ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1045.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1045/2023-577
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna o dovoláních nejvyššího státního zástupce a obviněné M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 79/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněné zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 90 T 79/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněná
M. M.,
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, že
dne 10. 9. 2020 v době kolem 17:00 hodin v Brně na ulici XY, na silnici před rodinným domem č. XY, po předchozí slovní rozepři ohledně chování nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, a jeho fyzickém napadení ze strany V. B. (řešeno samostatně pod č. j. KRPB – 179179/PŘ-2020-060211), fyzicky napadla V. B., nar. XY, tím, že ji oběma rukama odstrčila tak silně, že ztratila stabilitu a upadla na zem, a tímto svým jednáním poškozené V. B. způsobila zlomeninu okovce levé loketní kosti s posunem úlomků, zlomeninu horního konce levé stehenní kosti s odlomením malého chocholíku s posunem úlomku a oděrky na těle, tedy vážnou poruchu zdraví, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci v nemocnici a bylo nutné operační řešení poranění lokte i horního konce stehenní kosti, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 4 až 5 měsíců, spočívajícím kromě bolestí v oblasti lokte a levé kyčle zejména v podstatném narušení hybnosti v levém lokti a v levé kyčli s omezením zátěže levé dolní končetiny a tím významné omezení v pohybu, ve změnách poloh, v chůzi, v podstatném omezení v oblékání, sebeobsluze, v osobní hygieně, přičemž poškozená byla ve většině životních úkonů dlouhodobě odkázána na dopomoc druhé osoby a při současném poranění horní i dolní končetiny byla pro poškozenou ztížena opora o berle či hole, byly ztíženy změny poloh a při kombinaci poranění dvou končetin se u poškozené podstatněji zkomplikovala možnost jejího pohybu a celková doba léčení bude trvat 3/4 roku až rok,
čímž měla spáchat zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškozená V. B., nar. XY, (bydliště skryto), s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy, a poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, s nárokem na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 90 T 79/2021, byla obviněná M. M. uznána vinnou zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
dne 10. 9. 2020 v době kolem 17:00 hodin v Brně na ulici Žlutý kopec, na silnici před rodinným domem č. 10, po předchozí slovní rozepři ohledně chování syna AAAAA, nar. XY, fyzicky napadla V. B., nar. XY, tím způsobem, že ji oběma rukama odstrčila tak silně, že ztratila stabilitu a upadla na zem, a tímto svým jednáním poškozené V. B. způsobila zlomeninu okovce levé loketní kosti s posunem úlomků, zlomeninu horního konce levé stehenní kosti s odlomením malého chocholíku s posunem úlomku a oděrky na těle, tedy vážnou poruchu zdraví, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci v nemocnici a bylo nutné operační řešení poranění lokte i horního konce stehenní kosti, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 4 až 5 měsíců, spočívajícím kromě bolestí v oblasti lokte a levé kyčle zejména v podstatném narušení hybnosti v levém lokti a v levé kyčli s omezením zátěže levé dolní končetiny a tím významné omezení v pohybu, ve změnách poloh, v chůzi, v podstatném omezení v oblékání, sebeobsluze, v osobní hygieně, přičemž poškozená byla ve většině životních úkonů dlouhodobě odkázána na dopomoc druhé osoby a při současném poranění horní i dolní končetiny byla pro poškozenou ztížena opora o berle či hole, byly ztíženy změny poloh a při kombinaci poranění dvou končetin se u poškozené podstatněji zkomplikovala možnost jejího pohybu a celková doba léčení bude trvat 3/4 roku až rok.
2. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozených V. B. a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou stejnými trestnými činy, avšak na pozměněném skutkovém základě tak, že do skutkových zjištění, jak byla popsána soudem prvního stupně, doplnil (za datum narození syna obviněné) zjištění „a jeho fyzickém napadení ze strany V. B. (řešeno samostatně pod č. j. KRPB – 179179/PŘ-2020-060211)“.
4. Za tyto trestné činy odvolací soud obviněnou odsoudil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl rovněž o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozených V. B. a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
II. Z obsahu podaných dovolání
a) dovolání obviněné a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že čin, který jí je kladen za vinu, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, protože jej spáchala v nutné obraně, když poškozená po slovní rozepři fyzicky napadla jejího nezletilého syna a ona se snažila dalšímu jejímu útoku na syna zabránit, tím, že ji od něj odstrčila. Krajský soud v Brně, ačkoli částečně upravil skutkový stav, v tomto jejím jednání podmínky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku neshledal, ač Městský soud v Brně ve svém prvním rozsudku ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 90 T 79/2021 čin za spáchaný v nutné obraně považoval. Byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Brně, jenž trval na tom, že o nutnou obranu nejde, jak ostatně vyjádřil i v nyní přezkoumávaném rozsudku. Pokud ji uznal vinnou, skutek posoudil vadně a restriktivně ve vztahu k výkladu nutné obrany a v rozporu s právem matky na obranu vlastního dítěte před útočníkem.
6. Obviněná setrvala na tom, že poškozená V. B. jejího malého syna strhla z odrážedla, na němž seděl, čímž dítě utrpělo škrábanec na ruce a psychický šok, v dalším pohybu poškozené směrem k sobě a svému synovi již dovolatelka zabránila tím, že odstrčila poškozenou nepříliš intenzivním kontaktem v horní části trupu. Následkem toho poškozená, trpící řídnutím kostí a problémem se stabilitou, upadla a přivodila si popsaná zranění. Obviněná v tomto svém činu nespatřuje trestné jednání, protože šlo o akt nutné obrany svého malého dítěte, neboť si racionálně vyhodnotila, že dospělá žena, která útočí fyzicky na cizí malé dítě (nadto s argumenty, že na veřejné ulici nemá co dělat), je agresivní osobou bez obvyklých zábran, která může jejímu dítěti znovu ublížit, když jej byla schopna již předtím strhnout z odrážedla. Instinktivně byla štítem svého syna, který ještě dobře nechodil. Proto při dalším pohybu útočnice směrem k dítěti (i k sobě) tuto odstrčila, což považovala za zcela přiměřenou reakci matky bránící dítě před opakováním útoku. Pokud však odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku i tuto situaci posoudil jako trestné jednání proto, že k obraně obviněné postačovalo již to, že se postavila mezi dítě a útočnici, čímž by byl útok odvrácen, aniž bylo třeba na ni dále útočit, jde o extrémně restriktivní a formalistický výklad, s nímž se neztotožnila. Zdůraznila, že matka, jejíž malé dítě bylo napadeno na ulici dospělou ženou, nemá na tyto úvahy čas a mohla opodstatněně očekávat i další útok. Nemá čas vyhodnocovat proporce proti sobě stojících osob, když navíc posuzovat hmotnost těl je v daných souvislostech nepodstatné. Jestliže však obviněná za nastalé situace do poškozené strčila, je třeba tuto její výhradně obrannou reakci vyhodnotit jako zcela přiměřenou.
7. Ke vzniklému následku obviněná uvedla, že nemohla racionálně očekávat, že poškozená díky slabšímu zdraví trpí problémy se základní stabilitou, okamžitě se převáží v opačném směru a spadne jak podťatá bez jakékoliv přirozené kynetické protireakce či obraně těla před pádem a zlomí si kosti. Takový následek nemohla dovolatelka očekávat, protože byl zcela mimo obvyklý důsledek odstrčení jako symbolického gesta. Je to naopak útočník, který má nést rizika škodlivého následku při odvracení jím vedeného útoku, tím spíše pokud ví o tom, že není zdravotně zcela v pořádku.
8. Podle obviněné z uvedených důvodů nemohou přezkoumávaná rozhodnutí obstát. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám v souladu s §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem o zproštění obviněné obžaloby v plném rozsahu.
9. K tomuto dovolání obviněné státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že i když obviněná odkázala na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., argumenty, které uplatnila, odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v souladu s jeho dikcí výslovně poukazuje na „nesprávné právní posouzení skutku“, což koresponduje i s obsahem jejích námitek, jimiž se domáhá nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Státní zástupce v souladu se svým dovoláním v této věci podaným dne 18. 7. 2023, sp. zn. 1 NZO 5033/2023, považoval výhrady obviněné za důvodné.
10. Obhájce obviněné, jenž toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obdržel, do doby konání neveřejného zasedání nereagoval.
b) dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření obviněné k němu
11. Nejvyšší státní zástupce podal proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve prospěch obviněné dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím vyjádřil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že v posuzované věci nebylo jednání obviněné nutnou obranou. Neshledal nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ale ve vadných právních závěrech. Podle hledisek stanovených v §29 tr. zákoníku poukázal na to, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil vzájemné postavení obviněné, jejího malého dítěte a poškozené s ohledem na situaci na místě činu. Rovněž vadně shledal, že dítěti nehrozilo přímé nebezpečí, protože bylo kryto tělem obviněné, a tudíž poškozená na něj nemohla snadno dosáhnout. Zdůraznil, že odvolací soud při hodnocení činu podle podmínek nutné obrany nerespektoval potřebu přihlédnout k tomu, jak se celá situace jevila obránci (srov. rozhodnutí č. 41/1980 nebo č. 18/1982 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014), protože podle nejvyššího státního zástupce důraz na subjektivní vnímání situace obráncem, je v posuzované věci za podstatné, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněná strčila do poškozené ve chvíli, kdy tato se rukou natahovala směrem k malému synovi obviněné, když právě předtím jej již fyzicky napadla, resp. stáhla ho z odrážedla. Opětovné napřažení ruky směrem k dítěti obviněná mohla snadno a pochopitelně vnímat jako další přímou hrozbu, jako další započatý útok, a to tím spíše, že jako matka ohroženého dítěte jistě potenciální hrozbu vnímala úzkostlivěji. Zmínil i to, že pokud nebylo možno objektivně objasnit, kdy skončil útok, který podle obviněné jejímu dítěti hrozil, je třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo a dospět k závěru, že útok trval (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1500/2019 s odkazem na rozhodnutí č. 36/1991 Sb. rozh. tr.).
12. S ohledem na shora uvedené má nejvyšší státní zástupce za to, že v posuzované věci bylo nutné vycházet z předpokladu trvání útoku a zabývat se adekvátností jako druhou podmínkou nutné obrany ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku, která podle něj byla naplněna, neboť obrana odpovídala způsobu útoku, resp. nebyla mu zcela zjevně nepřiměřená, srovná-li se strčení v reakci na stažení dítěte z odrážedla. Nelze shledat, že by v dané situaci šlo o obranu zjevně nepřiměřenou útoku ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nelze dovodit, že čin obviněné zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. rozhodnutí č. 28/2008 Sb. rozh. tr.), jak ostatně již ve svém prvním rozsudku ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 90 T 79/2021, uvažoval i soud prvního stupně, jenž obviněnou zprostil obžaloby, což však před odvolacím soudem neobstálo.
13. Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů shledal, že obviněná jednala za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku.
14. Jestliže by se s tímto jeho názorem Nejvyšší soud neztotožnil, poukázal na to, že by nemohlo obstát odvolacím soudem použité právní posouzení popsaného skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo by třeba zvažovat naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podstatným totiž by byl úlek obviněné coby reakce na nebezpečí jednorázové, aktuální povahy, hrozící jejímu dítěti a vyvolané jednáním poškozené. Další pohyb ruky poškozené směrem k obviněné a jejímu dítěti mohl případně vyvolat u obviněné zmatek, protože šlo pro matku o nezvyklou, mimořádnou zátěžovou situaci, kterou nebyla schopna racionálně vyhodnotit. Státní zástupce považoval za zřejmé, že existující silné rozrušení obviněné bylo s ohledem na popsané okolnosti omluvitelné, lidsky pochopitelné. Naplněnou shledal i druhou alternativu uvažovaného přečinu, tedy „předchozí zavrženíhodné jednání“ poškozené osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 18/2012). Krajským soudem použitá právní kvalifikace je proto podle dovolatele nesprávná bez ohledu na důvodnost primární námitky nutné obrany.
15. Nejvyšší státní zástupce poukázal i na vadnost posouzení činu jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť každé napadení jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu tohoto přečinu (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nebyly v posuzované věci posouzeny všechny okolnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, a ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy zpravidla nejedná v případech, „kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou a kdy jeho jednání není zaměřeno proti dalším osobám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Z uvedených důvodů i v této trestní věci bylo třeba se zabývat tím, zda jednání obviněné směřovalo skutečně primárně k narušení veřejného pořádku a jestli narušení chráněného zájmu dosahuje intenzity potřebné k uplatnění odpovědnosti podle trestního práva za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1068/2017). V přezkoumávané věci se však soudy naznačenými úvahami nezabývaly a neposuzovaly, že šlo o řešení individuálního sporu či „soukromý“ konflikt s poškozenou, který vyplynul z malichernosti spočívající v pohybu malého dítěte na odrážedle v blízkosti automobilu poškozené a vyvrcholil v podstatě bagatelním fyzickým útokem majícím podobu strčení, byť se závažnými následky. Podle dovolatele tento způsob jednání obviněné nebyl způsobilý zasáhnout ani jakkoliv jinak ohrozit další osoby a narušit klid jiných lidí.
16. Ze všech rozvedených důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §256l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Kdyby Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil pro takový souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
17. S tímto dovoláním nejvyššího státního zástupce, které bylo obviněné zasláno, se plně ztotožnila. Udělila též souhlas s tím, aby bylo o podaných dovoláních rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření poškozené k oběma dovoláním
18. Nejvyšší soud zaslal před konáním neveřejného zasedání obě podaná dovolání poškozené V. B., která se k nim prostřednictvím svého zmocněnce vyjádřila v písemném podání, v němž obě označila za nedůvodná, protože za správná v plném rozsahu a ve všech výrocích považuje jimi napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. S rozsudkem odvolacího soudu však nesouhlasila s tím, že rozšířil popis skutku o část „a jeho fyzickém napadení ze strany V. B. (řešeno samostatně pod č. j. KRPB – 179179/PŘ-2020-060211)“, což nebylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, ani soudy odůvodněno. Za přesnější považovala rozsudek soudu prvního stupně, který se sice zabýval alternativami nutné obrany, avšak závěr o tom, že k žádnému předchozímu útoku na dítě ze strany poškozené nedošlo, náležitě odůvodnil, když i ke všem další skutečnostem a závěrům se řádně vyjádřil a vše podrobně zhodnotil.
19. Ke svému zdravotnímu stavu zmínila, že se s ohledem na vzniklý následek trestného jednání obviněné potýká s doživotními zdravotními problémy. S odkazy na konkrétní pasáže rozsudku soudu prvního stupně požadovala, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ním, resp. aby podaná dovolání podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodná, případně aby dovoláními napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání podaly oprávněné osoby, nejvyšší státní zástupce byl k podání dovolání oprávněn podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Obě byla učiněna včas, tj. v zákonem stanovené lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
21. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených kritérií, zejména musí odpovídat důvodům uvedeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle kterých Nejvyšší soud posuzuje, zda dovolatelem uplatněné výhrady označenému důvodu a jeho zákonnému vymezení odpovídají. Rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je vázán, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
22. Z obsahu podaných dovolání je nejprve nutné zmínit, že nejvyšší státní zástupce je podal z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zásadně vytýkal jen vadné právní posouzení, protože se neztotožnil s tím, že obviněná byla uznána vinnou uvedenými trestnými činy a domáhal se primárně závěru o splnění podmínek nutné obrany, případně jiné právní kvalifikace. Lze proto shledat, že tato jeho argumentace dopadá na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho aktuálním znění.
23. Obviněná v dovolání rovněž tvrdila, že rozhodnutí spočívá na vadném právním posouzení jí za vinu kladeného skutku, učinila s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což odpovídá znění tohoto důvodu do novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., účinným od 1. 1. 2022, která škálu dovolacích důvodů doplnila o nový důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“, kdežto původní důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nyní obsažen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve stejném znění, jak o něj nejvyšší státní zástupce opírá své dovolání. Nejvyšší soud dovolání obviněné z hlediska označení důvodu dovolání, zejména se zřetelem na jeho obsah i slovní vyjádření, že napadený rozsudek spočívá na „nesprávném právním posouzení“, považoval za podané podle stávajícího znění trestního řádu ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože výhrady obviněné směřovaly výslovně jen proti právním závěrům, když skutkové nedostatky ani jiné, které by bylo možné případně považovat za některou alternativu důvodu nyní uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal.
24. Obě dovolání proto posuzoval ve smyslu nyní vymezeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skrze něj lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V jeho rámci je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod je tedy určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
25. Tyto zásady je možné prolomit jen tehdy, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu zaručeného čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny, garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14).
V. K možnosti přezkumu z podnětu obou dovolání
26. Nejvyšší soud, jak již bylo shora naznačeno, shledal, že oba dovolatelé svá dovolání zaměřili proti hmotněprávním vadám, čímž dostáli zákonem stanoveným podmínkám podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť oba odvolacímu soudu vytýkali nesprávné právní posouzení jako trestných činů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a poukazovali na podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, které oba požadovali za naplněné. Státní zástupce navíc poukázal pro případ, že by Nejvyšší soud s uvedeným názorem nesouhlasil, na případnou možnost čin obviněné posuzovat se zřetelem na znaky skutkové podstaty trestného činu podle §146a tr. zákoníku. Zabýval se navíc i vadností kvalifikace podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
27. S ohledem na tento obsah obou podaných dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že když shledal, že obě podaná dovolání s uplatněným dovolacím důvodem korespondují, je neodmítl podle §265i odst. 1 tr. ř., ale na základě §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost těch výroků, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž k vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
VI. K podmínkám nutné obrany
28. Vzhledem k tomu, že je z obou podaných dovolání zjevné, že vytýkají rozsudku odvolacího soudu nedostatečné uvážení a posouzení podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, je možné se s touto námitkou vypořádat ve vztahu k oběma uvedeným dovoláním, v nichž oba dovolatelé argumentují v zásadě shodně, nejvyšší státní zástupce s podrobnějším odůvodněním.
29. Nejvyšší soud pro úplnost znovu připomíná, a to mimo jiné i k obsahu vyjádření poškozené, která své výhrady uplatnila mimo rozsah svých oprávnění (§43 tr. ř.), zejména však i nad rozsah podaných dovolání, která v žádném směru nebrojí proti skutkovým zjištěním, jichž se její vyjádření především týká, že Nejvyšší soud je při řešení právních otázek vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, zde ve znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, s níž se oba dovolatelé spokojili a výhrady proti němu nevznesli.
30. Z tohoto důvodu i Nejvyšší soud své úvahy vztahující se k tomu, zda jsou dovolání důvodná v poukazu na nutnou obranu z hledisek §29 tr. zákoníku, může opírat jen o to, co je uvedeno ve skutkovém zjištění, jak jej ve svém rozsudku popsal odvolací soud (k tomu srov. body 1. a 3 shora tohoto rozsudku), jenž do výroku o vině v popisu skutku doplnil (v souladu s obžalobou), že po předchozí slovní rozepři ohledně chování syna …, nar. XY, „a jeho fyzickém napadení ze strany V. B. (řešeno samostatně pod č. j. KRPB – 179179/PŘ-2020-060211), fyzicky napadla poškozenou“. K této úpravě skutku přistoupil oproti závěrům soudu prvního stupně (v souladu s obhajobou obviněné), protože to považoval za doložené lékařskou zprávou ze dne 10. 9. 2020 (viz č. l. 4757) a předloženými fotografiemi. Avšak i přesto uznal obviněnou vinnou oběma trestnými činy stejně jako soud prvního stupně (viz bod 9. napadeného rozsudku), protože i nově upravený skutek odvolací soud neposoudil jako spáchaný v nutné obraně, jelikož obviněná v době, kdy strčila do poškozené, stála mezi ní a svým nezletilým synem, byla vyšší, statnější a vyšší váhové kategorie než poškozená, a z toho usoudil, že v dané chvíli synovi obviněné nehrozil přímý útok ze strany poškozené.
31. Nejvyšší soud tento závěr odvolacího soudu nepovažuje za založený na dostatečném objektivním posouzení všech rozhodných hledisek a pro úplnost pouze připomíná, že soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 90 T 79/2021, již zprošťující rozsudek z důvodů nutné obrany vyhlásil (srov. č. l. 275), avšak odvolací soud jej nepovažoval za správný a zrušil ho usnesením ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 385/2021 (č. l. 309, 310), jímž soudu prvního stupně uložil, aby byly odstraněny rozpory ve výpovědi obviněné ohledně toho, zda byla poškozená díky svému zranění způsobilá k tomu, aby byla obviněnou odtažena na chodník, a do jaké míry byl syn obviněné vystrašený. Soud prvního stupně jeho pokyny splnil a doplnil především odvolacím soudem požadované dokazování, avšak přesto ani tento jeho druhý, tentokrát odsuzující rozsudek ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 90 T 79/2021 (č. l. 335) neobstál, protože byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 9 To 73/2022 (srov. č. l. 364, a též bod 2. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je zřejmé, že právní posouzení a závěry nebyly jednotné a nejsou dostatečně přesvědčivé ani v nyní přezkoumávaných rozhodnutích. I přes prvotní skutkové nejasnosti lze uzavřít, že z hlediska skutkových zjištění skutek popsaný v nyní přezkoumávaném (již v pořadí třetím) rozhodnutí soudu druhého stupně nesvědčí o extrémních nesrovnalostech nebo jiných nejasnostech. Ostatně ty ani nejsou v dovoláních namítány (vyjádření poškozené není pro tyto závěry podstatné a nepřísluší jí), a proto skutkové závěry vyplývající z výroku nyní přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu mohou být spolehlivým podkladem pro závěr o tom, zda obviněná, jak se podává v obou dovoláních, jednala za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, anebo zda po všech stránkách naplnila znaky trestných činů, které v jejím jednání soudy shledaly.
32. Soudy obviněnou uznaly vinnou a útok na poškozenou posoudily jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jejž spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku směřující k způsobení ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku), ve vztahu k odstavci 3 postačí i nedbalost (srov. §16 tr. zákoníku). Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Jde o úmyslný trestný čin smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku.
33. Pro posouzení, zda pachatelka soudy zjištěného činu jednala či nejednala za splnění podmínek nutné obrany, je klíčové naplnění podmínek §29 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde však o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (odst. 2). Čin bránící se osoby při dodržení těchto podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Obrana směřuje proti útočníkovi, přičemž jej zpravidla postihuje na jeho tělesné integritě (např. na životě nebo na zdraví). Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Použité prostředky útočníkem a obráncem je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, přičemž mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil proti neozbrojenému útočníku fyzicky silnějšímu či stejných fyzických předpokladů násilím větší intenzity (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1983, sp. zn. 1 To 4/1983).
34. Podstatou nutné obrany je tedy odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Může tak dojít ke střetu zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), na straně jedné a na druhé straně zájmu útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), který je při nutné obraně obětován, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy konstatovat, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, přičemž svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15).
35. Pro posuzování, zda šlo o trestné činy, jimiž byla obviněná uznána vinnou, anebo o akt nutné obrany, lze s ohledem na soudy obou stupňů zdůrazňované skutečnosti připomenout, že podmínkou nutné obrany je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Útok ovšem nesmí být ukončen ani přerušen. Časový rozdíl mezi počátkem nutné obrany a očekávaným prvním úderem útočníka bývá velmi krátký a závisí na povaze útoku. V posuzované věci tato podmínka byla podle zjištění odvolacího soudu splněna, protože skutková zjištění svědčí o tom, že útok obviněné se stal v momentě, kdy „po předchozí slovní rozepři ohledně chování syna AAAAA, nar. XY, a jeho fyzickém napadení ze strany V. B. (řešeno samostatně pod č. j. KRPB – 179179/PŘ-2020-060211), ji fyzicky napadla…“. Je tak zjevné, že obrana obviněné byla užita v momentě, kdy existovala hrozba, že poškozená dál bude proti nezletilému synovi obviněné zasahovat. To však soud prvního stupně ani odvolací soud nebraly dostatečně do úvahy se závěrem, že obviněná stála mezi svým synem a poškozenou, byla navíc vyšší, statnější a jiné váhové kategorie nežli postavou drobná poškozená. Soud prvního stupně též konstatoval, že i kdyby přistoupil na obhajobu obviněné, že v důsledku jednání poškozené měla důvod se obávat napadení syna, ani za této situace by její jednání za nutnou obranu nepovažoval, protože jejímu synovi žádný útok nehrozil (viz body 20., 22. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Takové úvahy však nevystihují podstatné momenty zjištěných okolností ani toho, jak danou situaci vnímala obviněná, která jednala na obranu svého syna, jeho považovala za bezprostředně ohroženého jednak tím, že byl poškozenou stažen ze šlapadla, a jednak tím, že vůči nim, směrem k nim vztáhla poškozená ruku. Postavení všech tří osob, byť bylo situačním vyjádřením daného konfliktu, za dané situace z hlediska podmínek nutné obrany nebylo zcela rozhodující.
36. Nejvyšší soud proto uvedené argumenty soudů obou stupňů, proč nešlo o nutnou obranu, ani důvody k nim vedoucí, nepovažoval za objektivní zhodnocení všech ve věci zjištěných skutečností (srov. rozhodnutí č. 57/1998 Sb. rozh. tr.). Naopak dospěl k závěru, že soudy obou stupňů k posouzení, zda v projednávané věci byly splněny podmínky §29 tr. zákoníku, přistoupily s jistou povrchností a formálností, byť nelze přehlédnout jejich snahu o co nejpodrobnější zjištění průběhu činu. Tato snaha, když vůči učiněným skutkovým zjištěním nejsou žádné výhrady, však nebyla dostatečně promítnuta do všech hledisek rozhodných podle §29 tr. zákoníku a podle judikatury k nutné obraně se vážící.
37. Nejvyšší soud shledal, že soudy nedostatečně zvážily skutečnosti, za kterých k činu došlo, a to s ohledem na zásadu přiměřenosti, protože v tomto smyslu dostatečně nepoměřovaly hodnoty chráněných zájmů, ke kterým obrana každé z žen směřovala. Příčinou konfliktu bylo jednání poškozené, která stáhla z odrážela syna obviněné (batole) proto, aby mu zabránila zdržovat se v blízkosti svého stojícího automobilu. Zcela přirozenou reakcí obviněné jako matky byla obrana tohoto dítěte, batolete, které se fakticky v dané chvíli ničeho nedopustilo, ale bylo napadeno. Při následné slovní hádce, kdy již poškozená ani její majetek nebyly jakkoli ohroženy, poškozená vykročila směrem k obviněné a za ní se schovávajícímu synovi s nataženou rukou. Právě toto gesto poškozené bylo impulzem k obrannému jednání obviněné, která natažením obou rukou a opřením se jimi do hrudníku poškozené jednala zcela impulzivně jako ochranitelka svého dítěte, přiměřeně ke všem uvedeným skutečnostem, protože její obrana v danou chvíli směřovala proti poškozené, která jednak vykročila směrem k ní a jednak i vůči ní natáhla ruku. Takové gesto má obvykle buď výhružný charakter anebo směřuje k fyzickému útoku. Vykročení směrem k obviněné a natažení ruky bylo skutečné jednání vzbuzující obavu z hrozícího útoku, šlo o akci, na jejímž základě následovala reakce spočívající v odstrčení. Tedy šlo o zcela obvyklý a přirozený obranný mechanismus.
38. Nemohlo se proto ze strany obviněné jednat o tzv. putativní obranu, protože o tu by šlo jen v situaci, kdyby byl útok pouze v mylné představě obviněné, tedy šlo by o útok domnělý, tzn. neexistující. Zde však skutečně existoval. Lze z něho tedy dovodit, že byl veden proti tělesné integritě. Jestliže obviněná v danou chvíli (zcela bezprostředně) se cítila být ohroženou, použila obrannou reakci plně tomu odpovídající, jestliže se rukama opřela o prsa takto proti ní jednající poškozené a strčila jimi do ní. Z uvedeného je možné dovodit jednak bezprostřednost užitého násilí a jednak přiměřenost zvoleného útoku, protože proti natažení ruky a vykročení směrem k obviněné tato užila též brachiální obranu, zřejmě i jedinou v danou chvíli možnou, tedy že od sebe (potažmo od syna) chtěla poškozenou odstrčit. Pokud jde o sílu, kterou v tento moment obviněná vyvinula, nelze ji považovat co do vlastního útoku za nepřiměřenou nebo přehnanou, a to přesto, že poškozená upadla a přivodila si zejména zlomeninu okovce levé loketní kosti s posunem úlomků a zlomeninu horního konce levé stehenní kosti s odlomením malého chocholíku s posunem úlomku, tedy zranění léčené 4 až 5 měsíců. Byť jde o těžký následek, je třeba přisvědčit obviněné, že se na něm nepochybně podílely i další skutečnosti, např. nerovnost terénu a nedobrá zdravotní kondice poškozené. Pro závěry o tom, zda šlo o nutnou obranu, je však podstatné vlastní jednání, nikoliv již z něho vzniklý následek, protože přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, a tedy obou způsobů vedení srovnávaných útoků. V posuzované věci je možné shledat, že obrana obviněné musela být tak intenzivní, aby hrozící útok jistě a bez rizika odvrátila. Pro tento účel judikatura připouští, že obrana musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná, protože u nutné obrany se nevyžaduje naprostá proporcionalita (viz rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr., srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 433/02). Proto lze v posuzované věci seznat, že obrana obviněné nebyla zcela zjevně, přehnaně silnější, než bylo třeba k odvracení útoku poškozené. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Pro úplnost je s ohledem na zjištěné skutečnosti třeba dodat, že obviněná měla v dané situaci jedinou možnost, jak se útoku poškozené ubránit, a to ji od sebe odstrčit, protože jiné prostředky, např. útěk, nebyly možné s ohledem na to, že s sebou měla batole na odrážedle, a navíc i kočárek, které jí v rychlém opuštění místa bránily. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě nelze dojít k závěru o tom, že by šlo o tzv. intenzivní exces z mezí nutné obrany, protože ten nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by obviněná mohla zvolit mírnější možnou obranu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Pojem „zcela zjevně“ u přiměřenosti nutné obrany je třeba vykládat tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránící se osobě. Přestože nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup, neboť by to mohlo vést k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami, je třeba na druhé straně zdůraznit, že přiměřenost nutné obrany je třeba při pečlivém uvážení všech rozhodných okolností případu v celém jeho vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě hodnotit vždy se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel, přičemž pro jednání v nutné obraně je rozhodující iniciativa útočníka na počátku konfliktu (srov. rozhodnutí č. 41/1980 a č. 18/1982 Sb. rozh. tr., dále nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15-II., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014).
39. Všechny uvedené skutečnosti a souvislosti soudy obou stupňů do úvahy nevzaly a své závěry o vině obviněné se zřetelem na ně nevyhodnotily. V důsledku toho v rozporu s tím, že u obviněné byly dány podmínky nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost, toto jednání vadně posoudily jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. S takovým závěrem se Nejvyšší soud neztotožnil z důvodů výše uvedených, a proto přezkoumávaná rozhodnutí nemohla obstát.
VII. Rozhodnutí Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud na podkladě soudy obou stupňů učiněných skutkových závěrů, o něž své úvahy opíral, dospěl k závěru, že v činu, jenž je obviněné kladen za vinu, nelze spatřovat oba výše uvedené trestné činy, protože jednala za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Pro úplnost lze na základě úvah výše rozvedených dodat, že čin spáchala jako matka velmi malého dítěte kolem věku dvou let (batolete), které se pohybovalo po veřejném prostranství pod jejím dohledem na odrážedle, přičemž v určitý moment se zastavilo v těsné blízkosti vozidla poškozené a nic nesvědčí o tom, že ho poškodilo. Přesto poškozená zareagovala tak, že začala na obviněnou a jejího malého syna křičet, ať z místa odejdou, a posléze chlapce chytila za paži a stáhla ho z odrážedla na zem, což vyvolalo nejprve slovní konflikt a následně vedlo k tomu, že poškozená vykročila směrem k obviněné s nataženou rukou. Právě tato situace z pohledu obviněné, neboť právě její subjektivní vnímání jako osoby, která odvracela tento útok, je určující pro závěr, jak se jí jevila nebezpečnost útoku poškozené, vedla k obrannému jednání spočívajícímu v tom, že do poškozené strčila. Nejvyšší soud tuto reakci obviněné považuje za zcela přiměřenou vzhledem k té, kterou vůči ní v dané chvíli užila poškozená. V posuzované věci se jeví rozhodné i to, za jakých okolností k činu došlo, protože reakce poškozené byla přehnanou obavou o vlastní majetek (dítě stáhla z odrážedla, přestože k poškození vozidla nedošlo), a konflikt ještě podnítila vykročením a vztažením ruky proti obviněné, která se postavila na obranu svého bezbranného ohroženého dítěte.
41. Nejvyšší soud po zvážení všech rozvedených skutečností shledal, že byly naplněny podmínky §29 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná jednala za podmínek nutné obrany, a tedy jí spáchaný čin není trestným činem, když nešlo o nutnou obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
42. Při závěru o tom, že šlo na straně obviněné o jednání v nutné obraně, nepřichází do úvahy jiná právní kvalifikace, na niž poukazoval nejvyšší státní zástupce pro případ, kdyby nutná obrana nebyla Nejvyšším soudem zjištěna (srov. rozhodnutí č. 24/2016 Sb. rozh. tr.).
43. Jestliže z uvedených důvodů není čin obviněné zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud neshledal naplněnými ani znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž žádný ze soudů nižšího stupně vyjma vymezení znaků této skutkové podstaty, jež shledal naplněnými, v tzv. právní větě výroku o vině („na místě veřejnosti přístupném se dopustila výtržnosti tím, že napadla jiného“), nic dalšího neuvedl. Názor soudů nižších stupňů vykazuje rysy ryze formalistického přístupu bez zohlednění aktuální judikatury (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Výtržností je na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Nikoli každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (srov. rozhodnutí č. 40/1977, a č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
44. Okolnosti, za kterých byl čin spáchán, nesvědčí pro to, aby mohlo být posuzované jednání považováno za neslušnost nebo výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože nelze odhlédnout od závěru, že ve vztahu k ublížení na zdraví obviněná jednala v nutné obraně. Takový závěr současně vylučuje, aby šlo o výtržnost v popsaném smyslu. Výtržnictvím nemůže být jednání, kterým někdo odvrací proti sobě nebo jinému bezprostředně hrozící útok ve smyslu §29 tr. zákoníku. Nemůže jít o uvedený trestný čin, protože zde chybí subjektivní stránka, která vyžaduje, aby pachatel jednal úmyslně, což je vyloučeno tím, že fyzický útok proti jiné osobě vede proto, aby odvrátil její útok proti sobě nebo jinému. Je-li v činu obviněné spatřována jen tato motivace, tak jak tomu bylo v této věci, brání takový závěr tomu, aby se dopustila úmyslně výtržnosti. I když by takové jednání po formální stránce vykazovalo znaky trestného činu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za zjištěných souvislostí není dána společenská škodlivost činu jako materiální korektiv (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
45. Pro úplnost lze dodat, že v posuzované věci k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ze všech důvodů nedošlo. Mezi oběma ženami nastal soukromý konflikt, jejž nebylo možné označit za projev hrubé neslušnosti a ignorance vůči veřejným zájmům, veřejnému klidu a pořádku či jiným všeobecně uznávaným hodnotám a veřejným statkům.
VIII. Závěr
46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci přisvědčil důvodnosti dovolání obviněné i nejvyššího státního zástupce, protože u obou byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož z důvodu naplnění podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku nejde o trestné činy, které byly v činu, jenž byl obviněné kladen za vinu, spatřovány.
47. Nejvyšší soud proto z podnětu obou dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 9 To 29/2023, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 90 T 79/2021, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
48. Vzhledem k tomu, že obviněná byla obžaloby zproštěna, bylo třeba podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozené V. B. i Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odkázat s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jde o obligatorní postup, protože nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení) lze v trestním řízení zásadně přiznat jen odsuzujícím rozsudkem.
49. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil při splnění podmínek vymezených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. K vyhlášení tohoto rozsudku byla zvolena forma vyvěšení jeho písemného vyhotovení na úřední desce v budově Nejvyššího soudu a na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu, které obsahovalo plné znění výroku i odůvodnění tohoto rozsudku (§265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu