ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.97.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 97/2024-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 11 To 259/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 12 /2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 38 T 12/2023, byl obviněný V. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 4. 7. 2021 v blíže nezjištěné době od 02:30 do 03:00 hodin v obci XY, okres XY, v ulici XY, po předchozí slovní rozepři s L. S. a T. V. u vjezdové brány na pozemku rodinného domu č. p. XY, udeřil blíže nezjištěným způsobem kovovou částí lopaty L. S. do oblasti hlavy, konkrétně nosu, čímž mu způsobil tržnou ránu hřbetu nosu-tangenciálně ze shora směrem dolů s odklopeným lalokem cca 3 x 5 x 2 cm s částečným odseknutím hrotu nosu, kdy v důsledku toho byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden a kratší než šest týdnů.“ .
2. Za uvedené jednání byl obviněný V. Š. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
3. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. P. M. V. Č. R. škodu ve výši 12 485 Kč a poškozenému L. S. škodu ve výši 15 244 Kč.
5. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. S. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti rozsudku Okresního soudu Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 38 T 12/2023, podal obviněný V. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 11 To 259/2023, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
8. Proti usnesení Krajského soudu v Praze 21. 9. 2023, sp. zn. 11 To 259/2023, podal následně obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ač obviněný chybně uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., měl zřejmě na mysli písmeno g), když namítl extrémní rozpor mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. Uvedl, že skutek zjištěný obžalobou a převzatý soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin. Skutkový stav totiž dle obviněného nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, a to zejména v případě, když se nejméně tři osoby včetně poškozeného rozhodly vniknout bez povolení na cizí pozemek, kde obviněného slovně i fyzicky napadly. Obviněný je přesvědčen, že nebyly hodnoceny a zkoumány stěžejní důkazy, že poškozený protiprávně vnikl na jeho pozemek s cílem ublížit mu na zdraví. Jako starobní a invalidní důchodce neměl dost síly se ubránit útoku, a tak popadl, co nalezl, tj. starou lopatu, aby mohl poškozeného odstrašit od chystaného útoku. Uvádí, že lopatou jen hrozil. Poškozeného neuhodil ani nezasáhl. Je přesvědčen, že zranění nosu si způsobil sám o napruženou branku. Dodává, že v řízení nebylo prokázáno, že by mu způsobil zranění nosu hranou lopaty, když na lopatě nebyly nalezeny žádné stopy krve. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Praha-východ a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby věc byla vrácena PČR a odložena z důvodu, že se trestný čin nestal.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k nastíněným výtkám uvedl , že je lze přiřadit pod zmíněné dovolací důvody pouze s výhradou, neboť převážně vycházejí jen z vlastního hodnocení důkazů, na kterémžto základě buduje obviněný vlastní verzi průběhu skutkového děje a ve vazbě na to též námitky vůči právnímu posouzení věci. K odchýlení se od soudy učiněných skutkových zjištění však není žádný důvod. Z hlediska skutkových závěrů soudů, jež se týkají inkriminovaného deliktu, resp. fyzického střetu, jeho průběhu a doprovodných okolností, existují dostatečné, spolehlivé usvědčující důkazy v podobě výpovědí poškozeného a soudy slyšených svědků V. a H., závěru znaleckého zkoumání a dalších listinných důkazů . Pakliže je obsah usvědčujících důkazů porovnán se skutkovými zjištěními, jež učinily ve věci činné soudy, je zřejmé, že mezi nimi neexistuje žádný, natož extrémní rozpor . Soudy současně vysvětlily, a to dostatečně, proč se přiklonily k verzi poškozeného, podporované zmíněnými svědky a dalšími důkazy, nikoliv k verzi, kterou prosazuje obviněný a dle které byl údajně poškozeným nejprve napaden na vlastním pozemku a jen se bránil. Není tedy důvod, proč by měl dovolací soud zasahovat do hodnocení důkazů nebo do skutkových zjištění zaujatých soudem nalézacím a odvolacím. Ta jsou úplná, správná, vzájemně korespondující. S ohledem na shora uvedené státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Obviněný V. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
14. Obviněný ve svém dovolání namítl především extrémní rozpor mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného L. S., svědků T. V. a M. H., se kterými korespondují závěry znaleckého zkoumání znalce z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství MUDr. Leo Havelky, z nichž je zcela zjevný mechanismus vzniku předmětného zranění. Znalec zároveň vyloučil varianty vzniku zranění uváděné obviněným.
15. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Skutečnost, že obviněný v daném místě a čase po předchozí hádce napadl poškozeného, kterému způsobil popsaná poranění, byla prokázána bez důvodných pochybností. Nedošlo tedy ani k porušení zásady in dubio pro reo či zásady volného hodnocení důkazů nebo materiální pravdy, jak tvrdí obviněný.
16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
17. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. Š.
18. Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka L. S.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl obviněný nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentuje tím, že byl údajně poškozeným napaden na vlastním pozemku, a proto s úmyslem bránit se popadl lopatu, aby mohl poškozeného zastrašit, přičemž poškozeného neuhodil ani nezasáhl. Nejvyšší soud však ve shodě s názorem soudů nižších stupňů shledal, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu uvedeného ve výroku rozsudku. Zjištěný skutkový stav byl soudy přiléhavě právně zhodnocen, když i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (body 13–14). Svědci V. a H. jednoznačně popsali, že zranění vzniklo úderem lopatou, kterou držel v ruce obviněný. Soudy dále přesvědčivě vysvětlily, proč upřednostnily a uvěřily poškozenému S. ve spojení s výpovědí svědků H. a V., když tyto výpovědi jsou ohledně zásadního momentu jednak ve vzájemné shodě, ale zejména korespondují i se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Variantu, že by si snad poškozený mohl zjištěná poranění sám způsobit o branku při přetlačování o ni, znalec v podstatě vyloučil. Není pochyb o tom, že poškozený neoprávněně vnikl do obydlí obviněného (ostatně pro tento skutek byl stejně jako svědek V. již pravomocně odsouzen), nicméně lze v souladu s názorem soudů obou stupňů vyloučit, že by v projednávaném případě byly splněny podmínky vylučující protiprávnost jednání obviněného, a to z důvodu, že nebylo prokázáno, že by poškozený útočil nebo se chystal zaútočit na obviněného. Obviněný tak nebyl oprávněn k jednání v nutné obraně. I kdyby měl obviněný strach, je třeba považovat jeho jednání, tedy úder lopatou do hlavy poškozeného, za obranu zcela nepřiměřenou, tedy překračující meze nutné obrany.
20. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný V. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
21. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu