ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1076.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1076/2023-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného O. L. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 143/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 185/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 3 T 185/2022, byl obviněný O. L. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 8. 6. 2022 v 9:17 hodin v prostoru tříramenné křižovatky silnice č. XY (ulice XY), v km XY, a místní pozemní komunikace (ulice XY), ve směru jízdy od obchodního domu XY v ulici XY k silnici č. XY, v katastru města XY, okres XY, se jako řidič nákladního automobilu tovární značky Volvo FH, RZ: XY, s připojeným návěsem tovární značky Umikov, RZ: XY, v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), písm. b) a §5 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“) nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, své chování nepřizpůsobil dopravně technickému stavu pozemní komunikace a situaci v provozu na pozemních komunikacích, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť pro závadu v technickém stavu, spočívající v absenci zrcátka pro nepřímý pohled třídy VI, ohrožovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a před vyznačeným přechodem pro chodce se řádně nepřesvědčil, zda se na něm nebo v jeho blízkosti nenachází chodec, kterému byl povinný dát přednost, když v důsledku nedostatečné pozornosti a absence zrcátka pro nepřímý pohled třídy VI přehlédl chodkyni J. B., nar. XY, která po přechodu pro chodce přecházela ulici XY, z pohledu O. L. zprava doleva, pokračoval v jízdě a při odbočování vlevo na silnici č. XY narazil přední částí vozidla Volvo FH do J. B., načež tato byla vozidlem smýkána a poté přejeta předním pravým kolem, čímž utrpěla polytrauma (poranění více pro život důležitých orgánů), na jehož následky na místě nehody zemřela.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 90.000 Kč (180 denních sazeb ve výši jedné denní sazby 500 Kč) a podle §68 odst. 5 tr. zákoníku mu byly stanoveny splátky ve výši 7.500 Kč měsíčně. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 143/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože předcházející trestní řízení bylo nedůvodné a v rozporu se základními principy, které ho ovládají. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění považoval za nejasná, nelogická a nepřesvědčivá, protože soudy v souladu s procesními předpisy náležitě nezjistily skutkový stav věci, a odvolací soud ani soud prvního stupně se objektivně nevypořádaly se všemi důkazy v souladu se zákonnými ustanoveními a ustálenou judikaturou (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/2020). Proto nesprávně dospěly k závěru, že obviněný zavinil nehodu tím, že se nepřesvědčil, zda je někdo na přechodu nebo v jeho blízkosti a zároveň použil vozidlo, které nemělo zrcátko pro nepřímý pohled. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s navrženými důkazy a výpovědí obviněného nebo se znaleckým posudkem z oboru dopravy.
5. Podle obviněného je třeba jeho výpověď považovat za věrohodnou, protože je podporována svědeckými výpověďmi i znaleckým posudkem z oboru dopravy. Vozidlo, které řídil, splňovalo podmínky technické kontroly, a pokud mu chybělo předmětné zrcátko, nevšiml si jeho ztráty, k níž mohlo dojít během práce v lese v předchozích dnech, a jeho ztrátu nemusel zaregistrovat, a proto odmítá závěr soudu, že použil vozidlo, které mělo technickou závadu, neboť v době výjezdu na něm tato závada nebyla. Připomněl, že i kdyby tuto závadu v době jízdy zjistil, mohl vozidlo používat dalších 30 dnů, do kdy je povinen ji odstranit, aniž by se dopustil přestupku.
6. Výhrady obviněný vznesl i proti závěru soudů, že se choval neohleduplně a neukázněně, protože i tuto skutečnost považoval za vyvrácenu znalcem, který uvedl, že chování obviněného nevykazovalo žádné nestandardní projevy. Soudy však na tento jeho závěr nehleděly, čímž se dopustily deformace důkazů ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/1997, protože nerespektovaly ani jeho výpověď, že když přijížděl ke křižovatce, nikdo tam nebyl, rozhlédl se ještě jednou a vyjel na přechod, díval se doleva a doprava a dával přednost vozidlům. Kromě uvedeného obviněný poukázal i na výhled omezený porostem nacházejícím se od prodejny kolem chodníku, jenž je zřejmý i podle fotografie ve znaleckém posudku, kde je patrné, že dosahuje do výšky oken prodejny, tj. více jak 2 m. Proto pokus, který udělal znalec se zelení ve výšce 1,4 m není přesný a nelze z něj vycházet. Uvedené zjištění má vliv na výhledové možnosti obviněného, a tedy i včasné spatření chodkyně, která měřila 174 cm, šla o holi a byla dopředu ohnutá, jak vypověděl svědek L. S., což byl řidič vozidla, kterému obviněný na křižovatce dával přednost, a poškozenou viděl. Podle znalce v době, kdy poškozená vstoupila na přechod, bylo vozidlo obviněného již přední nápravou na přechodu, protože kdyby bylo dál, tak by poškozenou viděl s tím, že z psychologického hlediska je důležitá i doba, která uplyne, když se řidič rozhlíží doprava a doleva (uplyne asi 2,5 s), což mohlo mít vliv na zpozorování chodkyně, která se pohybovala rychlostí 1,5 m/s. To je okamžik, ve kterém mohla vstoupit do oblasti zakrytého výhledu, což z technického hlediska vysvětluje, proč ji neviděl. Nic proto nesvědčí o tom, že by se dovolatel nechoval obezřetně.
7. Vyšetřovací pokus provedený Policií České republiky rovněž není podle obviněného možné považovat za věrohodný důkaz, protože při něm nebyl přítomen znalec z oboru dopravy a bylo použito jiné vozidlo s jinými výhledovými možnostmi a řidič byl asi o hlavu vyšší než obviněný. Tuto vadu nebylo možné odstranit tím, že soud dosadil na uvedené parametry jiné hodnoty a žádal od znalce, aby potvrdil, že jde o stejné výhledové možnosti, jako měl obviněný při dopravní nehodě, což je postup, který rovněž svědčí o deformaci tohoto důkazu.
8. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů o své vině i proto, že to byla poškozená, která si svým chováním zranění a smrt přivodila, protože hrubě porušila §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., což soud prvního stupně zcela pomíjí s tím, že poškozená měla absolutní právo na přechod vkročit kdykoliv, s čímž se neztotožnil odvolací soud, protože chodci na přechodu absolutní právo nemají. Soudy se neřídily ustálenou judikaturou a nebraly do úvahy zachování příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, a to ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 727/2017, z něhož plyne, že význam pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem může mít pečlivé zjištění místních, světelných a povětrnostních podmínek, chování poškozeného a způsob jízdy pachatele. Odkazoval rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1004/2018, nebo ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1050/2020, týkající se situace, kdy z okolností, které může účastník vnímat, je zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, ačkoli je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. K principu omezené důvěry v dopravě odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1720/2020, v němž soud dovodil, že tento princip nelze vykládat tak, že řidič musí vždy předpokládat porušení pravidel v silničním provozu jinými jeho účastníky. Uvedené podle obviněného svědčí o tom, že to byla právě poškozená, která si nedbáním zákonných povinností způsobila fatální následky, a proto obviněný nenese odpovědnost za její smrt.
9. Vzhledem k tomu, že soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a soud prvního stupně nekriticky převzal do svého rozsudku popis skutku uvedený v obžalobě, aniž by reagoval na výsledky provedeného dokazování, a vytvořil rozpor mezi tímto popisem a jeho odůvodněním, neboť dospěl k závěru o jiném skutkové ději, nemohou obě přezkoumávaná rozhodnutí obstát. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 143/2023, zrušil, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 3 T 185/2022, a podle §265l odst. 1 tr. ř. některému z těchto soudů přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
10. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, které ve sdělení ze dne 13. 11. 2023 Nejvyššímu soudu uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
12. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
13. Obviněný dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Posoudí-li se obsah podaného dovolání podle uvedených podmínek, je zjevné, že obviněný dostál dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože namítal, že soudy dostatečně neobjasnily všechny rozhodné okolnosti pro závěr, že naplnil znaky uvedeného přečinu, protože důkazy, především znalecký posudek z oboru dopravy a jím podanou výpověď vadně hodnotily, čímž po formální stránce vyhověl alternativě, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. Jestliže tvrdil, že jemu za vinu kladené jednání není možné podřadit pod porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a že není v příčinném vztahu se vzniklým následkem, případně že nehodu nezavil, ale nese za ni odpovědnost jen poškozená, namítal vady v použité právní kvalifikaci podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, což koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou tyto námitky důvodné.
V. K námitkám obviněného
17. Vytýkané nedostatky v provedeném dokazování se týkají zejména postupů soudů, jimiž zjišťovaly skutečnosti obsažené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se obviněný neztotožnil, protože podle něj nevyplývají z výsledků provedeného dokazování, ale jsou jen nepodloženými úvahami soudů. Z tohoto důvodu je třeba poukázat na to, že pro své závěry soud prvního stupně vycházel zejména z protokolu o nehodě a plánku dopravní nehody (č. l. 60 až 64 spisu), která byla rovněž nasnímána na bezpečnostní kameře (č. l. 69 spisu), z protokolu o vyšetřovacím pokusu (č. l. 211 až 213 spisu), z vyjádření společnosti Volvo (č. l. 415) a Volvo Truck (č. l. 313 spisu), znaleckých posudků z oboru doprava, odvětví silniční doprava Ing. Milana Uttla (č. l. 390 až 395 spisu) a z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, dále ze svědeckých výpovědí, zejména svědka L. S. Zabýval se i výpovědí obviněného a opíral se o další uvedené důkazy (srov. body 2. až 13.). Soud tyto důkazy hodnotil způsobem popsaným v bodě 14. svého rozsudku. Posoudí-li se rozsah provedeného dokazování, svědčí o dostatečném objasnění všech rozhodných skutečností podstatných pro závěr o vině obviněného s tím, že ani obviněný v dovolání nenamítal, že by provedené dokazování nepostačovalo pro právní závěry. Vytýkal však, že soudy zjištění plynoucí z jednotlivých důkazů vadně posuzovaly a že se s nimi dostatečně nevypořádaly, čemuž však s ohledem na obsah odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ani obsah spisového materiálu nelze přisvědčit.
18. Obviněný nesouhlasí s tím, že soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že k jízdě užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť u jím řízeného vozidla Volvo FH 62T v době nehody chybělo zrcátko pro nepřímý pohled třídy VI. Poukazoval na svou obhajobu, že když vyjížděl, tak zrcátko měl, ale mohl je ztratit někde cestou nebo při práci v lesním porostu, a proto nemůže být z tohoto důvodu jeho absence dávána do souvislosti se vznikem posuzované nehody. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soudy se objasněním této skutečnosti zabývaly a dokazování na ni soustředily. Z výsledků provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku z oboru doprava a vyjádření společnosti Volvo Truck vyplynulo (srov. bod 10. a 12. rozsudku), že Volvo FH 62T bylo z výroby povinně vybaveno předním blízkopohledovým zrcátkem třídy VI, které je zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále „zákon č. 56/2001 Sb.“) součástí povinné výbavy (srov. §75 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb.). V této souvislosti lze poukázat na závěry odvolacího soudu, který v bodě 22. vysvětlil, s odkazem na přílohu č. 1 vyhlášky č. 211/2018 Sb., o technických prohlídkách vozidel, že absence prostředku pro nepřímý pohled VI., jímž mělo být vozidlo obviněného povinně vybaveno, v návaznosti na pravidla podle zákona č. 56/2001 Sb., patří mezi vážné závady ovlivňující povozní vlastnosti vozidla, jež jsou způsobilé ohrozit provoz na pozemních komunikacích.
19. Z uvedeného je zjevné, že bylo povinností řidiče zajistit, aby předmětné vozidlo bylo tímto zrcátkem vybaveno. Obhajoba obviněného k této zjištěné skutečnosti spočívala v tom, že měl možnost do 30 dnů tento nedostatek odstranit, avšak pro takový závěr vycházel ze situace, že by byla tato skutečnost zjištěna jako závada v průběhu technické kontroly, jak se k tomu ostatně v obecné rovině vyjádřil i znalec, avšak s tím, že bez takového zrcátka „řidič prakticky nemá jakoukoli možnost sledovat dění v uvedené oblasti před kabinou vozu a napravo od ní, přičemž jedinou možností pro vyloučení střetu (například s chodcem) je pro řidiče kamionu, který nedisponuje takovým zrcátkem, vystoupit z kabiny vozu a prověřit prostor před ní, popř. chvíli počkat a obhlížet okolí, zdali některý z chodců se před kabinou vozu nenachází.
20. Z uvedeného plyne, že při absenci zrcátka pro nepřímý pohled třídy VI, je-li jím vozidlo povinně vybaveno jako v tomto případě, je řidič povinen zajistit bezpečnost silničního provozu jiným způsobem, aby nedostatek výhledových možností eliminoval. V této souvislosti je třeba navíc pro podstatný význam této skutkové okolnosti zdůraznit, že s ohledem na uvedený typ vozidla (viz zpráva Volvo Truck č. l. 313 spisu) je zjevné, že zrcátko pro nepřímý pohled třídy VI bylo v povinné výbavě tohoto vozidla, jak ukládá směrnice Evropského parlamentu a rady 2003/97/ES, z 10. 11. 2003, pro schvalování typu zařízení pro nepřímý výhled, která stanovila, aby předmětnými zrcátky bylo vozidlo kategorie N2 a N3 (mezi něž posuzované vozidlo patří), vybaveno od 26. 1. 2006. Důvodem nezbytnosti jeho instalace bylo zjištění, že řidiči těžkých nákladních vozidel si nevšímali poblíž nebo vedle jejich vozidla se nacházejících dalších účastníků silničního provozu a docházelo k nehodám často při změně směru na křižovatkách apod., neboť tito účastníci silničního provozu se nacházeli v mrtvých úhlech, které existují v oblasti těsně u jejich vozidel. Jestliže vozidlo obviněného v době střetu s poškozenou toto zrcátko nemělo a k dopravní nehodě došlo proto, že obviněný z tohoto důvodu poškozenou neviděl, soudy zcela důvodně zjistily, že šlo o okolnost, která měla přímý vliv na vznik a průběh dopravní nehody, a tudíž byla její příčinou. Pokud obviněný užil vozidlo, které uvedeným zrcátkem v době jízdy nebylo vybaveno, nehledě na důvody, které k jeho absenci vedly, tak řídil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb., a tedy naplnil podmínky §5 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož smí řidič, vyjma povinností vymezených §4 zákona č. 361/2000 Sb., k jízdě užít pouze vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb. Z dikce tohoto ustanovení nepřímo vyplývá povinnost řidiče před zahájením každé jízdy provést kontrolu, zda vozidlo stanovené podmínky splňuje, a během jízdy věnovat pozornost chování vozidla, které by mohlo svědčit o technické závadě.
21. V této souvislosti je třeba zmínit, že v posuzované věci nešlo o situaci, kdy by obviněný neodpovídal za porušení odstavce 1 písm. a) §5 zákona č. 361/2000 Sb., protože nešlo o závadu, ke které došlo během posuzované jízdy, anebo závadu, kterou obviněný nemohl ani při náležité pozornosti zjistit, protože i podle jeho obhajoby připouštěl, že si absence zrcátka nevšiml a že k jeho ztrátě mohlo dojít v době, kdy s vozidlem v posledních třech dnech pracoval. Navíc uváděl, že jde o zařízení náchylné na poškození, z čehož vyplývá, že mu právě proto před jízdou měl věnovat zvýšenou pozornost, a to tím spíše, když sám připustil, že má se zaměstnavatelem ujednáno, že nesmí vyjet, pokud dojde k destrukci jakéhokoli ze zrcátek. Je nutné též zdůraznit, že šlo o zařízení, které patří do jeho povinné výbavy, a které bezprostředně slouží k zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, a že řidič má povinnost provést kontrolu vozidla před jízdou, kterou je nutné vztahovat i na situace, kdy se chystá s vozidlem znovu vyjet poté, co přerušil jízdu a od vozidla se vzdálil. To platí zejména, neměl-li vozidlo pod dohledem. Je možné připustit, že v souvislosti s povinností užít k jízdě na pozemní komunikaci výhradně vozidlo, které splňuje stanovené technické podmínky, slouží též institut tzv. nouzového dojetí podle §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., které zákon připouští v případech, kdy řidič není schopen odstranit na místě závadu na vozidle nebo nákladu, kterou zjistí během jízdy, a nemůže-li tak učinit, smí v jízdě pokračovat přiměřenou rychlostí jen do nejbližšího místa, kde lze závadu odstranit; přitom musí učinit takové opatření, aby během jízdy nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a nedošlo k poškození pozemní komunikace ani životního prostředí. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, nouzové dojetí se připouští i v případě, že vozidlo bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a to za předpokladu, že řidič zároveň splní povinnost učinit taková opatření, aby během jízdy k reálnému ohrožení bezpečnosti provozu nebo k poškození pozemní komunikace ani životního prostředí nedošlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 As 175/2019). Při posouzení toho, zda se skutečně jedná o nouzové dojetí, je nutné zvažovat vždy všechny individuální okolnosti věci a přihlížet mimo jiné k povaze a závažnosti závady na vozidle, včetně toho, zda není nezbytné vyhledat např. autorizovaný servis [srov. NOVOPACKÝ a kol. Komentář k §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2001 Sb. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu].
22. Nejvyšší soud se zřetelem na tyto skutečnosti i okolnosti, které v přezkoumávaných rozhodnutích zvažovaly soudy obou stupňů, shledal, že svědčí pro závěr, že obviněný uvedené povinnosti řidiče, se zřetelem na závadu na vozidle, která byla důvodem a příčinou toho, proč obviněný poškozenou na přechodu přehlédl, nesplnil, a proto zcela důvodně soudy konstatovaly, že porušil povinnosti plynoucí z §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.
23. V souvislosti s tím ve smyslu §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. ohrozil chodce, který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlal přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce. Obviněný se snažil z porušení této povinnosti vyvinit tvrzením, že když k přechodu přijížděl, nikoho na něm neviděl. Přes živý plot neviděl do křižovatky, proto si najel do prvé třetiny přechodu pro chodce a rozhlížel se, avšak ani tehdy žádného chodce kráčejícího po přechodu neviděl přesto, že přechod prohlédl celý. Nedovedl si vysvětlit, kde se tam poškozená vzala. Uvedená obhajoba byla vyvrácena výsledky provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný neviděl poškozenou, která se pohybovala po přechodu pro chodce více jak 6 m, kde přecházela ulici, a narazil do ní na této úrovni přední částí vozidla Volvo, smýkal s ní a přejel ji pravým kolem. Z uvedeného plyne, že v době, kdy obviněný poškozenou ohrozil, tzn. kdy přední částí svého vozidla do ní narazil, tato již byla na přechodu pro chodce. V takovém případě již poškozená měla na přechodu přednost, jak správně usoudily soudy, protože obviněný byl povinen zastavit vozidlo před přechodem, kde se poškozená v té době objektivně nacházela a kde také byla vozidlem poškozeného sražena [srov §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000].
24. K této povinnosti obviněného Nejvyšší soud s ohledem na jeho dovolací námitky a nad rámec toho, co již uvedly soudy obou stupňů, doplňuje, že vzájemná práva a povinnosti řidiče blížícího se k přechodu pro chodce a chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nebo tak zjevně hodlá učinit, vyplývají z §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., ve spojení s §54 odst. 3 in fine téhož zákona, který stanoví, že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem a musí dát přednost tramvaji. Z uvedeného tedy plyne, že chodec smí vstoupit na přechod pro chodce pouze za předpokladu, že vozidlo přijíždějící k přechodu je od něj dosud v takové vzdálenosti, že je jeho řidič schopen před přechodem pro chodce bezpečně snížit rychlost či zastavit vozidlo, tedy aniž by byl nucen k náhlému intenzivnímu brzdění či k náhlé změně směru jízdy. V opačném případě zákon zakazuje chodci nejen zahájit přecházení pozemní komunikace, ale též jen vstoupit na přechod pro chodce. Přednost chodců na přechodu pro chodce tedy není předností absolutní. Neplatí obecně rozšířený laický názor, že za kolizi chodce s vozidlem na přechodu pro chodce je vždy automaticky odpovědný řidič vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008).
25. V posuzované věci však již bylo výše zdůrazněno, že výsledky provedeného dokazování prokázaly chování poškozené v souladu s pravidly silničního provozu, protože obviněnému nevytvořila náhlou překážku, po přechodu se pohybovala způsobem, který nevykazoval žádné náhlé změny nebo nepředvídatelné pohyby. Naopak svým chováním na vozidlo obviněného plně reagovala, v situaci, když se před přechodem pro chodce téměř zastavilo, což i z pohledu poškozené (jak usuzoval znalec) mohlo být signálem, že ji respektuje, a protože již vstoupila na přechod, že jí tím ve smyslu §5 odst. 2 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb. dává přednost, což se však nestalo, protože obviněný v této chvíli věnoval pozornost své snaze odbočit na křižovatce, a tudíž situaci na přechodu neregistroval. Z těchto důvodů, jak správně shledaly soudy obou stupňů, obviněný porušil povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., a tím současně i povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle §4 písm. a), b) téhož zákona, podle nichž je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem a pokyny tam konkrétně uvedenými.
26. Pokud obviněný vytýkal soudům nižších stupňů, že mu nedůvodně kladou za vinu neohleduplné a neukázněné chování, je tato jeho výtka se zřetelem na všechna učiněná zjištění zcela nedůvodná, protože nedbal toho, že nemá zrcátko, které mělo zajistit bezpečnost jeho jízdy právě v takových případech jako je nyní posuzovaná věc. Přehlédl chodce na přechodu, protože ve chvíli, když na něj vjížděl, se nepřesvědčil, byť i jiným způsobem, když neměl na vozidle zmiňované zrcátko, jak mu pravidla předepisují (viz shora), že se po přechodu nikdo nepohybuje, a proto poškozenou tam jdoucí srazil. Právě toto chování svědčí o tom, že se nechoval ohleduplně a ukázněně ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. Pro úplnost lze dodat, že dodržování veškerých subjektivních povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích, zejména řidiče, vyžaduje neustálou pozornost a plné soustředění. Řidič je odpovědný za to, že při jízdě provádí pouze takové úkony, při nichž dokáže mít situaci na pozemní komunikaci, včetně okolních vozidel a dopravního značení, neustále pod kontrolou. Za porušení uvedených povinností řidič odpovídá, i kdyby k němu došlo ve velmi náročných a složitých situacích, které silniční provoz vytváří (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 9 As 97/2011). Ve smyslu §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. platí, že každý účastník provozu na pozemních komunikacích je zejména povinen řídit se pravidly silničního provozu, signály a dopravními značkami určenými pro jeho vlastní dopravní situaci. Shrnou-li se skutková zjištění, ke kterým soudy podle výsledků provedeného dokazování dospěly, je zjevné, že chování obviněného jako řidiče nákladního automobilu zn. Volvo FH s přívěsem, jehož řízení vyžaduje velké množství obezřetnosti a ohleduplnosti obzvláště v místech, kde lze předpokládat zvýšený pohyb lidí (zde šlo o blízkost obchodního domu), nebylo za zjištěných okolností v souladu s pravidly silničního provozu ohleduplné ani ukázněné.
27. Jestliže obviněný svou odpovědnost za vzniklý následek odmítal s tvrzením, že soudy se nevěnovaly jeho obhajobě, že přes vzrostlé křoviny nemohl poškozenou vidět, pak je třeba uvést, že obviněný byl jako řidič kamionu povinen přizpůsobit rychlost i způsob jízdy podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. kromě jiného i situaci v provozu na pozemních komunikacích, proto ani vzrostlé křoví v okolí přechodu jej nemohlo zbavit odpovědnosti za vzniklý následek, protože i této skutečnosti byl povinen svůj způsob jízdy přizpůsobit, kamion zastavit před přechodem, na němž šla poškozená, a dát jí přednost. K této námitce obviněného je vhodné zdůraznit, že soudy z výsledků provedeného dokazování zjistily, že křoví mu překážku v rozhledu na chodník nevytvořilo, tudíž mohl z kabiny vozidla pozorovat chodník, po kterém se poškozená pohybovala do vzdálenosti 14 m, přičemž na tyto výhledové poměry neměla vliv výše zeleně (srov. body 10. a 15. rozsudku soudu prvního stupně). Poškozená ušla od hrany chodníku do místa střetu po přechodu 6,8 m, což jí trvalo asi 4 až 6,8 s, a tedy obviněný měl možnost si jí na chodníku všimnout a včas zastavit, což však neučinil, a to nikoliv kvůli zeleni vedle chodníku, ale z důvodů vlastní nepozornosti a neukázněnosti (viz též bod 17. usnesení odvolacího soudu).
28. Nebylo možné přisvědčit ani námitkám obviněného, pokud ze závěrů znalce popsaných ve znaleckém posudku z oboru silniční dopravy nebo uvedených jím u hlavního líčení vytrhával jen některé jím zmíněné závěry, které posuzoval sám v duchu své obhajoby a konstruoval podle nich svá vlastní skutková zjištění s tím, že soudy tyto okolnosti nedostatečně uvážily a vadně posoudily. S takovými výhradami se Nejvyšší soud neztotožnil, protože nemají oporu v celkovém posouzení a zhodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech (srov. §2 odst. 6 tr. ř.). Nejvyšší soud k těmto jednostranně uváděným tvrzením podotýká, že postup soudu prvního stupně, který při hodnocení příčin dopravní nehody a jejího průběhu mimo jiné vycházel i ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, Ing. Milana Uttla, je třeba vyhodnotit jako zcela správný. Soudy se věnovaly tomuto znaleckému posudku s potřebnou pečlivostí a lze konstatovat, že jejich závěry jsou založené na takových poznatcích, které mají oporu v obsahu spisu a jež byly potvrzeny a objektivizovány výsledky provedeného dokazování (konkrétně svědeckými výpověďmi a zejména listinnými důkazy). Nebylo možné přisvědčit výhradě obviněného, že soudy některé znalcem uváděné skutečnosti vadně vyhodnotily, neboť ze všech učiněných závěrů soudů plyne, že měly na zřeteli i to, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, a že orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I. Sb. rozh. tr., zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 uveřejněnou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 55/1986 Sb. rozh. tr.].
29. Nejvyšší soud, jenž považuje za správné závěry soudů, doplňuje, že zejména soud prvního stupně posuzoval pečlivě všechny skutečnosti a vycházel z učiněných skutkových závěrů, které hodnotil s ohledem na povinnosti jak obviněného jako řidiče motorového vozidla, tak i poškozené jako chodce na přechodu, podle zákona č. 361/2000 Sb. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že soudy aplikovaly posuzovaná ustanovení mimo jejich zákonná vymezení, protože své úvahy vystavěly na zákonem stanovených pravidlech a k nim příslušné judikatuře soudů. Z obsahu napadených rozhodnutí v návaznosti na obsah spisu Nejvyšší soud shledal, že obecné soudy dodržely vysoký standard hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů, čímž dostály tomu, že ve věci provedené důkazy byly odrazem skutečných událostí a průběhu nehody, což zaručilo, že obviněný byl uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12]. O tom svědčí zejména to, že soudy zvažovaly nejen výsledky znaleckého zkoumání, ale závěry znalce konfrontovaly s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nezpronevěřily se tedy zásadě volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, bez zřejmých projevů libovůle, resp. svévole. Své závěry, k nimž po řádně a úplně provedeném dokazování dospěly, dostatečným způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily tak, jak z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01).
30. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů provedly dokazování, které dostatečně objasnilo všechny rozhodné okolnosti, za kterých k nehodě došlo, a to způsobem, který je popsán ve skutkových zjištěních rozsudku soudu prvního stupně a současně výsledky provedeného dokazování byla obhajoba obviněného vyvrácena. Ze stejných důvodů nemohou obstát ani výhrady obviněným uvedené v dovolání, protože nekorespondují se závěry, které soudy na podkladě provedených důkazů a jejich vyhodnocení učinily.
31. Výhrady obviněného nemohou obstát ani u právních závěrů, k nimž dospěly soudy na základě učiněných skutkových zjištění. Pouze pro úplnost lze připomenout, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Při správnosti naplnění objektivní stránky tohoto přečinu soudy nepochybily ani v závěru o naplnění subjektivní stránky, která se zde vyžaduje ve formě nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
32. Soud prvního stupně, s nímž že ztotožnil i odvolací soud, nedbalost obviněného shledal ve formě vědomé nedbalosti (srov. body 22. a 23. rozsudku soudu prvního stupně a bod 29. usnesení odvolacího soudu). Podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde o situaci, kdy pachatel věděl, že může způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový zákonem předvídaný následek nezpůsobí. Vědomá nedbalost je budována na vědomostní možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá na to, že ho nezpůsobí [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 368]. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Rozsah náležité opatrnosti ve smyslu objektivního hlediska je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (srov. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyplývá v souvislosti se silniční dopravou ze zákona č. 361/2000 Sb. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 374].
33. Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
34. Na základě uvedeného souhrnu všech obviněným porušených pravidel silničního provozu je zřejmé seskupení povinností, které obviněný jako řidič a účastník silničního provozu nerespektoval, a jejichž porušením zapříčinil škodlivý následek v podobě smrti poškozené, jejíž způsob přecházení vozovky na přechodu pro chodce nevykazoval žádné podstatné nedostatky. Soudy, které mají povinnost posuzovat, zda nedošlo k porušení pravidel silničního provozu u každého z jeho účastníků, rovněž zkoumaly okolnosti, za kterých poškozená do vozovky vstoupila, a důvodně shledaly, že její způsob chování na vozovce byl v souladu s pravidly uvedenými v §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Soudy porušení tohoto ustanovení nezjistily, protože když se poškozená rozhodla pro přejití vozovky, měla pro to splněny podmínky, neboť nevstoupila na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem obviněného, ale v době, než se k přechodu přiblížil, jelikož v době střetu se nacházela již 6,8 m od okraje chodníku. Navíc z velice pomalé jízdy vozidla obviněného mohla předpokládat, že ji jako starou osobu pomalu přecházející vozovku po přechodu pro chodce dovolatel respektuje (srov. bod 25. rozsudku soudu prvního stupně).
35. Z hlediska příčinné souvislosti není pochyb o tom, že povinnosti, které obviněný porušil, a z toho plynoucí nezodpovědný způsob řízení vozidla, jak je shora popsán, byl významnou, v zásadně však jedinou, příčinou, kvůli které došlo k dopravní nehodě a vzniklému následku, jenž je v příčinné souvislosti s jeho porušením potřebné míry opatrnosti (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění obviněného zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). K těmto závěrům je třeba doplnit, že soudy respektovaly, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem by se nepřerušovala, jestliže by k jednání pachatele přistoupila i další skutečnost, jež by spolupůsobila ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, což však soudy v této trestní věci nezjistily (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 265 až 267). Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti (viz rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebylo zjištěno porušení povinností na straně poškozené, uvedené teoretické právní úvahy se zde neuplatní.
36. Poukazoval-li obviněný v dovolání na princip omezené důvěry v dopravě, je třeba uvést, že ten vychází z toho, že o zavinění z nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek, byť jedné složky, v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (viz rozhodnutí č. 6/1988 a č. 5/2013 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Objektivní hledisko doplněné subjektivním platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli (viz rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). Objektivní hledisko je v projednávaném případě dopravní nehody vymezeno předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích, obecně pak požadavkem dodržovat opatrnost přiměřenou daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko potom představuje možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik následku s trestněprávní relevancí. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, a jednak i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (viz např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15).
37. V přezkoumávané věci je však třeba zdůraznit, že se uvedený princip neuplatní, protože soudy dospěly k závěru o porušení několika povinností obviněným, a shledaly jeho zavinění ve vědomé nedbalosti v §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na způsob jízdy i stav jeho vozidla, jak bylo vymezeno výše (princip omezené důvěry; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2005, sv. 11 pod č. T 746-1.). Nelze omluvit jednání obviněného jakožto řidiče potud, pokud sám nehodu zapříčinil svou nedbalostí, přičemž chování druhého účastníka, jímž byla zdravotně handicapovaná chodkyně na přechodu, bylo zcela předvídatelné, neboť právě přechod slouží k tomu, aby po něm chodci silnici přecházeli, a to případně i pomalejší chůzí. Skutečnost, že přijížděl k přechodu i přesto, že dále byla křižovatka, na níž hodlal odbočit, jej měla vést k větší opatrnosti před tím, než na přechod vjel. Princip omezené důvěry v dopravě totiž nelze paušalizovat a aplikovat neomezeně, nýbrž jsou z něj vyjmuty právě takové dopravní situace, u nichž je zvýšené riziko vzniku nehody, zvláště pak tam, kde řidič motorového vozidla se nachází v silnějším postavení vůči chodcům přecházejícím po jim určeném, značeném přechodu pro chodce, na němž požívají větší ochrany oproti chodcům přecházejícím vozovku mimo něj a řidič je v blízkosti těchto přechodů povinen k zachovávání větší obezřetnosti a k opatrnějšímu způsobu jízdy s vyššími nároky na povinnost „předvídat a předjímat“. V případě nutnosti musí řidič své vozidlo zcela zastavit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1548/2018, jakož i navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2058/19).
38. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného neshledal důvodnými a závěry, jak je soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly, shledal správnými a učiněnými v souladu nejen s trestním zákoníkem, ale i s pravidly silničního provozu zakotvenými ve výše uvedených ustanoveních zákona č. 361/2000 Sb. Proto závěr o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je správný, neboť obviněný naplnil znaky jeho skutkové podstaty jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
VI. Závěr
39. S ohledem na učiněná zjištění i právní závěry, a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, rozhodl tak, že dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu