ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.985.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 985/2023-844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovoláních obviněných 1) Vladimíra Kapala , nar. 23. 3. 1949 v Praze, trvale bytem Průhon 142/1, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, 2) J. S. , 3) J. V. , a 4) právnické osoby Spolek Svobodné rádio , IČO 04639855, se sídlem V Zátiší 333, Braškov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 107/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Vladimíra Kapala, J. S., J. V. a právnické osoby Spolek Svobodné rádio odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 3. 2023, sp. zn. 24 T 107/2022, byli pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými obvinění Vladimír Kapal, J. S. a J. V. přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku a pod bodem II. byla uznána vinnou obviněná právnická osoba Spolek Svobodné rádio přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „zákon č. 418/2011 Sb.“), a podle §405 tr. zákoníku. Za tento přečin byli obvinění Vladimír Kapal, J. S. a J. V. shodně odsouzeni podle §405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobodyv trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Právnická osoba Spolek Svobodné rádio byla podle §405 tr. zákoníku a §23 zákona č. 418/2011 Sb. odsouzena k trestu uveřejnění rozsudku v rozsahu výrokové části s velikostí a typem písma odpovídajícími písemnému vyhotovení rozsudku prostřednictvím veřejné internetové sítě na adrese internetového rádia Svobodné rádio www.svobodne-radio.com ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku na dobu nejméně 90 dnů.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu u obviněných Vladimíra Kapala, J. S. a J. V. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tyto obviněné při nezměněném výroku o vině přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia odsoudil podle §405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok I.). Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné právnické osoby Spolek Svobodné rádio (výrok II.).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění Vladimír Kapal, J. S. a J. V. a Spolek Svobodné rádio dopustili označeného přečinu tím, že
I. obvinění Vladimír Kapal, J. S. a J. V.
dne 2. 7. 2020 v čase od 20:48 hodin se obviněný Vladimír Kapal jako moderátor a jím pozvaní hosté obviněný J. S. a obviněný J. V. vystupující pod pseudonymem XY vyjadřovali v rámci „diskuzního“ formátu Studio Beta Svobodného rádia provozovaného na adrese www.svobodne-radio.com (též varianta se svobodne-radio.cz) obviněným Spolkem Svobodné rádio, IČO: 04639855, jako rozhovoru vedeného prostřednictvím komunikačního programu Skype a veřejné internetové sítě obviněným Vladimírem Kapalem z přesně nezjištěného místa, obviněným J. S. z místa jeho bydliště v XY a obviněným J. V. z místa jeho bydliště ve XY, kdy rozhovor byl obviněným Vladimírem Kapalem s vědomím ostatních obviněných živě vysílán a zvukový záznam o délce 1:46:35 uveřejněn jako trvale neomezeně dostupný na veřejné internetové síti na adrese Svobodného rádia v odkazu XY (též varianta se svobodne-radio.cz) a na kanále „Spolek Svobodné rádio“ umístněném na platformě YouTube XY pod názvem XY, přičemž v průběhu rozhovoru obvinění ve vzájemné shodě a podpoře opakovaně veřejně odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr, jeho samotnou podstatu, rozsah a průběh včetně označení skutečného pachatele, způsob spáchání masakru, určení a počet obětí uváděním nepravdivých, neúplných a zkreslených skutečností mimo jiné s účelovými odkazy na údajné závěry a důkazy, které vytvořil a již použil Sovětský svaz a jiné subjekty a osoby v jeho zájmu k zatajování skutečné viny, povahy a rozsahu událostí před přiznáním odpovědnosti na nejvyšší politické úrovni Sovětským svazem a nástupnickou Ruskou federací v letech 1990, 1992 a 2010, přičemž tzv. katyňský masakr je souhrnným označením pro válečný zločin jako sérii masových vražd převážně polských válečných zajatců v počtu více než 15 tisíc a dalších obětí spáchaných na více místech v první polovině roku 1940 na příkaz komunistického vedení organizovaně a cíleně Sovětským svazem, konkrétně příslušníky sovětské tajné služby NKVD, což je notoricky známou a jasně prokázanou historickou skutečností, přičemž zejména:
obviněný Vladimír Kapal formálně v pozici moderátora uváděl, že vše je trošičku jinak, než se nám snaží v současné době namluvit, v poslední době se ohýbá a otáčí historie a je třeba s obviněnými přiblížit, co se v Katyni stalo, jak to tak vypadá, celý případ byl zkonstruován nacisty za podpory polské protiruské vlády, dokumenty o vině předané Sovětským svazem měly být vyrobeny dodatečně s datovými a faktografickými nesrovnalostmi, šlo o uměle vytvořené falzum, místa vraždění označil za nesmyslná, odhalení masakru a pozdější přiznání viny prohlásil za podvod, na kterém se podíleli Chruščov, Gorbačov a Jelcin jako pozdější představitelé Sovětského svazu a Ruska, hovořil o údajných manipulacích s důkazy, dotazoval se ostatních obviněných, zda tzv. katyňský masakr byl nebo nebyl a zda byli vinni Sověti či Němci, následně v přitakání odpovědi obviněného J. V. uvedl, že ani on si nedovede představit, že by byla viníkem sovětská strana,
obviněný J. S. uváděl, že v kauze narazil na mnoho a mnoho rozporů a falzifikací v tom, jak se to podává, označil katyňský masakr opakovaně za legendu, která se dnes má za jistou a garantovanou, ale vznikla v nacistickém propagandistickém aparátu, rovněž exhumaci obětí z hromadných hrobů v roce 1943 označil za údajnou, legenda o existenci katyňského masakru měla žít pouze mezi silami na straně nacismu a u protisovětských uskupení, pozdní přiznání viny Sovětským svazem a Ruskem označil za podbízení se západním politikům a brutální přepisování ruských dějin, nalezené hromadné hroby měl za naaranžované nacistickým aparátem, uváděl, že k masovým popravám, k popravám „někde v lese“ v Sovětském svazu vůbec nedocházelo, zpochybňoval vysoký počet obětí a úřední nařízení poprav, nepravdivě uváděl, že Evropský soud pro lidská práva tzv. katyňský masakr nepotvrdil, zpochybňoval oficiální přiznání viny za dehonestace tehdejších představitelů Sovětského svazu, pokud podle něj došlo k popravám polských důstojníků, mělo jít pouze o 3 196 lidí souzených za antisemitské pogromy, represi a vraždy sovětských válečných zajatců, k závěrečnému zhodnocení uvedl, že sovětská bezpečnostní moc a vojenská moc popravy daného typu nikde a nikdy za války nedělala, jde o čistě německou metodu, všechny důkazy o vině sovětské NKVD jsou „na vodě“ a není jediný, který by nebyl významně zpochybněn, ne-li generálně zpochybněn,
obviněný J. V. hovořil o vlastním průzkumu (bez bližšího určení) se závěrem 3:1, později 10:1 pro vinu nacistického Německa, kdy doklady o zločinu vydané po přiznání Sovětským svazem měly být jednou z klíčových záležitostí ideologické války proti Sovětskému svazu, zpochybňoval pravdivost přiznání viny Sovětským svazem a předaných dokumentů, které podle něj měly pouze právně rozvrátit Sovětský svaz, zpochybňoval vysoké počty pohřbených obětí a jejich původ, mimo jiné tvrdil, že v hromadných hrobech se jednalo o mrtvoly svezené na místa Němci (jejich oběti), ke zhodnocení celé věci uvedl, že si nedovede představit, že by byla viníkem sovětská strana, dále hrubě urážel polské oběti masakru za pomoci údajné citace z neurčené ruské knihy tím, že podle ní cit. polští důstojníci v katyňském lese dostali do zátylku německou kulku, není to spravedlivé, ale ani sovětská kulka by nebyla ta správná, pouze polská kulka by pro ně byla tou nejvyšší spravedlností, později zavraždění polští váleční zajatci se podle něj měli v zajateckých táborech pouze scházet a pak se víceméně rozbíhat po místních tržištích, kde šmelili,
II. obviněný Spolek Svobodné rádio
prostřednictvím obviněného Vladimíra Kapala jako člena výboru jako statutárního orgánu a partnera předsedkyně výboru Soni Zikmundové, který má navíc rozhodující trvalý vliv na řízení spolku a jeho mediální činnost jako naplňování jediného účelu, při které se jako hlavní osoba spolku a rádia též prezentuje, v rámci činnosti a v zájmu spolku nejdříve připravil téma a formát a pozval hosty, poté dne 2. 7. 2020 od 20:48 hodin vytvořil prostor a uskutečnil prostřednictvím obviněného Vladimíra Kapala jako moderátora z přesně nezjištěného místa v rámci „diskuzního“ formátu Studio Beta Svobodného rádia provozovaného spolkem na adrese www.svobodne-radio.com (též varianta se svobodne-radio.cz) rozhovor vedený prostřednictvím komunikačního programu Skype a veřejné internetové sítě s pozvanými hosty - obviněným J. S. z místa bydliště v XY a obviněným J. V. vystupujícím pod pseudonymem XY z místa bydliště ve XY, rozhovor s vědomím ostatních obviněných živě vysílal a zvukový záznam o délce 1:46:35 spolu s žádostí o finanční příspěvky posluchačů pro spolek a poděkování za ně uveřejnil jako trvale neomezeně dostupný na veřejné internetové síti na své adrese Svobodného rádia v odkazu XY (též varianta se svobodne-radio.cz) a na kanále „Spolek Svobodné rádio“ umístněném na platformě YouTube XY pod názvem XY, přičemž v průběhu rozhovoru obvinění Vladimír Kapal, J. S. a J. V. ve vzájemné shodě a podpoře opakovaně veřejně odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr, jeho samotnou podstatu, rozsah a průběh včetně označení skutečného pachatele, způsob spáchání masakru, určení a počet obětí uváděním nepravdivých, neúplných a zkreslených skutečností mimo jiné s účelovými odkazy na údajné závěry a důkazy, které vytvořil a již použil Sovětský svaz a jiné subjekty a osoby v jeho zájmu k zatajování skutečné viny, povahy a rozsahu událostí před přiznáním odpovědnosti na nejvyšší politické úrovni Sovětským svazem a nástupnickou Ruskou federací v letech 1990, 1992 a 2010, přičemž tzv. katyňský masakr je souhrnným označením pro válečný zločin jako sérii masových vražd převážně polských válečných zajatců v počtu více než 15 tisíc a dalších obětí spáchaných na více místech v první polovině roku 1940 na příkaz komunistického vedení organizovaně a cíleně Sovětským svazem, konkrétně příslušníky sovětské tajné služby NKVD, což je notoricky známou a jasně prokázanou historickou skutečností, během vysílaného pořadu obviněný Vladimír Kapal formálně v pozici moderátora uváděl, že vše je trošičku jinak, než se nám snaží v současné době namluvit, v poslední době se ohýbá a otáčí historie a je třeba s obviněnými přiblížit, co se v Katyni stalo, jak to tak vypadá, celý případ byl zkonstruován nacisty za podpory polské protiruské vlády, dokumenty o vině předané Sovětským svazem měly být vyrobeny dodatečně s datovými a faktografickými nesrovnalostmi, šlo o uměle vytvořené falzum, místa vraždění označil za nesmyslná, odhalení masakru a pozdější přiznání viny prohlásil za podvod, na kterém se podíleli Chruščov, Gorbačov a Jelcin jako pozdější představitelé Sovětského svazu a Ruska, hovořil o údajných manipulacích s důkazy, dotazoval se ostatních obviněných, zda tzv. katyňský masakr byl nebo nebyl a zda byli vinni Sověti či Němci, následně v přitakání odpovědi obviněného J. V. uvedl, že ani on si nedovede představit, že by byla viníkem sovětská strana.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání všichni obvinění.
5. Obviněný Vladimír Kapal podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované procesní důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
6. Konkrétně vytkl, že přes jeho snahu (i snahu jeho spoluobviněných) nebyli ve věci vyslechnuti doc. PhDr. Jiří Vykoukal, CSc., doc. PhDr. Jiří Friedl, Ph.D., DSc., přestože se soud ve svém rozhodnutí z velké části opírá o jejich stanoviska. V takovém postupu spatřoval hrubé porušení zásady rovnosti stran a práva na obhajobu, nezávislosti soudu při posuzování důkazů či právo na spravedlivý proces. Dovolatel k tvrzení soudu, že projednání obžaloby by poskytlo pachateli bez sebereflexe pouze další prostor k pokračování v páchání trestné činnosti, a to navíc veřejně, případně i za mediální pozornosti, za přítomnosti a nuceného zapojení stran a soudu do nemístných (potenciálně trestných) diskusí nebo polemik, zdůraznil, že pokud chtěl soud zabránit, aby jeho obhajoba zazněla v mediálním prostoru či před veřejností, mohl využít §200 odst. 1 tr. ř.
7. Dovolatel měl za to, že mu nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu podle §405 tr. zákoníku. Úvodem připomněl, že právo na informace zahrnuje i právo na informace o minulosti včetně kritického pohledu a právo na svobodu projevu (zakotvené čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv i v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech) zahrnuje právo vyhledávat informace a myšlenky, přijímat je a rozšiřovat. Při vědomí legálního omezení těchto práv dovolatel zdůraznil, že svým jednáním jejich limity nepřekročil. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Perinçek proti Švýcarsku zdůraznil, že je vždy nutné vnímat kontext jednotlivých výroků, jakož i skutečnost, zda svým charakterem výroky skutečně podněcují k násilí či nenávisti. Obviněný v rámci své mediální činnosti (jako místopředseda a jednatel Spolku Svobodné rádio, z. s., a moderátor rádia Svobodné rádio – Studio Beta) poskytuje platformu pro diskusi akademického formátu, jejímž cílem není snaha snižovat utrpení kteréhokoliv národu či snaha o relativizování již prokázaných válečných zločinů, jeho jednání tak nemohlo naplnit znaky objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §405 tr. zákoníku.
8. Obviněný v teoretické rovině připomněl znaky objektivní stránky přečinu podle §405 tr. zákoníku a způsob, jakým mohou být tyto znaky naplněny. Podle jeho názoru z obsahu diskusního pořadu nevyplývá, že se čehokoliv z uvedeného, co by mohlo naplnit kterýkoliv ze znaků objektivní stránky, dopustil. Zopakoval, že jeho cílem bylo umožnit akademickou debatu (jak mu přiznává zákon i ústavní předpisy a mezinárodní dohody) a není jeho chybou, že nikdo z diváků nezavolal, aby sdělil svůj pohled na diskutované téma. S poukazem na komentářový výklad k §405 tr. zákoníku uvedl, že subjektivní stránka musí zahrnovat veškeré okolnosti trestného činu, mimo jiné i vnitřní jistotu pachatele, že se trestného činu dopouští, a musí být dána jistota, nikoliv pravděpodobnost a nikoli pouhá aktuálně „platná“ verze náhledu na historickou událost; pachatel si musí být vědom, případně být srozuměn s tím, že uvádí nepravdy. Ve vztahu ke katyňskému masakru upozornil, že jen během doby relativně nedávné se náhled a historický výklad těchto událostí třikrát změnil, kdy poprvé se tvrdilo, že pachatelem byl Sovětský svaz, následně že nacistické Německo, a konečně v současné době je za pachatele opět označen Sovětský svaz. Pokud platí, že ohledně historické události by měla panovat objektivní jistota, lze jen stěží za takovou jistotu označit událost, na niž se náhled tak často měnil. Rovněž poznamenal, že v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo správně uvedeno, že katyňský masakr nepopíral, orgány však skutkovou podstatu trestného činu podle §405 tr. zákoníku nepřípustně rozšířily a své závěry o protiprávnosti jeho jednání opřely o legální omezení svobody projevu. S tímto by dovolatel souhlasil pouze za předpokladu, že by se nejednalo o svévolné rozšiřování trestní odpovědnosti prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, kdy omezení ústavně garantovaných práv za účelem ochrany práv a svobod druhých je pouze na zákonodárci. Veškerá přípustná omezení práv a svobod musejí být vykládána přísně restriktivně (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2011/10, bod 29.).
9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí a následně aby podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, zrušil a současně tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat, případně aby podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, zrušil a současně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
10. Obviněný J. S. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, čímž došlo k porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, zásady materiální pravdy, volného hodnocení důkazů a zákazu deformace důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. V textu dovolání, jež podal prostřednictvím obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., předně konstatoval, že jeho trestní věc má věcný charakter ústavněprávní, vztahující se k problematice svobody slova a projevu. Zákonný termín popírání a zpochybňování ve smyslu §405 tr. zákoníku má ve spojení se svobodou slova a projevu ústavní zásah do lidskoprávní přirozenosti, kterou je svoboda myšlení a jejího zvláštního projevu, a sice svobody vědeckého bádání. Jedním z uznávaných způsobů svobodného projevu je veřejná diskuse, která je obviněnému kladena za vinu. Podle dovolatele respekt vůči svobodě slova vytváří prostor k tomu, aby se v zásadě jakákoliv otázka mohla stát předmětem veřejné debaty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, bod 20, rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království). Zdůraznil, že radikální opatření preventivního rázu, kterými je potlačena svoboda projevu v jiných případech, než při podněcování k násilí nebo odmítání demokratických principů, prokazují demokracii špatnou službu a často ji dokonce ohrožují. V demokratické společnosti založené na vládě práva musí být proto zejména politickým myšlenkám, které zpochybňují existující řád a jejichž uskutečnění je obhajováno pokojnými prostředky, poskytnuta náležitá příležitost k vyjádření prostřednictvím výkonu práva na shromažďování, jakož i jinými zákonnými prostředky [viz rozhodnutí ESLP ze dne 31. 7. 2001, věc Reifa Partisi (Strana Prosperity), Erbakan, Kazan, Tekdal proti Turecku; rozhodnutí ze dne 2. 10. 2001 ve věci Stankov a Sjednocená makedonská organizace Iliden proti Bulharsku].
12. Po připomenutí objektu trestného činu podle §405 tr. zákoníku a odkazu na veřejný zájem, jakým je demokratická diskuse, která může být omezena jen v souladu s principem proporcionality, dovolatel konstatoval, že v tomto případě došlo k omezení jeho základních lidských práv v rozporu s principem proporcionality, neboť soudy nedostály požadavku interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a šetřit přitom jejich podstatu a smysl. Poznamenal, že soudy jsou povinny upřednostnit ten výklad zákonného ustanovení, který co možná nejméně zasahuje do ústavně garantovaných základních práv a svobod jednotlivce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1375/11, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, aj.). Omezení svobody projevu, slova a vědeckého bádání proto musí reagovat pouze na takové jednání, které má charakter nebezpečného zásahu do jiných ústavních hodnot, v tomto případě principů demokracie samotné. Zásah do práva na svobodu projevu musí být vždy nezbytný pro ochranu demokratické společnosti a jejích hodnot. V této souvislosti zdůraznil, že diskuse demokracii zásadně neškodí ani neohrožuje. Konstatoval, že stát z pohledu argumentu hledání pravdy nemůže v rovině názorů a subjektivních postojů určovat, co je a není správné, pravdivé, resp. hodné ochrany či naopak represe. Případná represe připadá v úvahu jen tehdy, pokud svobodou projevu docházelo k ohrožení demokracie (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 993 až 1098). Rovněž judikatura ESLP uvádí, že základním právem na svobodu projevu nemůže být omluven pouze pachatel, který projevuje určité sympatie ke genocidiu či válečnému zločinu, čímž základní demokratické a humanitní hodnoty ohrožuje (rozhodnutí ESLP ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. proti Belgii, ze dne 6. 9. 1995 ve věci Remer proti Německu).
13. Ve vztahu ke katyňskému masakru uvedl, že i v současné době jsou na našem území stále vedeny dohady týkající se jeho okolností. Historik Pavel Žáček k tomu uvádí, že „…dokud to nebude vyřešeno, nemůžeme mít klidnou současnost ani budoucnost…“. Z těchto důvodů dovolatel považuje jakoukoliv debatu na toto téma za důležitou a žádoucí, tím spíše když v roce 2020 někteří ruští politici a členové zákonodárného sboru, např. Grigorij Javlinskij, odpovědnost Sovětského svazu za masakr v Katyni znovu popřeli. S ohledem na ústavněprávní rámec svobody projevu dovolatel odmítl, že by diskuse vedená mezi ním a spoluobviněnými ohrožovala samotné principy demokratického právního státu a naplňovala všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, když je nutné zohlednit celkový kontext, v němž k veřejnému projevu došlo. Zdůraznil, že je nutno posuzovat nejen obsah jednotlivých výroků a způsob prezentace, ale také intenzitu výroků, kontext a formát, ve kterém byla inkriminovaná diskuse vedena, a stejně tak i cíle, které její účastníci patrně sledovali.
14. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů s faktickým obsahem důkazů dovolatel shledával v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný měl veřejně zlehčovat a popírat válečný zločin, přičemž se nejednalo o diskusi, v níž zastánci jednotlivých názorových proudů snášejí argumenty k podpoře své verze dané události a oponují názorům ostatních diskutujících, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že diskuse mezi obviněnými rozhodně nebyla jednostranně vedenou debatou tří předem domluvených osob, naopak ze zvukového záznamu pořadu vyplývá, že obvinění vyzvali zástupce široké veřejnosti, aby se do diskuse zapojili a jimi prezentovaným názorům případně oponovali. Skutečnost, že se do diskuse další osoby, např. s odlišným přístupem k věci a jinými argumenty a důkazy, nakonec nezapojily, podle dovolatele svědčí o míře „škodlivého následku“ a způsobilosti pořadu ohrozit demokratické principy.
15. Obviněný zpochybnil také trestněprávní povahu vytýkaného jednání. Kromě otázky naplnění znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu je jím zdůrazňovaný rozpor podle jeho názoru důležitý také pro posouzení možnosti aplikace materiálního korektivu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nenacházel úvahy o konkrétní míře společenské škodlivosti. Uvedl, že v jeho případě je třeba zohlednit také to, že nebyl pořadatelem diskuse, ale hostem, dále také obsah, význam a příp. dopady jeho jednotlivých výroků, míru zapojení do diskuse a skutkový základ jeho tvrzení v kontextu veřejně dostupných zdrojů, pramenů a odborné či faktografické literatury, které dovolatel navrhoval soudům k provedení jako důkaz, který byl zamítnut. Konstatoval, že jeho výroky nebyly kategorické, jeho cílem zcela zjevně nebylo ohrožení nebo narušení demokracie, ale vedení debaty, proto k ní také veřejně vyzývali. Podle dovolatele se jeho případ ani neblíží jiným případům aplikační praxe a měla by být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, kdy s ohledem na zvláštní povahu nyní projednávaného případu, v němž se principy demokracie dostávají do konfliktu s ústavně garantovanými a chráněnými právy, tato zásada obzvláště nabývá na významu. V případě, neaplikuje-li se tato zásada, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech jejich podmínek, jde o porušení ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13).
16. Nesprávné právní posouzení shledal v závěru soudů ohledně jednání dovolatele ve formě „popírání“, když k naplnění tohoto znaku by obvinění museli v rámci veřejně přístupné diskuse tvrdit, že k určitým historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb, které naplňují znaky genocidia nebo zločinů proti lidskosti podle mezinárodního práva a které byly jako takové uznány, vůbec nedošlo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015 nebo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023). Nikdo z obviněných však v rámci debaty neuvedl, že by k masakru v Katyni nedošlo. Nesprávný je podle dovolatele také závěr soudů ohledně spolupachatelství obviněných, neboť takové jednání musí být pokryto tzv. společným úmyslem. Po připomenutí, kdy je takový úmysl z hlediska teoretického a judikatorního výkladu naplněn, zdůraznil, že výsledky důkazního řízení nesvědčí o tom, že by obvinění jednali na základě dohody, byť třeba konkludentní. Usuzovat na subjektivní podmínku spolupachatelství výhradně na základě okolností objektivních (obdobných závěrů, k nimž obvinění dospěli) je však podle názoru dovolatele zcela nepřípustné, neboť ty ke spolehlivému závěru ohledně vnitřního psychického stavu pachatele jednoznačně nestačí.
17. Dovolatel dále vytýkal, že soudy nezjistily skutkový stav věci, který by byl prost důvodných pochybností, přičemž došlo k porušení principu presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo , zásady materiální pravdy, volného hodnocení důkazů a zákazu deformace důkazů, ale i k porušení spravedlivého procesu. Svůj výklad důkazů a způsob, jakým se vypořádaly s námitkami obviněných, soudy podle dovolatele dostatečně srozumitelným způsobem nevysvětlily, a to v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. Konkrétně vytkl, že soudy neprovedly obviněným navržené důkazy, které směřovaly nikoliv k objasnění mezinárodně uznávaného válečného zločinu, ale měly podpořit jeho obhajobu v tom smyslu, že jím prezentované názory mají oporu v konkrétních historických a novodobých pramenech, což je důležité pro posouzení předmětné diskuse z hlediska přiměřenosti výroků dovolatele. Pokud by totiž některé výroky dovolatele měly jasnou a vědeckou obcí uznávanou oporu, potom by byl vyloučen závěr soudů o tom, že se nejednalo o vědeckou diskusi, což je závěr, ve kterém dovolatel spatřuje namítaný tzv. extrémní nesoulad, a také závěr, který je významný pro posouzení subsidiarity trestní represe. Z těchto důvodů také dovolatel považuje soudy zamítnuté důkazy za důkazy opomenuté ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
18. I obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 44 To 150/2023-682, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popřípadě aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Tento dovolatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce JUDr. Karola Hrádely doplnění dovolání, v němž nad rámec důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. konstatoval také uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
20. Úvodem, v rámci vymezení charakteru diskuse, v níž mělo dojít ke spáchání trestného činu, připomněl, že se jednalo o rozhlasovou diskusi, v níž obvinění uváděli jako vědci zejména nové poznatky týkající se katyňského masakru a do níž se v druhé části zapojila veřejnost. Vytkl, že soud neprovedl důkaz k tomu, že obvinění jednali ve vzájemné shodě a podpoře. Dovolatel dále nesouhlasil s tvrzením, že znalosti o průběhu katyňského masakru jsou notorietou, proto nebylo třeba je dále prokazovat. Podle názoru dovolatele není využití notoriet v trestním řízení možné, nadto dovolateli nebylo umožněno tyto notoriety zpochybnit či vyvrátit (oproti umožnění zpochybnění notoriet a jejich vyvrácení v civilním řízení). S poukazem na odbornou literaturu (CÍSAŘOVÁ, D. Předmět dokazování. Stát a právo, č. 13. Praha: Academia, 1967, str. 75-76.; HERCZEG, J. Svoboda projevu, rudá hvězda na klopě a role symbolů v trestním právu. Trestněprávní revue, 2008, č. 11, s. 321–327; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 569) a judikaturu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 To 112/2008) konstatoval, že sice ani v trestním řízení se nedokazují skutečnosti, které se podle obecné zkušenosti a ustálených pravidel myšlení považují za pravdivé, pokud však o nich vznikly pochybnosti, je tak třeba i obecně známé skutečnosti prokazovat. V nyní projednávané věci tak soudy pochybily, když pochybnosti nezkoumaly a neumožnily k nim provést jediný důkaz.
21. Dovolatel s ohledem na dané okolnosti nevylučuje, že postup soudu prvního stupně má politický kontext a je ovlivněn předsudečnou nenávistí ze strany soudu, což prokazují například výroky tohoto soudu, který se odmítl zabývat historií a připustit možnost, že se projednávaného zločinu dopustil někdo jiný než Sovětský svaz. V tomto kontextu citoval výrok ESLP, a to že „podstatou soudního řízení je soustředit mysl poroty na věc, která je předmětem sporu, důkazy, které jim byly předloženy, a nikoli na záležitosti mimo soudní síň“ (věc č. 30971/12 ABDULLA ALI proti Spojenému království). S odkazem na rozhodnutí velkého senátu ve věci Dvorski proti Chorvatsku, č. 25703/11, v němž bylo uvedeno, že „vzhledem k proslulosti případu však není zaručeno, že tito soudci nebudou mít dosud vytvořený názor, a že tedy budou schopni nahlížet na případ s novým pohledem…“, poukázal i na riziko notoriet, respektive známosti případu. Další část svého podání dovolatel zaměřil na předsudečnou nenávist ze strany soudu, která by podle jeho názoru vysvětlovala hrubé zkreslení protokolace z hlavního líčení a vynechání podstatných částí vystoupení obviněných, ale také chybné citace ve výrokové části a zpochybňování předlistopadového vzdělání obviněných a nezjišťování důležitých okolností ovlivňujících subjektivní stránku trestného činu. Uvedl, že soud prvního stupně nezjišťoval odbornost obviněných, neboť pak by musel konstatovat, že se jednalo o diskusi odborníků. Zdůraznil, že obviněný J. V. je technickým expertem, kterému přísluší se vyjadřovat k technickým otázkám a k takovým otázkám a skutečnostem se vyjadřoval. Dovolatel má historické vzdělání, o druhé světové válce dlouhodobě publikoval a má nejvyšší stupeň vědeckého vzdělání. Měl za to, že podle soudu prvního stupně ti, kteří dosáhli vzdělání před revolucí ve společenských vědách, nejsou schopni kvalifikované činnosti. Takovýto přístup soudu považoval za neakceptovatelný a odsouzeníhodný. Za neakceptovatelné dovolatel považoval také tvrzení tohoto soudu, že cílem jednání obviněných bylo založit či podpořit u posluchačů hrubě zkreslený pohled odlišný od historické reality. Pokud něco mělo být vyústěním diskuse, pak měl soud uvést, kdo, kdy a jak toto naplánoval a jak a z čeho to soud zjistil.
22. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že se jedná o politický proces vyvolaný tím, že se v lednu roku 2022 začalo hovořit o tom, že jej komunisté chtějí navrhnout za kandidáta na prezidenta. V této souvislosti poznamenal, že diskusní pořad se uskutečnil dne 2. 7. 2020, dne 22. 2. 2021 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení a obviněný byl v únoru 2022, poté, co oznámil svou kandidaturu, předvolán na březen 2022 k podání vysvětlení. V usnesení o zahájení trestního stíhání je uvedeno, že věc byla šetřena na základě trestního oznámení J. V. Dovolatel si pak klade otázku, zda taková osoba vůbec existuje, když její oznámení není v trestním spisu obsaženo a zda se nejedná o dokument toliko účelově vytvořený pro případné trestní stíhání dovolatele ve vhodné chvíli. Pokud mělo dojít k předmětnému trestnímu oznámení a policejní orgán zahájil úkony 22. 2. 2021, pak je podle dovolatele nepochopitelné, že ve spise se nachází mimo jiné dokument Ústavu pro studium totalitních režimů z 17. 2. 2021, č. j.: USTR 43-2/2021, odpovídající na Žádost o součinnost – odborné stanovisko v souvislosti s tzv. katyňským masakrem (č. j.: NCOZ-7134-6/ČJ-2020-413300) ze dne 15. 1. 2021. Dovolatel považuje za zřejmé, že orgány policie tzv. rozpracovávaly dovolatele dlouhodobě a připravovaly si na něj argumenty pro budoucí využití, aniž by byly činěny úkony v trestním řízení. Dále rozebíral okolnosti kandidatur na prezidenta s důrazem na pochybnosti o zneužívání státní moci proti nepohodlným osobám v předvolebním období.
23. Další část svého podání dovolatel věnoval výtkám proti procesu dokazování a hodnocení důkazů. Nesouhlasil s tvrzením, že se v případě obviněných nejednalo o vědeckou diskusi, v níž by byly zastoupeny různé názorové proudy či jim byl dán prostor k prezentaci odlišných postojů, když se jí mohl zúčastnit kdokoliv. Soudy podle jeho názoru neprovedly zásadní důkazy pro zjištění skutkového stavu, který nespočívá jen v prokázání skutečnosti, že se dovolatel zúčastnil diskuse, ale i ve zkoumání skutečnosti, zda uváděl pravdivé údaje a zda schvaloval válečný zločin a obhajoval či jinak chránil pachatele, což však nebylo vůbec zkoumáno. Obecně pak konstatoval, že dokazování ve věci nebylo úplné a závěry soudu byly zcela zkreslené. Celé dokazování vycházelo ze skutečnosti, že katyňský masakr včetně odpovědnosti Sovětského svazu za něj je notorieta, a to včetně všech jeho aspektů. Soudy podle jeho názoru věrohodně nevysvětlily, na jakém základě dospěly k závěru, že obvinění uváděli nepravdivé, neúplné a zkreslené skutečnosti. Zdůraznil, že žádný z obviněných nezpochybnil, že v Katyni ke zločinu došlo, zpochybnili v zásadě jen tvrzení, že je jednoznačné, že tento válečný zločin byl spáchán Sovětským svazem, konkrétně příslušníky sovětské tajné služby NKVD. Uvedené, stejně jako skutečný počet zavražděných, považovali ve vědecké diskusi za sporné, přičemž předkládali údaje, které tvrzení o skutečném počtu obětí a o tom, že byl pachatelem tohoto hrůzného činu Sovětský svaz, zpochybňovaly. Dále připomněl vyzdvihnuté údaje z diskuse, které měly zpochybnit dokumenty, na jejichž základě se za odpovědný považuje Sovětský svaz, s nimiž se podle jeho názoru soudy nevypořádaly (např. odlišný styl podpisu Stalina na „Berijově zprávě“ aj.). Soudy se tak dopustily deformace důkazů, která měla za následek tzv. zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna, když ve výroku špatně popsaly a zcela zkreslily obsah diskuse zachycený ve zvukové nahrávce. V této souvislosti poukázal na konkrétní nepřesnosti v přepisu obsahu diskuse obsaženém ve výroku o vině se záznamem diskuse, přičemž detailně rozebral tam jemu přisouzená tvrzení a uvedl, že některá z těchto tvrzení jsou nepravdivá, nesrozumitelná či vytržena z kontextu, případně byly vůči nim opomenuty důkazy, na kterých tato tvrzení stála, a neprovedly ani důkazy, které by pravdivost tvrzení dovolatele vyvrátily. Zpochybnil také užití spojení „závěrečné hodnocení“, když obviněný takový pojem neužil. Vytkl také, že soud vypustil, že dovolatel připustil možnost, že katyňský masakr mohla udělat sovětská moc, když řekl: „To je prostě naprosté unikum, kdyby to byla pravda, tak je to naprosté unikum.“. Stejně tak nelze klást za vinu dovolateli, historikovi, pokud tvrdí, že nezná jediný z těch tzv. důkazů, který by nebyl významně zpochybněn. Dovolatel dále rozvedl, že soud prvního stupně překroutil závěry Norimberského tribunálu, když uvedl, že Sovětskému svazu se už při norimberském procesu po válce nepodařilo prosadit hromadnou vraždu v katyňském lese jako německý válečný zločin, neboť katyňský masakr nebyl u Norimberského tribunálu nakonec projednáván.
24. Dovolatel dále vytkl použití procesně nepoužitelných důkazů, za něž považoval práci PhDr. Karla Richtera, CSc., nazvanou „Zločin, který unikl trestu, Masakr v Katyni“ nebo knihu J. Gomola „Objevil jsem Katyň“, k nimž nalézací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se s těmito podrobně seznámil, aniž by byly před soudem provedeny, a aniž by obvinění měli možnost se s nimi seznámit, zpochybnit je apod. Ve věci shledal také opomenuté důkazy. Soud přes opakované žádosti neprovedl výslech doc. PhDr. Vykoukala, CSc., doc. PhDr. Jiřího Friedla, Ph.D., DSc., neprovedl znalecký posudek PhDr. Jiřího Plachého, Ph.D. a nepředvolal jej k výslechu. Těžko lze upozornit na nedostatky expertíz sloužících jako důkaz o vině, pokud soud zabrání výpovědi jejich autorů a znemožní jim položit odborné dotazy. K tomu zdůraznil, že i znalecký posudek je nutno hodnotit kriticky a pečlivě, jako všechny ostatní důkazy. Vytkl, že v protokolu o veřejném zasedání se uvádí, že dovolatel chtěl provést před odvolacím soudem jen důkazy navržené nalézacímu soudu, přestože ze zvukové nahrávky je zřejmé, že dovolatel chtěl, aby všechny navržené důkazy byly provedeny i před odvolacím soudem. Za nejzávažnější problém považoval, že mu nebylo umožněno nejen klást otázky zpracovatelům expertních posudků, ale že nebyla zkoumána pravost a správnost zpochybňovaných dokumentů a že soud pracoval s neprovedenými důkazy. Dovolatel dále velice podrobně rozvedl a analyzoval jednotlivé důkazní návrhy a vyložil důvody, proč tyto důkazy měly být provedeny (např. rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace při projednávání návrhu na zákaz Komunistické strany Ruska mimo jiné s argumentem o její odpovědnosti za katyňský masakr, rozhodnutí Tverského okresního soudu v Moskvě, analýza týmu soudního znalce profesora MUDr. Dubrovina, audiovizuální nahrávka poslance státní dumy RF Viktora Iljuchina, technická analýza vyvracející pravost dokumentů, analýza prováděná v letech 2007 až 2009 k pravosti dokumentu o návrhu na popravu nazvaná Molokov.pdf, výslech specialisty na katyňský masakr profesora Alexeje Jurjeviče Plotnikova z Moskevské státní univerzity a řada jiných). Všechny tyto důkazy měly být schopny prokázat pochyby vznesené proti okolnostem katyňského masakru, které se považují za notorietu.
25. Další námitky obviněný soustředil k nesprávnému právnímu posouzení skutku, spočívajícímu v tom, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, ale i v tom, že jde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, především pokud jde o problematiku notoriet, Norimberského procesu, charakteru diskuse a kvalifikace diskutujících. Po připomenutí teoretických a judikatorních východisek pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zdůraznil své přesvědčení, že šíření vědeckých poznatků není v demokratické společnosti společensky nebezpečné a škodlivé, ale naopak velmi společensky prospěšné, a že v jeho případě nedošlo ani k naplnění formálních znaků trestného činu. Jeho přístup, poukazoval-li na relevantní zdroje i nové skutečnosti, se diametrálně odlišuje od situace posuzované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 384/2023, v níž uvedl, že „údajnou ‚odbornou debatu a zapojení kritického myšlení‘, jak o tom hovoří dovolatelka, tedy nelze zaměňovat za šíření zla a nenávisti, ať už mezi etniky, ‚třídami‘ nebo jinými skupinami obyvatel“. Soudy v důsledku opomenutých důkazů neprovedly potřebná skutková zjištění, aby mohly posoudit otázku, zda vystupování dovolatele bylo trestným činem. Měl za to, že o dostatečně vysoké společenské škodlivosti nesvědčí zejména způsob, jakým byl čin spáchán, místo, na kterém byl spáchán, čas, kdy byl spáchán, pohnutky, které obviněného ke spáchání vedly, jako i následky činu, když čin se stal v rámci veřejné diskuse, které se mohl zúčastnit kdokoliv i s odlišnými názory, v obvyklém čase vysílání rádia, neutajovaně a ve snaze šířit vědecké poznatky zpochybňující nacistickou legendu, přičemž neměl žádné negativní následky.
26. Pokud jde o samotné naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §405 tr. zákoníku, dovolatel zdůraznil, že tyto jednáním obviněných naplněny nebyly, neboť obvinění uváděli konkrétní skutečnosti zpochybňující závěr o tom, jak se tvrdí, že masakr proběhl, a proč jsou zpochybněné počty obětí. Aby tato jejich tvrzení byla trestná, muselo by být prokázané, že jejich tvrzení byla nepravdivá či jinak zkreslená, což se ovšem nestalo. Zdůraznil, že podle komentářové literatury by měly být zločiny podřaditelné pod skutkovou podstatu §405 tr. zákoníku jasně prokázanými historickými událostmi, o jejichž spáchání není pochyb, v nyní projednávaném případě však relevantní pochybnosti o správnosti popisu historické události existují. Připomněl, že předpokladem naplnění tohoto trestného činu je, že pachatel u takových historických událostí relativizuje jejich závažnost, zlehčuje je, tvrdí, že k těmto událostem sice došlo, ale ne za takových podmínek a v takovém rozsahu apod., případně že takovéto zločiny schvaluje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 475/2012), a že za veřejné popírání se přitom považuje veřejné tvrzení, že ke skutkům zakládajícím genocidium či jiné zločiny proti lidskosti vůbec nedošlo, veřejným zpochybňováním pak nutno rozumět jejich zlehčování a relativizaci, schvalováním se rozumí vyjadřování souhlasu s nimi a ospravedlňováním snaha je omlouvat průvodními okolnostmi, historickým kontextem atd. (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005). Dovolatel však pouze tvrdil, že popis tohoto zločinu vytvořila nacistická propaganda, která stvořila legendu, že se popis odlišuje od jiných obdobných zločinů v tehdejším Sovětském svazu a že existují důkazy zpochybňující argumenty podporující původně nacistickou propagandu, a jako vědec pak uváděl konkrétní důkazy, zločin nezlehčoval a ani nerelativizoval, neschvaloval ani neospravedlňoval a samozřejmě s ním nesouhlasil. V této návaznosti upozornil na rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2015, č. 27510/08, ve věci Perinçek proti Švýcarsku, podle něhož je naprosto nepřípustné kriminalizovat stanoviska k historickým událostem, a to i v případě, že se ukáží jako mylná či budí emocionální reakce. S ohledem na uvedené tak nebyl naplněn ani objekt ani objektivní stránka předmětného trestného činu.
27. Soudy dostatečně nevyhodnotily ani to, zda měl obviněný úmysl spáchat tento trestný čin. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, v němž Ústavní soud konstatoval nutnost zdůvodnění úvah o úmyslu pachatele, zdůraznil, že v nyní projednávané věci nebyly provedeny ani zmíněny důkazy k úmyslu dovolatele. Vytkl, že soud nezkoumal, zda účastí v diskusi chtěl něco zakázaného provést či s takovouto možností byl alespoň srozuměn (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004). Subjektivní stránka podle dovolatele absentuje, když je vyloučené přesvědčení obviněného či jeho srozumění s tím, že jeho tvrzení jsou nepravdivá, neboť jako vědec pouze vyjadřoval pochybnosti o skutečnostech, o nichž se tvrdí, že se staly určitým způsobem, a ke svým pochybnostem předkládal důkazy. Úmyslem dovolatele bylo přispět v rámci veřejné diskuse k odstraňování pochybností o katyňském masakru, a pomoci tak i rodinám popravených lidí zjistit nezbytné relevantní údaje o tom, kdo možná nepopiratelný zločin spáchal. Šlo mu o zjištění pravdy a zpřesnění údajů o druhé světové válce, nikoliv o překroucení historie. Své jednání tak považoval za vědeckou činnost, vědecké bádání. Další část svého podání pak věnoval ústavnímu i mezinárodněprávnímu pohledu na právo na svobodu projevu se závěrem, že v jeho věci soudy nerespektovaly toto právo a limity jeho omezení, ale ani právo vědeckého bádání a šíření informací. Zdůraznil, že odsuzoval zločin a jeho jednání nesměřovalo k jeho obhájení, ale k odstranění vznikajících pochybností.
28. Dovolatel upozornil také na to, že podle jeho názoru byla podaná obžaloba neúčinná, neboť obžalobu podává státní zástupce, nikoliv státní zastupitelství (§2 odst. 8 tr. zákoníku). Ze spisu je zřejmé, že obžaloba byla podána elektronicky, není však reálně podepsaná státním zástupcem, neboť ji digitálně podepsala Ivana Brožíková. Obžaloba jako úkon státního zástupce bez jeho elektronického podpisu by tak měla být neúčinná.
29. Dovolatel brojil i proti výroku o trestu. Konstatoval, že mu sice nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, s důrazem na §38 tr. zákoníku, podle něhož je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k poměrům pachatele, konstatoval, že v jeho případě se i podmíněný trest rovná nepodmíněnému trestu za šíření vědeckých informací, který bude za pomoci navazujících trestních řízení reálně prodlužován až na doživotí, a že toto muselo být soudcům jasné, neboť od něj nikdo nemůže očekávat, že se podvolí přepisování dějin a přestane upozorňovat na důkazy a podezřelé okolnosti svědčící o nacistických vinách apod. Podle dovolatele jeho potrestání vede k znemožnění svobodného šíření vědeckých poznatků. Uznal, že se mnohokrát mýlil, ale nikdy vědomě, nikdy z nízkých pohnutek nelhal a nic nezatajoval. Tento proces považuje za proces sloužící ke skandalizaci a likvidaci komunistů v politickém prostředí.
30. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 44 To 150/2023-682, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popřípadě aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo případně aby podle §265k zrušil též vadné řízení předcházející rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 44 To 150/2023-682.
31. Obviněný J. V. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Turka dovolání z důvodů obsažených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
32. Na úvod poznamenal, že celé řízení probíhalo v dojemné shodě orgánů činných v trestním řízení, které zcela rezignovaly na jakoukoli reakci na obhajobu obviněných. Výpověď dovolatele byla zapsána do protokolu, na jím založené materiály nikdo nereagoval, důvody, pro které dospěl ke svým závěrům, nikdo nezkoumal, nevyhodnotil a v podstatě se jeho obhajobou orgány činné v trestním řízení naprosto nezabývaly, až na zcela nestandardní přerušení výpovědi dovolatele předsedou senátu při hlavním líčení (viz zvukový záznam). Za zcela absurdní považoval závěr soudu prvního stupně o nadbytečnosti dokazování notoriety, když navíc za notorietu lze považovat jen to, na čem se zúčastněné strany shodnou. Nazývat projednávanou skutečnost notorietou je podle jeho názoru s ohledem na politické změny v názorech na uvedenou tragédii v posledních 80 letech odvážné. Za nepopíratelné dovolatel považoval, že se nedopustil popírání zavraždění polských, ale i dalších občanů v prostoru Katyně. Zdůraznil, že netvrdil, že ke konkrétním historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb, které naplňují znaky genocidia nebo zločinu proti lidskosti podle mezinárodního práva a které byly jako takové uznány, nedošlo, nenaplnil tak objektivní stránku odsouzeného deliktu. Vyjádřil zásadní nesouhlas s nalézacím soudem, že zločin je vedle skutku definován konkrétním pachatelem a pokud někdo popírá spáchání usvědčeným pachatelem, popírá zločin. Za nesrozumitelný pak považoval názor odvolacího soudu, že obvinění nejsou stíhání za svůj postoj ke katyňskému masakru, ale jsou stíháni za způsob, jakým tento postoj vyjadřovali. Konstatoval, že v dané věci se argumentace o sovětské odpovědnosti opírá zejména o její přiznání politickými orgány Ruské federace, avšak nikdo z osob nebo subjektů podávajících stanoviska a vyjádření, které v této trestní věci byly činné, se nezabýval dobovými dokumenty, které dovolatel předložil (viz stať MUDr. Hájka). Poznámku předsedy soudu prvního stupně o ovlivnění MUDr. Hájka Státní bezpečností v červenci 1945 považoval za jasný doklad neférovosti procesu. Nikdo z odborníků se nevyjádřil ani ke zveřejněným archivním dokumentům, které zjevně podlehly nějaké manipulaci.
33. Dovolatel konstatoval, že vytvářet si názor, byť odlišný od většinového, a prezentovat jej je základním právem garantovaným ústavou a omezit je lze pouze v krajních případech. Svoboda projevu se nevztahuje pouze na myšlenky a informace, které jsou přijímány pozitivně, ale i na takové, které pohoršují, šokují nebo ruší. Navíc podle jeho názoru nelze obsah diskuse ani náznakem považovat za projev zla a nenávisti. Důsledkem projednávané internetové diskuse nebylo podnícení jakýchkoli projevů narušujících demokratický řád, nepokojů, radikalizování skupiny obyvatel apod. a nebyl proveden ani jediný důkaz, který by i jen naznačoval, že by mohlo dojít k nějakému škodlivému následku. Za tohoto stavu věci je úvaha soudů o oprávněnosti omezení svobody projevu podle dovolatele nesprávná. Poukázal rovněž na skutečnost, že většina osob z veřejnosti, která se s věcí seznámila, ji hodnotila tak, že si tři postarší pánové pohovořili o osmdesát let staré události, která drtivou většinu populace již příliš nezajímá, naopak jako nepřijatelný vnímali jejich trestní postih, která má o to větší význam v situaci, kdy podporu obviněným vyjádřili i čtyři signatáři Charty 77. Za zcela nepřijatelný považoval názor soudu, že pokud obviněný není historicky vzdělán, má přijímat většinový názor a neplést se do vlastního zkoumání jevů; obviněný má dostatečnou erudici k vyhledávání, shromažďování dat a vyhodnocování jejich vztahů a již mnohokrát v minulosti neodborník v dané problematice posunul hranici vědění díky odlišnému přístupu.
34. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky uvedl, že soudy neměly ignorovat, ale vyslechnout a pracovat s argumenty dovolatele, aby bylo možné posoudit, zda k definování svých závěrů má racionální důvody. Pokud dovolatel na základě konkrétních faktů, skutečností a listin, které mnohokrát označil, dospěl k subjektivnímu přesvědčení, že události se odehrály jinak, než se v současnosti prezentuje, nedopustil se vyslovením názoru trestného činu. Vznesl tak pochybnosti o důvodnosti uplatnění trestní represe při absenci věrohodného argumentování a nahrazení solidní diskuse trestním řízením. Za vadu řízení označil také generální odmítnutí provádět jakékoli důkazy, které obvinění navrhli a které by svědčily v jejich prospěch, čímž mu bylo upřeno právo se hájit. Uzavřel, že nalézací i odvolací soud nesprávně vyhodnotily obsah jeho sdělení, jeho motivaci, argumentaci a v důsledku toho jednání, které není trestným činem, za trestný čin označily. Porušily tím jeho ústavní právo svobody projevu a ke svým závěrům dospěly porušením základních zásad trestního řízení.
35. Obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, zrušil a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
36. I tento obviněný dále podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce JUDr. Karola Hrádely doplnění dovolání. Jeho obsah je prakticky shodný s obsahem doplnění dovolání ve věci obviněného J. S. zpracovaného týmž obhájcem, zejména pokud se jednalo o vymezení charakteru diskuse, problematiku notoriet, předsudečnou nenávist ze strany soudu a politickou motivaci trestního řízení, opomenuté důkazy a nedostatečně zjištěný skutkový stav, absenci naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §405 tr. zákoníku, absenci dostatečné míry společenské škodlivosti pro užití trestního práva a vymezení ústavně zaručeného práva na svobodu slova a s tím spojené problematiky svobody vědeckého bádání i míněnou neúčinnost obžaloby. V podrobnostech lze na doplnění dovolání obviněného J. S. proto odkázat.
37. Nad rámec toho, co uvedl ve svém doplnění dovolání již obviněný J. S. dovolatel J. V. v doplnění svého dovolání vyzdvihl také výtky zaměřené proti posouzení jejich jednání jako jednání ve formě spolupachatelství. S důrazem na skutečnost, že jednání spolupachatelů musí být zahrnuto tzv. společným úmyslem pachatelů, konstatoval, že v projednávané věci z provedeného dokazování nevyplynulo, že by jednal po jakékoliv předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněnými, co se obsahu jejich jednotlivých výroků týče, což není seznatelné ani ze skutkové věty výroku o vině. Nad rámec uvedeného se vymezil také k obsahu skutkových zjištění zahrnutých v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kdy upozornil na jím shledané zjevné rozpory skutkových zjištění s provedenými důkazy, které se vztahovaly k jeho osobě. Za šokující označil skutečnost, že podle soudů je zakázána vědecká práce a zveřejňování jejích výsledků. Také tento dovolatel poukázal na údajnou falzifikaci dokumentů prokazující odpovědnost Sovětského svazu, přičemž zdůraznil, že nikdo jeho argumenty nasvědčující této falzifikaci nedokázal vyvrátit. Za nesprávné označil tvrzení soudu, že obviněný „zpochybňoval pravdivost přiznání viny Sovětským svazem“. K tomu uvedl, že nikdy nezpochybnil, že Sovětský svaz přiznal svoji vinu, podle dovolatele však nelze vycházet z toho, že tvrzení sovětských či ruských politiků jsou vždy pravdivá a ne politická. Pokud soud dovolateli vytýkal, že zpochybňoval pravost předaných dokumentů, které podle něj měly pouze právně rozvrátit Sovětský svaz, pak dovolatel uvedl, že tento účel nebyl vyvrácen, stejně jako nebylo vyvráceno, že dokumenty, z nichž vycházelo přiznání viny, byly padělky a že argumenty, na které se dovolatel odvolával při zpochybnění pravosti těchto dokumentů nebyly správné. Dovolatel podrobně rozvedl i další konkrétní tvrzení jemu přisouzená ve skutkové větě výroku o vině a uvedl, která z nich jsou podle jeho názoru nepravdivá či vytržena z kontextu s tím, že důkazy potvrzující či vyvracející pravdivost jeho prohlášení nebyly provedeny. K tvrzení, že ke zhodnocení celé věci uvedl, že si nedovede představit, že by byla viníkem sovětská strana, dovolatel uvedl, že žádné zhodnocení celé věci neexistovalo. Soud pak podle dovolatele ze skutkové věty vynechal nejdůležitější část tvrzení obviněného, který prohlásil, že si neumí představit, pokud vezme v úvahu všechny informace, které má, že by byla viníkem sovětská strana.
38. Dovolatel znovu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č.j. 44 To 150/2023-682, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popřípadě aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo případně aby podle §265k tr. ř. zrušil též vadné řízení předcházející rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 44 To 150/2023-682.
39. Obviněná právnická osoba Spolek Svobodné rádio podala dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítla, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny navrhované procesní důkazy, a to zcela nedůvodně, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
40. Dovolání právnické osoby je obsahově téměř totožné s dovoláním podaným obviněným Vladimírem Kapalem, které již bylo rekapitulováno výše. Stejně jako obviněný Vladimír Kapal i tato právnická osoba nejprve vytkla, že ve věci nebyly provedeny obviněnými navrhované důkazy, čímž došlo k narušení principů trestního řízení. Rozporovala také, že se měla dopustit jednání vymezeného §405 tr. zákoníku, a to pro absenci objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Po vymezení objektivní stránky tohoto trestného činu zdůraznila, že trestní právo zde nesměřuje k trestání zpochybňování nebo popírání vedlejších aspektů, ale zaměřuje se na závažnější formy popírání a zpochybňování stěžejních historických událostí, které jsou potvrzeny. Z hlediska subjektivní stránky poznamenala, že lze popírat jen skutečnosti, u nichž byla prokázána historická pravdivost, a že při úmyslném popírání se musí jednat o tvrzení, o jehož nepravdivosti pachatel ví, nebo o její možné nepravdivosti má alespoň implicitní povědomí, přičemž v případě katyňského masakru se v relativně nedávné době historický výklad událostí třikrát změnil, nelze tak požadavek na objektivní jistotu ohledně historické události považovat za naplněný. Konstatovala, že hlavním cílem pořadu bylo umožnit akademickou debatu v rámci možností, kterou mu přiznává zákon, ústavní předpisy i mezinárodní dohody. Závěrem podotkla, že svoboda projevu je zaručena i právnickým osobám, přičemž omezení této svobody by mělo být posuzováno s ohledem na různé faktory, a to nejen na obsah a formu projevu, ale také v závislosti na místě a času, kde je projev prezentován. V podrobnostech lze odkázat na shrnutí dovolacích námitek uplatněných v dovolání podaném obviněným Vladimírem Kapalem.
41. Obviněná právnická osoba navrhla, aby Nejvyšší soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí a následně rozhodl ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 44 To 150/2023, zruší a současně přikáže tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, případně aby po jeho zrušení podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
42. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněných předeslala, že dovolatelé označili dovolací důvody správně a jimi uplatněná argumentace jim odpovídá. K namítanému nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, a tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že dovolatelé tento nesoulad dovodili pouze na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů ze strany soudů nižších stupňů a s tím, jaká skutková zjištění učinily tyto soudy z provedených důkazů. Dovolatelé především tvrdili, že vedli odbornou objektivní diskusi na téma masakru v Katyni, kdy není postaveno na jisto, zda za tento válečný zločin je odpovědný sovětský stalinský režim nebo nacistické Německo. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že obvinění nevedli žádnou objektivní vědeckou diskusi, neboť uváděli pouze argumenty, v rámci nichž kategoricky odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za katyňský masakr. Argumentovali přitom účelovými, již vyvrácenými a pochybnými závěry a důkazy, které již použil Sovětský svaz a jiné subjekty a osoby v jeho zájmu s cílem zatajování skutečné viny.
43. Konstatovala, že nalézací soud v rámci svého rozhodování vyšel z historických kontextů a souvislostí, v jejichž rámci posoudil historickou událost katyňského masakru, včetně skutečnosti, jak tento historický fakt byl vnímán a posuzován v průběhu historického vývoje, kdy i sám Sovětský svaz přiznal, že se jednalo o jeho dílo. V listopadu 2010 ruská Státní duma schválila rezoluci, která prohlásila, že katyňský masakr byl zločin provedený na přímý příkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů, v roce 2011 označil katyňský masakr za zločin ruský prezident Dmitrij Medveděv a rovněž ESLP označil události v ruské Katyni za válečný zločin (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowijec a ostatní proti Rusku). Smrt obětí byla sovětskými orgány uznána jako historická skutečnost. To vyplynulo i z expertních stanovisek dvou historiků podaných v rámci trestního řízení. Podle státní zástupkyně bylo tedy jednoznačně prokázáno, že snahy o jiné verze výkladu této historické skutečnosti se neopírají ani o historické dokumenty, ani o jiné morální důvody. Zdůraznila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn pouze tím, že se soudy nepřiklonily k verzi obviněných, ale rozhodly ve shodě se širším spektrem ostatních důkazů, které byly spolu ve vzájemném souladu, o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné pochybnosti. K námitce tzv. opomenutých důkazů pak státní zástupkyně poznamenala, že soudy obou stupňů se důkazy navrženými obviněnými v celé jejich šíři zabývaly.
44. Z hlediska naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně připomněla teoretická východiska pro posouzení jednání jako přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku. V tomto kontextu označila závěry soudů nižších stupňů o naplnění „popírání“ a „zpochybňování“ válečného zločinu v případě obviněných za opodstatněné. Poukázala na to, že obvinění se dopustili „popírání“ válečného zločinu, neboť veřejně tvrdili, že se vůbec nestal žádný takový zločin spáchaný Sovětským svazem, ač byl prokázán a uznán odpovědnými osobami a ztvrzen pravomocným rozsudkem mezinárodního soudu. Pokud jde o „zpochybňování“, pak státní zástupkyně podotkla, že soud uzavřel, že obvinění sice připouštěli že k inkriminovaným událostem jako takovým došlo, avšak bagatelizovali a relativizovali jejich rozsah, dopad a závažnost, čímž uráželi oběti, které prohlašovali za zbabělce, respektive za osoby, které si násilnou smrt zasloužily. Za naplněnou považovala státní zástupkyně i subjektivní stránku trestného činu, neboť rétorika obviněných jasně prosazovala pouze verzi zpochybňující odpovědnost Sovětského svazu za katyňský masakr. Obviněným přitom byly nepochybně známy historické souvislosti, které se váží k problematice odkrývání pravdy v rámci katyňského masakru.
45. Měla za to, že soudy obou stupňů se přesvědčivě vyjádřily i k námitce dovolatelů, že jejich odsouzením bylo porušeno základní právo na svobodu slova a projevu. S odkazem na judikaturu ESLP zdůraznila, že právo na svobodu projevu je omezeno výjimkami, které však musí být vykládány striktně a nutnost jejich existence musí být přesvědčivá (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2015 ve věci Perinçek proti Švýcarsku). Právo na svobodu projevu tedy není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splní požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny. Omezení nebo dokonce trestní postih projevu je nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud tyto projevy obsahují mimo jiné popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistických nebo komunistických zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti. Práva na svobodu projevu se nelze dovolávat v případech týkajících se popírání válečných zločinů. Zneužívání práva na svobodu projevu je v rozporu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních (rozhodnutí ESLP ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Spojenému království).
46. Státní zástupkyně mínila, že v posuzované trestní věci nešlo o žádnou odbornou debatu ani o zapojení kritického myšlení. Záměrem obviněných bylo popřít sovětskou odpovědnost za katyňské vraždy, neboť obvinění obhajovali sovětskou verzi události z let 1943–1990. Výstavba a organizace argumentů odpovídala kombinaci konspirační teorie a manipulace, přičemž obvinění se uchýlili i k agresivní rétorice, vulgaritám a dehonestaci obětí. Obvinění vedli pseudovědeckou debatu, v níž se snažili překroutit historické události a ignorovali přitom reálná historická fakta prokázaná seriózním výzkumem.
47. Naplněna byla podle státní zástupkyně i subjektivní stránka, neboť rétorika obviněných jasně prosazovala pouze verzi zpochybňující odpovědnost Sovětského svazu za katyňský masakr. Obviněným přitom byly nepochybně známy historické souvislosti, které se váží k problematice odkrývání pravdy v rámci katyňského masakru.
48. Podle státní zástupkyně nelze na jednání obviněných aplikovat ani ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se domáhali. V dané návaznosti konstatovala, že obvinění předkládali posluchačům falešné závěry o historické události a jejich cílem bylo posluchače přesvědčit o tom, že za katyňský masakr nebyl odpovědný Sovětský svaz, ale nacistické Německo. Obvinění manipulovali fakty a demonstrovali odbornost k tomu, aby mohli vykládat, respektive popřít historická fakta. Posluchači byli cíleně uváděni v omyl předestíráním zavádějících informací. Obvinění se nepřípustným způsobem dotkli práv jiných, a to práv příbuzných polských důstojníků a státních činitelů usmrcených v roce 1940. Tito příbuzní se během padesáti let nesměli dozvědět podrobnosti o smrti svých blízkých, a to v důsledku zkreslování historických faktů jak polskými, tak sovětskými úřady. Zdůraznila, že obvinění se vrácením k původním teoriím dotkli ochrany pověsti a práv jiných, současně se podíleli na matení veřejnosti, zejména pak na matení těch, kteří s nimi názorově rezonují, neboť prostřednictvím tohoto pořadu mohli nabýt přesvědčení o správnosti svých názorů na výklad historie. Obvinění se podle státní zástupkyně pohybovali daleko za hranou jakéhokoliv historického výzkumu a svým postojem působili na veřejnost tak, že rehabilitovali pachatele. K šíření svých názorů využili internet, tedy prostředek, který činí dostupným jejich veřejné sdělení pro neomezený počet osob.
49. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitkám, jimiž bylo zpochybněno, že se obvinění jednání dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a jimiž byla zdůrazněna vadnost výroku o vině, v němž uvedená forma trestné součinnosti nebyla výslovně označena. Poznamenala, že citace ustanovení §23 tr. zákoníku není podmínkou uznání viny trestným činem ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Uvedla, že obvinění se dopustili trestného jednání ve spolupachatelství, neboť v průběhu předmětné diskuse se ve svých názorech utvrzovali, tedy jednali v konkrétní shodě, prezentovali obdobné názory v zásadě shodným způsobem, jak jednoznačně vyplývá z odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
50. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl.
51. Obviněný J. S. v reakci na vyjádření státní zástupkyně zaslané Nejvyššímu soudu vytkl, že státní zástupkyně špatně popsala obsah jeho dovolání, když neuvedla řadu relevantních skutečností a nevypořádala se s nimi. Zdůraznil své přesvědčení, že způsob jeho stíhání neodpovídal právu na spravedlivý proces, soudy nevyhodnocovaly všechny okolnosti skutkového děje a soud prvního stupně dokonce převyprávěl obžalobu takovým způsobem, že vytvořil fakticky jinou realitu, než uváděl dovolatel ve svém vystoupení v rámci diskusního pořadu vědců, a dokonce ve výrokové části i v odůvodnění tento soud zatajil, že dovolatel připustil, že katyňský masakr mohl realizovat i Sovětský svaz, když tento výrok obsahovala i obžaloba. Dovolatele překvapilo, že státní zástupkyně vyhodnotila, že se nejednalo o odbornou diskusi. Uvedl, že má nejvyšší dosažitelnou vědeckou kvalifikaci, diskutoval s vědeckým pracovníkem z jiného oboru a do diskuse se mohl připojit kdykoliv a že nemůže za to, že soudy neprovedly ani jeden jím předložený či navržený důkaz. Ani soudy ani státní zástupkyně podle něj nevysvětlily, jak jinak má vypadat odborná diskuse. Za chybný považoval i závěr státní zástupkyně, podle níž nemůže být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen tím, že se soudy nepřiklonily k verzi obviněných, když soudy obviněným znemožnily realizovat důkazy, aby vyvrátily správnost důkazů použitých soudem. Stejně tak nepřipustil, že není úkolem soudů vyvracet odborné závěry. Dovolateli se dále nelíbilo, že státní zástupkyně např. rekapitulovala nezpochybněné právní závěry či poučovala o právní úpravě. Dovolatel dále vyzval Nejvyšší soud, aby předešel růstu kauzy ve skandál s mezinárodním dosahem trváním na jeho perzekuci za interpretaci válečného zločinu opřenou o seriózní prameny, které nebyly vyvráceny žádným kvalifikovaným zdrojem. Z vyjádření státní zástupkyně tak nelze dovodit, proč by Nejvyšší soud neměl dovolání vyhovět.
52. Repliku k vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyššímu soudu i obviněný J. V. I on poukázal na to, že státní zástupkyně ve svém vyjádření neuvedla řadu relevantních skutečností, přičemž odkázal na vyjádření dovolatele J. S. Konstatoval, že napadený rozsudek ani vyjádření státní zástupkyně není objektivní, což je patrné z užití rétoriky (”recyklování použité propagandy”, ''údajní odborníci”, ”pamflet z roku 1945“). Státní zástupkyně se nevypořádala s neprovedením rozhodujících důkazů potvrzujících správnost závěrů odsouzených odborníků, ale ani nevysvětlila, jak například mohl v údajně pravém dokumentu J. V. Stalin vědět, jaký bude mít titul za několik let, či jak mohl Stalin podepsat dokument několik let po své smrti. Nevypořádala se např. ani s nepravdivou větou ve výrokové části rozsudku, že obviněný „zpochybňoval vysoké počty pohřbených obětí a jejich původ“, když dovolatel nikde v rozhovoru neuváděl konkrétní počet obětí katyňského masakru a ani se ke konkrétnímu počtu obětí tohoto masakru jakkoliv nevyjadřoval. Postup soudů i státní zástupkyně v dovolateli vytváří dojem, že se jedná o úmyslné zastírání skutečnosti a o kriminalizaci vědců upozorňujících na nové vědecké poznatky a skutečnosti neodpovídající zájmům státní moci. Uvedl, že celý průběh procesu vzbuzuje vážné pochybnosti o nestrannosti soudů a o spravedlnosti soudnictví České republiky. Upozornil, že jimi předložené materiály vychází z podrobných šetření jich i významných dějepisců a výzkumníků ze zahraničí. Opírají se na rozdíl od důkazů obžaloby o primární zdroje, které velice podrobně prostudovali. Právě jejich znalost těchto pramenů je základem jejich požadavku na konfrontaci se znalci vytvářivšími posudky, o něž se opřel soud prvního stupně. Zdůraznil, že i na vědce hlásající často nepopulární názory se vztahuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny garantovaným právem na to, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům za účasti veřejnosti, když veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Skutečnost, že jim bylo znemožněno předkládat důkazy, považoval za porušení základního aspektu práva na spravedlivý proces, tj. požadavku, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Dovolatele mrzí, že na tyto základní výhrady vyjádření státní zástupkyně nereagovalo. Rovněž měl za to, že z vyjádření státní zástupkyně nelze dovodit, proč by Nejvyšší soud neměl dovolání vyhovět.
III. Přípustnost dovolání
53. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
54. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Všichni obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný J. S. nad rámec těchto důvodů uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolatelé také akcentovali své právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
55. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněných zaměřené proti neprovedení důkazních návrhů obhajoby, použití procesně nepoužitelných důkazů a proti existenci tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
56. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.
57. K výtkám stran neprovedení obhajobou navrhovaných četných důkazů, jimiž měla být prokázána pravdivost tvrzení obviněných učiněných v diskusním pořadu Studia Bety Svobodného rádia dne 2. 7. 2020 na téma tzv. katyňského masakru, dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
58. Ze spisového materiálu se podává, že soud prvního stupně skutečně zamítl veškeré návrhy obviněných a obhajoby na doplnění dokazování. Jak podrobně rozvedl pod bodem 3. odůvodnění svého rozhodnutí, učinil tak pro nedostatek důkazního potenciálu, tedy neexistenci vztahu k předmětu řízení, neboť veškeré návrhy ze strany obviněných se týkaly prokazování okolností tzv. katyňského masakru a falzifikace dokumentů vydaných Sovětským svazem. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu zcela ztotožnil a rovněž poznamenal, že předmětem trestního řízení nebylo prokázat, jak ke katyňskému masakru došlo a kdo jej spáchal (viz bod 14., 15. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). S názorem soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a postup soudu prvního stupně, který zamítl provedení navrhovaných důkazů, a to zcela v souladu s důvody pro neakceptování důkazního návrhu vymezenými judikaturou Ústavního soudu, aprobuje.
59. Genocidium a jiné zločiny proti lidskosti, proti míru a válečné zločiny, u kterých byla prokázána historická správnost, nesmějí být popírány, zpochybňovány, schvalovány nebo ospravedlňovány (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4793). Z uvedeného vyplývá, že předmětem trestního řízení není prokazování historické správnosti daného zločinu, neboť objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §405 tr. zákoníku lze naplnit toliko vůči zločinu, u něhož již existuje jistota o jeho historické správnosti. Okolnosti spáchání katyňského masakru jsou obecně známy, informace o něm jsou veřejnosti dostupné, je o nich zpracována spousta historických vědeckých prací. K objasnění tohoto zločinu bylo zřízeno několik vyšetřovacích komisí. Jednalo se např. o německou komisi, která zahrnovala lidi z různých zemí, sovětskou komisi, zvláštní komisi v americkém Kongresu, která v roce 1952 vydala zprávu obviňující sovětskou stranu, zřízen byl i nezávislý Americký výbor pro vyšetření katyňského zločinu a věc vyšetřoval na žádost polského exilu i Červený kříž. Všechny tyto komise, vyjma komise zřízené Sovětským svazem, vždy dospěly ke shodnému závěru, že pachatelem byla sovětská strana. V roce 1990 pak svou odpovědnost přiznal i Sovětský svaz a zveřejnil dokumenty, které ji dokládaly. Tyto dokumenty pak podlehly další řadě expertíz zejména ze strany skupiny polských i ruských historiků, přičemž o falzifikaci těchto dokumentů nevyvstaly mezi vědci z žádné z těchto stran pochyby. Zcela nad rámec trestního řízení by tak bylo vyjadřování se ke každé obviněnými vytýkané skutečnosti k předmětným dokumentům, jimiž podkládali své argumenty o jejich falzifikaci i nepravdivosti jiných zjištění, např. ve vztahu k na místě nalezené munici, osobním věcem nalezených při tělech mrtvých aj., obzvlášť za situace, kdy k řadě z těchto výtek se již historici vyjadřovali (viz např. expertní stanovisko vypracované doc. PhDr. Jiřím Vykoukalem, CSc., či stanovisko vypracované doc. PhDr. Jiřím Friedlem, Ph.D., DSc., v nichž reagovali na argumenty dovolatelů týkající se např. způsobu podepisování a parafování předmětných dokumentů příslušnými osobami, počtu obětí uváděnému na dokumentech, existenci tzv. trojek v předmětné době, nábojnic). Zejména je pak podstatné, že odpovědnost přiznal i sám pachatel, tj. tehdejší Sovětský svaz, který vydal také řadu dokumentů k objasnění okolností této události. Za nepochybné považuje zásadní okolnosti a pachatele tohoto masakru také ESLP v rozsudku velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowiec a ostatní proti Rusku, č. 55508/07 a č. 29520/09 (výpis založený na č. l. 246–253), v němž poukázal na průběh vyšetřování této historické události a konstatoval známé zásadní skutkové okolnosti tohoto masakru, který označil za válečný zločin, a vinu sovětské strany označil za historický fakt. Orgány činné v trestním řízení rovněž vyžádaly odborná stanoviska, v nichž byl také nynější pohled na okolnosti a historické souvislosti katyňského masakru objasněn.
60. Nutno uzavřít, že jde-li o okolnosti katyňského masakru jako historické události (a válečného zločinu), soud prvního stupně s ohledem na uvedené zcela správně provedl dokazování toliko v tom směru, zda lze považovat tzv. katyňský masakr za historickou událost dostatečně prověřenou, o níž nepanují pochyby, a to ani na mezinárodní úrovni, když mj. i na základě odborných stanovisek soud konstatoval, jak historicky proběhlo vyšetřování této události a jak se k ní staví historici, jiné státy i např. ESLP, jak již bylo konstatováno, aniž by prokazoval samotné okolnosti a pachatele této historické události.
61. Uvedené však neznamená, že nikdo nesmí provádět vědecké bádání a zkoumat správnost historických událostí a ani to, že je absolutně nemožné aktuální historická zjištění zpochybňovat relevantními argumenty a že soud musí na podkladě dosavadních historických skutkových zjištění odmítnout jakákoliv jiná tvrzení a jiné argumenty. S ohledem na povahu skutkové podstaty trestného činu podle §405 tr. zákoníku omezující svobodu slova i s ohledem na svobodu vědeckého bádání je v obdobných případech nutno zkoumat právě to, zda argumenty, kterými potenciální pachatel trestného činu podle §405 tr. zákoníku popírá či zpochybňuje okolnosti tam vyjmenovaného zločinu, mají při zvážení dosavadních známých historických zjištění alespoň reálný potenciál zpochybnit průběh takových historických událostí či jejich okolnosti nebo pachatele, jak byly zjištěny. Jedině tak lze dostát principům demokratické společnosti a svobodě slova i svobodě vědeckého bádání. O takovém potenciálu však nelze uvažovat, když pachatel účelově opomíjí řadu zjištění, o jejichž existenci ví, či se staví do role, kdy údajně všechny okolnosti zná, a drží se toliko těch skutečností a důkazů, které mají historickou událost zpochybnit, aniž by zohlednil a reagoval na argumenty, které tyto skutečnosti či důkazy a z nich vyplývající skutečnosti vyvracejí, či poukazuje na zcela irelevantní skutečnosti nemající v celkových souvislostech určité historické události podstatného významu. V takové situaci se již jedná o vědomé rozšiřování nepravd, nikoliv o snahu objektivní pravdu nalézt.
62. V tomto kontextu se soud prvního stupně přesvědčivě opíral o odborná stanoviska doc. PhDr. Jiřího Vykoukala, CSc., (č. l. 98–100), doc. PhDr. Jiřího Friedla, Ph.D., DSc. (č. l. 102–107), Mgr. Jana Vajskebra, Ph.D. (č. l. 108–110), jejichž podstatou byla vyjádření k tvrzením obviněných, kterými zpochybňovali prokázanou verzi katyňského masakru a důkazy podporující tuto verzi, zejména posouzení původu, stáří a kvality argumentů a důkazů užitých obviněnými. Tito zpracovatelé, jejichž odborná erudice není zpochybněna, dospěli k závěru, že se o žádné nové či nezodpovězené argumenty s reálným potenciálem zpochybnit prokázanou verzi této historické události nejednalo. Argumenty dovolatelů popírající hlavního pachatele katyňského masakru a relativizující jeho okolnosti při návratu k verzi tvrzené Sovětským svazem do roku 1990 a při návratu k myšlenkám sovětské propagandy již byly četnými historiky z mnoha zemí vyvráceny, přičemž je zjevné, že jejich argumentace užitá v rámci nyní projednávaného „diskusního pořadu“ je pouhým opakováním již starých a vyvrácených argumentů při nerespektování a opomíjení dalších důkazů a historických výzkumů, které podporují verzi, že za tento válečný zločin je odpovědný Sovětský svaz.
63. Soudům nižších stupňů tak nelze vytýkat, nevyhověly-li návrhům dovolatelů na doplnění dokazování ve vztahu k okolnostem, za nichž došlo ke katyňskému masakru, a dokazování provedly k rozhodným skutkovým zjištěním zcela v dostatečném rozsahu zajišťujícím práva obviněných zejména na obhajobu i na spravedlivý proces.
64. Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledal ani námitku dovolatele J. S. vztahující se k procesně nepoužitelným důkazům. Za takové důkazy (důkazní prostředky) považoval práci PhDr. Karla Richtera, CSc., nazvanou „Zločin, který unikl trestu, Masakr v Katyni“ nebo knihu J. Gomola „Objevil jsem Katyň“, ve vztahu k nimž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že se s těmito podrobně seznámil, aniž by byly před soudem jako důkaz provedeny a aniž by obvinění měli možnost se s nimi seznámit, zpochybnit je apod. K dovolateli tvrzené nezákonnosti provedeného důkazu lze v obecné rovině poznamenat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Pokud jde o dovolatelem označené publikace, informace z nich vyplývající, jak již bylo zdůrazněno výše, se netýkají předmětu dokazování v tomto trestním řízení. Nalézací soud se s předmětnými publikacemi seznámil toliko nad rámec obsahu spisového materiálu, aby měl bližší znalosti týkající se okolností katyňského masakru a jeho vyšetřování (s nimiž byli dovolatelé podle svých tvrzení dobře obeznámeni), a zmínil je toliko v rámci rozvedení důvodů, pro něž nepovažoval okolnosti katyňského masakru za předmět dokazování. Zejména je však podstatné, že na základě těchto publikací nebyla činěna žádná, už vůbec ne rozhodná skutková zjištění pro naplnění znaků projednávaného trestného činu, tuto výtku dovolatele tak nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod jiný dovolací důvod) podřadit.
65. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, vytýkaný dovolateli J. S. a J. V. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 5–6, 11–12, body 2., 5. rozsudku soudu prvního stupně, str. 12, bod 12. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
66. Podstatou argumentace dovolatelů, jíž opodstatňovali své výhrady proti skutkovým zjištěním založeným na existenci extrémního nesouladu či zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, bylo, že některá z tvrzení, která jim byla přisouzena v tzv. skutkové větě výroku o vině, jsou nepravdivá, nesrozumitelná či vytržena z kontextu, případně byly vůči nim opomenuty důkazy, na kterých tato tvrzení stála, či neprovedeny důkazy, které by jejich pravdivost vyvrátily. Jak již bylo zdůrazněno, prokazování pravdivosti jednotlivých tvrzení dovolatelů, jimiž zpochybňovali správnost historických zjištění týkajících se katyňského masakru, není předmětem tohoto trestního řízení, proto soudům nelze vytýkat, pokud ve vztahu k nim neprovedly důkazy prokazující či vyvracející pravdivost tvrzení obviněných učiněných v rámci projednávaného „diskusního pořadu“. Podstatou tohoto trestního řízení je to, zda obvinění prohlašovali taková tvrzení, která odporují nynějším zásadním historickým zjištěním a přesvědčením týkajícím se katyňského masakru. Samotné jednání obviněných, které je jim kladeno za vinu, tedy i jejich konkrétní tvrzení, bylo jednoznačně prokázáno audiozáznamem rozhlasového pořadu s diskusí obviněných (zachyceného na CD nosiči na č. l. 165 a přepsaného na č. l. 167–194). Při porovnání tohoto záznamu se skutkovou větou výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze dospět k závěru, že nějaká tvrzení obviněných byla v obsahu skutkové věty „vytržena z kontextu“, jak mínili obvinění. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedená tvrzení neměnila smysl vyjádření obviněných zachycených na záznamu, naopak význam, který daná tvrzení obviněných mají i osamoceně, jejich kontext užitý ve vyjádření zvýrazňoval. Dovolatel J. S. tak např. vytkl, že ve skutkové větě mu bylo přisouzeno tvrzení, že „sovětská bezpečnostní a vojenská moc popravy daného typu nikde a nikdy za války nedělala“, soud však vypustil, že dovolatel připustil možnost, že katyňský masakr mohla udělat sovětská moc, když řekl: „To je prostě naprosté unikum, kdyby to byla pravda, tak je to naprosté unikum.“. K tomu lze toliko poznamenat, že z formulace slov užité obviněným, že pokud by to byla pravda (že daný typ popravy vykonala sovětská moc), pak by šlo o naprosté unikum, rozhodně nelze dovodit, že tím připustil jako reálnou možnost, že se těchto poprav dopustila sovětská moc, naopak je zjevné, že obviněný touto formulací, tímto následným tvrzením, umocňoval svůj názor, že sovětská moc tyto popravy nevykonala.
67. Dovolatel J. V. v této souvislosti vytkl nesprávnost tvrzení, že urážel polské oběti masakru za pomoci údajné citace z neurčené ruské knihy. K tomu zdůraznil, že pravost citace si soud mohl z jeho knihy kdykoliv ověřit, zejména mu nebylo zřejmé, jak se takovou citací mohl dopustit urážení polských obětí. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že z předmětného záznamu rozhlasového pořadu se podává, že obviněný Vladimír Kapal po přečtení dotazu zaslaného do pořadu nezúčastněnou osobou ve znění „…polští přátelé mi vyprávěli v 80. letech, žili jsme všichni v bludu, včetně režiséra Wajdy? Jak je to možné? Co ty lidské osudy?“ a vyjádření se k této otázce J. S. požádal obviněného J. V. k reakci na tento dotaz slovy: „Jak vy to vidíte z hlediska Poláků?“. Načež obviněný J. V. odpověděl, že odpověď na tuto otázku lze najít v (v pořadu nekonkretizované) ruské knize, kterou citoval i ve své knize a z níž v rámci této odpovědi v daném pořadu část přečetl. Tato obviněným přečtená část, která měla poskytovat jeho odpověď na vznesenou otázku, obsahovala také ve skutkové větě uvedené tvrzení, že „polští důstojníci v katyňském lese dostali do zátylku německou kulku, není to spravedlivé, ale ani sovětská kulka by nebyla ta správná, pouze polská kulka by pro ně byla tou nejvyšší spravedlností.“ Opět z formulace slov užitých obviněným, kdy v jím čtené pasáži z ruské knihy měla být nalezena odpověď na otázku, jak on – tedy obviněný J. V. to vidí z hlediska Poláků, je zjevné, že se s jím čteným tvrzením či názorem ztotožňoval. Soudu tak nelze v žádném případě vytknout, pokud konstatoval, že obviněný polské oběti urážel.
68. Obvinění též nesouhlasili s tím, že soud prvního stupně ve skutkové větě užil spojení „závěrečné zhodnocení“, přestože takový pojem neužili a žádné závěrečné hodnocení celé věci nečinili. Ani této výtce nelze přisvědčit; je zcela irelevantní, zda obvinění v rámci pořadu užili tohoto spojení, jelikož jim není dáváno za vinu užití takového spojení, nýbrž jejich tvrzení, kterými v závěru svých výkladů hodnotili, kdo byl pachatelem katyňského masakru. Ze záznamu se pak podává, že obviněný Vladimír Kapal po přibližně hodině pořadu v rámci poslední otázky ze studia vyzval obviněné J. V. a J. S., aby se vyjádřili k tomu, jaké mají dojmy či vědomosti, že masakr v Katyni byl nebo nebyl a zda to podle všech těch informací udělali Sověti nebo Němci. Odpověď na takovou otázku nelze považovat za nic jiného než jakési závěrečné hodnocení, jak správně uvedl soud prvního stupně.
69. Jistý rozpor, který dovolatel J. S. ve svém podání rovněž vytknul, Nejvyšší soud nalezl v té části skutkové věty, ve které se ve vztahu k tomu obviněnému uvádí, že „pokud podle něj došlo k popravám polských důstojníků, mělo jít pouze o 3 196 lidí souzených za antisemitské pogromy“, když ze záznamu pořadu vyplývá, že obviněný uvedl, že „podle svědectví… došlo skutečně k popravám některých polských jaksi důstojníků…, údajně mělo být celkem popraveno 3 196 lidí, kteří byli souzeni…za konkrétní skutky“, nelze tedy vzít za zcela pravdivé tvrzení, že pokud podle obviněného mělo dojít k popravám, mělo jít pouze o 3 196 lidí, když obviněný neřekl, že to je i podle něj počet obětí, pouze toto číslo a tuto skutečnost předestřel jako jednu ze skutečností, které je třeba brát v úvahu. Druhý rozpor Nejvyšší soud shledal v té části, v níž se u obviněného J. V. uvádí, že „mj. tvrdil, že v hromadných hrobech se jednalo o mrtvoly svezené na místa Němci“, když ze záznamu vyplývá, že obviněný tuto možnost označil toliko za pravděpodobnou. Je třeba konstatovat, že tyto skutkové závěry ve skutkové větě mírně zpřísňují konkrétní tvrzení vyřčená obviněnými, pro posouzení věci se však nejedná o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to zejména s ohledem na povahu celé „diskuse“ a všech jiných tvrzení obviněných, která ve skutkové větě ani citována nebyla, s ohledem na něž je nutno v celku konstatovat, že skutková věta, tak jak je formulována, odráží přesný postoj a závažnost jednání pachatelů, jak vyplývá i ze zvukového záznamu pořadu, v němž se obvinění ke katyňskému masakru vyjadřovali. Tato nikterak významná pochybení (či spíše nepřesnosti) proto nemohou založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatní tvrzení obviněných prezentovaná ve skutkové větě do ní byla přepsána ve stejném smyslu, v jakém na záznamu buďto doslova zazněla, nebo při jejich výkladu v daných souvislostech vyzněla.
70. Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud prvního stupně hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
71. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
72. Dovolatelé měli za to, že jejich jednání bylo projevem svobody slova, jímž i při zohlednění omezení této svobody nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku, zejména jeho objektivní a subjektivní stránky. Namítli, že se jednání nedopustili ve formě spolupachatelství a že i v případě naplnění znaků předmětné skutkové podstaty měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
73. V posuzované trestní věci je tak s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda obvinění svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku znaky skutkové podstaty trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku po stránce objektivní a subjektivní.
74. S ohledem na argumentaci dovolatelů je namístě v obecné rovině připomenout, že přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obvinění označeného přečinu dopustili tím, že veřejně popírali a zpochybňovali válečný zločin. Podle §117 tr. zákoníku trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Relevantní alternativou tohoto způsobu spáchání činu je tudíž alternativa uvedená jako první v pořadí pod písmenem a).
75. Dovolatelé nečinili sporným naplnění znaku „válečný zločin“, polemizovali však s tím, že jej popírali a zpochybňovali. Popírání se pachatel dopustí, jestliže bude tvrdit, že k určitým historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb, jež naplňují znaky genocidia nebo zločinů proti lidskosti, proti míru nebo válečných zločinů podle mezinárodního práva a které byly jako takové uznány, vůbec nedošlo. Zpochybňováním se rozumí za stejných podmínek relativizování jejich závažnosti, zlehčování, tvrzení, že k těmto událostem sice došlo, ale ne za takových podmínek a v takovém rozsahu apod. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4796). Pouhé zpochybňování, popř. popírání nepodstatných jednotlivostí nebo podružných vedlejších věcí by nemělo být trestné, protože účelem zákona je postih hrubého popírání či zpochybňování historicky uznaného rozsahu těchto zločinů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 475/2012).
76. Přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel proto o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být minimálně srozuměn. Tyto předpoklady budou přitom naplněny i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti. K založení trestní odpovědnosti nestačí, pokud by popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování bylo důsledkem pachatelovy neznalosti [ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. §405, Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022].
77. Závěr o úmyslu nelze jen předpokládat, nýbrž musí být opřen o konkrétní zjištěné skutečnosti. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání. Nezbytným předpokladem pro závěr o srozumění pachatele se zamýšleným následkem je prokázání toho, že pachatel si daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku.
78 . Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto ustanovením §23 tr. zákoníku vymezené spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
79. Dovolací soud považuje závěr, že se obvinění dopustili shora označeného trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, a to jako spolupachatelé, za správný.
80. V předmětné věci, jak již bylo zevrubně vyloženo, není důvodných pochybností o správnosti skutkových zjištění prezentovaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke všem obviněným. Všichni obvinění se shodli na tom, že odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr je nepravděpodobná až vyloučená, není spolehlivě doložena, že počet obětí zřejmě není tak vysoký, jak se uvádí, a že průběh tohoto masakru, jeho historické souvislosti i pobyt polských zajatců v táborech proběhl jinak, než jak se tvrdí, přičemž zejména zpochybňovali kruté a svobodu omezující podmínky výkonu pobytu v táborech (např. tvrzení obviněného J. V., že jen skupina polských zajatců byli válečnými zajatci převedenými do táborů, v nichž se měli pouze scházet a pak se rozbíhat po místních tržištích). Obvinění J. S. a J. V. jako pozvaní hosté pořadu se k těmto okolnostem vyjadřovali samostatně a podrobně s odkazem na údajné důkazy, přičemž se stavili do pozice osob, které jsou v dané oblasti vědeckými odborníky, obviněný Vladimír Kapal v pozici moderátora celý rozhovor vedl a obviněným v jejich názorech přitakával a některé také rozvedl (např. tvrzení o nesmyslnosti celého toho místa, kde „měly být údajně ty vraždy“ prováděny) a sám uvedl, že si také nedovede představit, že by byla viníkem sovětská strana.
81. Jestliže všichni obvinění jednoznačně vyjádřili (ať už jakkoliv slovně zvolenými formulacemi), že za pachatele katyňského masakru nelze považovat Sovětský svaz, pak takové jednání nelze než považovat za popírání válečného zločinu ve smyslu §405 tr. zákoníku. Soud prvního stupně k této otázce konstatoval, že „zločin“ je definován vedle skutku jeho konkrétním pachatelem a obětí; tvrdit, že zločin nespáchal skutečný pachatel, ale někdo zcela jiný, podle něj znamená popírat jeden ze základních rysů zločinu (bod 6. rozsudku). Obdobně odvolací soud uzavřel, že popíráním se rozumí tvrzení, že takové zločiny se vůbec nestaly, případně byly spáchány někým jiným, ač byly jejich konkrétní případy prokázány, uznány odpovědnými osobami či stvrzeny pravomocnými rozsudky mezinárodních či národních tribunálů (bod 16. jeho rozsudku). Dovolací soud s těmito úvahami soudů souhlasí. Ve shodě s nimi má za to, že pachatel se popírání válečného zločinu dopustí nejen tenkrát, bude-li tvrdit, že k určitým historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb, jež naplňují znaky válečných zločinů podle mezinárodního práva a které byly jako takové uznány, vůbec nedošlo, ale i tehdy, popírá-li odpovědnost konkrétního pachatele za něj. V konkrétním případě je Sovětský svaz (sovětská NKVD) jako pachatel válečného zločinu spolehlivě označen výsledky historicko vědeckých studií a uznán i mezinárodním soudem. Jednání obviněných, tedy jejich slovní projev, naplňuje rovněž znak „zpochybňování“ válečného zločinu. Obvinění relativizovali a zlehčovali jednotlivé okolnosti katyňského masakru, které však nebyly podružné a zejména ve svém souhrnu relevantně zlehčovaly podstatu samotného tohoto válečného zločinu. Tak kupř. relativizovali rozsah tohoto zločinu zejména zpochybněním počtu obětí, a to nikoliv nevýznamně, když např. obviněný J. V. uvedl, že podrobný rozbor čísel ukazuje na gigantické fabulace, a obviněný J. S. poukázal na údajné jediné svědectví, které prokazuje počet 3 196 obětí, přičemž zbylý počet obětí není podle tvrzení obviněných prokazatelný. Rozsah, ale také zásadní podmínky, za nichž k předmětnému válečnému zločinu došlo, zpochybňovali obvinění také již konstatovanými souvislostmi a okolnostmi pobytu zajatců v táborech. Zlehčování tohoto masakru pak umocňovala také další konstatování, např. opakované označení masakru obviněným J. S. za legendu, užívání pojmu „údajných“ vražd Vladimírem Kapalem, tvrzení J. V., že Němci nemuseli Varšavu nijak zvlášť dobývat, neboť Poláci, místo, aby se bránili, „vzorně utekli“ do zahraničí, či vyjádření souhlasného názoru tohoto obviněného s tvrzeními uvedenými v nespecifikované ruské knize, jejíž část obsahující konstatování, že pouze polská kulka by pro Poláky byla tou nejvyšší spravedlností, v rámci své odpovědi citoval. Takovýmito příkladnými tvrzeními obviněný urážel polské oběti katyňského masakru a výrazně tím zlehčoval jeho dopad i odpovědnost jakéhokoliv pachatele za způsobené útrapy. Není proto žádných opodstatněných pochybností o tom, že všichni obvinění (tedy i obviněná právnická osoba) naplnili zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku spočívající ve veřejném popírání a zpochybňování válečného zločinu.
82. Ani závěrům soudů o úmyslu obviněných nelze ničeho vytknout. Soud prvního stupně, s jehož úvahami se odvolací soud ztotožnil, dovodil úmysl obviněných podle §15 odst. 1 tr. zákoníku z toho, že obvinění jsou osobami znalými historických a společenských souvislostí a i podle svých vyjádření jak v pořadu, tak i ve svých výpovědích v hlavním líčení si byli zřetelně dobře vědomi aktuálního pohledu na historické události včetně přiznání zločinu viníkem, stejně tak si byli vědomi odborného, historického a politického odmítnutí jimi prezentované opačné verze, museli tak vědět o nepravdivosti své argumentace ve světle jim známých objektivních poznatků, závěrů a faktů (bod 6. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud nemá k uvedenému co podstatného dodat. Obvinění se opakovaně stavěli do pozice odborníků v oblasti historie, zejména také co do znalostí o okolnostech katyňského masakru, a to nejen v rámci pořadu, ale i v průběhu trestního řízení, včetně podaných dovolání. Ze všech tvrzení, která obvinění uvedli jak v pořadu, tak i ve svých dovoláních je zjevné, že obvinění si byli a jsou vědomi aktuálního pohledu na katyňský masakr, označeného pachatele i okolností a podstaty tohoto zločinu, přičemž jejich cílem bylo přednést své názory a důkazy, které podle nich historický, vědeckými studiemi podložený a aktuální pohled na tento masakr vylučují, popírají. Ostatně sám pořad byl uveden tím, že se historie ohýbá a otáčí, proto je nutné si přiblížit, co se v Katyni či vedle Katyně údajně stalo. Byť všichni obvinění deklarují své přesvědčení o tom, že jejich názory jsou pravdivé a jejich argumenty jsou relevantní, tato skutečnost naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §405 tr. zákoníku nevylučuje. Jak již bylo uvedeno, pachatel trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia si buďto musí být vědom nepravdivosti svých výroků, nebo s ní musí být alespoň srozuměn. O takové srozumění jde v případech, kdy pachatel je sice subjektivně přesvědčen o pravdivosti svého názoru, avšak ví o tom, že jeho názor se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti. Právě o tuto situaci se jednalo v případě obviněných, neboť, jak již bylo zdůrazněno, obvinění si byli většinového, vědecky podloženého názoru dobře vědomi a pokud mu tedy vědomě veřejně odporovali, dopustili se trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
83. Stejně tak je nutno souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů o existenci společného úmyslu obviněných, který dovolatelé ve svých dovoláních rovněž zpochybňovali. Z objektivních okolností případu lze usuzovat na společné jednání obviněných. Obvinění společně vystoupili v uvedeném pořadu s tím, aby přiblížili a rozklíčovali historické události, ve vztahu k nimž dnešní společnost historii „ohýbá“ a „otáčí“, přičemž konkrétně diskutovanou událostí byl tzv. katyňský masakr jako válečný zločin, a vyjádřili se k otázce viníka tohoto zločinu. Právě s tímto cílem byl pořad uveden, je tedy zjevné, že pokud po takovémto úvodu obvinění v pořadu vystupovali a vyjadřovali se způsobem výše uvedeným, pak nejpozději při počátku pořadu přistoupili ve vzájemné (konkludentní) dohodě k páchání trestného činu podle §405 tr. zákoníku. Všichni obvinění tedy vědomě veřejně vystoupili (respektive Spolek Svobodné rádio vystoupení ostatních obviněných uskutečnil a uveřejnil) s tím, že vyjadřovali názory zásadně se lišící od většinového názoru současné demokratické společnosti a jejich historického náhledu na katyňský masakr, přičemž i s ohledem na to, že se všechny tyto osoby již znaly a byly si vědomy názorů všech vystupujících osob, je zjevné, že již od počátku měly v úmyslu takto vystoupit společně a společnými silami a vzájemně se utvrzujícími názory rozmělnit aktuální pohled na okolnosti katyňského masakru. Za takových okolností jsou pak zcela liché námitky dovolatelů, že v rámci právní kvalifikace jejich jednání měla být posouzena závažnost konkrétních tvrzení jednotlivých dovolatelů ve srovnání s tvrzeními jiných obviněných. K naplnění pojmu spolupachatelství totiž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám, to znamená, že každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl. Zcela irelevantní pak je také námitka, že z provedeného dokazování není zjevná předchozí vzájemná dohoda co do obsahu jednotlivých výroků, neboť přesná dohoda na průběhu společně páchané trestné činnosti není z hlediska spolupachatelství vyžadována. Podstatné je, že obvinění byli při společném jednání skládajícím se z jednotlivých výroků vedeni společným úmyslem.
84. Dovolatel J. V. dále namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, když skutečnost, že obvinění jednali ve spolupachatelství, respektive po nějaké vzájemné dohodě, není seznatelná ze skutkové věty výroku o vině. S dovolatelem je nutno souhlasit v tom, že je-li v trestním řízení vytýkáno obviněnému spáchání činu v trestné součinnosti s jinou osobou, je třeba jím spáchaný skutek náležitě popsat tak, aby popis skutku odpovídal veškerým znakům skutkové podstaty takové formy účastenství (v širším smyslu), tedy i spolupachatelství (nestačilo by např. uvést jen na počátku popisu skutku, že „se činu dopustili ve spolupachatelství“, ale je třeba popsat konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých spolupachatelství, tedy společné jednání a společný úmysl vyplývá) (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 531). Naproti tomu není nezbytné, aby v právní kvalifikaci odsuzujícího výroku rozsudku bylo uvedeno, že jde o odsouzení pro trestný čin spáchaný ve spolupachatelství s odkazem na §23 tr. zákoníku, neboť spolupachatelství je pouze způsobem spáchání činu, nikoli jeho samostatnou formou, když spolupachatel odpovídá stejně, jako by čin spáchal sám (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). V daném případě byly znaky skutkové podstaty ve formě spolupachatelství ve skutkové větě vyjádřeny slovy:„…přičemž v průběhu rozhovoru obžalovaní ve vzájemné shodě a podpoře opakovaně veřejně odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr, jeho samotnou podstatu, rozsah a průběh včetně označení skutečného pachatele, způsob spáchání masakru, určení a počet obětí uváděním nepravdivých, neúplných a zkreslených skutečností…“. Byť si lze představit i výstižnější formulaci znaků spolupachatelství ve skutkové větě, zdůraznění, že znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu byly naplněny obviněnými ve vzájemné shodě a podpoře, jednoznačně vystihuje nejméně konkludentní dohodu obviněných na společném páchání předmětné trestné činnosti. Ani v tomto ohledu tak nelze soudu prvního stupně v zásadě ničeho podstatného vytknout.
85. Z výše popsaných okolností zřetelně vyplývá jak naplnění objektivní, jakož i subjektivní stránky skutkové podstaty označeného přečinu, tak i úmyslné společné jednání obviněných Vladimíra Kapala, J. S. a J. V. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soud prvního stupně nepochybil, když jednání obviněných Vladimíra Kapala, J. S., J. V. posoudil jako přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I.) a jako týž přečin, tedy přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku kvalifikoval i jednání právnické osoby Spolek Svobodné rádio (ad II.)
86. Další rovina námitek dovolatelů směřovala k porušení jejich práva na svobodu projevu, jakož i svobodu vědeckého bádání. Lze připomenout, že právo na svobodu projevu je upraveno v čl. 17 Listiny a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Právo na svobodu projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny – toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, respektive požadavky v čl. 10 odst. 2 Úmluvy – užité opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019). ESLP, který přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do svobody projevu opatrně a individuálně, opakovaně judikoval, že ochrany čl. 10 Úmluvy obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci. Z jeho rozhodovací praxe lze konkrétně dovodit, že ochrany čl. 10 Úmluvy nepožívají antisemitské projevy (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 2. 2007 ve věci Pavel Ivanov proti Rusku) ani popírání holocaustu (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 4. 1999 ve věci Witzsch proti Německu, č. 41448/98). Omezení či dokonce trestní postih projevů je nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud tyto projevy obsahují mimo jiné popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistických nebo komunistických zločinů či jiných válečných zločinů proti lidskosti či míru spáchaných v minulosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10). Rovněž z judikatury ESLP a Evropské komise pro lidská práva vyplývá, že např. hrůzy Osvětimi nepatří jen do historie a historické vědy, neboť přeživší Židé a jejich potomci mají právo na ochranu své důstojnosti a důstojnosti a památky svých předků (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. proti Belgii, č. 9777/82). Stejné právo na ochranu důstojnosti a památky svých předků mají potomci obětí katyňského masakru, jejichž usmrcení je rovněž známou a nepopiratelnou historickou skutečností, která byla spolehlivě zjištěna na základě nevyvratitelných faktů.
87. Při posouzení jednání dovolatelů z pohledu testu vymezeného ESLP v návaznosti na znění čl. 10 odst. 2 Úmluvy je nutno dospět k závěru, že zásah do práva obviněných na svobodu projevu byl oprávněný. Přečin, jímž byli uznáni vinnými, je upraven v §405 tr. zákoníku, je tedy splněna první podmínka, že omezení je stanoveno zákonem. Zároveň byl sledován legitimní cíl ochrany práv jiných. Pokud jde o nezbytnost tohoto zásahu v demokratické společnosti, zcela jistě odpovídal naléhavé společenské potřebě, neboť sledoval ochranu ústavně zaručených práv a svobod jednotlivců, zde nutno odkázat na čl. 10 odst. 1 Listiny (ochrana lidské důstojnosti a osobní cti, konkrétně statečných obětí zločinu), ale i ochranu obecně základů demokratického právního státu ve snaze zajištění vnitřního míru a fungujícího demokratického systému a právního státu, který závisí také na důvěře společnosti ve stát a jím uznávané postoje i pohledy právě na historické události. S ohledem na to, že obvinění své jednání činili (konali) prostřednictvím v rádiu vysílaného pořadu, následně uveřejněného na internetu, je zřejmé, že jejich projev měl široký dosah na veřejnost a byl plně a volně přístupný velkému množství adresátů. Zásah lze tedy považovat za přiměřený sledovanému cíli. Pokud jde o dostatečnost a relevanci odůvodnění obecných soudů, soud prvního stupně se dostatečně věnoval analýze jednotlivých výroků obviněných i závažnosti jejich dopadů. Lze tudíž uzavřít, že odsouzení dovolatelů bylo taktéž v souladu s Úmluvou i související judikaturou ESLP. Jejich výroky nebyly politické, učiněné ve veřejném zájmu (což by mohlo vést k větší toleranci k jejich kontroverznosti), ale měly být jasně historické povahy; trestní odpovědnost (a mírná trestní sankce), jež za ně byla vyvozována, není v rozporu se svobodou projevu garantovanou čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
88. V projednávaném případě se pak nemohlo jednat o vědeckou či odbornou diskusi podléhající svobodě projevu a svobodě vědeckého bádání, jak tvrdili dovolatelé s odkazem na své vzdělání a vědecké tituly, prostudování daného tématu i umožnění posluchačům, aby do pořadu zavolali a vyjádřili se, neboť samotná diskuse dovolatelů, kteří se představili jako odborníci v oblasti historie katyňského masakru, nerespektovala vědecké metody, ale naopak systematicky a záměrně porušovala základní principy a pravidla historického výzkumu. Jak přiléhavě zhodnotila státní zástupkyně ve svém vyjádření, výstavba a organizace argumentů odpovídala kombinaci konspirační teorie a manipulace, přičemž obvinění se uchýlili i k agresivní rétorice a dehonestaci obětí. Úroveň vědeckého bádání jí nelze přisoudit ani s ohledem na dovolateli zdůrazňovanou skutečnost, že na závěr pořadu bylo posluchačům umožněno, aby do pořadu zavolali a vyjádřili i své odlišné názory či vznášely dotazy. O vědeckém bádání a nutnosti zachování práva na svobodu slova by se dalo uvažovat toliko v případě, pokud by obvinění se svými pochybnostmi a nabytými poznatky konfrontovali odborně erudované osoby, které by jim mohly kvalifikovaně odpovídat, na dané téma s nimi odborně diskutovat, případně pokud by diskutující, zaměření toliko jednostranně, v rámci snahy vyvrátit nějakou tezi zcela neignorovali relevantní důkazy a argumenty oponujícího názoru. Taková debata je samozřejmě možná v odborných kruzích, rozhodně však není vhodná před veřejností, které je podávána tak, aby jí posluchači (bez podrobných znalostí předmětné historické události a bez schopnosti jim předestřené skutečnosti s ohledem na jiné důkazy zpochybnit) uvěřili. V daném případě obvinění na základě reálných historických faktů pomocí jejich překrucování, zlehčování, zamlčování či pouhého opomínání jiných důležitých skutečností veřejně konstruovali falešné závěry o historických událostech, jejichž cílem bylo posluchače přesvědčit zejména o tom, že pachatelem katyňského masakru nebyl Sovětský svaz obhajováním sovětské verze události z let 1943–1990. Pro nepoučeného laika, který poslechne takovou „vědecky“ se tvářící diskusi, může být obtížné předestřené manipulace s fakty prohlédnout či zjistit, jak se k uváděným skutečnostem staví odborná veřejnost. Dovolatelé pak rovněž poukazovali na skutečnost, že např. stejně jako v souvislosti s holocaustem je možné předmětem diskuse učinit odhad počtu jeho obětí, stejně tak by mělo být umožněno učinit předmětem odborné diskuse označení viníka, počet obětí a další okolnosti katyňského masakru. Dovolatelé však opomněli, že stejně jako v případě holocaustu takovéto podstatné okolnosti katyňského masakru mohou být veřejně předmětem toliko vážného historického výzkumu (srov. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. proti Belgii, č. 9777/82), nikoliv předmětem veřejné diskuse nerespektující historické vědecké metody a bagatelizující tento válečný zločin pod rouškou předstírané odborné znalosti této historické události ve všech jejích podstatných souvislostech. Uvedené nevylučuje, že i v dnešní společnosti je nutno umožnit, aby si každý mohl prověřovat fakta a diskutovat je, nemůže se absolutně zamezit jakémukoliv vyjadřování opačného názoru s důrazem na jednu verzi jako jedinou pravdivou. Mělo by se tak ovšem stát při zohlednění důkazů podporujících i opačný názor a při otevřenosti ke všem možnostem, kdy by měl být dán prostor obhajobě obou možností/směrů.
89. Na základě uvedeného lze dospět k závěru, že odsouzení obviněných neodporuje jejich základním právům či svobodám, konkrétně právu na svobodu projevu, neboť k jeho omezení došlo legitimním způsobem. Jejich odsouzení není výsledkem politického procesu, jak ve svých dovoláních tvrdili J. V. a J. S., ale důsledkem jejich jednání popsaného v napadených rozhodnutích, popírajícího základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných osob, jež jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů, ale i soudu mezinárodního (konkrétně ESLP). Za absurdní je nutno považovat argumentaci dovolatele J. S., že k tomuto procesu došlo proto, že „v lednu 2022 se začalo hovořit, že komunisté chtějí J. S. navrhnout za kandidáta za prezidenta“. Sám dovolatel v rámci podrobného popisu sledu událostí vymezil, že o jeho kandidatuře se začalo hovořit začátkem roku 2022, úkony trestního řízení v této věci však byly zahájeny již o rok dříve, a to 22. 2. 2021 (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1). Ničeho neobvyklého pak nelze shledat ani v dovolatelem zdůrazňované skutečnosti, že byl předvolán k podání vysvětlení na březen roku 2022, tedy poté, co oznámil svou kandidaturu, když tak bylo učiněno až po zahájení úkonů trestního řízení v rámci prověřování, což je zcela běžným (a správným) postupem policejního orgánu. Za podezřelou nelze považovat ani existenci dokumentu Ústavu pro studium totalitních režimů založeného ve spise (č. l. 108–110) ze dne 17. 2. 2021, tedy vydaného přede dnem zahájení úkonů trestního řízení, když úkony trestního řízení nejsou zahájeny na základě každého trestního oznámení bez jakéhokoliv jejich opodstatnění či jejich ověření. Policejní orgán v souladu s §158 odst. 3 tr. ř. v odůvodnění zahájení úkonů trestního řízení vysvětlil, že skutečnosti, v nichž je spatřováno podezření ze spáchání přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku, byly zjištěny na základě přijatého oznámení a na základě následné operativně pátrací činnosti pracovníků NCOZ, Sekce terorismu a extremismu, Odboru politického terorismu a extremismu, z veřejně přístupné internetové sítě a dalším šetřením. Je zjevné, že policejní orgán si nejprve obstaral materiály k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
90. Poslední okruh relevantních námitek uplatněných dovolateli J. S. a J. V. se týká nemožnosti kvalifikovat jednání obviněných jako trestný čin pro nedostatek společenské škodlivosti. V daných souvislostech je vhodné se nejprve alespoň stručně zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
91. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
92. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
93. Nejvyšší soud poznamenává, že problematika společenské škodlivosti jednání obviněných byla s patřičnou pozorností řešena již soudem prvního stupně (bod 6., str. 14 jeho rozsudku), jakož i soudem odvolacím (bod 17., str. 14 rozsudku), které uzavřely, že s ohledem na okolnosti případu a způsob provedení činu je na místě vyvození trestní odpovědnosti obviněných a důsledků s ní spojených, nikoli toliko postih podle jiného právního předpisu. Nalézací soud trefně zdůraznil záměrně manipulativní charakter a směřování pořadu s jednoznačnými závěry popírajícími obecně známou historickou realitu, využití internetu k co největšímu šíření jejich sdělení, ale i skutečnost, že historické téma bylo obviněnými využito k pokusu o rehabilitování komunistického režimu a jeho zločinů v době stalinismu, případně získání příznivců pro tyto tendence, které směřovaly proti základním zásadám demokratického právního státu. Připomněl, že společenská škodlivost podobných aktivit a snah a nutnost bránit rehabilitaci totalitních hnutí a nebezpečí jejich návratu s ohledem na poměrně nedávnou historickou zkušenost je zvyšována tím, že nadále v určité části společnosti zůstává komunistická ideologie.
94. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že v daném případě byly splněny předpoklady pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněných a důsledků s ní spojených. Lze totiž konstatovat, že čin obviněných, jehož společenskou škodlivost jistě není namístě ani přeceňovat, evidentně vybočil z rámce běžných projevů, jejichž cílem je nalezení pravdy o historických událostech v rámci vědeckého bádání, na něž obvinění při posuzování povahy svého jednání apelují. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněných dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jimi spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Jak správně poukázal soud prvního stupně, obvinění využili veřejných prostředků, rádia a internetu, jejichž prostřednictvím lze dosáhnout rozsáhlého šíření jejich sdělení, k tomu, aby pod rouškou tvrzené vědecké diskuse přesvědčili posluchače o tom, že okolnosti katyňského masakru, události, která je považována za válečný zločin a vyžádala si tisíce obětí, se nestaly tak, jak jsou nám historiky podávány, a že viníkem této události není bývalý Sovětský svaz, ale s největší pravděpodobností nacistické Německo, tedy aby rehabilitovali komunistický režim a jeho zločiny v době stalinismu. Společenská škodlivost jednání obviněných je o to vyšší v dnešní době, když za poslední roky se výrazně zvyšuje míra rozšiřovaní dezinformací, jimiž se podporuje a prohlubuje nedůvěra v demokratický právní stát. Pokud i obviněný J. V. ve svém dovolání zdůrazňoval potřebu zohlednění významu a společenské škodlivosti jednotlivých výroků a měl za to, že jeho jednání potřebnou společenskou škodlivost nevykazuje, pak je nutno zdůraznit, že společenskou škodlivost jeho jednání nad rámec již uvedeného a vztahujícího se ke všem obviněným zvyšuje skutečnost, že tento konkrétně svými vyjádřeními také dehonestoval polské oběti. Právě zejména způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a míra zavinění obviněných nutně vedou k závěru, že se čin nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům shodné právní kvalifikace, a že jeho společenská škodlivost vyžaduje vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených za přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku.
95. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod přípustný podle §265b odst. 1 tr. ř., nelze podřadit námitku dovolatelů J. S. a J. V., že obžalobu podanou státním zástupcem prostřednictvím datové schránky státního zastupitelství, u něhož je činný, je nutno s ohledem na jeho chybějící elektronický podpis a s odkazem na stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015 považovat za neúčinnou. Taková námitka je navíc lichá, neboť obžaloba nebyla soudu podávána elektronicky, nýbrž osobně na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 6. 10. 2022 (č. l. 457–462) a je vlastnoručně podepsána státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 Mgr. Janou Behenskou, která podávala na obviněné obžalobu, a je opatřena i razítkem státního zastupitelství (v souladu s §23 odst. 1, §24 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 6. 11. 2019 č. 10/2019, o dokumentech státního zastupitelství a o změně kancelářského řádu státního zastupitelství). O tom, že obžalobu soudu podávala státní zástupkyně v souladu s §2 odst. 8 tr. ř., tak není pochybností.
96. Obviněný J. S. uplatnil v doplnění svého dovolání (podaném včas v dovolací lhůtě) také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím brojil proti uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Konstatoval, že mu sice nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale měl za to, že v jeho případě se i podmíněný trest rovná nepodmíněnému trestu za šíření vědeckých informací, který bude za pomoci navazujících trestních řízení prodlužován až na doživotí s ohledem na skutečnost, že od něj nemůže být očekáváno, že „se podvolí přepisování dějin“ a „znevažování těch, bez kterých bychom nežili“.
97. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
98. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.
99. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku, za což byl podle stejného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, nejprve s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let, tento trest byl pak odvolacím soudem zrušen a obviněný byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 3 let. Odvolací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, přičemž se z velké části shodl s hodnocením těchto okolností se soudem prvního stupně s tím rozdílem, že podle jeho názoru nelze obviněným klást významným způsobem k tíži způsob jejich obhajoby, absenci lítosti či jiné sebereflexe. Zohlednil, že se nejedná o zcela bagatelní trestnou činnost, nicméně obvinění jsou osobami bezúhonnými a ve svém již poměrně dlouhém životě neměli nikdy žádné problémy s dodržováním trestněprávních norem. Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud navzdory názoru dovolatele vzal v úvahu všechny okolnosti, které je v rámci posuzování přiměřenosti ukládaného trestu nutno posuzovat, tedy zohlednil jak okolnosti případu a dosavadní bezúhonnost obviněného, tak i míru společenské škodlivosti jeho jednání, a právě proto mu uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, tedy při samé dolní hranici trestní sazby stanovené za přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku, kterýžto je třeba považovat za trest přiměřený. Nutno poznamenat, že z argumentace dovolatele není zjevné, jaký trest by byl podle jeho názoru přiměřený. Pokud jde o nepřiměřenost jemu uloženého trestu, pak tuto ve své podstatě spatřoval v tom, že je podle jeho názoru jisté, že podmíněný odklad výkonu mu bude přeměněn v samotný výkon, který pak bude prodlužován dalšími odsouzeními za páchání trestné činnosti stejného charakteru. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci dovolatele toliko zdůrazňuje, že kritériem pro úvahy o ukládání trestu nemůže být hrozba pokračováním v páchání obdobné trestné činnosti. Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněnému uložen, není nejenže ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
100. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněných Vladimíra Kapala, J. S., J. V. a právnické osoby Spolek Svobodné rádio jsou (jako celek) zjevně neopodstatněná, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu