když bylo prokázáno, že jejich závěry, o něž se soudy opírají při hodnocení výpovědi AAAAA, která obsahuje rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
13. Za další podstatný rozpor, s nímž se soudy nižších stupňů podle něj nevypořádaly, považuje obviněný absenci fyzických následků po jeho údajném trestání. Podle skutkových zjištění soudů měli být oba synové jím zkopáni za různé prohřešky. Namítá, že sama matka nezletilých potvrdila, že měli střídavou výchovu, kdy ke střídání docházelo po dvou dnech, přičemž matka si žádných fyzických následků nevšimla a nikdy žádné kopání po dobu společného soužití neviděla. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že kopal syna bosý, aby na něm nezanechal stopy. To obviněný považuje za naprostý nesmysl a je podle něj zjevné, že soud hodnotil důkazy pouze v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že i kdyby kopal do syna bosý, zanechalo by takové jednání na synově těle zajisté stopy, syn by měl nejspíše dlouhotrvající bolesti, problémy s hybností, akutní bolest a podlitiny či odřeniny. Nic takového však nezjistila ani matka nezletilých, ani učitelka ve škole, natožpak ošetřující lékařka či znalec. Obviněný tudíž namítá, že rozpor mezi tvrzením syna AAAAA o tom, že jej měl pravidelně kopat, a dalšími důkazy soud prvního stupně nikterak neodůvodnil a odvolací soud se spokojil toliko s tím, že uvedl frázi, že „k absenci výraznějších stop násilí na těle nezletilých se již obsáhle vyjádřil prvý soud, kdy v tomto směru se s ním odvolací soud ztotožňuje “. Podle obviněného však soud prvního stupně absenci stop po fyzickém násilí v rámci odůvodnění svého rozsudku nikterak nevysvětluje. Ve vztahu k této námitce proto uzavírá, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, že na synech nebyly objeveny jakékoliv stopy fyzického násilí, soudy absolutně nezjišťovaly intenzitu jeho jednání, ačkoliv se jedná o jeden z důležitých aspektů trestného činu týrání svěřené osoby, a že tedy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
14. Ze shora uvedených důvodů proto obviněný navrhuje, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno, případně též aby byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, a to ve vztahu k nutnosti doplnit rozhodnutí obou soudů o zprošťující výrok ve vztahu k jednání, jež mu bylo kladeno za vinu v rámci bodu 2) obžaloby a o němž soudy nikterak nerozhodly. Zároveň navrhuje, aby dovolací soud přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby se vypořádaly s rozpory v provedených důkazech, jakož i s jím tvrzeným nesprávným právním posouzením skutku, u nějž nebyla zjišťována doba (trvalost) a intenzita jeho jednání.
15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 5. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 920/2023. Úvodem vyjádření předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání. Ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám nejprve konstatoval, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již soudy beze zbytku a podle jeho názoru také správně vypořádaly. Státní zástupce připomíná, že v takové situaci se zpravidla jedná o zjevně neopodstatněné dovolání, přičemž odkazuje na judikaturu, konkrétně pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
16. Poté se státní zástupce vyjadřuje k námitce obviněného ohledně chybějícího výroku rozhodnutí, přičemž za podstatu této námitky považuje vyhodnocení vzájemného vztahu trestných činů podle §198 a §353 tr. zákoníku v projednávaném případě. Tuto námitku obviněného lze podle státního zástupce sice podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce připomíná, že trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, přičemž takové trestné činy se stejně jako pokračující trestné činy posuzují jako jediný skutek. Rozdíl je však v tom, že u trestných činů trvajících nelze oddělovat jednotlivé dílčí útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., i když samozřejmě i trvající trestné činy se reálně skládají z jednotlivých, a třeba i různých konání či opomenutí pachatele. Současně pak podle něj platí, že v jednočinném souběhu s trvajícím trestným činem týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku mohou být spáchány i některé další trestné činy, mj. právě trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku. Podle státního zástupce lze hovořit o tom, že trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku je tzv. zastřešujícím ve vztahu k oněm dalším, které „překrývá“ a spojuje ve skutek jediný. Ačkoliv tedy obžaloba v návaznosti na obě právní kvalifikace jednání obviněného rozdělila do dvou částí, v daném případě na něj bylo podle názoru státního zástupce zapotřebí v jeho souhrnu nahlížet tak, že šlo stále o jeden a týž skutek probíhající přinejmenším od dubna 2020 do listopadu 2021. V daném případě se tak podle státního zástupce jednalo o jednočinný souběh trestných činů týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku. Ve vztahu k této námitce proto státní zástupce shrnuje, že soud prvního stupně nepochybil, pokud tuto neprokázanou část jednání obviněného naplňující jinak (navíc) i znaky skutkové podstaty §353 tr. zákoníku pouze vypustil, neboť, pokud by za dané situace rozhodl o jednání popsaném v obžalobě pod bodem 2) zprošťujícím rozsudkem, založil by tím překážku věci rozhodnuté i ve vztahu ke skutku, kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedenou námitku obviněného proto považuje za zjevně neopodstatněnou a konstatuje, že v postupu soudů nižších stupňů nelze shledat žádné pochybení, a není tudíž možno přisvědčit námitce dovolatele, v jejímž rámci vytkl vadu chybějícího výroku.
17. Státní zástupce se dále vyjádřil ke zbylým námitkám obviněného, jimiž namítá existenci tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a provedeným dokazováním, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těm uvádí, že se jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Soud prvního stupně podle něj realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem pak podle státního zástupce dostál také odvolací soud, který podané odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se také přiléhavě vypořádal. Státní zástupce proto konstatuje, že skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl, lze nepochybně dovodit z provedených důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky. Protiprávní jednání obviněného pak podle něj bylo prokázáno naprosto spolehlivě.
18. Dále se k námitce obviněného ohledně provedeného dokazování a skutkových zjištění, k nimž soudy nižších stupňů na jeho základě dospěly, státní zástupce vyjádřil podrobněji. Předně konstatoval, že ačkoliv jsou usvědčujícím důkazem přirozeně výpovědi obou nezletilých synů obviněného, nejedná se rozhodně o důkazy osamocené. Připomíná, že soudy vycházely rovněž z výpovědi matky nezletilých chlapců, A. H., z její komunikace s obviněným, která byla zachycená prostředky elektronické komunikace, z jí pořízené fotografie zachycující přikurtovaného nezletilého BBBBB, z lékařské zprávy H., ze zjištění A. O., ze zprávy Dětského krizového centra, z výpovědi učitelky J. Š. a z výpovědi přítele matky nezletilých, L. T., jakož i ze zjištění přibraných znalců. Státní zástupce připomíná, že z provedeného dokazování vyplývá, že se u nezletilého AAAAA objevily znaky posttraumatické stresové poruchy. Ohledně osoby obviněného státní zástupce připomíná také to, že z provedeného znaleckého zkoumání obviněného vyplynulo, že má sklony k impulsivní reaktivitě, a to zejména v zátěži. Jakmile přijde nával vzteku, do popředí se podle učiněných zjištění dostávají emoční komponenty, afektivní složka a je potlačena složka racionální, přičemž z toho důvodu u něj dochází ke zbrklé, přehnané reakci.
19. Státní zástupce se dále vyjádřil také k námitce obviněného, že popis jeho jednání ve vztahu k nezletilému BBBBB měl být ze skutkové věty vypuštěn. Této námitce obviněného pak podle něj nelze přisvědčit, neboť podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný dopouštěl zlého nakládání s oběma chlapci, třebaže svou pozornost zaměřoval více na nezletilého AAAAA. I vůči nezletilému BBBBB však používal hrubé slovní a občas i fyzické výpady, případně ho přikurtoval ke stoličce a nutil ho jíst jídlo určené pro domácí zvířenu (pro drůbež). Nepochybně se tak podle něj jednalo o týrání naplňující přinejmenším znaky základní skutkové podstaty §198 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný své protiprávní jednání směřoval vůči oběma chlapcům, skutečně by se nabízelo kvalifikovat jeho jednání coby zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. S ohledem na nastalou procesní situaci, způsob rozhodnutí soudu prvního stupně a absenci odvolání státního zástupce je sice tato úvaha již bezpředmětná, nicméně uvedené svědčí právě tomu, že pokud snad došlo v rámci posouzení dovolatelova jednání k pochybení, rozhodně šlo o postup ve prospěch obviněného.
20. V závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že námitky obviněného zaměřené proti posouzení jednání jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Dovolatel totiž v rámci dovolací argumentace netvrdí, že skutková zjištění, která jsou východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu, vyjádřená ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, nenaplňují znaky přisouzeného zločinu. Státní zástupce proto shrnuje, že mimořádný opravný prostředek dovolatele je vystavěn na popření spáchání protiprávního jednání v intenzitě tvrzené soudy a na prostém nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy. Takto formulované námitky se však s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozcházejí.
21. Státní zástupce s ohledem na shora uvedené uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je tomu tak proto, neboť právě přes dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
28. Z logiky věci se tedy Nejvyšší soud nejprve zabýval neexplicitně vyjádřeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
29. Obviněný výslovně v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
30. Obviněný pak své dovolání rovněž opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. V neposlední řadě obviněný opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je naplněn tehdy, pakliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde o případy, kdy vůbec nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním zcela chybí, což činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou (první alternativa), a to mj. i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jím uplatněném nároku na náhradu škody, anebo v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný, protože nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti (druhá alternativa). Neúplným je takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem (srov. PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173–3174). I tento dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách.
33. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
34. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení věci, a tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a rovněž vadu chybějícího výroku v rozhodnutí , uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř, částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
35. Současně Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu (srov. č. l. 626 až 631 spisového materiálu). Ze strany obviněného jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
36. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Stran námitky obviněného, že v rozsudku soudu prvního stupně chybí zprošťující výrok ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 2) obžaloby, jež mu bylo kladeno za vinu, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku uplatněnou právně relevantním způsobem, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněnou. Jak je patrno z přeloženého spisového materiálu, jednání obviněného bylo v podané obžalobě rozděleno na dva samostatné skutky, přičemž pod bodem 1) byl popsán skutek, jímž měl obviněný naplnit skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a pod bodem 2) skutek, jímž měl obviněný naplnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči nezletilému synovi AAAAA.
37. Při řešení uplatněné námitky je předně třeba zdůraznit, že byť obžaloba byla podána pro dva samostatné skutky, tak již z podané obžaloby bylo zřejmé, že skutku pod bodem 2) obžaloby se měl obviněný dopustit vůči svému nezletilému synovi AAAAA, který byl rovněž osobou poškozenou ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) obžaloby, přičemž z hlediska časového mělo k jednání obviněného pod bodem 2) obžaloby dojít v průběhu páchání skutku pod bodem 1) obžaloby. Soud prvního stupně pak obviněného uznal vinným toliko skutkem pod bodem 1) obžaloby, ve kterém je spatřováno spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přičemž ohledně skutku pod bodem 2) obžaloby soud prvního stupně obviněného pro tento skutek obžaloby nezprostil, nýbrž toto jednání toliko vypustil. Soud druhého stupně naznačený postup soudu prvního stupně aproboval.
38. Nejvyšší soud ještě považuje za potřebné ve vztahu k této námitce připomenout, že ani trestní zákoník ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují. Vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu či více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Každý trestný čin musí být vždy skutkem, ale nikoli každý skutek je trestným činem. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek významný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou kryty jeho zaviněním (č. 8/85 Sb. rozh. tr.). Podstatou skutku je tedy trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Takový konkrétní následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona spojuje jednotlivé dílčí útoky (akty) pachatele do jednoho celku – skutku a zároveň je odděluje od jiných skutků téhož pachatele. Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby jednání pachatele bylo příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Nelze pokládat za samostatné skutky takové jednotlivé akty, které všechny směřují k témuž relevantnímu následku. Způsobený následek zde spojuje všechny tyto další akty v jeden skutek, neboť je tu k němu kauzální vztah i zavinění. Jedním skutkem tak bude někdy akt jednorázový, jindy celý soubor dílčích aktů (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7., přeprac. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 276-278). Právě o takový případ se v posuzované věci jedná.
39. Zároveň je z hlediska postupu soudů nižších stupňů třeba uvést, že z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, vyplývá, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Stejné závěry lze vztáhnout i na trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, když i v případě tohoto trestného činu pachatel týrá jinou osobu, se kterou ovšem na rozdíl od trestného činu podle §199 tr. zákoníku nemusí žít ve společném obydlí, nýbrž se musí jednat o osobu, kterou má ve své péči nebo výchově. Ostatně stejně se v tomto směru vyjadřuje i komentářová literatura k trestnímu zákoníku (srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. Trestní zákoník. Komentář . 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2475-2486, nebo ŠČERBOVÁ, V. §198 - Týrání svěřené osoby. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2022). Trvající trestné činy se pak vyznačují tím, že jimi pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje, popřípadě tento stav nevyvolá, nýbrž jej pouze udržuje. Předmětem postihu je právě ono udržování, nikoliv pouhé způsobení protiprávního stavu, který pachatel stále obnovuje. Trestné činy trvající se posuzují obdobně jako pokračující trestné činy – totiž coby jediný skutek, jak přiléhavě uvádí státní zástupce ve svém vyjádření. Rozdíl oproti pokračujícímu trestnému činu spočívá v tom, že u trestných činů trvajících není možno oddělovat jednotlivé dílčí útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., i když se i tyto trestné činy fakticky skládají z jednotlivých, třeba i různých konání či opomenutí pachatele. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, stejně jako pro trestný čin podle §199 tr. zákoníku, je typické souvislé páchání, které se nerozpadá do dílčích útoků, přestože mezi jednotlivými dílčími akty mohou být časové rozestupy, neboť podstatou tohoto trestného činu je celistvý, na dílčí útoky nedělitelný souhrn zdánlivě samostatných jednání trvajících nikoliv po nepatrně krátkou dobu.
40. Pod pojmem „týrání“ je třeba pak rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním, určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (resp. společenské škodlivosti), popřípadě, dojde-li k zákonem předpokládanému následku (účinku), i na právní závěr o souběhu trestného činu s některým dalším trestným činem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
41. S trestným činem týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku pak podle odborné literatury, ale i judikatury mohou být v jednočinném souběhu spáchány i některé další trestné činy, např. §201 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010), §170 tr. zákoníku, §175 tr. zákoníku, ale i právě přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, který byl předmětem bodu 2) obžaloby v posuzované věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1389/22019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 4 Tdo 785/2021). Nejvyšší soud zároveň připomíná, že formy týrání jsou různorodé a mohou zahrnovat jak fyzické násilí, tak právě i různé formy verbálních útoků, mimo další i vyhrožování, jakož i další způsoby zlého nakládání poškozenou osobou. Zde je třeba zdůraznit, že trestný čin podle §198 tr. zákoníku lze označit, ve smyslu závěrů z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, konkrétně pak bodu 38 tohoto usnesení, kde Nejvyšší soud odkazuje na odbornou literaturu a aplikační praxi, za tzv. zastřešující trestný čin ve vztahu k těmto dalším trestným činům, které „překrývá“ a spojuje v jediný skutek. Jednočinný souběh by byl vyloučen jen tehdy, pakliže by trestné činy byly navzájem v poměru speciality, subsidiarity, popř. pokud by se jednalo o tzv. faktickou konzumpci. O takový případ se však v posuzované věci nejednalo.
42. Ačkoliv tedy bylo v podané obžalobě jednání obviněného rozděleno na dva samostatné skutky [pod bodem 1) a bodem 2)], jimiž měl naplnit dvě různé skutkové podstaty dvou různých trestných činů, bylo potřeba na jeho jednání, jak přiléhavě uvádí odvolací soud (srov. bod 13 jeho usnesení) i státní zástupce ve svém vyjádření a jak také vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod 84 jeho rozsudku), v souhrnu nahlížet jako na jeden a týž skutek probíhající přinejmenším od dubna 2020 do listopadu 2021, v jehož rámci se obviněný dopouštěl zlého nakládání vůči svým dvěma nezletilým synům, které spočívalo jednak ve fyzickém napadání, jednak i ve vyvolání psychických útrap. Zde je třeba zdůraznit, že nepochybně vyhrůžka adresovaná nezletilému synovi AAAAA v průběhu tohoto období spočívající v tom, že zastřelí jeho, ale i jeho matku, ke které nepochybně měl nezletilý silný citový vztah, by musela v nezletilém vyvolat pocit obavy a strach z otce, ale zároveň strach o matku, ale i jeho samotného, a byla by nepochybně součástí zlého nakládání s nezletilým, pokud by toto jednání bylo v průběhu prokázáno. Jinak vyjádřeno, i toto jednání by představovalo zlé nakládání s nezletilým, které by u něho vyvolalo psychické útrapy, a které by naplňovalo znak jeho týrání, neboť by se jednalo o zlé nakládání s tímto poškozeným, který by ani vzhledem ke svému věku a určitému mentálnímu postižení nebyl schopen posoudit, nakolik je tato vyhrůžka reálná, a nepochybně jí vnímal jako silně reálnou, zejména za situace, kdy mu bylo známo, že obviněný má pistoli. Takové jednání by pak bylo potřeba posuzovat právě jako případ jednočinného souběhu trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku s trestným činem nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku.
43. Vzhledem k tomuto závěru lze uzavřít, že pokud soud prvního stupně tu část jednání obviněného, která nebyla v řízení prokázána, tzn. skutek vymezený pod bodem 2) obžaloby, pouze vypustil, nedopustil se tak vytýkaného pochybení, které by zakládalo dovolací vadu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jak namítá obviněný. Naopak, pokud by soud prvního stupně o jednání vymezeném pod bodem 2) obžaloby rozhodl samostatným zprošťujícím výrokem, založil by tak právě překážku věci rozhodnuté i ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 1) obžaloby, jímž byl obviněný uznán vinným, neboť se, jak již bylo shora naznačeno, jednalo o jedno souvislé jednání, jež bylo nutno souhrnně posuzovat jako jeden skutek a jeden trvající trestný čin. Soudy by obviněného mohly a měly zprostit obžaloby v rozsahu jednání vymezeného pod bodem 2) obžaloby pouze za předpokladu, že by se jednalo o samostatný skutek či by šlo o pokračování v trestném činu (srov. §116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného sice jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (srov. §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř.). O takový případ se však nejednalo, neboť jak již bylo konstatováno, v případě trestného činu podle §198 tr. zákoníku se jedná o trvající trestný čin.
44. Pokud jde tedy o námitku obviněného ohledně chybějícího zprošťujícího výroku, kterou uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud shrnuje, že se jedná o právně relevantně uplatněnou argumentaci, kterou by bylo možno podřadit i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomuto tak proto, že v případě, že by danou vadou rozhodnutí nižších soudů byla skutečně zatížena, mohlo by se jednat rovněž o nesprávné právní posouzení jednání obviněného coby jednoho skutku namísto dvou skutků, a to právě z důvodu tvrzeného pochybení vyplývající z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tzn. o vadu chybějícího výroku (ohledně skutku vymezeného pod bodem 2) obžaloby). Nejvyšší soud však s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou a o argumentaci nedůvodnou.
45. Ve vztahu k námitce obviněného, že jeho jednání týkající se nezletilého syna BBBBB mělo být ze skutkové věty vypuštěno, neboť jednak má se svým synem dobrý vztah, jak vyplývá mj. ze zpráv organizace Area Fausta, jednak nebylo toto jednání podle něj prokázáno, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tato námitka směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný předně zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Z jeho strany se fakticky jedná jen o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně, což samo o sobě nepostačuje k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Nejvyšší soud musí přes shora uvedený závěr akcentovat, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný zlého nakládání dopouštěl ve vztahu k oběma synům, nejen staršímu nezletilému AAAAA, přestože lze skutečně připustit, že svou negativní pozornost primárně zaměřoval na tohoto nezletilého, ale i ve vztahu k mladšímu nezletilému BBBBB, proti němuž používal různé nevhodné verbální a občas také fyzické výpady, např. tohoto přikurtoval k židli a nutil jej jíst jídlo určené pro domácí drůbež [slepice (viz srov. body 74 a 76 rozsudku soudu prvního stupně, pořízené fotografie na č. l. 239 a 240 spisového materiálu)]. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k tomuto zjištění dospěl na základě rozsáhlého provedeného dokazování, které bylo komplexní a naplňovalo potřebná kritéria stanovená §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména body 74 až 81 jeho rozsudku). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je také třeba zdůraznit, že nezletilý BBBBB byl ve většině případů přítomen i týrání svého bratra AAAAA, což také vnímal velmi negativně a jako stresují (viz bod 74 rozsudku soudu prvního stupně), takže i jednání obviněného vůči nezletilému AAAAA nepochybně pro něho představovalo psychické útrapy, a tedy psychické týrání, když nezletilý AAAAA je jeho bratr, ke kterému má nepochybně kladný vztah. Není také pochyb o tom, že takového jednání se na základě provedeného dokazování měl dopouštěl obviněný přinejmenším v období od dubna 2020 do listopadu 2021. Lze tedy uzavřít, že znak trvalosti jednání obviněného byl jednoznačně naplněn, ačkoliv obviněný, svoji negativní pozornost primárně zaměřoval na syna AAAAA, neboť není pochyb o tom, že se ve vztahu k synu BBBBB rovněž dopouštěl zlého nakládání, jež bylo s to naplnit přinejmenším znaky základní skutkové podstaty §198 tr. zákoníku, přestože jej netrestal tak často a ani tolik intenzivně jako jeho staršího bratra AAAAA. Není ani nelogické, že měl nezletilý BBBBB se svým otcem, obviněným, poměrně dobrý vztah, neboť na něj obviněný nesměřoval tolik negativní pozornosti. Navíc je obecně známo, že i děti, které jsou týrané jedním z rodičů, mají k týrajícímu rodiči zpravidla dobrý vztah, který je dán tím, že je to pro ně jeden z nejbližších lidí. Z pohledu zjištěných skutkových zjištění se nedá hovořit o situaci, kdy by se – hodnoceno na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, z nichž Nejvyšší soud vycházel, neboť je považuje za komplexní a učiněná na podkladě logického vzájemně provázaného řetězce jednotlivých důkazů, které tento soud hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech – obviněný ve vztahu k nezletilému BBBBB nedopouštěl žádného takového jednání, jež by bylo s to naplnit skutkovou podstatu §198 tr. zákoníku, nýbrž tomu bylo právě naopak. Lze připustit, že s ohledem na to, že své protiprávní jednání měl obviněný směřovat vůči oběma nezletilým, by bylo namístě kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, v čemž by bylo možno spatřovat právě vadu zakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ovšem s ohledem na to, že státní zástupce v posuzované věci nepodal odvolání v neprospěch obviněného, lze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že pokud soudy nižších stupňů v tomto směru pochybily, pak se jednalo, jak přiléhavě uvádí státní zástupce, jednoznačně o pochybení ve prospěch obviněného. Jeho námitka je proto v tomto směru bezpředmětná.
47. Dále ve vztahu k nesouhlasu obviněného se skutkovým zjištěním, že v přesně nezjištěné době v zimních měsících roku 2020 oba nezletilé syny, AAAAA i BBBBB, potrestal za přílišné roztopení kamen tak, že je kopal do oblasti zad, konstatuje Nejvyšší soud, že ani tato námitka obviněného nepřesahuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, potažmo zejména soudu prvního stupně. Jak již bylo shora uvedeno, soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč a na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným ve skutkové větě jeho rozsudku (blíže viz body 74 až 81 rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k této námitce proto Nejvyšší soud uzavírá, že se nejedná o námitku relevantně uplatněnou, jíž by bylo možno podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Stejně tak se podle Nejvyššího soudu nejedná o relevantně uplatněnou námitku ani v té části dovolací argumentace obviněného, kde tento popírá, že by syna AAAAA jakkoliv kopal či jinak týral. I v tomto případě se jedná primárně o nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, resp. soudu prvního stupně, a o snahu prosadit obviněným předkládanou verzi skutkového děje. Zde je také namístě uvést, že v podstatě stejnou argumentaci uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání, jak již bylo konstatováno, přičemž soud druhého stupně na tuto argumentaci rovněž reagoval a dostatečným způsobem se s ní vypořádal, a Nejvyšší soud proto ve stručnosti na jeho úvahy odkazuje (viz zejména body 8 až 11 usnesení soudu druhého stupně).
48. Ve vztahu k námitce obviněného, jíž vyjadřuje nesouhlas s tím, že většina důkazů, o něž soudy nižších stupňů svá rozhodnutí opřely, vychází z výpovědí jeho synů, zejména nezletilého AAAAA, a jíž vyjadřuje pochybnost nad tím, že nikdo nezpochybňuje věrohodnost tvrzení tohoto nezletilého, uvádí Nejvyšší soud, že se taktéž nejedná o námitku uplatněnou relevantně, jíž by bylo možno podřadit pod některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že i prostřednictvím této námitky vyjadřuje obviněný opětovně primárně svůj nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména pak výpověď nezletilého AAAAA a jeho věrohodnost.
49. K tomu Nejvyšší soud veskrze jako obiter dictum konstatuje, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal, ze kterých všech důkazů vycházel (srov. body 74 až 81 jeho rozsudku) a jak je hodnotil z pohledu §2 odst. 6 tr. ř. Je logické, že primárním zdrojem informací byly výpovědi nezletilých synů obviněného – AAAAA a BBBBB – neboť tito byli přímými očitými svědky všech událostí, resp. všech shora popsaných incidentů, jichž se podle skutkových zjištění obviněný dopustil. Soud prvního stupně zároveň zdůraznil, že jejich výpovědi však nestojí osamoceně, neboť jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, jakož i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, vycházely soudy při hodnocení toho, zda se skutek stal, zda jej spáchal obviněný a zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, rovněž z mnoha dalších důkazů – příkladmo výpovědi matky nezletilých A. H., z elektronické komunikace mezi ní a obviněným zachycené prostředky elektronické komunikace, z fotografie pořízené obviněnou (přikurtování nezletilého BBBBB), z lékařské zprávy H., ze zjištění A. O., ze zprávy Dětského krizového centra, z výpovědi učitelky J. Š. a z výpovědi přítele matky nezletilých, L. T., jakož i – a to Nejvyšší soud akcentuje – ze zjištění přibraných znalců a zpracovaných znaleckých posudků. Věrohodnost výpovědi nezletilého syna AAAAA tak proto byla podložena i těmito důkazy, které se s ní obsahově shodují, popř. alespoň podpořily věrohodnost jeho tvrzení. K tomu srov. znalecký posudek zpracovaný PhDr. Blankou Hilbertovou, znalkyní v oboru školství a kultura, odvětví psychologie na č. l. 327 až 347 (zejména č. l. 340 až 344) a znalecký posudek zpracovaný Znaleckým institutem pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o., na č. l. 356 až 378 (zejména č. l. 374 až 376). Navíc soud prvního stupně nepominul ani skutečnost, že nezletilý AAAAA prokazatelně ohledně skutku pod bodem 2) obžaloby nemluvil pravdu a tuto skutečnost vzal při hodnocení jeho věrohodnosti v úvahu (viz bod 81 rozsudku soudu prvního stupně).
50. Ohledně argumentace obviněného v podobě tvrzené absence následků po fyzickém týrání (tj. neexistující modřiny, pohmožděniny, další poranění nezletilého/nezletilých), připomíná Nejvyšší soud, že z provedeného dokazování, jednoznačně vyplynulo, že se u nezletilého AAAAA rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se zabezpečujícím chováním a prožíváním s úzkostným a depresivním obsahem, jak bylo ostatně uvedeno i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Zde je třeba zdůraznit, že přítomnost posttraumatické stresové poruchy u nezletilého AAAAA jednoznačně vyplývá z provedených znaleckých posudků (srov. především znalecký posudek vypracovaný MUDr. Vladimírem Kolaříkem na č. l. 540 až 543 spisového materiálu a znalecký posudek vypracovaný Znaleckým institutem pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o., na č. l. 374 až 376 spisového materiálu).
51. Nejvyšší soud také opět zdůrazňuje, že zákon nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, resp. společenské škodlivosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné ve sbírce rozhodnutí pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku může postačovat i jen to, že se pachatel dopustí na dítěti týrání psychického, zejména pak pokud mu tímto svým jednáním způsobí újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, a to v podobě posttraumatické stresové poruchy.
52. Co se týče fyzického násilí v podobě kopání, pohlavků atd., jehož se měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustit a po němž podle obviněného absentují následky v podobě shora zmíněných modřin atd., konstatuje Nejvyšší soud, že aby se v případě fyzických ataků jednalo o jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, nemusí podle shora zmíněných závěrů judikatury Nejvyššího soudu útoky učiněné směrem k dítěti dosahovat takové intenzity, že zanechají stopy v podobě modřin, dlouhotrvajících bolestí, podlitin či jiných zranění, jejichž absenci obviněný namítá. Ve vztahu ke konkrétně posuzované věci je pak předně potřeba připomenout, že se v případě nezletilého AAAAA jedná o dítě, které dosahovalo v době dlouhodobého týrání mentální úrovně přibližně osmiletého dítěte (srov. znalecký posudek na č. l. 343). Není proto nelogické, že dítě tohoto (mentálního) věku nebude schopno zcela přesně a bezchybně reprodukovat, jaké intenzity fyzické útoky, jimiž trpěl ze strany otce (tj. kopání, pohlavkování atd.) dosahovaly. Ostatně, jak vyplývá z videozáznamu výslechu nezletilého AAAAA ze dne 15. 12. 2021 na CD nosiči nacházejícím se na č. l. 179 spisového materiálu, konkrétně pak v reálném čase 13:40 až 13:41 (nikoliv čase videozáznamu – pozn. Nejvyššího soudu), nezletilý AAAAA vyslýchající osobě prostřednictvím plyšové hračky ukazuje, jak jednotlivé útoky, které k němu směřoval otec, vypadaly. Z videozáznamu je patrné, že nemusely dosahovat takové intenzity, aby způsobovaly modřiny, podlitiny, pohmožděniny či jiná zranění. Přesto však pociťoval nezletilý podle znaleckých posudků učiněných ve věci toto jednání jako značné příkoří, které se v důsledku soustavného negativního působení na jeho osobu propsalo i do jeho snů (nočních můr) a přetavilo se právě do posttraumatické stresové poruchy. Jednání obviněného tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě, byť ve svém souhrnu, dosahovalo takové intenzity, že jej nezletilí AAAAA a BBBBB zjevně pociťovali jako těžké příkoří, které je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu znakem nezbytným pro naplnění uvedené skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku.
53. Podle Nejvyššího soudu lze proto shrnout, že absence následků po fyzickém týrání ze strany otce nezletilých, tj. obviněného, a to v podobě modřin, podlitin, pohmožděnin či jiných poranění, není předpokladem pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu podle §198 tr. zákoníku. Stěžejní je, že u nezletilého AAAAA propukla posttraumatická stresová porucha, kterážto byla soudy nižších stupňů na podkladě komplexního dokazování zjištěna a prokázána a jejíž přítomnost u nezletilého lze považovat za důležitou z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty tohoto činu. Uvedená námitka obviněného je proto podle názoru Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
54. Nejvyšší soud proto považuje za nutné uzavřít, že část námitek obviněného, které podle obsahu dovolání podřazuje primárně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě , směřuje výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů (zejména otázka věrohodnosti poškozených), a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Taková argumentace nepřesahuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, jakož i se zjištěným skutkovým stavem, a snahu obviněného prosadit jím předkládanou verzi skutkového děje. Tyto námitky však nejsou s to naplnit kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného z dovolacích důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Prostřednictvím těchto námitek se totiž obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
55. Nejvyšší soud ještě ve vztahu k námitkám tohoto charakteru připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, byť v případě soudu prvního stupně místy až zbytečně emotivně, jak ostatně uvádí i odvolací soud (srov. bod 10 jeho usnesení) a se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje. Soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností jednotlivých svědků, zejména pak s věrohodností výpovědí nezletilých AAAAA a BBBBB (srov. body 74 až 81 rozsudku soudu prvního stupně a body 4 až 13 usnesení odvolacího soudu).
56. Zároveň je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. Uvedená logická návaznost byla v posuzované věci dána, jak již bylo konstatováno v bodě 55 tohoto rozhodnutí.
57. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu obviněným explicitně neoznačeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
58. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu