ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.54.2003:28
sp. zn. 6 Ads 54/2003 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce Ing. J. R ., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45,
110 00 Praha 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2003, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2003, č. j. 31 Cad
55/2003 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 31. 3. 2003 byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen
„stěžovatel“) ze dne 17. 3. 2003 o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu vyplácenému
Sociální pojišťovnou – ústředí Bratislava dle Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou, č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“) a dle zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. V odůvodnění uvedla, že stěžovateli byl přiznán a je
vyplácen důchod v souladu s čl. 20 odst. 1 Smlouvy orgány Slovenské republiky a že
současný zákon o důchodovém pojištění ani Smlouva neznají pojem vyrovnávacího přídavku.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k e Krajskému soudu v Brně, který ji
rozsudkem ze dne 24. 7. 2003, č.j. 31 Cad 55/2003-10, zamítl. Krajský soud se ztotožnil
s názorem žalované, že institut „vyrovnávací přídavek k důchodu“ není upraven ani zákonem
o důchodovém pojištění, ani Smlouvou. Stěžovatel se tak podle něj domáhá dávky, která není
upravena žádným právním předpisem platným a účinným na území České republiky.
Žalovaná proto nemohla při posuzování nároku na tuto dávku žádný hmotněprávní předpis
porušit. Dále poukazuje na čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., podle kterého platí,
že pokud právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
(ČSFR) spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, rozumí se
tím území České republiky a státní občanství České republiky. Podle §13 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané
před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle §8 odst. 2 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud
zakládal nemocenské pojištění. Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném k 31. 12. 1992, tj. ke dni, kdy nabyl
účinnosti ústavní zákon č. 4/1993 Sb., platí, že pracovníci v pracovním poměru jsou účastni
nemocenského pojištění, pokud jsou činí v Československé republice. Z těchto ustanovení
dovozuje krajský soud, že účast na nemocenském pojištění je od 31. 12. 1992 spojena
s územím České republiky. Jako dobu zaměstnání lze proto hodnotit jen dobu zaměstnání
získanou na území České republiky v celém průběhu pojištění. Po vyhodnocení dob
zaměstnání na území České republiky (od 1. 9. 1953 do 14. 8. 1961) krajský soud dospěl
k závěru, že tato doba není postačující pro vznik nároku na jakoukoli důchodovou dávku
upravenou zákonem o důchodovém pojištění, tedy ani na důchod starobní. Nemůže proto
vzniknout rozdíl mezi výší důchodu vypláceného nositelem důchodového pojištění
ve Slovenské republice a výší důchodu podle zákona o důchodovém pojištění. Požadavek
stěžovatele na zápočet doby zaměstnání do 31. 12. 1992 nelze podle jeho názoru akceptovat
i z toho důvodu, že by tím došlo k duplicitnímu zápočtu dob v obou systémech důchodového
zabezpečení (pojištění).
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení tohoto rozhodnutí
krajského soudu. Poukazuje na to, že spolu s manželkou usiloval několik let u žalované
a Ministerstva práce a sociálních věcí o vyrovnání důchodu. Byli ujišťováni, že řešení
je možné cestou odstranění tvrdosti zákona na základě rozhodnutí dávkové komise ministra.
Argumentovali tím, že manželka stěžovatele jej následovala z Moravy na Slovensko, kam
musel nastoupit na umístěnku po absolvování vysoké školy. Po přiznání starobního důchodu
se vrátili s manželkou na Moravu, kde pečují o xletou matku. Ve vztahu k zamítavému
rozhodnutí, ve kterém žalovaná tvrdí, že české předpisy ani Smlouva neznají pojem
„vyrovnávací přídavek“, poukazuje na skutečnost, že tento přídavek jako rozdíl mezi důchody
vypočtenými podle vnitrostátních předpisů a podle slovenských, byl přiznáván ve zřetele
hodných případech žalovanou podle rozhodnutí dávkové komise ministra. Krajský soud
podle jeho názoru bez právního podkladu nesprávně rozděluje doby zaměstnání (studia)
získané v Československu do roku 1992 na doby získané na území České republiky
a na Slovensku. To nečiní ani Smlouva ani české předpisy včetně ústavního zákona
č. 4/1993 Sb. Sám byl pojištěn v Československu, dokonce do roku 1968 v unitárním státě.
Neodůvodněné jsou také obavy z duplicitního zápočtu doby v obou systémech důchodového
zabezpečení. V době společného státu byl jediný československý důchodový systém
a stanovení výše důchodu podle českých předpisů je požadováno pouze jako fikce
pro porovnání, zda nedošlo ke snížení nabytých či očekávaných nároků. Poukazuje
na československé zákonodárství a mezinárodní smlouvy, které (např. smlouva s Rakouskem)
obdobný institut obsahovaly. Namítá, že žalovaná nerespektuje nález Ústavního soudu ze dne
3. 6. 2003 o protiústavnosti Smlouvy. S ohledem na zásady oprávněného očekávání, rovnosti
a právní jistoty by soud měl respektovat i názor vyslovený Ústavním soudem v jiné právní
věci. Smlouva nemůže být diskriminační jen v některých případech. Žalovaná nepostupovala
tak, aby odstranila zásah Smlouvy do Ústavou chráněných práv, která se vyvíjela uvnitř
československého právního řádu. Smlouva musí být aplikována tak, aby byly její nepříznivé
důsledky, tj. snížení nároků ve srovnání s platnými českými vnitrostátními předpisy,
odstraněny, a to nejen v některých případech libovolně vybraných.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti dle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. dospěl k názoru, že kasační
stížnost není důvodná.
Namítaným důvodem je důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného právního předpisu, eventuálně
přímo aplikovatelné mezinárodní smlouvy na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného právního předpisu (přímo aplikovatelné mezinárodní smlouvy), avšak nesprávně
interpretovaného. Interpretace pak musí snést měřítka ústavní konformity.
Nejvyšší správní soud ze správního i soudního spisu jako relevantní fakta
pro posouzení kasační stížnosti zjistil, že stěžovatel, který byl a je občanem České republiky,
na jejímž území studoval od 1. 9. 1953 do 14. 8. 1961, od 15. 8. 1961 do 31. 12. 1980 byl
zaměstnán u Č. B., přičemž od 1. 9. 1962 do 28. 2. 1963 vykonával vojenskou službu v P., a
od 1. 1. 1981 do 15. 9. 1990 byl dále zaměstnán u Ž. B. Od 15. 9. 1990 do 31. 12. 1996 pak
pracoval u Generálního ředitelství Ž. v B.
Nejvyšší správní soud věcně přisvědčuje, ač velmi stručně odůvodněnému, názoru
krajského soudu, podle kterého žádný hmotně právní předpis platný a účinný na území České
republiky neupravuje požadovanou dávku (vyrovnávací přídavek), a proto ji správní orgán
nemohl na žádost ani přiznat. Žalovaná může přiznávat jako zákonné nároky pouze dávky
vyjmenované v §4 zákona o důchodovém pojištění, tedy důchody, o nichž je příslušná
rozhodovat (srv. §5 písm. a/ bod 1. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení). Tato otázka však souvisí s dalšími námitkami stěžovatele, ke kterým
Nejvyšší správní soud zaujímá stanovisko v následujících částech odůvodnění tohoto
rozsudku.
K námitce nesprávného rozdělení dob zaměstnání na doby získané v ČR
a na Slovensku Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že toto rozdělení dob zabezpečení
vyplývá z čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Podle tohoto ustanovení platí, že doby zabezpečení získané
za trvání bývalého Československa se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu,
na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy
před tímto dnem. Pro určení systému důchodového zabezpečení (buď České republiky, nebo
Slovenské republiky), v rámci kterého se bude hodnotit doba zabezpečení v bývalém
Československu, je tak rozhodující právě den 31. 12. 1992 a sídlo zaměstnavatele k tomuto
dni, resp. pokud k tomuto dni občan nebyl zaměstnán, pak je rozhodný den, kdy byl
naposledy zaměstnán. Jestliže současná právní úprava vyžaduje takové rozdělení doby
zabezpečení a žalovaná postupovala v souladu s těmito pravidly, nelze její postup hodnotit
jako nesprávný, a tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná. Pokud tato ne zcela
srozumitelná stížnostní námitka směřuje k té části odůvodnění napadeného rozsudku, ve které
soud posuzuje dobu zabezpečení získanou jen na území dnešní České republiky, Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že tímto chtěl krajský soud pouze upozornit na situaci, jak by
se posuzovaly doby zaměstnání (náhradní doby) na základě českých předpisů v případě, kdy
by nebyla uzavřena Smlouva. Tak soud jasně demonstruje, že nároky stěžovatele vyplývající
z českého práva by v žádném případě nebyly větší, než nároky, které mu garantuje Smlouva.
Proto není možné s úspěchem tvrdit, že Smlouva zhoršuje jeho právní postavení. Zcela jasně
však z napadeného rozsudku vyplývá, že se jak soud, tak i žalovaná řídily příslušnými
ustanoveními Smlouvy, podle kterých se celá doba zabezpečení získaná za trvání společného
státu přisuzuje podle zde určených kritérií buď českému, nebo slovenskému systému
důchodového zabezpečení (pojištění). Námitka stěžovatele by pak směřovala jen proti
demonstrativnímu příkladu, který byl pro názornost užit krajským soudem, nikoli proti jeho
rozhodnutí samotnému.
Pokud by se měl stěžovatelem tvrzený nárok odvíjet od teze, že mezinárodní smlouva
nesmí zhoršit postavení občana, které mu přísluší podle vnitrostátního práva, a pokud by měla
tento následek, neuplatnila by se její přednost před zákonem, lze s takovou tezí, která
i v oboru sociálního zabezpečení našla své uplatnění a odraz v judikatuře soudů uplynulých
desetiletí, obecně souhlasit. Stěžovatel vychází z představy, že mu podle vnitrostátního
českého práva, tedy zákona o důchodovém pojištění, náleží zhodnotit veškeré doby pojištění,
které získal od ukončení povinné školní docházky, bez ohledu na to, kde byly tyto doby
získány. Takovou úpravu však z §13 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s čl. 1 odst. 2
ústavního zákona č. 4/1993 Sb., dovodit nelze. Podle vnitrostátního práva, jak již přesvědčivě
demonstroval krajský soud, by bez přihlédnutí k dobám hodnotitelným podle Smlouvy mohla
být stěžovateli maximálně hodnocena doba studia na území České republiky a výkon
vojenské služby, což ve svém úhrnu nepředstavuje ani dobu 25 let pojištění nutnou pro vznik
nároku na důchod. Podle vnitrostátního práva by tak stěžovateli vůbec nárok na důchod
nevznikl.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že zápočet doby zaměstnání
podle českých předpisů by znamenal duplicitní zápočet doby zabezpečení v obou systémech
důchodového zabezpečení, neboť v té době existoval jediný systém sociálního zabezpečení.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba vycházet ze skutečnosti, že v současné
době existují dva samostatné státy se svými systémy sociálního zabezpečení (pojištění). Doby
zabezpečení získané v bývalém Československu proto musely být rozděleny, neboť jinak by
buď docházelo k duplicitnímu zápočtu jedné doby zabezpečení, čehož se smluvní strany
Smlouvy zcela zjevně chtěly vyvarovat, anebo by tyto doby nehodnotil ani jeden stát.
Na druhou stranu stěžovatel nepožadoval plné započtení doby zabezpečení v bývalém
Československu pro účely získání starobního důchodu, nýbrž jen zohlednění této doby
pro účely jím požadovaného vyrovnávacího přídavku.
K námitce stěžovatele ohledně diskriminační aplikace Smlouvy uvádí Nejvyšší
správní soud následující. Zákaz diskriminace upravený v čl. 3 odst. 1 Listiny zaručuje
a konkretizuje rovnost v právech stanovenou v čl. 1 Listiny; princip rovnosti v právech není
v zásadě chráněn sám o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které
je zaručováno ústavními zákony, případně mezinárodními smlouvami o lidských právech.
Stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu spojují porušení zákazu diskriminace
s právem zaručeným čl. 30 odst. 1 Listiny; jde o právo občana na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří (při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele). Toto právo je součástí
práv sociálních, jichž je možno se domáhat pouze v mezích, jež stanoví zákon (čl. 41 odst. 1
Listiny). Tímto zákonem je především zákon o důchodovém pojištění. Zákaz diskriminace
je obvykle interpretován z dvojího pohledu – jednak je dán požadavkem vyloučení libovůle
v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhým je pak dán
požadavkem akceptovatelnosti hledisek odlišování. Z postulátu rovnosti nevyplývá obecně
požadavek rovnosti každého s každým, plyne z něj požadavek, aby právo bezdůvodně
nezvýhodňovalo a neznevýhodňovalo jedny před druhými. K porušení těchto principů pak
dojde tehdy, pokud se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné
situaci zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody
pro uplatněný rozdílný přístup. Jestliže zákonodárce zvolí určitý přístup, musí tedy být
založen na objektivních a rozumných důvodech a mezi tímto cílem a prostředky k jeho
dosažení musí existovat vztah přiměřenosti. V oblasti práv sociálních, v nichž je stát
povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit „křiklavé aspekty, srov. Pl. ÚS 15/02,
nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené
společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění
své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční
zacházení mnohem častěji“. Takovéto chápání zákazu diskriminace lze sledovat jak
v uvažování Ústavního soudu (pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96),
tak institucí povolaných hodnotit dodržování mezinárodněprávních závazků, jakým je např.
Výbor OSN pro lidská práva. Obdobně je definice diskriminace podávána i v judikatuře
Soudního dvora ES (srov. např. rozhodnutí ve věcech C - 411/96, Margaret Boyle a spol.
v. Equal Opportunities Commission, odst. 39, C – 279/93, Finanzamt Köln – Altstadt
v. Roland Schumacker, odst. 30).
Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že v oblasti zabezpečení ve stáří,
kterého se lze domáhat pouze a jedině v mezích zákona, jehož osobní rozsah se odvíjí
v principu od výdělečné činnosti na teritoriu státu a jejíž ztráta schopnosti je v rámci
redistributivních procesů kompenzována, zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení
z důvodu občanství, tzn. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky než jiné
fyzické osobě, která za obdobných okolností (je výdělečně činná na území, platí pojistné)
je účastníkem takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala jakoukoli
logiku, racionálnost a její objektivita by byla nižádná. Má-li tedy Nejvyšší správní soud
posoudit, zda s některou skupinou osob, které vzniká nárok na dávky důchodového pojištění,
není zacházeno diskriminačně, musí jako diferenční skupinu volit nikoliv skupinu pojištěnců
- občanů České republiky, nýbrž skupinu osob pojištěných jako takovou, a uvnitř této
množiny dále sledovat, zda případné odlišné zacházení s některými podmnožinami
pojištěných osob nenese znaky diskriminace. Na území ČSFR do konce roku 1992 totiž
nebyli činní pouze občané Slovenské a České republiky, ale i občané třetíc h zemí a apatridé.
Relevantní skupinou jsou tedy v daném případě spíše všechny fyzické osoby, které splňují
kritéria Smlouvy pro určení, v jakém systému důchodového zabezpečení mají být zohledněny
doby zabezpečení získané za trvání společného státu. Pouze pokud by byla určitá skupina
osob při aplikaci Smlouvy v rozporu se stanovenými kritérii vyjmuta z okruhu její působnosti,
bylo by možné se s úspěchem dovolávat zákazu diskriminace. Nic takového však stěžovatel
netvrdí. Příčinou rozdílné výše důchodů v obou nástupnických státech je rozdílný
hospodářský a právní vývoj v těchto státech, nikoli diskriminační aplikace Smlouvy či zákona
o důchodovém pojištění.
Nejvyšší správní soud se již ve svém rozsudku č. j. 6 Ads 62/2003 - 31 ze dne
23. 2. 2005, vyjádřil k další námitce, kterou uplatňuje i stěžovatel, a to, že Smlouvou došlo
ke snížení očekávaných nároků. Principu „oprávněného očekávání“ by mohl k datu zániku
ČSFR odpovídat pouze důchod vyměřený podle zákona platného pro území tehdejší federace
za podmínek, jež tehdejší předpis stanovil (neexistovala indexace výdělků, bylo rozdílné
rozhodné období, výše důchodu byla omezena maximálními částkami atd.). Argument
o porušení principu právní jistoty tedy Nejvyšší správní soud nepřijímá, pokud se má
za právní jistotu a oprávněné očekávání považovat přesvědčení, že přes rozdělení státu přizná
důchod ten stát, jehož důchody jsou vyšší. Jen pro úplnost se dodává, že hledisko občanství
ani místa trvalého pobytu nemohou sehrávat a nesehrávají v této úvaze žádnou roli.
Pokud některé smlouvy o sociálním zabezpečení uzavírané v minulosti obsahovaly
úpravy tzv. vyrovnávacích příspěvků, popřípadě pokud judikaturou soudů byl tento nárok
ve vztahu k některým smlouvám dovozen, šlo o naprosto odlišné případy, které nelze
poměřovat situací spojenou se zánikem státu a převzetím některých jeho závazků. Typicky
mohlo jít o situace, kdy vnitrostátní zákonodárství umožňovalo hodnotit i dobu pojištění
v cizině, přičemž právě s takovým státem byla posléze uzavřena smlouva. Takový „národní“
důchod vypočtený i s ohledem na dobu získanou v cizině mohl být vyšší nežli dva dílčí
důchody, které se pak stanovily podle uzavřené smlouvy. Proto bylo důvodné přiznat nárok,
který byl vyšší, aby v důsledku uzavření smlouvy nedošlo k poškození účastníka takového
vztahu. Nejvyšší správní soud by v konkrétním případě byl připraven k extenzivnímu výkladu
zákona o důchodovém pojištění, pokud by výše uvedeným extenzivním pohledem
na hodnocení dob podle tohoto zákona nárok mohl vzniknout (za dobu získanou na území
ČR), a takto vypočtený důchod by byl vyšší než úhrn dávek náležejících při aplikaci
Smlouvy. Soudu je přitom známo, jak upozorňuje i stěžovatel, že exekutiva řešila obdobné
případy zejména po roce 1992 institutem odstranění tvrdosti zákona a v zásadě má za to,
že v současné době se mohou takové efekty vyskytovat jen sporadicky. Tuto úvahu ovšem
Nejvyšší správní soud činí obiter dictum při vědomí, že po vstupu do EU členské státy
aplikují čl. 20 Smlouvy předvídajíce jeho plnou použitelnost, aniž by kalkulovaly s tím,
že Česká republika by svým občanům mohla „navíc“ z titulu dávky důchodového pojištění
podléhající koordinaci přiznávat nějaká nadstandardní plnění. To platí i pro státy, s nimiž má
ČR uzavřeny dvoustranné smlouvy a jejichž občané získali v období do zániku ČSFR určitou
dobu zaměstnání. Zde nezbývá než poukázat na ústavně vyjádřenou vůli respektovat
mezinárodní závazky (čl. 1 odst. Ústavy). Stěžovatel na území České republiky v celém
průběhu pojištění nezískal dobu, která by mu založila nárok na důchod podle českých
předpisů.
Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne
3. 6. 2003, Nejvyšší správní soud konstatuje, že je nepochybně připraven respektovat nálezy
Ústavního soudu v individuálních případech, a to ve smyslu kasačním; ve smyslu
precedenčním tak jistě učiní v případech, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nezpochybnitelně
povahou své argumentace a jednotným pohledem na posuzované věci budou naznačovat, jak
v oblasti ústavnosti sjednotit rozhodovací praxi.
Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí a dále v nálezech ze dne 25. 1. 2005, sp. zn.
III. ÚS 252/04 a ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 158/04, vyslovil názor, že pokud byl český
občan zaměstnáván v době společného státu na území dnešní Slovenské re publiky, nelze
to považovat z hlediska důchodového pojištění za „zaměstnání v cizině“, protože toto
hledisko není podloženo objektivními a rozumnými důvody. Takové rozlišování mezi
občany ČR, jež je založeno na fikci , podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice
tehdejšího společného státu (resp. sídlo zaměstnavatele) „zaměstnáním v cizině“, považuje
Ústavní soud za diskriminující, neboť není podloženo „objektivními“ a „rozumnými“ důvody.
Dále Ústavní soud podotýká, že situace vzniklá rozdělením ČSFR byla natolik specifická,
že přijetí Smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního
zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto nemusí nutně
dopadnout na důchodové nároky ostatních migrujících osob.
Naproti tomu v usnesení II. ÚS 21/04 ze dne 9. 12. 2004 Ústavní soud naopak odmítá
jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 15/2003, přičemž v odůvodnění uvedl, že se zabýval
významem Smlouvy pro stanovení míry sociálního zabezpečení v souvislosti s rozdělením
ČSFR. Konstatoval, že nedošlo k diskriminaci (skutkově šlo o obdobu právě projednávané
věci, za rozhodné kritérium bylo vzato sídlo zaměstnavatele ke dni zániku ČSFR).
K tomu Nejvyšší správní soud obdobně jako v rozsudku č. j. 6 Ads 62/2003 - 31
ze dne 23. 2. 2005 poznamenává, že je nepřehlédnutelným faktem, že Ústavní soud zaujal
ve věci aplikace Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou a Slovenskou republikou
explicitní rozdílná stanoviska. Dalším důvodům, jenž brání Nejvyššímu správnímu soudu
(při veškeré snaze dobrat se náležité interpretace dosavadního rozhodování Ústavního soudu
i úctě k orgánu ochrany ústavnosti) bez dalšího přiznat těmto rozhodnutím sílu precedentu,
jsou některé dílčí prvky odůvodnění těchto rozhodnutí, jež neposkytují odpovědi na nabízející
se otázky. Jedná se například o to, že doby zaměstnání na území ČSFR do konce roku 1992
opravdu nelze chápat jako doby zaměstnání v cizině (sp. zn. II. ÚS 405/02 ; IV. ÚS 158/04),
nárok na dávku důchodového pojištění není podmíněn trvalým pobytem na území ČR
(III. ÚS 252/04), vyloučená aplikace evropského práva po 1. 5. 2004 v témže nálezu zůstává
minimálně blíže neodůvodněna. Pokud by Ústavní soud vystupoval v roli pozitivního
zákonodárce, což by učinil, pokud by jednoznačně uzavřel, že Česká republika má doplácet
v rámci důchodového pojištění blíže nespecifikovaný rozdíl ve výši dávek, pak by součástí
takového právního názoru musela být jasná direktiva pro soud, a tedy i správní orgán, jak
při stanovení a výplatě takovéhoto plnění postupovat. Pouze v nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní
soud uvedl, že principu obecně chápané spravedlnosti by se vymykalo, pokud by doby
v ČSFR byly hodnoceny dvakrát a „nemělo by tak dojít k duplicitnímu pobírání dvou
důchodů stejného typu“ – odkaz na rozsudek Vrchního soudu sp. zn. 3 Cao 12/96 zde není
zcela namístě, neboť skutkově tam šlo o situaci, kdy žalobce získal potřebnou dobu pojištění
výlučně na území České republiky, což se nestalo ani v jednom případě, které posuzoval
dosud Ústavní soud. Má-li mít takový právní názor sílu precedentu, musí vyřešit alespoň
základní otázky, které by musel řešit i zákonodárce koncipující úpravu takového plnění:
osobní rozsah, způsob stanovení a výši dávky, podmínky výplaty, řízení o ní a intertemporální
důsledky takového rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu přitom zůstává neobjasněno,
z jakých ústavněprávních důvodů by bylo možno zamítnout přiznání takových rozdílů i jiným
pojištěncům než občanům České republiky majícím trvalý pobyt na jejím území, jak by
se stanovila výše onoho rozdílu při denně se měnících kursech měn, jak často by se takové
rozdíly přepočítávaly jsouce vázány „podle obecně chápané spravedlnosti“ na výši důchodu
poskytovaného druhou smluvní stranou, jak by tyto rozdíly reagovaly na skutečnost, že druhá
smluvní strana se rozhodne dlouhodobě pro jinou koncepci důchodového pojištění včetně
minimální valorizace dávek, případně úpravu těchto dávek pro souběh s jiným důchodem,
popřípadě i zastavení výplaty pro neplnění některé z podmínek – například svázané
s ekonomickou činností – to vše by byly například situace, které by zřejmě vedly k vyšším
a vyšším částkám „doplatků“ ze strany České republiky. I po posledně citovaném rozhodnutí
Ústavního soudu je stále nejasná otázka exportu těchto rozdílů při pohybu osob požívajících
důchody mimo území České republiky, a to jak na území států, nimiž Českou republiku váží
dvoustranné smlouvy, tak na území Evropské unie. Nutnou otázkou k řešení by bylo, zda
výrok, že na takové plnění existuje právní nárok bude směřovat pouze pro futuro, anebo
princip rovnosti vede k přepočtům a vyrovnávání dávek počínaje rokem 1993. Přitom
nabízející se zobecňující závěr doposud učiněných nálezů Ústavního soudu z roku 2003
a 2005 by mohl vést k nutnosti přiznat český důchod všem pojištěncům, kteří získali nějakou
dobu na území ČSFR, bez ohledu na smluvní vztahy, jako by taková doba byla výlučně dobou
českou, tedy například i osobám žijícím ve Slovenské republice a požívajícím důchod
od slovenského nositele pojištění, v jehož nároku a výši byla zohledněna doba do 31. 12. 1992
(a všem ostatním pojištěncům, ať žijí kdekoliv) - tento princip je nezpochybnitelný zejména
ve vztahu k těm osobám, na které dopadají mezinárodněprávní závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud respektuje maximálně právo Ústavního soudu ochránit ústavní
principy státu; je zřejmé, že tato ochrana (ostatně jako jakákoliv ochrana poskytnutá
i obecnými soudy) může státu v některých případech přinést i značné fiskální důsledky.
V dosavadních rozhodnutích Ústavního soudu, která na posuzovanou věc pohlížejí ostatně
rozporuplně, však prozatím toto vědomí všech souvislostí nebylo předestřeno. Z tohoto
důvodu nevidí Nejvyšší správní soud nutnost řídit se stěžovatelem citovaným názorem
Ústavního soudu a současně přehlížet názor obsažený v jiném jeho rozhodnutí, a vycházel
z výše uvedených závěrů, které svědčí pro nedůvodnost kasační stížnosti.
Krajský soud v Brně tedy aplikoval správný právní předpis a citovanou mezinárodní
smlouvu a správně je interpretoval. V jeho rozhodnutí tak nelze shledat nesprávné posouzení
právní otázky. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl, shledav ji z výše
uvedených důvodů nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Podle těchto ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Toto však
neplatí v případě, mělo-li být právo přiznáno kromě jiných správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění. Protože šlo o řízení ve věci důchodového pojištění, žalovaná, která
sice měla plný úspěch ve věci, nemá právo na náhradu nákladů řízen í o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu