ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.44.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 44/2024-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného F. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 267/2023-120, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 5/2023, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 267/2023-120. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněný F. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 4. 2023, č. j. 5 T 5/2023-99, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 (dvanáct) měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na 48 (čtyřicet osm) měsíců.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 267/2023-120, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 4. 2023, č. j. 5 T 5/2023-99, toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi ) měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou a dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 4 (čtyři) roky.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V rámci svých námitek předně zdůraznil, že nebyl o termínu konání veřejného zasedání před odvolacím soudem spraven vyrozuměním ani předvoláním, což by mohli potvrdit i jeho rodiče, neboť v poštovní schránce se žádný doklad o doručení zásilky o konání veřejného zasedání nenacházel. Následně pak byl překvapen, když mu přišel rozsudek odvolacího soudu, kterým mu byl oproti soudu prvního stupně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Uvedeným rozsudkem byl „zaskočen“, neboť předpokládal, že pravomocným se stal rozsudek vydaný soudem prvního stupně, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený, a to vzhledem k tomu, že se sám po jeho vyhlášení vzdal práva odvolání a státní zástupce se k němu nevyjádřil, rovněž tak mu nebylo doručeno ani odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch do výroku o trestu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání ve svém vyjádření uvedla, že toto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť písemné vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručováno na jím uvedenou adresu, a vzhledem k tomu, že v předmětném případě byly splněny podmínky pro fikci doručení, mohl odvolací soud o odvolání obviněného rozhodnout, tudíž námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
III. Důvodnost dovolání
9. Jak již bylo uvedeno k obecné charakteristice (viz shora body 7 a 8), dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce, resp. obhájce požádá o jeho odložení, event. odročení). Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutné vztáhnout na řízení před všemi instancemi, tj. nejen pro hlavní líčení, ale též pro řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (srov. dále též nález ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
10. K námitce obviněného spočívající v tvrzení, že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a veřejného zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Toto je zřejmé i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
11. Otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř., se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná . Zákon stanoví „něco jiného“ např. v §263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v §263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení) . Obecné ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal, a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Jelikož obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 1, 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
12. V předmětné trestní věci bylo zjištěno, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozumíván vz. 14 [Sdělení ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43], což je patrno např. z č. l. 105 – vyrozumívání k veřejnému zasedání na 27. 7. 2023, když uvedené vyrozumění nepřevzal, a vyrozumění o termínu jeho konání mělo být dle sdělení pošty vhozeno do poštovní schránky dne 29. 6. 2023. U veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 27. 7. 2023 bylo mj. konstatováno, že obviněný sice písemnost nepřevzal, ale vzhledem k tomu, že šlo pouze o vyrozumění o konání veřejného zasedání, je dostačující vycházet z fikce doručení, tudíž lhůta byla zachována a veřejné zasedání může proběhnout.
13. V návaznosti na skutečnosti shora uvedené je nutno konstatovat, že obviněný se po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dne 28. 4. 2023 vzdal práva odvolání proti předmětnému rozsudku, neboť byl s výsledkem řízení spokojen – byl mu uložen mj. trest odnětí svobody podmíněně odložený. Státní zástupce přítomný u hlavního líčení se nevyjádřil. Následně byl rozsudek soudu prvního stupně doručen obviněnému i státnímu zástupci. Státní zástupce ve lhůtě stanovené zákonem podal v neprospěch obviněného odvolání, a to pouze proti výroku o trestu, když se dožadoval uložení přísnějšího trestu obviněnému. V této souvislosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že podle §251 odst. 3 tr. ř. měl již soud prvního stupně odvolání státního zástupce doručit obviněnému, což se nestalo a tento nedostatek následně nahrazoval odvolací soud, který podle referátu, který je ve spise založen, doručoval obviněnému odvolání současně s vyrozuměním o konání veřejného zasedání. Vhodným se rovněž jeví uvést, že z celého spisového materiálu vyplývá, že pokud obviněný dříve nepřevzal soudem doručované písemnosti osobně při doručování doručovatelem, vždy si tyto písemnosti vyzvedl během stanovené lhůty na poště, a to vždy na základě dokladu vhozeného poštou do domovní poštovní schránky, což však neučinil v souvislosti s předmětným vyrozuměním o konání veřejného zasedání, ale ani následně při doručování (prvním) rozsudku soudu druhého stupně s tvrzením, že žádný doklad v poštovní schránce nebyl poštovní službou zanechán.
14. Formálně vzato musí Nejvyšší soud přisvědčit soudu druhého stupně, že podmínky pro konání veřejného zasedání byly, a to v souladu se shora uvedenými ustanoveními zákona, dány. Tudíž opětovně formálně vzato, dovolací důvod uplatněný dovolatelem tak, jak je vymezen v zákoně, naplněn nebyl. Na druhou stranu však nemohl Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti zmiňované v rozhodnutích Ústavního soudu a plynoucí z Úmluvy a Listiny (viz shora bod 9), v kontextu se skutečnostmi provázejícími předmětnou trestní věc a jednoznačné stanovisko dovolatele o výsledku řízení, kterým byl „zaskočen“, přehlédnout tzv. námitku „překvapivého rozhodnutí“, jak ji ve své judikatuře zmiňuje Ústavní soud ve vazbě s otázkou práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit, že pokud soud druhého stupně na základě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného do trestu uvažoval o zpřísnění trestu podmíněně odloženého v trest nepodmíněný, bylo bezpochyby vhodné brát v úvahu také skutečnosti shora zmíněné z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti je nutno zmínit nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1312/11, ve kterém uvedl: „Ústavní soud z poměrně rozsáhlé judikatury vztahující se k překvapivým rozhodnutím v usnesení sp. zn. II. ÚS 4809/12 zdůraznil, že postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup… Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech, mj. soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastnící nemohou být s ohledem na průběh dosavadního řízení překvapeni rozhodnutím soudu…“.
15. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu v souvislosti s problematikou zmíněnou v předmětné trestní věci mj. vyplývá důležitý závěr, že není účelem trestního řízení jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i „fair“ proces, neboť existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického státu [např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94]. V souvislosti s tím, že odvolací soud ve své podstatě přehodnotil důkazy, které soud prvního stupně vedly k závěru, že postačuje uložit obviněnému trest odnětí svobody podmíněně odložený, došlo dle mínění Nejvyššího soudu v předmětné trestní věci k porušení zásady přímosti a bezprostřednosti vyjádřených v ustanovení §2 tr. ř. V souvislostí s danou trestní věcí pak zejména naplnění (dodržení) druhé z výše uvedených zásad má zamezit tzv. překvapivosti rozhodnutí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09]. Nejvyšší soud je tak názoru, že v důsledku porušení výše uvedených ustanovení, kdy obviněnému byl bez jeho slyšení, resp. možnosti vyjádřit se k odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch do trestu, šlo o tzv. překvapivé rozhodnutí, v jehož důsledku bylo omezeno obviněného právo efektivní obhajoby k zamýšlenému uložení nepodmíněného trestu odvolacím soudem a možnosti vyjádřit se před odvolacím soudem k ev. možnosti provedení důkazů ve prospěch obviněného a způsobu jejich [pře] hodnocení odvolacím soudem. V předmětné trestní věci lze bezpochyby aplikovat i závěry plynoucí z již zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09, ze kterého mj. vyplývá, že výše uvedené principy vzhledem ke svému dopadu do osobní sféry souzené osoby musí být dodrženy zejména v případech „přeměny“ nalézacím soudem podmíněně odloženého trestu v nepodmíněný trest uložený odvolacím soudem.
16. Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným musel Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 267/2023-120, neboť v postupu odvolacího soudu shledal výše zmíněná pochybení. Současně musel zrušit také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dále poukazuje na znění §265s tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu