ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.38.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 38/2024-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného D. N. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2023, č. j. 4 To 349/2023-285, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 14/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 7 T 14/2023-259, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 7 T 14/2023-259, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 9. 2023, č. j. 4 To 349/2023-285, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem podaného dovolání zopakoval dosavadní průběh trestního řízení (viz body 1-6 dovolání). Podle mínění dovolatele se odvolací soud především nesprávně vypořádal s jeho námitkou, že z provedeného dokazování byly nalézacím soudem dovozeny nesprávné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem, resp. provedenými důkazy. V této souvislosti předložil vlastní skutkovou verzi předmětného incidentu, vyplývající podle jeho přesvědčení z kamerového záznamu, který soudy nedostatečně a nesprávně hodnotily, a proto také soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že jeho výpovědi a verzi skutkového děje neuvěřil a odvolací soud se k věrohodnosti či nevěrohodnosti jeho výpovědi nevyjádřil. Podle dovolatele soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že se dopustil úmyslného trestného činu, přestože on neměl povědomí o tom, že za jeho vozidlem zaparkoval vozidlo další z poškozených, a to J. B., který jej taktéž napadl, přičemž jeho napadení se seběhlo velice rychle, v době, kdy mu bylo bráněno v odjezdu, kdy byl opakovaně a hrubě fyzicky napadán. Poukazuje rovněž na to, že vlastník poškozeného vozidla J. B. vozidlo zastavil v rozporu s §25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů a tím přispěl k předmětné dopravní nehodě. Obviněný tak podle svých slov nemohl pro absenci úmyslu naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ani skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť s ohledem na průběh incidentu neměl čas a prostor sledovat, kde, kdo stojí. V této souvislosti zdůraznil, že po boku vozidla stáli J. a P. B., kteří jej napadali, přičemž do zrcátek se nedíval, neboť byl v takovém psychickém rozpoložení, že mu nešlo o nic jiného než se z daného místa vzdálit. Podle dovolatele měl být skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, posuzován v kontextu předcházejícího skutku spáchaného P. a J. B., kteří za něj byli již pravomocně odsouzeni, což podporuje jeho obhajobu, že nejednal v normálním stavu mysli. Předmětné jednání tak mělo být podle názoru obviněného hodnoceno maximálně jako nevědomá nedbalost. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2023, č. j. 4 To 349/2023-285, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 7 T 14/2023-259, zrušil a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný v dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně vytýká existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, avšak žádné konkrétní námitky v tomto ohledu nevznáší, pouze předkládá vlastní skutkovou verzi, podle níž jednal v panice a ve stresu, když jeho jediným cílem bylo co nejrychleji z místa uniknout a přítomnost dalších osob v dráze jeho couvajícího vozidla, ani tam zaparkované vozidlo, v podstatě nevnímal. Podle státního zástupce dovolatel předkládá vlastní hodnocení obsahu kamerového záznamu o průběhu incidentu, přičemž na základě tohoto hodnocení zpochybňuje skutkové zjištění o možnosti vzniku tělesného poškození odpovídající ublížení na zdraví u dotčených poškozených. Obviněný se tak podle jeho názoru domáhá toho, aby provedené důkazy (zejména kamerový záznam) byly hodnoceny jiným způsobem. Dále uvedl, že polemika dovolatele ve vztahu ke zranění D. B. nebo J. B. se netýká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť v tzv. skutkové větě není dovolateli přičítáno, že by některému z příslušníků rodiny B. skutečně způsobil nějaké tělesné poškození. Ve vztahu k námitkám, které se týkají absence úmyslného zavinění konstatoval, že tyto nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z jeho vlastní skutkové verze, přičemž takové námitky jsou primárně skutkového charakteru, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňující. Stejně tak za irelevantní považuje námitky týkající se údajného porušení §25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., neboť ty by mohly mít význam v případě, že by dovolateli bylo přičítáno nedbalostní zavinění kolize vozidel, přičemž tyto nejsou způsobilé zpochybnit závěr o tom, že dovolatel do zaparkovaného vozidla záměrně najel. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných .
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující pro řízení o dovolání je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z velmi podrobných odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a na základě provedených důkazů a jejich hodnocení (převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku a listinných důkazů) dospěly k závěru o vině obviněného. Nejvyšší soud musí současně konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci řádného opravného řízení odvolací soud, který přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně zcela důvodně konstatoval, že soud prvního stupně „ provedl veškeré důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nutném pro rozhodnutí dle §2 odst. 5 tr. řádu “ (bod 6 usnesení odvolacího soudu), což mu umožnilo postupovat podle §256 tr. ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále uvést, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na zásadní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně; dále na skutečnost, že jednal v panice, strachu a zmatku vyvolaném jednáním B.; že J. B. se dopustil přestupku, když zaparkoval vozidlo za vozidlem obviněného; že nešlo o úmyslné jednání aj. ), přičemž je nutno dále zmínit, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (např. v bodě 26 reagoval soud prvního stupně na námitku nesprávného parkování J. B.; v bodech 12, 13 usnesení soud druhého stupně na situaci v předmětné ulici; na návrh na doplnění dokazování bylo reagováno v bodě 12 rozsudku; v bodě 15 rozsudku na způsob jízdy obviněného, resp. v bodech 11, 12 usnesení; v bodech 17, 18 rozsudku, resp. 16 usnesení na otázku subjektivní stránky trestného činu atd.), tudíž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech, se kterými se ztotožňuje, cokoliv měnit.
15. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Ve shodě se státním zástupcem musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že obviněný v rámci uplatněných námitek spadajících pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl, v čem by měl zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním spočívat. Z dovolací argumentace je pouze zřejmé, že v rámci svých námitek dovolatel předkládá toliko vlastní verzi skutkového děje, nesouhlasí s hodnotícími závěry soudů nižších stupňů a ve své podstatě po Nejvyšším soudu požaduje, aby přezkoumal celá skutková zjištění a oproti soudu prvního i druhého stupně hodnotil důkazy odlišně, tedy v jeho prospěch, což je však mimo jeho (myšleno Nejvyššího soudu) přezkumnou kompetenci v rámci dovolacího řízení (viz. výše). Ve vztahu k posuzované věci je nutno uvést, že za klíčový důkaz byl považován kamerový záznam pořízený z kamery umístěné na protějším domě v ulici Polní, který zachytil celý předmětný incident. Tento záznam byl soudy obou stupňů pečlivě vyhodnocen a se závěry ohledně tohoto záznamu učiněnými soudu nižších stupňů, se Nejvyšší soud (po jeho shlédnutí) ztotožňuje. Kamerový záznam totiž jednoznačně potvrzuje skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně.
18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné s jistou mírou tolerance podřadit námitku spočívající v nenaplnění subjektivní stránky (úmyslu) předmětných trestných činů. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
19. Oba soudy nižších stupňů shodně dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (§15 písm. b) tr. zákoníku – viz bod 16 usnesení odvolacího soudu). Podle jejich závěru byl dovolatel srozuměn s tím, že při prudkém neočekávaném couvání může svým autem ohrozit na životě a zdraví zde stojící osoby (členy rodiny B.) i poškodit za ním stojící vozidlo. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že obviněný popojel o cca 8 m před vozidlo B., které stálo za jeho vozidlem, poté zařadil zpátečku a v podstatě pod tzv. plným plynem narazil do jejich vozidla, které bylo v důsledku tohoto nárazu posunuto cca o 1 až 1,5 m. Tuto skutečnost obviněný v dovolání taktně pomíjí. Stejně tak odvolací soud výstižně zmínil, že z kamerového záznamu je patrné, že všichni B. odskakují z jízdní dráhy couvajícího vozidla řízeného dovolatelem, přičemž pokud by tak neučinili, došlo by k nárazu do jejich těl a vzniku možných zranění (bod 11 usnesení odvolacího soudu), která popsal znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř ve znaleckém posudku a potvrdil při výslechu v rámci hlavního líčení (body 8 a 21 rozsudku soudu prvního stupně). K takto učiněným závěrům nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat s tím, že soudy zvolená právní kvalifikace jednání obviněného je správná.
20. Soudy se rovněž zabývaly námitkou obviněného, že J. B. zastavil své vozidlo v rozporu s §25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Na jejich argumentaci Nejvyšší soud plně odkazuje s tím, že zastavení předmětného vozidla nemělo na trestnou činnost dovolatele jakýkoliv vliv, neboť skutková zjištění potvrzují, že dovolatel se svým vozidlem popojel vpřed, před za ním zaparkované zmíněné vozidlo poškozených a následně do něj couváním úmyslně narazil. Za ním stojící vozidlo poškozených zcela zjevně obviněného v jízdě neomezovalo, neboť trajektorie couvání obviněného, jak vyplynulo z kamerového záznamu (shlédnutého též Nejvyšším soudem), nebyla vedena ve snaze „vycouvat“, ve smyslu podávaném obhajobou, kolem vozidla poškozených, ale směřovala na toto vozidlo poškozených, když pro uvedený závěr mj. svědčí také rychlost couvajícího vozidla obviněného.
21. S ohledem na skutečnost, kterou obviněný zmínil v dovolání, že jednal v panice, strachu a stresu, tedy po něm nebylo možno očekávat jednání, kdy před započetím couvání zkontroluje stav za sebou, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit následující. Obviněný jednoznačně vylučuje své úmyslné jednání, a to i ve vazbě na jednání ve vztahu k §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tudíž je zřejmé, že vylučuje i alternativu jednání podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Avšak i za situace, pokud by tak měl na mysli a pouze neobratně tato kvalifikace nebyla jím zmíněna, je nutno uvést, že toto zákonné ustanovení hovoří o „úmyslném ublížení na zdraví v silném rozrušení a ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. S ohledem na nastalou situaci se Nejvyšší soud i touto otázkou (případnou právní kvalifikací) zabýval a dospěl k závěru, že ani aplikace tohoto ustanovení by nepřicházela úvahu, pokud by byla obhajobou relevantně namítnuta. Bezpochyby lze dát za pravdu obviněnému, že byl napaden členy rodiny B. a pod jejich přesilou se snažil z místa konfliktu za každou cenu vzdálit. Na druhou stranu nelze přehlížet tu skutečnost, že do této pozice se obviněný vmanipuloval sám, přestože možná veden ušlechtilým úmyslem pomoci bližnímu, musel s ohledem na to, co konfliktu přecházelo, předpokládat, že s rodinou B. lze stěží vyloučit konfliktní situaci. Pro závěr, že půjde o konfliktní situaci, svědčila pak skutečnost, že po předchozí neshodě u domu B. nedlouho nato tito dorazili do domu rodiny F. a tam chtěli situaci řešit (šikanu syna F. synem B.) a byl to právě obviněný, který v tu dobu byt F. opustil a vydal se k domu B. jejich syna opětovně vyhledat. Za takto zjištěného stavu (podrobněji popsaného ve výpovědích obviněného a svědků), kdy obviněný nechtěl být přítomen konverzaci a možná méně vyhrocenému konfliktu řešení mezi uvedenými rodinami (viz bod 2 rozsudku) - byť s ohledem na předchozí i následné jednání členů rodiny B. bylo stěží očekávat poklidné řešení, není zcela zřejmé, proč vyřešení celé záležitosti ohledně šikany, toto neřešil na místě s rodiči a jel v tu dobu vyhledat syna B. Soud druhého stupně na jednání obviněného ve stresové situaci reagoval v bodě 17 svého usnesení a soud prvního stupně pak např. v bodě 13 svého rozsudku. V souvislosti s výše popsanou situací lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí č. 47/2013 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „čin však není spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže sice poškozený pachateli způsobil příkoří (např. ho okradl), ale jediným cílem pachatele bylo následně se poškozenému pomstít“ (viz též bod 18 rozsudku). Jak již bylo shora uvedeno k otázce, za jakých výhledových podmínek a jak rychle obviněný vozidlem couval a zda mohl být přesvědčen, že je v jednosměrné ulici, což ovlivnilo jeho reakci k couvání, se dostatečně a správně vyjádřily již soudy nižších stupňů (viz shora, dále též bod 11, 12, 16 usnesení odvolacího soudu).
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu