ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.93.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 93/2024-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovolání obviněného J. P. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 9 To 285/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 53/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2023, č. j. 6 T 53/2021-557, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
2. Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. 9 To 285/2023-592, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 28. 7. 2020 v době od 01:24 hod. do 01:41 hod. v Praze 1, na XY náměstí, na chodníku před domem č. p. XY, za přítomnosti více než devíti dalších osob, opakovaně slovně napadal silně hanlivými a vulgárními výrazy poškozeného V. M. a poškozeného M. B., oběma poškozeným záměrně narušoval intimní zónu, sahal jim na hlavu, provokativně strkal svou hlavu do blízkosti jejich obličeje a krku, to vše se zjevným cílem vyvolat fyzickou potyčku, a v průběhu tohoto svého počínání opakovaně zvedl šikmo vzhůru pravou paži s propnutými prsty ruky ve znamení notoricky známého nacistického pozdravu, tzv. „hajlování“, kteréžto gesto, jehož význam je mu znám, je v současné době užíváno v rámci neonacistického hnutí navazujícího na hnutí německého nacionálního socialismu a jeho ideologii.
4. Jedná se již o druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci. V prvním případě Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 7 Tdo 28/2023-495 předcházející rozsudky zrušil a nalézacímu soudu přikázal, aby v potřebném rozsahu znovu věc projednal a rozhodl, přičemž mu uložil, aby se zabýval příčetností obviněného. Nejvyšší soud uložil nalézacímu soudu ve věci přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie s tím, aby znalecký posudek odpověděl na otázku, zda obviněný v době páchání trestné činnosti trpěl bipolární afektivní poruchou, eventuálně jinou duševní poruchou, a zda případně zjištěná porucha ovlivnila jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací, tedy odborně zkoumat předpoklad k právnímu posouzení, zda byl obviněný v době páchání trestné činnosti příčetný či zmenšeně příčetný nebo nikoliv.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. ve spojení s písm. h) tr. ř. První z uvedených důvodů dovolání spatřoval konkrétně v tom, že rozhodná skutková zjištění, otázka duševního stavu obviněného, je založena na procesně nepoužitelných důkazech, konkrétně na nepřesném znaleckém posudku z odvětví psychiatrie a současně soudy neprovedly obviněným navrhovaný důkaz nahrávkou z psychiatrického vyšetření, který výše uvedené dokládá. Soudy dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění ohledně kompenzace jeho duševní nemoci, a proto k chybnému závěru, že byl v době spáchání skutku příčetný. Závěr o kompenzaci je ve zjevném rozporu se zdravotním záznamem MUDr. Tibora Mikloše, ze kterého vyplývá, že již dne 11. 5. 2020 neměl léky, které mu byly zaslány až 21. 8. Skutek se tedy stal v době, kdy neměl léky a byl proto dekompenzován. Dále obviněný soudu vytkl, že nebyl proveden navrhovaný důkaz spočívající v nahrávce z vyšetření obviněného znalcem z odvětví psychiatrie týkající se jeho příčetnosti. Soudy provedení tohoto důkazy zamítly, ačkoliv obviněný namítal, že průběh vyšetření neodpovídal výpisu ze znaleckého šetření obsaženého v části IV. posudku. Namítal, že znalkyně v posudku opakovaně uvádí odpovědi na otázky, které však obviněnému nepokládala. Přičemž předmětné vyšetření si nahrával.
6. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. h) tr. ř. obviněný dále spatřoval v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu h), tedy že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soudy nesprávně posoudily jeho jednání jakožto trestný čin výtržnictví, ačkoliv je namístě uvedené jednání posoudit toliko jako přestupek. Nelze jej totiž považovat za natolik škodlivé, aby vyžadovalo trestněprávní postih. Během incidentu nebyl nikdo zraněn, nedošlo k žádné škodě, nikdo z přítomných nebyl nijak dramaticky pohoršen a přítomní svědci záležitosti vnímali spíše jako běžnou výměnu názorů přiopilých osob, navíc za přítomnosti policistů. Vzhledem k pasivitě přítomných policistů pak nemohl ani obviněný nabýt dojmu, že jedná protiprávně. Proto jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Obviněný měl za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu a osobu obviněného, nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin, ale s ohledem na zásadu subsidiaritu trestní represe toliko jako přestupek.
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a výrok o trestu napadeného rozsudku odvolacího soudu a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod z části podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na skutečnost, že obviněný žádný zjevný rozpor či nesoulad nevytkl. Přičemž ani ze zdravotního záznamu MUDr. Tibora Mikloše ze dne 14. 9. 2022, žádná skutečnost prokazující jeho dekompenzaci nevyplývá. Je přitom zřejmé, že shodnou zdravotní dokumentaci měla při vypracování znaleckého posudku k dispozici i znalkyně MUDr. Gabriela Léblová. Ve vztahu k opomenutým důkazům zdůraznil, že soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to jeho nadbytečností. O správnosti a objektivnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a zejména tedy o příčetnosti dovolatele státní zástupce neměl žádné pochybnosti. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitce, v jejímž rámci vytkl obviněný nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, dospěl státní zástupce k závěru, že tuto námitku pod tento dovolací důvod podřadit lze, postrádá však jakékoli opodstatnění, neboť jednání obviněného zjevně odpovídá jiným typově podobným případům přečinů výtržnictví spáchaných srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěnou protiprávní aktivitu dovolatele, neboť neexistuje žádná okolnost, která by míru společenské škodlivosti snižovala do té míry, že by bylo možno ji vyhodnotit pouze jako přestupkové jednání. Závěrem Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím obhájkyně replikou ze dne 31. 1. 2024. V této replice obviněný setrval na své argumentaci blíže rozvedené v dovolání a vymezil se vůči argumentům státního zástupce se kterými nesouhlasil.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přitom dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
V.
K meritu věci
14. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný J. P. svou dovolací argumentaci primárně založil na tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, otázka duševního stavu obviněného, je založena na procesně nepoužitelných důkazech, konkrétně na nepřesném znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a současně, že soudy neprovedly obviněným navrhovaný důkaz nahrávkou z psychiatrického vyšetření. Takovou námitku pak lze podřadit pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jí vyjadřuje své přesvědčení, že k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, soud dospěl na základě procesně nepoužitelných důkazů a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyvozuje-li obviněný sekundárně závěr o nesprávném právním posouzení skutku, lze uvedenou výtku hodnotit rovněž jako námitku týkající se právního posouzení skutku, jelikož zjištění nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost je otázkou právní a obsahově naplňuje dále zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1167/2020). Obdobně pod tento dovolací důvod je možné podřadit i námitku obviněného, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jakožto trestný čin výtržnictví, ač je namístě uvedené jednání posoudit toliko jako přestupek, pro nedostatek škodlivosti. Tedy nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však všechny námitky obviněného shledal nedůvodné.
15. V obecném smyslu lze uvést, že námitka příčetnosti je právní kategorií, neboť se jedná o jeden ze znaků trestného činu, protože trestně odpovědným může být jen příčetný pachatel. Příčetným je člověk (fyzická osoba), u kterého jsou v době činu zachovány schopnosti rozpoznávací i ovládací. Trestní zákon nedefinuje pojem příčetnosti, ale pomocí vymezení nepříčetnosti uvádí důvody vylučující trestní odpovědnost. Podle §26 tr. zákoníku ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti ovládací v důsledku existence duševní poruchy v době spáchání činu půjde o zmenšenou příčetnost podle §27 tr. zákoníku.
16. Nalézací soud zcela akceptoval požadavek Nejvyššího soudu a ve věci nechal vypracovat na osobu obviněného znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracovala znalkyně MUDr. Gabriela Léblové. Tento znalecký posudek byl v průběhu hlavního líčení řádně jako důkaz proveden, navíc znalkyně byla osobně slyšená před odvolacím soudem. Ze závěrů znalkyně vyplývá, že u obviněného byla zjištěna smíšená porucha osobnosti, fobická úzkostná porucha Agorafobie doprovázená panickými ataky, Bipolární afektivní porucha (BAP). V době páchání trestné činnosti byly přítomny uvedené poruchy, přičemž jejich vliv na předmětné jednání nebyl forenzně významný. Dostupná data neprokázala přítomnost dekompenzace BAP v době skutku. Nebylo prokázáno forenzně významné ovlivnění rozpoznávacích a ovládacích schopností vzhledem ke skutku. Navíc jak správně podotkl nalézací soud, závěry znalkyně koresponduje s kamerovým záznamem, na němž je zachyceno jednání obviněného, který byl toho času orientován v čase i prostoru, souvisle komunikoval a bezprostředně se u něho neprojevily žádné zdravotní komplikace.
17. Obviněný shledává procesní nepoužitelnost tohoto znaleckého posudku v tom, že obsahuje odpovědi na otázky, které mu nebyly položeny. Konkrétně má být ve znaleckém posudku uvedeno, že neguje, že by byl někdo v rodině trestán, měl problémy s hazardem, dále že neguje prolongované pomočování, epiparoxysmy, pohlavní choroby, prostituci a aberantní sex, ačkoliv se jej znalkyně na tyto otázky neptala. Dále znalkyně např. uvádí, že obviněný neguje podivínské chování u příbuzných, a to za situace, kdy znalkyni uvedl, že jeho otec je „ještě větší blázen“ než on a chová se atypicky, jeho dědeček se zastřelil a babička se léčí s úzkostmi, což má dle obviněného popisovat podivínské chování. Tyto skutečnosti je pak možné prokázat navrhovaným důkazem záznamem psychiatrického vyšetření obviněného. Obviněný tedy spojuje námitku procesní nepoužitelnosti důkazu s námitkou opomenutého důkazu.
18. Pokud obviněný namítl existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná též o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
19. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
20. V posuzované věci byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazu záznamem z psychiatrického vyšetření), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly v té době již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudků soudů prvního (odst. 22) i druhého stupně (odst. 8) se podává, že soudy se důkazními návrhy obviněného zabývaly a jeho návrhy zamítly, neboť shledaly jejich nadbytečnost. Soud prvního stupně se pak zejména vyjádřil k tomu, že znalecký posudek MUDr. Gabriely Léblové je správný a úplný, provedený ve standardní kvalitě, byly zodpovězeny položené otázky, proti kterým si obviněný nepodal námitky a není tak nutné, aby se soud seznamoval s průběhem jeho psychiatrického vyšetření. Právě z důvodu nutnosti posoudit stav obviněného odborníkem byla přibrána znalkyně z odvětví psychiatrie a byly jí položeny dotazy, k jejichž zodpovězení směřovalo psychiatrické vyšetření. Tato měla k vypracování znaleckého posudku dostatečné podklady včetně předchozích lékařských zpráv. Nelze tedy dospět k závěru, že by se jednalo o opomenutý důkaz.
21. Obviněný dále namítl procesní nepoužitelnost předmětného znaleckého posudku MUDr. Gabriely Léblové. Je však nutné konstatovat, že znalecký posudek byl vypracován znalkyní v příslušném oboru, zodpověděla soudu na vše podstatné, týkající se otázky, kterou měl posoudit (zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného v době spáchání skutku), navíc vůči položeným otázkám nebyla ze strany obviněného vznesená žádná námitka. Znalecký posudek byl řádně v hlavním líčení proveden a znalkyně před odvolacím soudem vyslechnuta. Současně obviněný soudu nepředložil žádný jiný důkaz, který by závěry znalkyně zpochybnil.
22. Pokud obviněný namítl, že skutek se stal v době, ve které byl dekompenzován a neměl své léky, pak tato námitka je jen opakováním námitky z odvolacího řízení, přičemž odvolací soud se touto námitkou velmi podrobně zabýval a vypořádal (odst. 9 usnesení odvolacího soudu). Na jeho závěry lze tedy odkázat, přičemž je podstatné zdůraznit, že ani ze zdravotního záznamu MUDr. Tibora Mikloše ze dne 14. 9. 2022 žádná skutečnost prokazující jeho dekompenzaci nevyplývá. Je přitom zřejmé, že shodnou zdravotní dokumentaci měla při vypracování znaleckého posudku k dispozici i znalkyně MUDr. Gabriela Léblová. Z uvedené lékařské zprávy MUDr. Tibora Mikloše vyplývá, že dovolatel byl dne 11. 5. 2020 na telefonické kontrole lékařem a referoval uspokojivý stav bez známek dekompenzace, přičemž ve zprávě jsou dále zmíněny obviněnému předepsané léky. Dva dny poté, tedy dne 13. 5. 2020, obviněný na fyzickou kontrolu nepřišel. Až dne 21. 8. 2020 požádal lékaře emailem o zaslání léků. Tvrzení, že v měsíci červenci 2020 byl dekompenzován, neboť neměl léky, tudíž nemá oporu v lékařských zprávách. Také z následné komunikace vyplývá, že o další dávku léků požádal MUDr. Tibora Mikloše až s odstupem čtyř měsíců. Znalkyně MUDr. Gabriela Léblová v tomto směru poukázala na to, že sám obviněný při vyšetření uváděl, že si léky dávkuje podle potřeby, přičemž užití léku v den páchání trestné činnosti zmínil i v rámci znaleckého zkoumání. Je tedy zjevné, že ani předložené lékařské zprávy, ani vyjádření dovolatele u znalkyně a konečně ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie neprokazují jím tvrzenou skutečnost, že v době činu byl v důsledku nepředepsání léků dekompenzován.
23. Obviněný opakovaně vznáší námitky vůči okrajovým, méně podstatným informacím uvedeným ve znaleckému posudku. V odvolacím řízení znaleckému posudku vytkl, že neobsahoval některé informace, které znalkyni řekl (s tím se vypořádal odvolací soud v odst. 8 jeho usnesení), v dovolacím řízení poprvé zmiňuje skutečnost, že znalecký posudek obsahuje některé informace, které neřekl, ačkoliv mu tato skutečnost již musela být známa v průběhu hlavního líčení i odvolacího řízení. Je nutné především uvést, že informace, které obviněný zpochybňuje se nacházejí v části IV. znaleckého posudku, který obsahuje vlastní vyšetření obviněného, jde tedy jen o zápis toho, co obviněný měl sdělit znalkyni v rámci svého vyšetření. Jde tedy jen o jeden, méně podstatný zdroj informací, navíc zcela subjektivní povahy. V rámci tohoto vyšetření padly desítky dotazů a obviněný zpochybnil jen minimum z nich. Část z nich se navíc týkala rodinné nikoliv osobní anamnézy (negace toho, že by byl někdo v rodině trestán, měl problémy s hazardem). Z části pak vytýká znalkyni konstatování z této části vyšetření (nejde o žádnou zhodnocení ani závěry), kdy uvedla, že obviněný neguje podivínské projevy u příbuzných, přestože dříve uvedl (a znalkyně v této části posudku zapsala), že „jeho otec je ještě větší blázen než on a chová se atypicky, jeho dědeček se zastřelil a babička se léčí s úzkostmi, což má dle obviněného popisovat podivínské chování“. Nicméně znalkyně v této části posudku nic nehodnotila ani nevyvozovala závěry, ale jen uvedla, co jí bylo obviněným sděleno. Taktéž pokud jde o zbytek informací, u kterých obviněný uvádí, že znalkyni neřekl (negace prolongované pomočování, epiparoxysmy, pohlavní choroby, prostituci a aberantní sex), pak jde o zcela okrajové informace, které nehrály žádnou roli v rámci diagnostického rozboru a závěrů znalkyně. I kdyby tyto informace obviněný opravdu znalkyni neřekl, a tato skutečnost nebyla prokázána, pak jde o zcela nepodstatné informace, které na závěry posudku neměly žádný vliv.
24. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů nebo provedení procesně nepoužitelného důkazu.
25. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoli tuto jeho námitku, pod tento dovolací důvod podřadit lze, postrádá jakékoli opodstatnění.
26. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
27. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
28. S ohledem na způsob, jakým obviněný v nyní posuzované věci jednal, je zjevné, že se nejedná o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, a to vzhledem k intenzitě a délce samotných projevů obviněného, při kterých oba poškození byli nuceni nikoliv po zanedbatelnou dobu snášet ze strany obviněného hrubé a vulgární urážky vůči své osobě, narušování intimní zóny, jakož i nevyžádaný fyzický kontakt, i vzhledem k dalším okolnostem případu, a to zejména pasivnímu jednání poškozených, ačkoliv se je obviněný snažil opakovaně vyprovokovat a situaci eskalovat, jakožto i ze skutečnosti, že takto činil obviněný při současném nahrávání svého jednání posádkou jeho vozidla s pohnutkou následného zveřejnění této nahrávky. Nadto jak uvedl odvolací soud obviněný video opětovně umístil na webovou stránku nedam.se, a tedy se znovu zasadil o jeho šíření. Uvedená pohnutka zveřejnění závadného jednání je tedy evidentně doprovázena zcela absentující sebereflexí obviněného, který v průběhu trestního řízení své jednání bagatelizoval a vinu částečně svaloval na poškozené. Proto nebylo na místě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu.
29. Zjevně neopodstatněnou je pak konečně také námitka, kterou obviněný vtělil pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Ze shora uvedených pasáží tohoto vyjádření je totiž zřejmé, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 žádným z nedostatků, jimiž by byl naplněn některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani rozhodnutí Městského soudu v Praze z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI.
Závěr
30. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu