ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1121.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1121/2023-3424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 345/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 64/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 64/2022, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pomocí k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 345/2023, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že
1/ dne 14. 1. 2021 okolo 13:40 hod. v Praze XY, XY, kam se společně pravomocně odsouzený T. J., nar. XY, a pravomocně odsouzená L. H., nar. XY, dostavili na pobočku České spořitelny, a. s., kde odsouzený T. J. k prokázání své totožnosti předložil padělaný OP č. XY na jméno XY, který si dosud nezjištěným způsobem obstaral, a u bankovního účtu č. XY majitele XY požádal, po zanesení změny údajů u bankovního účtu v systému banky k občanskému průkazu, o zřízení dispozičního oprávnění a internetbankingu pro odsouzenou L. H., která se vydávala za J. CH., jejímž odcizeným občanským průkazem č. XY prokázala svou totožnost, přičemž téhož dne okolo 14:50 hod. se společně dostavili na pobočku ČS, a. s., v Praze XY, XY, kde pravomocně odsouzená L. H. dle pokynů pravomocně odsouzeného T. J. k prokázání své totožnosti předložila občanský průkaz na jméno J. CH. a jakožto disponentka k účtu č. XY majitele P. V. požádala o výběr částky 400 000 Kč z účtu, kdy částka jí oproti výdajovému dokladu, který podepsala jménem CH., byla vydána, a bezprostředně poté v době od 14:45 hod. do 16:08 hod. na nezjištěném místě prostřednictvím internetového bankovnictví společně zadali pod jménem disponentky J. CH. dva převodní příkazy z účtu č. XY majitele P. V., každý na částku 100 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč, na účet č. XY majitelky N. Ü., kterou pod záminkou problému s výběrem hotovosti z vlastního účtu odsouzený T. J. požádal o zaslání částky na její účet, čemuž vyhověla a poté obě částky odsouzenému T. J. předala, čímž České spořitelně, a. s., způsobili škodu ve výši 600 000 Kč,
2/ dne 14. 1. 2021 okolo 15:35 hod. v Praze XY, XY, se pravomocně odsouzený T. J., nar. XY, a pravomocně odsouzená L. H., nar. XY, společně dostavili na pobočku České spořitelny, a. s., kde odsouzený T. J. k prokázání své totožnosti předložil padělaný občanský průkaz č. XY na jméno P. V., který si dosud nezjištěným způsobem obstaral, a odsouzená L. H. k prokázání své totožnosti předložila odcizený doklad totožnosti J. CH., za niž se vydávala, a který za tím účelem obdržela od odsouzeného T. J., a dle jeho pokynů požadovala jakožto disponentka k účtu výběr částky 300 000 Kč z účtu č. XY majitele P. V., avšak poté, co podepsala výdajový pokladní doklad jménem CH., výběr nebyl pro nezodpovězení kontrolních otázek k bankovnímu účtu realizován, čímž České spořitelně, a. s., mohli způsobit škodu ve výši 300 000 Kč,
přičemž obviněný J. H. v blíže nezjištěné době před datem 14. 1. 2021 v Praze XY, XY, za přislíbenou finanční provizi z bytu své přítelkyně K. C., bez jejího vědomí, z neuzamčeného pokoje, kde měla uloženy účetní doklady, odnesl účetní doklady a listiny osoby P. V., kterému K. C. pomáhala s účetnictvím, a takto získané podklady za účelem pořízení jejich kopie ve své truhlářské dílně na adrese XY, Praha XY, je předal pravomocně odsouzenému T. J., nar. XY, který poté, co kopie pořídil, podklady vrátil obviněnému J. H. a tento je opět uložil na původní místo, přičemž vše činil s vědomím, že tyto doklady budou použity k neoprávněným výběrům z účtu P. V.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 345/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Obviněný konkrétně vytkl, že provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že naplnil skutkovou podstatu pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Právní závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadené rozhodnutí je pak v důsledku vad dokazování (opomenuté důkazy) nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že skutky nespáchal. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1975/08) poukázal na princip presumpce neviny i pravidlo in dubio pro reo a konstatoval, že soudy v jeho případě vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a nesprávně se vypořádaly s provedenými důkazy. Za nejzásadnější pochybení považoval, že soudy zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně H. P., která mohla svou výpovědí potvrdit, že spoluobviněný T. J. zneužíval důvěry třetích osob, a to i svých známých, za účelem získání jejich dokladů či jiných údajů, aby tyto mohl následně použít k trestné činnosti. Dalším opomenutým důkazem byl návrh na provedení důkazu trestním oznámením obviněného proti spoluobviněnému T. J. pro podezření ze spáchání trestného činu „vyhrožování“, který učinil v podání ze dne 17. 2. 2023 adresovaném soudu prvního stupně, a spisem vedeným o prověřování této věci. Soudy se s uvedeným návrhem nijak nevypořádaly, jde tedy o zásadní zásah do práva obviněného na spravedlivý proces a činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 6 Tdo 761/2018). Tento trestní spis měl být podstatným pro prokázání nedůvěryhodnosti spoluobviněného T. J. a jeho působení na další osoby, které ovlivňoval, jak mají v této trestní věci proti obviněnému vypovídat. Pochybení shledal také v tom, že podle jeho názoru soudy hodnotily pouze důkazy v jeho neprospěch. Namítl dále i nevěrohodnost výpovědi spoluobviněných L. B. a J. P.
6. Nad rámec uvedeného obviněný podotkl, že mu bylo kladeno za vinu, že se měl pod bodem 7 a 8 obžaloby dopustit jednání společně se spoluobviněnými T. J. a L. H., proto mu není jasné, proč soud prvního stupně vyslechl k těmto skutkům spoluobviněnou L. B., která s nimi neměla nic společného, její výpověď je navíc plná rozporů, a naopak nevyslechl k nim spoluobviněnou L. H. S touto námitkou se pak odvolací soud nikterak nevypořádal.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 345/2023, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadené rozhodnutí (návrh na další procesní postup neučinil).
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že námitky dovolatele sice formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou, postrádají však opodstatnění. Zdůraznil, že dovolání je doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, soudy se s ní proto v převážné míře již vypořádaly. Ke skutkovým námitkám dovolatele uvedl, že těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, přičemž v dané věci je evidentní, že soud prvního stupně postupoval důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Připomněl, že dovolatel je usvědčován primárně výpověďmi spoluobviněných T. J., L. B. a J. P., kteří všichni shodně potvrdili, že údaje o poškozeném P. V. byly získány právě od dovolatele, jehož bývalá přítelkyně pro něj zpracovávala účetnictví, přičemž účetní doklady měla volně uložené v bytě. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by si spoluobvinění, notabene vypovídající k vlastní tíži, dané tvrzení vymysleli. Pravdivost jejich výpovědí je navíc v jednotlivostech potvrzována i dalšími důkazy. Závěr soudu prvního stupně je tak podle státního zástupce ve vztahu k souzenému jednání zcela udržitelný, neboť na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Dovolateli tak v názoru, že ve věci existují extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, nepřisvědčil.
9. Pokud jde o namítané opomenuté důkazy, státní zástupce poznamenal, že návrhy obviněného nedisponují potřebnou vypovídací potencí. Konstatoval, že obviněný při závěrečném hlavním líčení navrhl provést jediný důkaz, a to výslech svědkyně H. P., s nímž se soud prvního stupně řádně vypořádal a po právu ho zamítl pro nadbytečnost. K návrhu na provedení trestního oznámení na T. J., souvisejícího policejního spisu a úředního záznamu Policie České republiky, v němž upozorňoval obviněný na to, že je ze strany spoluobviněného T. J. vydírán, státní zástupce uvedl, že ačkoliv požadavek na realizaci těchto důkazů byl vysloven v rámci podaného odvolání a ačkoliv se s ním odvolací soud výslovně nikterak nevypořádal, z odůvodnění jeho rozhodnutí je zjevné, že považoval dokazování učiněné soudem prvního stupně za úplné a bezvadné, neshledal tedy důvodu k doplnění dokazování.
10. Dodal, že ačkoliv takovým postupem došlo k formálnímu nedostatku, podle jeho názoru by ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. S ohledem na naprostou absenci vypovídací potence dovolatelem navrhovaných důkazů však takovým nedostatkem důkazní řízení zatíženo není, nemohlo tak dojít ani k jím vytýkanému porušení práva na spravedlivý proces. K poznámce dovolatele o nutnosti aplikace pravidla in dubio pro reo uvedl, že podmínky pro jeho uplatnění nejsou, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. K akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
14. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.
16. K výtkám stran neprovedení obhajobou navrhovaného výslechu svědkyně H. P. a trestního oznámení obviněného proti spoluobviněnému T. J., včetně spisového materiálu ohledně prověřování této věci, dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Obviněný měl za to, že důkazní návrh na výslech svědkyně H. P. byl opomenutý, když jej soud neprovedl, přestože podle jeho mínění byl ve věci podstatný. Nejvyšší soud však konstatuje, že návrh na výslech svědkyně H. P. rozhodně nezůstal opomenut, naopak se k důvodu zamítnutí jeho provedení vyjádřily oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně, bod 12. usnesení odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů se shodly na tom, že ve věci existuje dostatek důkazů, které ve svém souhrnu bez jakýchkoli důvodných pochybností usvědčují obviněného, na čemž by nemohla ničeho změnit výpověď svědkyně, která v celé věci nijak nefigurovala a měla se vyjádřit pouze k tomu, jak v minulosti zneužil v jiné věci odsouzený T. J. jejích dokladů. Výslech svědkyně proto považovaly za nadbytečný. Takové odůvodnění zamítnutí provedení důkazu je zcela v souladu s kritérii pro zamítnutí důkazních návrhů vymezených judikaturou Ústavního soudu (viz výše), proto postupu soudu nižších stupňů nelze v daném ohledu ničeho vytknout.
18. Dovolatel dále za opomenutý považoval návrh na provedení trestního oznámení včetně spisového materiálu Policie České republiky ve věci trestního oznámení obviněného na spoluobviněného T. J., který podle něj zůstal ve věci zcela nevypořádán. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy, mající relevantní vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků příslušného trestného činu. Jak již zdůraznil i státní zástupce ve svém vyjádření, trestní oznámení včetně příslušného spisu Policie České republiky není důkazem s jakoukoliv vypovídací potencí, nejedná se tedy o důkaz jakkoliv podstatný. Podle dovolatele měl tento důkaz opodstatnit nevěrohodnost T. J. Dovolatel však pominul, že hodnocení věrohodnosti je zcela na soudu, který provádí a hodnotí všechny důkazy, a to nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Na závěru o věrohodnosti T. J. nemůže ničeho změnit skutečnost, že obviněný na něj podal trestní oznámení týkající se vydírání jeho osoby ze strany této osoby, pokud za takový čin nebyl pravomocně odsouzen (zásada presumpce neviny). Pokud by tomu tak bylo, pak by ad absurdum mohl obviněný podat trestní oznámení na všechny spoluobviněné či svědky, a ve věci by pak nezůstalo žádných věrohodných osob. Nad rámec uvedeného lze k předmětné námitce dovolatele poznamenat, že ačkoliv tento důkazní návrh skutečně byl součástí podání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 17. 2. 2023 (č. l. 3299), v závěrečném hlavním líčení konaném dne 29. 3. 2023 obhájkyně obviněného (obviněný se tohoto hlavního líčení nezúčastnil, přestože o termínu konání byl včas vyrozuměn) k výslovnému dotazu předsedkyně senátu uvedla, že obhajoba žádné návrhy na doplnění dokazování nemá, trvá pouze na výslechu svědkyně P. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 3339–3341). Za daných okolností nelze předmětný důkazní návrh považovat za nevypořádaný či opomenutý, když z vyjádření obhajoby vyplynulo, že na tomto návrhu netrvají, soudy proto neměly povinnost se s tímto návrhem jakkoliv vypořádávat. Obviněný tento důkaz nenavrhl k provedení ani v rámci odvolacího řízení (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 24. 8. 2023 na č. l. 3376–3377). V rámci svého odvolání (respektive jeho doplnění na č. l. 3354–3356) toliko upozornil na skutečnost, že tento důkaz byl soudem prvního stupně opomenut. Vzhledem k tomu, že tento důkaz ze strany soudu prvního stupně opomenut nebyl, jak již bylo Nejvyšším soudem konstatováno, a v rámci odvolacího řízení nebyl k provedení výslovně navržen, nelze ani odvolacímu soudu vytknout nevypořádání se s tímto důkazním návrhem. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je pak zjevné, že tento považoval dokazování provedené nalézacím soudem za úplné a správné, a je tak evidentní, že i v případě navržení předmětného důkazu by byl tento zcela jistě zamítnut. Postupem soudů nižších stupňů tak nedošlo ani k opomenutí důkazů, ani k porušení práva na spravedlivý proces.
19. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 4–5, body 10.,11. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6, bod 12. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům beze zbytku odpovídá.
20. Dovolatel konkrétně vytkl, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Podstatou dovolatelových námitek bylo, že skutková zjištění vycházejí mj. z nevěrohodných výpovědí spoluobviněných T. J., L. B. a J. P. Závěrem také podotkl, že mu není jasné, proč byla k jeho jednání vyslechnuta spoluobviněná L. B., a naopak spoluobviněná L. H., která se měla jednání dopustit s ním, vyslechnuta nebyla. Dále namítal, že soudy hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch a že skutek nebyl prokázán bez důvodných pochybností. Lze shrnout, že obviněný neuvedl jediné konkrétní skutkové zjištění, které by mělo být v rozporu s nějakým konkrétním důkazem; v takovém případě se pak nemůže jednat o zjevný (ani dovolatelem namítaný extrémní) rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Námitky dovolatele zaměřené proti věrohodnosti spoluobviněných se tak nacházejí mimo uplatněný dovolací důvod. Pouze ve stručnosti lze proto poznamenat, že vina obviněného byla jednoznačně prokázána, a to zejména na základě výpovědí spoluobviněných T. J., L. B. a J. P. Tyto výpovědi spolu korespondovaly a logicky na sebe ve svém souhrnu navazovaly. Soudy nižších stupňů je shledaly věrohodnými. Otázkou věrohodnosti se navíc k námitce obviněného podrobně zabýval soud prvního stupně pod bodem 11. odůvodnění svého rozhodnutí. Tento soud zvážil možnost, že by byly výpovědi spoluobviněných koordinovány T. J., jak namítal obviněný, tuto však vyloučil, neboť komunikace mezi spoluobviněnými byla po jejich zadržení omezena, nadto samotní spoluobvinění popřeli, že by na ně měl být vyvíjen nátlak ohledně způsobu jejich výpovědi. Zdůraznil též, že jejich výpovědi korespondují i s dalšími zjištěnými okolnostmi.
21. Ani podle Nejvyššího soudu nic nenasvědčuje tomu, že by měli obvinění, kteří prohlásili svou vinu ve vztahu ke všem projednávaným skutkům, jichž se měli dopustit, vypovídat nepravdu. Není jasné, z jakého důvodu by měly být výpovědi těchto osob nevěrohodné; sám dovolatel konstatoval rozpory ve výpovědích spoluobviněných, aniž by je však konkretizoval. Všichni výše uvedení spoluobvinění vypověděli, že údaje o P. V. získali od obviněného J. H., spoluobviněné L. B. i J. P. uvedly, že účetnictví a doklady P. V. měl mít obviněný od své přítelkyně, která pro pana P. V. dělala účetnictví. Tyto výpovědi jsou podpořeny i výpovědí bývalé přítelkyně obviněného K. C., která potvrdila, že zpracovávala účetnictví pro P. V., jehož dokumenty a účetní doklady měla uschovány volně ve svém bytě, k němuž měl přístup i obviněný. Právě tyto doklady byly zneužity. Ve shodě s nimi vyzněla i výpověď svědka J. T., který slyšel obviněného J. H., jak se „handrkuje“ ohledně peněz s T. J., a také slyšel jeho obavy z „provalení“. Z uvedeného je zjevné, že všechny provedené důkazy a z nich učiněná skutková zjištění do sebe zapadají a nelze učinit jiný závěr, než že se obviněný jednání mu kladeného za vinu dopustil. Závěrem lze rovněž k poznámce dovolatele podotknout, že ničeho zvláštního nelze shledat ani na tom, že byla spoluobviněná L. B. vyslechnuta ke skutku, jehož se neměla dopustit. Trestní řád nijak neomezuje, kdo může být ve věci svědkem a k jakým skutkům se může vyjadřovat. Postup soudu prvního stupně nutno naopak považovat za správný a důsledný, pokud spoluobviněnou, která měla informace i ke skutkům, jichž se dopustit neměla, vytěžil k takovým skutkům, případně k jiným okolnostem, které jednání obviněného dokreslují.
22. Dovolateli je nutno přisvědčit, že spoluobviněná L. H. nebyla v rámci hlavního líčení ke skutkům, jichž se měla dopustit společně s dovolatelem, vyslechnuta. V tomto ohledu je nutno upozornit, že věc obviněné L. H. byla podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání v hlavním líčení konaném dne 26. 1. 2023 (viz protokol na č. l. 3281–3286), její výslech v postavení svědkyně obviněný ani žádný jiný účastník řízení nenavrhoval a soud jej evidentně neshledal podstatným s ohledem na dostatek ve věci zajištěných a provedených důkazů (L. H. navíc v procesním postavení obviněné prohlásila svou vinu a potvrdila skutková zjištění uvedená v obžalobě). Ani v uvedeném postupu tak nelze shledat žádné zásadní pochybení, které by mohlo mít vliv na zajištění spravedlivého procesu.
23. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Pokud dovolatel vytkl, že provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že naplnil skutkovou podstatu pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž právní závěry jsou podle dovolatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, pak je nutno zdůraznit, že takové námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze. Námitky proti právní kvalifikaci jednání by bylo možno uplatnit toliko pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Dovolatel však nejenže tento dovolací důvod neuplatnil, ve svém podání nespecifikoval ani žádný konkrétní nedostatek, v němž by měla být spatřována absence jakéhokoliv znaku skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a ve skutečnosti své dovolání založil toliko na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů.
25. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu