ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.94.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 94/2024-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2024 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 240/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 70/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 70/2023, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
„pod nepravdivou legendou investování peněz do blíže nespecifikovaného projektu, spočívajícího v investici přes smyšlenou osobu „Jindřicha Moudrého“ do nákupu a prodeje stavebního materiálu a s příslibem vysokého měsíčního výnosu 11 procent, vylákal v období přibližně jednoho roku až do 15.3.2018 od poškozené L. P. a P. M. finanční hotovost v celkové výši 4 000 000 Kč, kterou mu poškozená či P. M. předávali postupně v blíže nezjištěných částkách na různých blíže nezjištěných místech, kdy naposledy předala L. P. obžalovanému 1 000 000 Kč, který vyzvedla ve schránce v XY v Brně, přičemž od 1.4.2018, kdy měla proběhnout první splátka jistiny – celkové investované částky ve výši 4 000 000 Kč - na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 3. 2018, se začal obžalovaný vymlouvat na problémy s dodavatelskou sítí a až do současné doby poškozené neuhradil žádnou část z investované částky, přičemž finanční prostředky nikam neinvestoval, ale použil je pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené L. P. škodu ve výši 4 000 000 Kč “.
2. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 T 130/2022-362, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou poškozenému D. H. přečinem způsobil. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 T 130/2022-362, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 240/2023, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 240/2023, týkající se zamítnutí jeho podaného odvolání, jakož i rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 70/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle obviněného rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
6. Nejprve dovolatel podrobně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, které bylo ohledně skutku, kterým byl v nyní projednávané věci uznán vinným, zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, a věc byla ve zrušující části podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný poté velmi podrobně rozvádí obsah rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, a zrušujícího rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, včetně toho, v jakém směru měl soud prvního stupně doplnit dokazování.
7. Poté dovolatel poukazuje na doplněné dokazování před soudem prvního stupně, přičemž vyslovuje závěr, že doplněná výpověď svědkyně P. nevyvrací jeho obhajobu. Akcentuje, že pokud totiž svědkyně vyslovila dvě verze ohledně časového poskytování finančních prostředků, tak soud nevysvětlil, proč jedné verzi uvěřil. Proto tento postup lze považovat za svévolné hodnocení důkazů. Obviněný uvádí, že svědek M. skutečně po dobu jednoho roku investoval za součinnosti svědkyně P., ovšem předtím investoval sám bez její součinnosti. Poukazuje i na skutečnost, že svědkyně potvrdila, že rozhodující část peněz předával svědek M. a že k podpisu smlouvy o zápůjčce došlo až v době, kdy jim přestal předávat výnosy ve výši 11 %. V tomto směru zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smlouva o zápůjčce byla podepsaná až dodatečně a že svědkyně P. evidentně nevěděla, jaká finanční hotovost byla investována. Poukazuje rovněž na skutečnost, že svědek M. odmítl vypovídat a že byl následně odsouzen za trestnou činnost daňového charakteru, přičemž svědek mu předával peníze vždycky v hotovosti. I toto by mělo být vzato v úvahu při hodnocení výpovědi svědkyně P. Má za to, že soud prvního stupně nesprávně ve výroku uvedl, že peníze byly poskytnuty na základě smlouvy o zápůjčce.
8. V kontextu shora uvedeného považuje za zcela nepochopitelný závěr soudu prvního stupně, že poškozenou byla svědkyně P. Vyslovuje přesvědčení, že doplnění dokazování po vrácení věci odvolacím soudem naopak potvrzuje jeho obhajobu. Namítá, že výpověď svědkyně P. vyvrátila, že by částka 4.000.000 Kč byla poskytnuta během 15 dnů a že by svědkyně P. byla poškozenou osobou a že smlouva o zápůjčce představovala zastírací právní jednání, když ze strany svědka M. a později za součinnosti svědkyně P. se jednalo fakticky o dlouhodobé investování. Svědkyně P. také potvrdila, že panu M. předával výnosy z tohoto investování.
9. Současně dovolatel poukazuje na to, že odůvodnění druhého rozhodnutí soudu prvního stupně se v zásadě neliší od původního rozhodnutí a obsahuje překopírované pasáže z původního rozhodnutí. Má za to, že poté, co soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně, který ho označil za notorického lháře, dospěl k závěru, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, soud prvního stupně sice doplnil dokazování a následně provedl minimální zásahy do skutkových zjištění, ovšem opětovně uzavřel, že je notorický lhář, aniž by nějak svoje příkré hodnotící úvahy blíže rozvedl. Ačkoliv odvolací soud v rámci svého zrušujícího rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou případných výnosů, tak soud prvního stupně jen uzavřel, že případné výnosy vyplacené na počátku období by bylo možno maximálně započítat toliko do případné náhrady škody. Podle obviněného nebylo možné takto se s námitkou případných výnosů vypořádat, když tyto mohly přesáhnout investovanou částku. Takové zjištění by mohlo mít zásadní dopad na společenskou škodlivost spáchaného trestného činu.
10. Obviněný dále zpochybňuje postup soudu druhého stupně, který jeho odvolání zamítl, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo vytýkanými vadami, které rozvedl i v podaném odvolání. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně stran případných výnosů svědka M., když tento soud nijak nezhodnotil skutečnost, že v popisu skutku se uvádí, že poškozenou je svědkyně P. Základní rozpor pak spatřuje v tom, že podle skutkových zjištění se měl začít vymlouvat na problémy s dodavatelskou sítí až v době, kdy byla uzavřena smlouva o zápůjčce, ačkoliv z provedeného dokazování vyplývá, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena v době, kdy se se začaly projevovat problémy s dodavatelskou sítí.
11. Protože oba soudy připustily, že slibované výnosy mohl vyplácet, ačkoliv mu neuvěřily, že předmětnou částku 4.000.000 Kč investoval, když uzavřely, že peníze užil pro vlastní potřebu, nelze vyloučit, že celá investovaná částka mohla být spotřebovaná na vyplacení výnosu. Je tedy vyloučeno, aby celou částku užil pro vlastní potřebu, takže se nemusel obohatil. V tomto spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Má rovněž za to, že tím, že soudy nezjistily, jakou částku na výnosech celkově zaplatil, není zřejmé, jaká byla výše případné škody vzniklá jeho jednáním. Rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení, když se ve výrokové části uvádí, že na základě smlouvy o zápůjčce neuhradil poškozené P. žádnou část z investovaných prostředků, ačkoliv bylo zjištěno, že svědek M. dlouhodobě dostával výnosy z investovaných prostředků. Opětovně uvádí, že právní jednání je nutno posoudit podle jeho skutečného obsahu.
13. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 240/2023, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 70/2023, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a poté věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám rozhodl tak, že se obžaloby zprošťuje.
14. K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 23. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 17/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání a uplatněnou dovolací argumentaci. Následně uvedl, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, když obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny provedené důkazy, a to v zásadě ty, které prokazují, že od počátku jednal v podvodném úmyslu. Obviněný tedy nesouhlasí s tím, na základě jakých důkazů považovaly soudy jeho trestnou činnost za prokázanou. Státní zástupce poté odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, které stanoví, za jakých předpokladů z pohledu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možný zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění, což poté podrobně rozvádí. Podle státního zástupce se v dané věci nejedná o případ tzv. extrémního rozporu v jeho výkladu Nejvyšším soudem.
15. Podle státního zástupce naopak z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Není chybou, pokud soudy pracující s provedenými důkazy v zásadě jako s důkazy usvědčujícími. Jedná se především o výpověď svědkyně P., listinné důkazy dosvědčující špatnou finanční situaci obviněného, neexistenci osoby Jindřicha Moudrého, smlouvu o zápůjčce či zprávy bank. Za podstatné státní zástupce považuje, že tyto důkazy nestojí osamoceně, naopak korespondují navzájem a současně odpovídají dalším provedeným důkazům. Tyto důkazy tvoří ucelený komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit spolehlivý závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to i co do existence podvodného úmyslu a co do výše způsobené škody. Současně vyvracejí verzi obviněného, že postupoval v dobré víře za účelem zhodnocení investic poškozených (srov. bod 18 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, či stranu 2 usnesení soudu druhého stupně).
16. Stran namítaného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně poukazuje na znění tohoto dovolacího důvodu a v čem lze spatřovat jeho naplnění. Z podaného dovolání je ovšem podle státního zástupce patrno, že obviněný prakticky nenamítá, a to ani formálně, žádné vady v právní kvalifikaci ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Výhrady k existenci podvodného úmyslu či ke škodě a její výši spočívají v zásadě na zpochybňování skutkových zjištění a vlastní interpretaci provedených důkazů.
17. Státní zástupce uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlasí také s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí než jím navrhované.
18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
29. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
30. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné před vlastním posouzením důvodnosti podaného dovolání konstatovat, že napadené rozhodnutí představuje druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Je tomu tak proto, že první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, byl z podnětu podaných odvolání státní zástupkyně a obviněného zrušen rozsudkem soudu druhého stupně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v bodě 1 a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla ohledně tohoto skutku věc vrácena soudu prvního stupně. Současně bylo tímto rozsudkem rozhodnuto ohledně výroku o vině skutkem pod bodem 2 tohoto citovaného rozsudku, který zůstal tímto rozsudkem nedotčen a obviněnému byl uložen trest.
31. Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 70/2023. Ze strany obviněného se tak jedná v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
32. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněný výslovně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z obsahu uplatněné dovolací argumentace je ovšem nepochybné, že obviněný svoje námitky směřuje především do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho první alternativě. Podstata jeho dovolací argumentace ovšem spočívá v nesouhlasu dovolatele s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich podkladě dospěly, takže tyto námitky lze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou dávkou tolerance. Ohledně námitek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze konstatovat, že obviněný tyto námitky směřuje do výše způsobené škody, když nesouhlasí se způsobem, jakým byla stanovena výše způsobené škody jako znak zvolené skutkové podstaty, byť jeho argumentace částečně směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů, a proto lze i tuto argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s jistou mírou tolerance.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný fakticky soudům nižších stupňů vytýká způsob hodnocení provedených důkazů těmito soudy, zejména soudem prvního stupně, a to konkrétně hodnocení výpovědi svědkyně P. a listinných důkazů (smlouvy o zápůjčce, zprávy Komerční banky). Proto lze konstatovat, že obviněný jen fakticky rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně, ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování, přičemž vytýká soudu druhého stupně, že tyto závěry „pouze“ převzal, ačkoliv první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil právě z důvodu, že jeho obhajobu nepovažoval za vyvrácenou. Těžiště argumentace obviněného je tak založeno na prostém nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když na základě tohoto nesouhlasu následně rozporuje naplnění všech znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný tedy primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, lze pod tento zvolený dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance.
34. Přesto jen pro zdůraznění skutečnosti, že v dané věci skutečně neexistuje tvrzený tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, považuje Nejvyšší soud za vhodné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Nejprve je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že odvolací soud ve vztahu ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zrušil první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, nelze interpretovat tak, že by následně nemohl být obviněný uznán vinným. V tomto směru je třeba akcentovat, že odvolací soud považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za neodpovídající provedeným důkazům (např. doba páchání trestné činnosti), což bylo jedním ze základních důvodů zrušení napadeného rozsudku, včetně toho, že se soud prvního stupně měl zabývat otázkou zhodnocení vložených peněz, ovšem aniž by odvolací soud zaujal nějaký závazný právní názor, jak mají být případné výnosy poskytnuté poškozené a svědkovi M. při formulování skutkového stavu hodnoceny (viz body 5, 6 a 10 rozsudku soudu druhého stupně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023). Současně je nutno konstatovat, že soud prvního stupně splnil pokyny odvolacího soudu a dokazování doplnil v požadovaném směru, když nakonec ani obviněný netvrdí v rámci podaného dovolání, že by soud prvního stupně nedoplnil dokazování podle pokynu odvolacího soudu. Následně soud prvního stupně řádně zdůvodnil, jaké skutečnosti a na základě jakých důkazů považoval za prokázané (viz body 20–23 rozsudku soudu prvního stupně), když také nepominul jistou problematickou osobnost svědka M. (viz bod 23 rozsudku soudu prvního stupně), což se také projevilo ve výroku na náhradě škody (viz bod 27 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně i upravil skutková zjištění v souladu s výpovědí svědkyně P., a to jednak ve vztahu k době páchání trestné činnosti, což nepochybně odpovídalo i tomu, že již ve své první výpovědi u hlavního líčení připustila, že peníze byly předávány v delším časovém období, než bylo uvedeno v podané obžalobě a v rozhodující míře právě svědkem M. S postupem soudu prvního stupně se posléze ztotožnil i odvolací soud, když, jak již bylo naznačeno, obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání, přičemž na odvolací argumentaci obviněného reagoval a zabýval se jí (viz str. 3 až 4 usnesení soudu druhého stupně), byť lze připustit, že stručněji.
35. Ohledně dalších konkrétních námitek je třeba uvést, že obviněný zpochybňuje dobu páchání trestné činnosti, tedy dobu, po kterou měl přebírat od svědka M. a svědkyně P. finanční prostředky. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně na základě výpovědi svědkyně P. dospěl k závěru, že se jednalo o dobu přibližně jednoho roku, když tuto dobu stanovil od 15. 3. 2018 zpětně, když tento den byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Pokud obviněný poukazuje na výpověď svědkyně P., tak je třeba uvést, že tato mluvila o době kolem jednoho roku, přičemž blíže to již nedokázala pro odstup času stanovit (od spáchání trestné činnosti uplynulo více než 5 let), když použitý termín „přibližně jednoho roku“ vyjadřuje to, že se může jednat o dobu překračující 1 rok. Na rozdíl od obviněného v tomto skutkovém zjištění nespatřuje Nejvyšší soud žádný tvrzený rozpor, natož pak tvrzený extrémní rozpor. Nadto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že předmětná částka 4.000.000 Kč byla poskytnuta obviněnému postupně, vyplývá i ze samotného písemného vyhotovení smlouvy o zápůjčce. Jestliže obviněný dovozuje nevěrohodnost svědkyně P. z toho, že tato nebyla schopna určit, jakou částku peněz investovala přesně ona a jakou svědek M., tak je třeba zdůraznit, že i soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že částku 4.000.000 Kč poskytli obviněnému jak svědek M., tak svědkyně P., což i vyjádřil ve skutkových zjištěních. Navíc o tomto nebylo pochyb, když již ve své výpovědi u hlavního líčení ze dne 23. 2. 2023 svědkyně uvedla, že ona sama předala finanční prostředky obviněnému dvakrát (vybrala je z bezpečnostní schránky), přičemž potvrdila, že obviněný celkově převzal částku 4.000.000 Kč. Ona sama tedy nikdy netvrdila, že celou částku poskytla obviněnému ona. Zároveň je třeba uvést, že není pochyb o tom, že obviněný od svědka M. a svědkyně P. skutečně postupně převzal částku 4.000.000 Kč. Tomuto skutkovému závěru odpovídá jednak smlouva o zápůjčce ze dne 15. 3. 2018, ale nakonec i výpověď obviněného, který postupné převzetí této částky nezpochybňuje. Jistým způsobem je i logické, že svědkyně nedokázala přesně, vyjma částky 1.000.000 Kč, uvést, jakou částku poskytla obviněnému ona a jakou svědek M., když v dané věci je vysoce pravděpodobné, že původ těchto finančních prostředků může být nelegální (viz odmítnutí výpovědi svědkem M.), čehož si byl vědom i soud prvního stupně (viz body 23 a 27 rozsudku soudu prvního stupně).
36. K námitce dovolatele, že jako poškozená vystupuje toliko svědkyně P., je třeba uvést, že ze skutkových zjištění vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že částku 4.000.000 Kč podvodně obviněný vylákal jak od svědka M., tak i svědkyně P. Současně není pochyb o tom, že dne 15. 3. 2018, poté co začaly problémy s výnosy, byla na základě dohody stran uzavřena dohoda o zápůjčce, kde jako osoba zapůjčitele vystupovala právě svědkyně P., ačkoliv bylo všem zúčastněným známo, že předmětná částka byla poskytnuta oběma svědky. Z postupu všech zúčastněných, ale i skutečnosti, že se jeví zcela důvodné podezření, že část finančních prostředků mohla mít nelegální původ, lze mít za to, že svědek M. nechtěl ve smlouvě o zápůjčce vůbec figurovat a že tedy převedl svoji pohledávku za obviněným na svědkyni P., která je jeho družkou. Obiter dictum je třeba uvést, že případné nesprávné určení osoby poškozené nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je také třeba poukázat na skutečnost, že poškozená byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Navíc bylo prokázáno, že část z poskytnutých finančních prostředků patřila svědkyni P., a to přinejmenším částka 1.000.000 Kč (viz výpověď samotného obviněného). Současně je třeba akcentovat, že uzavření smlouvy o zápůjčce bylo pro spáchání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nerozhodné, jak bude rozvedeno dále.
37. Pokud dále obviněný namítá, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, tak je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, řádným a dostatečným způsobem rozvedly, na základě jakých důkazů mají jeho obhajobu za vyvrácenou (viz bod 21 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba akcentovat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný postupně převzal od svědků M. a svědkyně P. částku 4.000.000 Kč s tím, že svědkům tvrdil, že tyto prostředky budou investovány přes smyšlenou osobu Jindřicha Moudrého na nákup a prodej stavebního materiálu. Právě vylákání předmětné částky pod nepravdivou legendou je podstatné z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že osoba Jindřicha Moudrého neexistovala, takže tvrzení obviněného o postupném předání této částky této osobě je nepravdivé. Zde je třeba vyzdvihnou skutečnost, že existence takové osoby po celou dobu trestního řízení nebyla zjištěna. Zároveň nelze pominout skutečnost, že ačkoliv obviněný s touto osobou měl podle jeho tvrzení dlouhodobou spolupráci (znal ho od roku 2011 a od roku 2014 sám u něho investoval), nedokázal k této osobě uvést žádné bližší podrobnosti, např. kde přesně bydlí, jaké je její telefonní číslo, kde má kancelář, sklady apod. Nelze také přehlédnout, že obviněný, ačkoliv se snažil vystupovat jako relativně zkušený podnikatel, tvrdil, že výnosy z investic přebíral na různých netradičních místech jako na parkovišti, v kavárně a podobně, přičemž o převzetí peněz osobou Jindřicha Moudrého nesepisovali žádné doklady, stejně tak o tom, že od této osoby přebíral tvrzené výnosy z investic. Současně nelze pominout, že takto měl postupovat nejen ve vztahu ke svým vlastním tvrzeným investicím, ale i ve vztahu k investicím, které měl převzít postupně od svědků M. a P., kterým tvrzenou existenci další osoby, které poskytuje jejich peníze za účelem výhodného nákupu a prodeje stavebního materiálu, sdělil až v době, kdy se začaly zpožďovat výplaty zisku z půjčených peněz ve výši 11 % (viz výpověď svědkyně P.). Zároveň je třeba poukázat na zcela nelogický postup obviněného, který v situaci, kdy podle vlastního tvrzení si byl vědom, že Jindřich Moudrý se opakovaně zpozdil s platbou výnosů, podepisuje smlouvu o zápůjčce, kde vystupuje jako vydlužitel, ačkoliv sám podle vlastního vyjádření v celé věci představuje jenom zprostředkovatele. Navíc smlouvu o zápůjčce podepisuje dne 15. 3. 2018, přestože podle jeho vlastní výpovědi se Jindřich Moudrý stal nekontaktním počátkem roku 2018. Pokud za dané situace soudy uzavřely, že osoba Jindřicha Moudrého je smyšlená a že peníze použil obviněný pro svoji vlastní potřebu, má tento skutkový závěr oporu v provedeném dokazování.
38. Ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů tak nelze spatřovat nějakou libovůli či svévoli. Nejvyšší soud ještě z pohledu námitek obviněného stran toho, že svědkům M. a P. bylo známo, jakým způsobem investice probíhá, tedy že zde vystupuje Jindřich Moudrý, musí konstatovat, že z výpovědi svědkyně P. vyplývá, že toto jim obviněný sdělil až v době, kdy se začaly investice zpožďovat. Současně se jeví i logické, že pokud by svědci byli od počátku informování o osobě Jindřicha Moudrého, tak by v takovém případě chtěli nějaký doklad o převzetí peněz touto osobou, popř. se s ní osobně setkat. Navíc je třeba uvést, že rozhodující pro naplnění skutkové podstaty podvodu je skutkový závěr, že obviněný sdělil svědkům nepravdivě, že peníze budou investovány, ačkoliv toto neodpovídalo skutečnosti. Z pohledu tohoto závěru je nerozhodné, zda se obviněný o údajné osobě Jindřicha Moudrého zmínil již při prvním převzetí peněz, či až v době, kdy začaly problémy s touto tvrzenou investicí. Stejně tak je nerozhodné, kdy došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, neboť samotné písemné uzavření toto smlouvy bylo pro spáchání trestného činu podvodu nerozhodné.
39. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že obviněný tím, že svědkům prezentoval nepravdivou legendu o investování peněz na nákup a prodej stavebního materiálu, naplnil znak, že je uvedl v omyl a že v důsledku tohoto jednání došlo ze strany svědků k majetkové dispozici, kterou jim byla způsobená škoda ve výši 4.000.000 Kč. Uvedením v omyl se totiž rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod. O takovou situaci se v dané věci jednalo.
40. Je vhodné na tomto místě připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Uvedená logická návaznost byla v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku a usnesení uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Proto nelze shledávat v dané věci naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
41. Obviněný dále zpochybňuje výši škody způsobené předmětným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, byť tuto námitku staví částečně na nesouhlasu se způsobem, jakým hodnotily soudy nižších stupňů provedené důkazy. Protože ovšem obviněný namítá výši způsobené škody jako znaku předmětné skutkové podstaty, Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud považuje obecně za vhodné uvést, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku ( damnum emergens ), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk ( lucrum cessans ), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
42. Současně je třeba konstatovat, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v §209 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem „jiného“ nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Proto je tento znak naplněn i u blíže nespecifikované osoby, jakou je i zákazník [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 4. 1990, sp. zn. 2 Tzf 4/90 (uveřejněný pod č. 18/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z pohledu těchto teoretických východisek je zřejmé, že trestný čin podvodu byl dokonám předáním předmětných finančních částek svědky obviněnému, když každé dílčí předání představovalo jeden dílčí útok tohoto trestného činu.
43. Jak již bylo naznačeno, obviněný zpochybňuje výši způsobené škody s akcentem na tvrzení, že i z výpovědi svědkyně P. vyplývá, že nějaké výnosy z investovaných peněz svědkovi M. poskytl. K této námitce lze uvést následující. Předně je třeba konstatovat, že není pochyb o tom, že svědkyni samotné neposkytl žádné výnosy z její investice (svědkyně nepochybně předala obviněnému nejméně částku 1.000.000 Kč). Současně je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný neuvádí přesnou výši výnosů, které měl svědkovi M. poskytnout, když jeho výpověď je v tomto směru toliko obecná. Samotná svědkyně pak hovoří o tom, že to bylo „párkrát“, když bližší údaje nebyla schopna uvést. Přesto lze mít za to, že skutečnost, že obviněný poskytl nějaké výnosy ze zapůjčené částky svědkovi M. nemůže mít na výši škody způsobené předmětným trestným činem žádný vliv. Nejprve je třeba uvést, že částka 4.000.000 Kč představovala zápůjčku ve smyslu §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), když ani samotný obviněný nikdy netvrdil, že investovaná částka 4.000.000 Kč představovala nevratnou investici, a tedy že by neměla být svědkovi M. a svědkyni P. vrácena. Z výpovědi obviněného je tedy zřejmé, že se jednalo o zápůjčku peněz, a to ve vztahu ke každé poskytnuté finanční částce (smlouva o zápůjčce byla uzavřena ústně), když až později došlo k písemnému uzavření smlouvy o zápůjčce na celou částku, kdy za tuto zápůjčku byl zjednán ústně měsíční úrok (blíže srov. §2392 odst. 1 občanského zákoníku). Tomuto závěru nakonec odpovídá i skutečnost, že obviněný podepsal se svědkyní smlouvu o zápůjčce, tedy nerozporoval, že poskytnutá částka 4.000.000 Kč přestavovala zápůjčku. Tedy částka 4.000.000 Kč měla být vrácena bez ohledu na vyplacené výnosy za půjčení těchto finančních prostředků. Zároveň není pochyb o tom, že záměrem obviněného bylo od samého počátku vůbec neplnit podmínky smlouvy (poskytnuté peníze nebyly investovány), takže za takové situace bylo za škodu nutno považovat celou částku, kterou obviněný od poškozených vylákal na základě nepravdivého tvrzení o jejím investování určitým způsobem a kterou mu svědci M. a P. za předem stanoveným účelem poskytli. Škodu v tomto případě představovala celá částka, která těmito svědky byla obviněnému poskytnuta. Na takto určené výši škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu nemění nic ani fakt, že obviněný následně svědkovi M. vyplatil určité finanční prostředky, které představovaly smluvené úroky. V tomto směru je třeba odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, především rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32/2004, ze kterého vyplývá, že: „došlo-li k podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, pak je způsobenou škodou celá peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze nebo jejich část vrátí. Případné vrácení peněz se považuje za náhradu způsobené škody nebo její části, což může být soudem zohledněno při rozhodování o trestu a o náhradě škody.“. V konkrétním případě pak škodu představovaly všechny finanční prostředky, které byly obviněným na svědcích podvodně vylákány, neboť obviněný tyto prostředky používal výhradně k vlastním účelům, a to zcela v rozporu s uzavřenou smlouvou, takže se vůči těmto svědkům dopouštěl podvodného jednání právě ve vztahu ke všem těmito svědky poskytnutým prostředkům. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že poskytování tzv. výnosu z poskytnutých finančních prostředků svědkovi M. nepochybně představovalo jisté náklady, které musel obviněný na spáchání celé trestné činnosti vynaložit a jejich vynaložení bylo součástí podvodného jednání, když měly ve svědkovi vzbudit dojem, že skutečně dochází k tvrzenému investování této částky, a jejich účelem bylo přesvědčit svědka M. a svědkyni P., aby obviněnému poskytovali další finanční prostředky. Tyto vynaložené náklady pak jako takové nelze odečítat od celkové částky představující způsobenou škodu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 518/2015). Proto nelze této námitce přisvědčit.
44. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit, byť s jistou dávkou tolerance, pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud neshledal důvodné námitky obviněného stran naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice v zásadě odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu