ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1377.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1377/2021-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněného M. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 7 To 245/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 56/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 T 56/2021, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 2. 4. 2021 v době od 8:45 hodin do 9:05 hodin v XY poté, co byl při jízdě tramvají č. 7 ve voze č. 9269 ze zastávky MHD Albertov ve směru jízdy na zastávku XY vyzván revizorem Dopravního podniku hl. m. Prahy poškozeným M. K., narozeným XY, k předložení platného jízdního dokladu, což odmítl a následně s poškozeným M. K. a druhým revizorem poškozeným M. G., narozeným XY, vystoupil z tramvaje na zastávce XY, kde byl vyzván k předložení dokladu totožnosti, si sundal batoh ze zad, položil jej na zem a vytáhl z něho beze slova demonstrativně s úmyslem odvrátit dokončení jeho kontroly jako „černého pasažéra“ a udělení pokuty nůž se zubatou čepelí o délce 34 cm, s rukojetí růžové barvy o délce 14 cm, který svíral v ruce, prohlížel si jej a různě s ním manipuloval ve svých rukách a přes jeho čepel projížděl prsty, načež nůž následně uložil zpět do batohu, a poškozeným opakovaně sděloval, aby ho nechali být, jakož i to, ať přejdou na druhou stranu ulice a z místa začal odcházet, na což poškozený M. G. reagoval tak, že jim nebude říkat, kam mají jít, po čemž se obviněný k poškozeným vrátil a otočil se k poškozenému M. K. se slovy: „Hele já ti říkám, že když budu chtít, tak ti useknu hlavu“, přičemž takto postupoval v úmyslu zastrašit poškozené a vyhnout se udělení pokuty za jízdu bez platného jízdního dokladu.
2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to nože s rukojetí růžové barvy, jenž byl použit ke spáchání předmětného trestného činu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 7 To 245/2021, odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle §256 tr. ř. pro jeho nedůvodnost.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal vadně provedené dokazování a nesprávné právní závěry týkající se způsobu, jakým byl použit nůž, jenž je okolností zakládající vyšší právní kvalifikaci. Ohledně něho tvrdil, že ho z batohu nikdy nevytáhl a před revizory jej neprezentoval, ale ve chvíli, kdy si chtěl přerovnat věci v batohu, mu revizoři koukali přes rameno a nůž mohli vidět a myslet si, že jim ho demonstrativně ukazuje. Soudy však průběh činu podle jeho výpovědi neposuzovaly, ale opíraly se o rozporná tvrzení poškozených, která nehodnotily objektivně. Z jejich výpovědí nesprávně dovodily, že spáchal označený kvalifikovaný trestný čin. K uvedenému poukázal na to, že část incidentu nebyla zaznamenána na videozáznam, a proto by měly být k řádnému objasnění toho, co se stalo, využity všechny dostupné důkazní prostředky.
5. Obviněný soudům též vytkl, že řádně neobjasnily skutkový stav věci, jestliže jako svědka neztotožnily a nevyslechly muže, který je zachycen na videozáznamu, podle něhož se v době spáchání činu pohyboval v blízkosti zastávky, kde venčil psa. Podle obviněného musel projednávaný čin vidět, neboť byl přítomen po celou dobu incidentu, a to i v době, kdy byl obviněný zatčen. Soudy pochybily, jestliže tohoto muže nevyslechly, a nezajistily možnost potvrzení verze obviněného. Podle kamerového záznamu je též patrné, že se obviněný po celou dobu trvání incidentu nechoval k poškozeným agresivně, nůž demonstrativně neukazoval. Pro takový závěr svědčí i to, že revizoři se neobávali o své zdraví a životy, když jej po několik minut pronásledovali, neskrývali se, ani před ním neutíkali, což by bylo logickou reakcí, kdyby v nich vyvolal jimi udávaný strach.
6. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný zaměřil výhrady proti právní kvalifikaci tvrzením, že činem mu za vinu kladeným nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nesprávným shledal závěr o použití nože jako zbraně, protože jej neužil k útoku, ani k překonání či zamezení odporu. Nůž měl u sebe z toho důvodu, že ho vezl kamarádovi na zahradu a nikdy jej neměl v úmyslu použít jako zbraň a ani tak neučinil, a proto je závěr soudů o naplnění kvalifikačního znaku podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku chybný. Nesouhlasil ani s tím, že by poškozené nutil, aby něco konali či opomenuli. Nepopíral, že jel na černo, protože je bezdomovec a neměl peníze na zaplacení pokuty, byl si toho vědom, a proto chtěl z místa odejít. Poškození ho však několik minut pronásledovali, i když je nevydíral, přičemž se sám začínal bát o svůj život, neboť za ním šli několik minut. Vnímal celou situaci jako nespravedlivou, protože nikomu neublížil ani nezpůsobil škodu, a přesto byl odsouzen za jedno nedorozumění s revizory a jednu jízdu na černo. Za takové jednání je nepodmíněný trest odnětí svobody na třicet měsíců zjevně nepřiměřený.
7. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud, zvláště s důrazem na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby v plném rozsahu.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný sice formálně vytýkal, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak námitky tohoto obsahu nevznesl, ani nevytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními vymezenými v tzv. skutkové větě a naplněním zákonných znaků jím spáchaného trestného činu. Podstatou jeho námitek je odmítání soudy učiněných skutkových zjištění a tvrzení, že s nožem nemanipuloval způsobem popsaným ve výroku o vině, čímž brojil výlučně proti skutku, což dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (účinného do dne 31. 12. 2021) obsahově neodpovídá. K požadavku na výslech neznámé osoby náhodně zachycené na kamerovém záznamu z místa činu uvedl, že orgány činné v trestním řízení konaly potřebné kroky, aby její totožnost zjistily, avšak bezvýsledně (viz bod 5. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Přezkumnou povinnost dovolacího soudu nebyla způsobilá založit ani zmínka o zásadě subsidiarity trestní represe, k níž dovolatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, pro které by v jeho trestní věci bylo namístě nepoužít prostředků trestního práva. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídaly ani námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu.
9. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondovalo tvrzení obviněného, že jeho jednání nevzbudilo v poškozených obavu o jejich životy a zdraví, avšak tuto právní námitku považoval za nedůvodnou, protože trestný čin vydírání je dokonán již použitím násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl, čeho sledoval, a aby u poškozeného vznikla důvodná obava z pachatelovi realizace užitých pohrůžek. Za bezpředmětné považoval i tvrzení o absenci znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchání činu se zbraní, k němuž není nutné, aby pachatel použil zbraň k fyzickému útoku vůči poškozenému, neboť postačuje jen její užití formou zastrašení, z něhož vyplývá, že zbraně pachatel užije k fyzickému útoku na poškozeného, nesplní-li to, k čemu ho pachatel nutí. Ve výroku o vině popsaná demonstrativní manipulace s nožem („pohrůžka skutkem“) tedy zákonný znak spáchání činu se zbraní nepochybně založila.
10. Z uvedených důvodu státní zástupce shledal, že námitky obviněného z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného, jež k němu do dne 19. 1. 2022, kdy bylo konáno neveřejné zasedání, žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslala.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
V. Obecně k uplatněnému dovolacímu důvodu
13. Dovolání obviněný podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů lze posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nezměněné dikci) je vymezen pod písmenem h) téhož odstavce. Vložen byl nový důvod pod písmem g) spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, při kterých rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát; a to, že tato skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. U každé z nich je třeba, aby každý z procesních nedostatků, který vymezuje, se týkal takového skutkového zjištění, které má určující (tj. podstatný nebo rozhodný) význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Proto prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která vymezuje některý ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
16. Nejvyšší soud podle pravidla platného pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděných úkonů (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikuje normy trestního práva procesního účinné v době svého rozhodování, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud v posuzované věci zkoumal, zda dovolatel námitky uplatnil v souladu s vymezením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. a podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný kromě jiného tím, že vytýkal nedostatky v použité právní kvalifikaci podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a poukazoval na malou škodlivost činu pro společnost z hledisek vymezených pro subsidiaritu trestní represe v §12 odst. 2 tr. zákoníku, brojil proti právnímu posouzení věci, čímž naplnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do dne 31. 12. 2021, obsažený též ve znění účinném po 1. 1. 2022 pod písmenem h) tohoto ustanovení, ale i nový důvod podle §současného znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože výhrady zaměřené proti nedostatečně provedenému dokazování založil na tvrzení, že s nožem nemanipuloval, případně proti neúplnému rozsahu provedeného dokazování, což je okolnost, která má určující význam pro použití přísnější právní kvalifikace podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Poukazoval tedy na to, že jednak soudy v této souvislosti jím uváděnou obhajobu vadně posoudily, a rovněž že nevyčerpaly možnosti objasnění této okolnosti ve věci nabízejícími se důkazy, jestliže nezajistily jako svědka osobu z videozáznamu. Tyto námitky odpovídají uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nové verzi provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebyla řádně objasněna skutková okolnost, zda a do jaké míry manipuloval s nožem, jenž měl podle popsaných skutkových zjištění použít pro to, aby zastrašil jiné osoby a vyjádřil pohrůžku násilí, jde v posuzované věci o „rozhodnou skutkovou okolnost mající určující význam“ pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, že čin spáchal se zbraní. Bez této okolnosti by uvedený kvalifikační znak nemohl obstát. Přičemž obviněný uvedenou námitku uplatnil ve smyslu první a třetí alternativy stanovených u důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novém znění, protože při porovnání své verze a verze poškozených jsou tyto výpovědi ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a tvrdil, že nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Z těchto důvodů lze uzavřít, že jím vytýkané skutkové nedostatky odpovídají vymezení důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022.
18. Namítal-li obviněný nepřiměřenost uloženého trestu, ani nová právní úprava nezměnila nic na zásadách, že nepřiměřenost trestu založenou na výhradách týkajících se nesprávného hodnocení kritérií podle §39 a násl. tr. zákoníku prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [účinného do dne 31. 12. 2021] ani v jeho znění podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [účinného od dne 1. 1. 2022], není možné v dovolání napadat. Stále platí, že nejde o pochybení nebo vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako byla např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jedná se o pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména o nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu. Proto tuto námitku není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takto vymezené zásady platí i pro výklad zmíněných důvodů dovolání na základě novely zákonem č. 220/2021 Sb., která žádnou změnu týkající se dovolacích důvodů směřujících vůči trestu nepřinesla.
19. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjma námitek vůči nepřiměřenosti trestu, dopadají, a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
VI. K důvodnosti námitek obviněného
20. K výhradám zaměřeným proti neúplnosti a nepřesvědčivosti provedeného dokazování, jimiž obviněný zpochybňoval průběh skutkového děje, když tvrdil, že předmětný nůž vůbec nevytahoval a nechoval se k poškozeným agresivně, je třeba poukázat na obsah přezkoumávaných rozhodnutí, podle kterých soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zachytil obsah provedených důkazů (srov. body 2. až 17. rozsudku soudu prvního stupně) a vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil. Z obsahu odsuzujícího rozsudku plyne, že soud reagoval i na obhajobu obviněného, kterou označil za zcela vyvrácenou věrohodnými výpověďmi obou poškozených, a popsal své úvahy vedoucí k učiněné právní kvalifikaci (srov. body 18. až 22. rozsudku soudu prvního stupně). S námitkami obviněným uplatněnými v odvolání vůči skutkovým zjištěním se odvolací soud řádně vypořádal a shledal, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. Neztotožnil se s výhradami obviněného ohledně nedostatku důkazů k prokázání jeho viny, neboť kromě výpovědí obviněného a poškozených, byly ve věci zajištěny i další, byť podpůrné důkazy, které verzi obviněného vyvrátily (srov. body 5. až 8. usnesení odvolacího soudu).
21. Při posuzování důvodnosti námitek obviněného uplatněných v dovolání Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí dále shledal, že se soudy s obhajobou obviněného vypořádaly, a především se zaměřily na to, za jakých okolností manipuloval s nožem. Posuzovaly věrohodnost obou verzí a zvažovaly konkrétní souvislosti z každé verze vyplývající. V rámci svých úvah poukázaly na to, že svědci M. G. a M. K. probíhající děj popsali shodně a rozvedli, jak obviněný začal nejprve něco hledat v batohu, kde si všimli nože, který po chvíli z batohu vytáhl. Oba uvedli, že si s ním pohrával. Vzhled nože popsali. Zmínili zubatou čepel, rukojeť červené barvy, celkovou délku asi 40 centimetrů (srov. č. l. 125 a 126 spisu). Oba poškození byli rovněž schopní nůž popsat a při hlavním líčení předvést, jak s ním obviněný manipuloval.
22. Podle Nejvyššího soudu uvedené okolnosti svědčí o tom, že soudy hodnotily, že oba poškození museli vnímat uvedený nůž v jeho celkové podobě, což je skutečnost, která vylučuje verzi obviněného, že jej nevytáhl, a poškození jen přes rameno, když nůž byl stále v batohu, zbraň letmo zahlédli a mysleli si, že jim obviněný chce vyhrožovat. Toto tvrzení obviněného zjištěným skutečnostem neodpovídá, jak soudy správně dovodily. Vše svědčí o tom, že poškození nůž viděli, neboť by bez toho, aby si ho mohli celý prohlédnout, by neurčili jeho vzhled plně odpovídající skutečným parametrům předmětného nože. Navíc výpověď poškozených byla podpořena i pořízeným videozáznamem (č. l. 91 až 93 spisu), který zachycoval část incidentu, jež se odehrál bezprostředně poté, co obviněný nůž schoval, jak ji na mobilním telefonu zachytil svědek M. G. Z této nahrávky sice není patrná manipulace s nožem, ale chování obviněného poté, kdy se poškozený M. K. obviněného ptá: „To mělo znamenat co, ten nůž?“ , na což obviněný nijak zásadně nereagoval a stále opakoval, ať ho poškození nechají být, a když jej nadále pronásledovali, tak směrem k poškozenému M. K. pronesl: „Hele, já ti říkám, když budu chtít, tak ti useknu hlavu“. Předmětný nůž byl posléze u obviněného nalezen a podle §78 odst. 1 tr. ř. vydán policejnímu orgánu (č. l. 53 spisu).
23. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obhajoba obviněného, že nůž z batohu nevytahoval, byla zcela vyvrácena jak svědeckými výpověďmi poškozených, tak dalšími ve věci provedenými důkazy. Nebyl proto naplněn důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, že by ve věci bylo možné shledat, že uvedená rozhodná skutková okolnost mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nemohla obstát, protože by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť takové skutečnosti prokázány nebyly, naopak bylo zjištěno, že uvedená rozhodná skutková zjištění soudy na základě provedeného dokazování správně po vyhodnocení všech okolností zjistily. Postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. Dostatečným způsobem odůvodnily, proč uvěřily verzi událostí poškozených, a z jakých důvodů obviněným tvrzené skutečnosti neshledaly pravdivými. Nejedná se přitom o známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací, protože poškozenými uváděné skutečnosti byly konfrontovány s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak s pořízenými fotografiemi a videozáznamem. Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých poškozenými, braly na zřetel a do celkového posouzení jejich věrohodnosti je promítly. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněného o nesouladu ve výpovědích obviněného a poškozených za důvodné, protože zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16].
24. Lze jen připomenout, že se nejedná o „zjevné“ tzn. extrémní rozpory při realizaci důkazního procesu, protože nejde o racionálně neobhajitelný úsudek soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, protože hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu). Nejde ani o případ, kdy by učiněná skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahovou spojitost s důkazy, nebo by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nejedná se ani o opak toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Naopak hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/2020). Obhajoba obviněného byla dostatečně vyvrácena, postupem, který nesvědčí o žádných nedostatcích.
25. Ve věci nebylo možné dojít ani k závěru o naplnění třetí alternativy důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, že by ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Za takový důkaz obviněný považoval výslech neztotožněné osoby pohybující se podle videozáznamu na místě, kde k činu došlo. Lze připustit, že osoba, která by mohla být přímým svědkem posuzované události, je podstatným důkazem. V této věci však nešlo o procesní vadu, jíž se obviněný domáhá, protože z řízení, které vydání přezkoumávaných rozhodnutí předcházelo, vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se dostupnými prostředky snažily totožnost tohoto muže zjistit (srov. bod 16. rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. usnesení odvolacího soudu), a to na podkladě dostupných informací, které se k jeho osobě mohly vztahovat, avšak předmětné úsilí nevedlo k žádné identifikace konkrétní osoby (srov. komunikaci na č. l. 97 až 99 spisu). K uvedenému je vhodné doplnit, že se za této situace nejednalo o tzv. důkazní nouzi, neboť z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je patrné, že i v případě nezjištění totožnosti svědka z videozáznamu existoval dostatek podkladů pro závěr o vině obviněného. Nelze proto uvedenou skutečnost označit za vadu, která by předmětný dovolací důvod zakládala, resp., že by došlo v činnosti a postupu soudu k takové vadě, která by měla za následek vadné zjištění skutkového stavu.
26. S ohledem na shora uvedené mohl Nejvyšší soud pouze konstatovat, že zjišťování skutkového stavu věci netrpí nedostatky, jichž se obviněný domáhal, a proto v dovoláním napadených rozhodnutích je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a provedly dokazování v potřebném rozsahu, aniž by jakoukoli podstatnou skutečnost opomněly.
27. Při správnosti učiněných skutkových závěrů bylo možné na jejich základě odvozovat i závěry o vhodnosti užité právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní.
28. Se zřetelem na námitky obviněného, jenž toto právní posouzení plně odmítal s poukazem na nevýznamnost jeho kolizního jednání, je třeba uvést, že objektem tohoto přečinu je svoboda rozhodování člověka, a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat [srov. rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr.].
29. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.). Intenzita použité pohrůžky není významná pro naplnění tohoto znaku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), jelikož stačí, že pachatel vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (k tomu přiměřeně srov. i rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
30. Nutit jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného. Donucení násilím je fyzické ( vis absoluta ), pohrůžkou násilí pak psychické ( vis compulsiva ) působení na tělesnou integritu či rozhodování člověka a jeho účel spočívá ve snaze obviněného překonat nevoli u poškozeného tak, aby se podrobil jeho (cizí) vůli a dosáhnout toho, aby jednal způsobem, jaký si obviněný žádá. U poškozeného je účinkem donucení podrobení se proti své vůli vyjádřeným požadavkům. U donucení násilím je nutná bezprostřednost či časová návaznost na jednání obviněného, aby bylo zřejmé, že chování poškozeného bylo účinkem tohoto donucení. Donucení jako samostatný zákonný znak předmětné skutkové podstaty vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen (srov. též rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.). Tyto dva znaky objektivní stránky musejí být v časové souvislosti, protože se vzájemně podmiňují a navazují na sebe.
31. Ve zkoumané věci obviněný brojil proti tomu, že na vůli poškozených působil jakýmikoli způsobem, což bylo vyvráceno výsledky provedeného dokazování, a je proto nutné vycházet z toho, že poté, co byl obviněný vyzván k předložení dokladu totožnosti, si sundal batoh ze zad, položil jej na zem a vytáhl z něho beze slova demonstrativně nůž se zubatou čepelí o délce 34 cm, s rukojetí růžové barvy o délce 14 cm, který svíral v ruce, prohlížel si jej a různě s ním manipuloval ve svých rukách a přes jeho čepel projížděl prsty. Tuto manipulaci je třeba posuzovat v souladu se všemi dalšími zjištěným skutečnostmi. Především s tím, že poškození od něj vyžadovali doklad totožnosti, aby mohli dokončit řízení o jízdě bez jízdenky. Obviněný takto jednal v návaznosti na to, že byl nucen přerušit jízdu, a bylo mu zřejmé, že bude povinen uhradit pokutu za tzv. černou jízdu, když na její úhradu peníze neměl (jak sám i ve výpovědi přiznal) a nechtěl, aby došlo k tomu, že bude pokutován. Právě v návaznosti na tyto skutečnosti nůž z batohu vyndal. Když jej ukládal, po předmětné manipulaci s ním, poškozeným opakovaně sděloval, aby ho nechali být, jakož i to, ať přejdou na druhou stranu ulice a z místa začal odcházet.
32. Chování obviněného, které následovalo, spočívalo v tom, že určoval, co mají poškození učinit, což vedlo k reakci poškozeného M. G., aby jim neříkal, kam mají jít, na základě které se obviněný k poškozeným vrátil a pronesl výhrůžku směrem k M. K., že „když bude chtít, tak mu useknu hlavu“. Jednalo se o slovní výhrůžku násilím, která následovala po demonstrativním ukazování velkého nože a pohrávání si s ním. Obě tyto okolnosti měly působit na vůli poškozených ve snaze je donutit, aby jej nechali být, nedokončili kontrolu jeho jízdních dokladů a odešli.
33. Ze sledu těchto událostí je zřejmé, že jednání dovolatele bylo působením na vůli poškozených, tedy nucením k tomu, aby něco konali či opomenuli, resp. jednali tak, jak se obviněný dožadoval (aby ho nechali být a odešli). Nutil je pohrůžkou násilím, slovně vyjádřenou ve smyslu znaku §175 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom není nezbytné, aby přímo ze slovního projevu obviněného vyplývalo to, proti komu a z jakých důvodů je pohrůžka vykonána, protože pro uvedený závěr postačí situační souvislosti, z nichž uvedené skutečnosti přímo vyplývají.
34. Popsaným činem obviněný spáchal uvedený zločin i v jeho kvalifikované podobě ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jenž je naplněn, spáchal-li pachatel čin v odstavci 1 se zbraní. V daném případě byl zbraní nůž (§118 tr. zákoníku), neboť jím je možné učinit útok proti tělu důraznějším. Jestliže jej obviněný použil v situaci, kdy jednal s vědomím, že jej ukazuje proto, aby jeho prostřednictvím působil na vůli poškozených, sloužil mu k tomu, aby dosáhl svého cíle, tedy aby poškozené zastrašil a vyjádřil, že jim ublíží, i vzhledem k vyjádřené slovní pohrůžce, nesplní-li to, k čemu je nutí (srov. R 25/1983-II.). Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku také tehdy, použije-li pachatel zbraň, kterou má u sebe např. ukrytou pod oděvem, v průběhu fyzického napadání poškozeného a vyhrožování použitím dalšího násilí, aby ho tak donutil konat podle požadavků pachatele, přičemž postačí, jestliže poškozenému pouze ukáže tuto střelnou zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli a ke zdůraznění pronášených výhrůžek, aniž je třeba, aby pachatel na poškozeného např. namířil střelnou zbraní, popřípadě výslovně vyhrožoval jejím použitím. Tento způsob jednání pachatele je užitím zbraně ve smyslu ustanovení §118 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 53/2007 Sb. rozh. tr.).
35. Obviněný naplnil uvedený kvalifikační znak, jenž mu je kladen za vinu, protože vytáhl nůž z batohu, demonstrativně ho poškozeným ukazoval a pohrával si s ním před jejich zraky a následně, i když už byl nůž uklizen, ale poškození o něm stále věděli a ho měl u sebe, pronesl verbální výhružku slovy: „Hele já ti říkám, že když budu chtít, tak ti useknu hlavu. Obviněný popsaným způsobem poškozeným ukazoval, že má zbraň, což představovalo nonverbální, ale fakticky vyjádřenou pohrůžku, jíž naznačoval, že je ozbrojen, a to za tím účelem, aby svá následně vyjádřena slova učinil důraznějšími pro to, aby nebyl poškozenými následován, případně aby od něj nadále nevyžadovali doklady.
36. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný naplnil znaky objektivní stránky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pochyby nelze mít ani o subjektivním vztahu obviněného k vzniklému následku, neboť zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Okolnosti subjektivního charakteru byly v této věci soudy dovozovány nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah odvolatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Z uvedených důvodů soudy nepochybily, jestliže došly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
37. Nebylo z uvedených důvodů možné přisvědčit výhradám obviněného, že nenaplnil znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože soudy se dostatečně zabývaly všemi skutečnostmi vztahujícími se k těmto právním závěrům a v potřebné, byť stručné míře je v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily.
38. Při těchto závěrech je třeba poukázat na to, že z hlediska zásady ulitma ratio , resp. principu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Základní funkcí trestního práva je právě ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 307/2020).
39. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
40. Povaha trestného jednání, pro něž byl obviněný v této věci odsouzen, svědčí o tom, že jde o trestné jednání, které v rámci dané právní kvalifikace vykazuje potřebnou společenskou závažnost obvyklou pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tuto závažnost je třeba spatřovat ve způsobu provedení jednání, tom, že se obviněný nezdráhal použít zbraň a dokonce verbální výhružky usmrcením. Čin obviněný spáchal vůči dvěma osobám, jež plnily své pracovní povinnosti revizorů a kontrolovaly jeho jízdní doklady, přičemž si uvědomoval, že nemá na zaplacení případné pokuty, a proto se nezdráhal uchýlit k pohrůžkám násilí, aby se jí vyhnul. Patrný je i negativní dopad tohoto trestného činu na poškozené. Není pochyb o tom, že se obviněný dopustil činu, na který nepostačí jiné právní normy, než trestněprávní, a to zejména pro jeho agresivitu, byť ta byla vyjádřena pouze ve verbální rovině, avšak podpořena o skutečnost, že obviněný měl u sebe poměrně velkou zbraň, kterou se nezdráhal před poškozenými demonstrovat, což bylo účinným působením na psychiku poškozených. Nadto se dovolatel svého jednání dopustil pouze kvůli tomu, že se nechtěl předložit své doklady, a podrobit se sankci za nedovolenou jízdu bez jízdenky. Všechny tyto skutečnosti svědčí o celkové závažnosti činu obviněného, a proto je trestněprávní postih obviněného zcela namístě.
41. K námitce obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba uvést, kromě toho, co již v obecné rovině bylo zmíněno výše, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu je výjimečně možný jen tenkrát, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Soudy musí též hodnotit vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Těmto požadavkům soudy dostály, poněvadž obviněnému uložily trest odpovídající všem zákonným kritériím.
42. Pro úplnost je vhodné zmínit, že soud prvního stupně v dostatečné míře zvažoval skutečnosti významné podle §38 až 42 tr. zákoníku, neboť zkoumal podmínky rozhodné pro ukládání trestů s potřebnou pečlivostí a na základě jemu dostupných skutkových zjištění plynoucích z obsahu spisového materiálu. Nalézací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž vycházel z hledisek, která hodnotil a řádně popsal v odůvodnění svého rozsudku. Při posuzování výměry trestu bral do úvahy všechny okolnosti, jež k nyní přezkoumávané věci vyplynuly z provedeného dokazování a byly relevantními pro stanovení délky trestu odnětí svobody, přičemž dále přihlédl zejména k trestní minulosti obviněného, neboť ten je podle opisu z rejstříku trestů speciálním recidivistou násilných jednání (vydírání, krádeže, ohrožení pod vlivem návykové látky, znásilnění, nebezpečné vyhrožování s nožem, vydírání, atd.), tomu, že u hlavního líčení postrádal sebereflexi a neprojevoval lítost a má též záznamy v oblasti přestupků za spáchání drobných krádeží. Negativně soud hodnotil i násilnou povahu obviněného, o níž svědčí to, že byl během výkonu trestu odnětí svobody přeřazen z věznice s ostrahou do oddělení se zvýšenou ostrahou, byl zapsán do seznamu útěkářů vězeňské služby poté, co se pokusil napadnout ostrahu věznice, a že eskortní oddíl požádal o ponechání donucovacích prostředků i během hlavního líčení (srov. bod 23. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na tyto skutečnosti neshledal v postupech soudů při vyměřování trestu žádný exces. Obviněnému hrozil trest podle §175 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře dvou až osmi let, a proto, pokud mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši třiceti měsíců, tedy mírně nad spodní hranicí sazby, jedná se o sankci zcela přiměřenou a proporcionální.
43. Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek pro ukládání trestních sankcí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
VII. Závěr
44. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a naopak bylo po všech stránkách objasněno, že obviněný naplnil znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, proti čemuž v podaném dovolání brojil. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu