ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.57.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 57/2024-1276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného D. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 1 To 52/2023-1137, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2023, č. j. 1 T 4/2022-1056, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb, přičemž denní sazba peněžitého trestu byla stanovena ve výši 1 000 Kč, celkem tedy ve výměře 300 000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to části peněžních prostředků na účtu č. 2001363574/2010, vedeného u Fio banky, a. s., IČ: 61858374, ve výši 464 580 Kč. Týmž rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině spoluobviněného J. K.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný, spoluobviněný a stání zástupce (toliko do výroku o trestu) odvolání. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 1 To 52/2023-1137, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněného, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, se obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a pro jeho výkon se podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest ve výši 350 denních sazeb, přičemž denní sazba peněžitého trestu byla stanovena ve výši 1 600 Kč, celkem tedy ve výměře 560 000 Kč. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 188 988 Kč, vedené na depozitním účtu Policie ČR, č. 6015-27033881/0710, u ČNB, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to části peněžních prostředků na účtu č. 2001363574/2010, vedeného u Fio banky, a. s., IČ: 61858374, ve výši 275 592 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III. rozsudku) a odvolaní spoluobviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto (bod IV. rozsudku). Spoluobviněný J. K. dovolání nepodal.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že státní zástupce své odvolání zaměřil výhradně proti výroku o trestu odnětí svobody a peněžitému trestu, přičemž trest propadnutí věci a trest propadnutí náhradní hodnoty odvoláním napaden nebyl a on, obviněný, svým odvoláním napadl pouze výrok o trestu ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody a trestu propadnutí náhradní hodnoty. S ohledem na uvedenou skutečnost je tak přesvědčen, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius, když mu uložil podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 188 988 Kč, jelikož proti výroku rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se trestu propadnutí věci nesměřovalo žádné odvolání. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a to výhradně ve výroku, kterým byl obviněnému podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o trestu, a proto mohlo být postavení obviněného zhoršeno rozhodnutím odvolacího soudu. Dále uvedla, že odvolací soud uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to finanční částky 188 988 Kč (90 % z částky 209 987 Kč), jakožto přímého výnosu z trestné činnosti, teprve u zbylé části finančních prostředků, do celkově správně stanoveného prospěchu obviněného (rozdíl částky 464 580 Kč a 188 988 Kč) jsou splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve smyslu §71 odst. 1 tr. zákoníku, jakožto ekvivalentu zbylého výnosu z trestné činnosti, který byl podle závěru soudu prvního stupně obviněným spotřebován. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný své dovolání zaměřil výhradně proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22 . 6. 2023, č. j. 1 To 52/2023-1137, kterým mu byl podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 188 988 Kč, vedené na depozitním účtu Policie ČR, č. 6015-27033881/0710, u ČNB, čímž mělo podle dovolatele dojít k porušení zásady reformace in peius. Obviněný danou námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž je toho názoru, že „soud postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius, pokud mu uložil podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 188 988 Kč, byť tento trest obviněnému soudem I. stupně uložen nebyl“.
10. V souvislosti se shora uvedenou argumentací dovolatele, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, v jehož důsledku byl porušen zákaz reformationis in peius, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud jde o odvolací řízení, je zákaz reformace in peius vymezen ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. (jde o procesní, nikoli hmotněprávní ustanovení), podle kterého v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformace in peius jinak řečeno znamená, že z podnětu odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který zhoršuje postavení obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 912/2019).
11. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v jakémkoliv výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení, přičemž takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného . Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020).
12. Obecně vzato je třeba uvedenou otázku posuzovat v kontextu celého výroku o trestu , zejména nastane-li situace, že při uložení dvou nebo více druhů trestu odvolací soud výrok o jednom druhu trestu zpřísní při současném zmírnění nebo úplném zrušení výroku o jiném druhu trestu. V takové situaci je třeba především objektivně zkoumat, zda, v jakém směru a v jaké míře bylo změněno celkové postavení obviněného . Pominout nelze ani to, jak změnu subjektivně vnímá sám obviněný, avšak toto hledisko není možné absolutizovat do té míry, že by odvolací soud měl obviněnému uložit trest na jeho přání, podle jeho výběru apod. Subjektivní vnímání změny výroku o trestu musí mít reálný podklad (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1221/2017).
13. V posuzované trestní věci je nutno uvést, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce, které směřovalo v neprospěch obviněného do výroku o trestu (viz veřejné zasedání bod 13 rozsudku odvolacího soudu) zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněnému podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb, přičemž denní sazba peněžitého trestu byla stanovena ve výši 1 000 Kč, celkem tedy ve výměře 300 000 Kč, rovněž podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to části peněžních prostředků na účtu č. 2001363574/2010, vedeného u Fio banky, a. s., IČ: 61858374, ve výši 464 580 Kč. Následně sám podle §259 odst. 3 tr. ř. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (v této části zůstal trest odnětí svobody a jeho výkon shodný s rozsudkem soudu prvního stupně). Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil dále obviněnému peněžitý trest ve výši 350 denních sazeb, přičemž denní sazba peněžitého trestu byla stanovena ve výši 1 600 Kč, celkem tedy ve výměře 560 000 Kč (zde, v souladu s podaným odvoláním státního zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu, došlo ke zvýšení denní sazby z 1 000 Kč na 1 600 Kč). Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 188 988 Kč vedené na depozitním účtu Policie ČR, č. 6015-27033881/0710, u ČNB, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu rovněž uložil trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to části peněžních prostředků na účtu č. 2001363574/2010, vedeného u Fio banky, a. s., IČ: 61858374, ve výši 275 592 Kč. Změna, tedy vedle zpřísnění peněžitého trestu, spočívala mj. dále v tom, že poté, co odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněnému mj. podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to části peněžních prostředků na účtu č. XY, vedeného u Fio banky, a. s., IČ: 61858374, ve výši 464 580 Kč, nově obviněnému uložil podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 188 988 Kč, vedené na depozitním účtu Policie ČR, č. 6015-27033881/0710, u ČNB a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to části peněžních prostředků vedených na účtu č. XY, vedeného u Fio banky, a. s., IČ: 61858374, ve výši 274 592 Kč, nikoli tedy ve výši 464 580 Kč, jak rozhodl soud prvního stupně, v případě tohoto trestu tedy došlo k jeho výraznému snížení. Nutno podotknout, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že částka 464 580 Kč představuje celkovou částku získanou prodejem drog obviněným (viz bod 30 rozsudku). Soud prvního stupně pak tuto částku specifikoval jako složenou z částky 64 580 Kč, jakožto celkový prospěch z prodeje pervitinu a částky 400 000 Kč, jako celkový prospěch z prodeje marihuany (viz bod 53 jeho rozsudku). Soud prvního stupně na toto své zjištění reagoval konstatováním, že obviněný dosáhl prospěchu nejméně 464 580 Kč (přičemž tyto prostředky nebyly dohledány) a lze tak dovozovat, že obviněný tyto zužitkoval, odstranil nebo jinak zcizil, a tudíž ustanovení §71 odst. 1 tr. zákoníku mu umožňuje uložit propadnutí náhradní hodnoty, až do výše, která odpovídá hodnotě věci, která mohla být prohlášena propadlou podle §70 tr. zákoníku, jíž nepochybně prostředky, jež jsou bezprostředním výnosem trestné činnosti, jsou. Odvolací soud pak v souvislosti se zjištěním (viz bod 53 rozsudku soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že prokazatelně byla u obviněného zajištěna finanční hotovost (při domovní prohlídce) ve výši 209 987 Kč a sám obviněný uvedl, že prostředky, které mu byly zajištěny při domovní prohlídce pocházely z 90% z obchodu s drogami (viz též bod 30 rozsudku odvolacího soudu) a dospěl k závěru, že minimálně z této částky ohledně minimálně k 90%, tj. 188 988 Kč, lze uložit trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a teprve ohledně zbylé částky z celkově správně stanoveného prospěchu obviněného, tj. 464 580 Kč, vzhledem k tomu, že jsou splněny podmínky §71 odst. 1 tr. ř. lze ohledně částky 275 592 Kč rozhodnout o propadnutí náhradní hodnoty jako ekvivalentu zbylého výnosu z trestné činnosti (275 592 + 188 988 = 464 580).
14. Na základě shora uvedených skutečností je nutno konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci tak obviněnému uložil tresty propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty ve výši, odpovídající původně nalézacím soudem uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to tedy v celkové hodnotě 464 580 Kč, jako vypočtenému výnosu z trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohl tedy Nejvyšší soud přisvědčit námitce dovolatele (viz též body 11 a 12) stran tvrzeného porušení zásady reformace in peius, když po stránce materiální nedošlo k žádné změně v neprospěch obviněného (k horšímu), jak nedůvodně obviněný uvádí. Pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu §70 odst. 1 tr. zákoníku existovaly zákonné podmínky, stejně jako pro propadnutí náhradní hodnoty.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu