ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.24.2006
sp. zn. 1 Azs 24/2006 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobkyně: T. K., zastoupené JUDr. Davidem Heryánem, advokátem se
sídlem Praha 2, Uruguayská 17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2005,č. j. OAM-215/VL-20-
ZA-03-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 22. 12. 2005, č. j. 36 Az 59/2005 - 46,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2005, č. j. 36 Az 59/2005 - 46,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2005, č. j. OAM-215/VL-20-ZA-03-2005, žalovaný
neudělil žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala česky psanou žalobu ze dne 6. 4. 2005,
v níž citovala řadu ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do
31. 12. 2005 (dále jen správní řád), která správní orgán v řízení porušil a trvala
na tom, že plnila zákonné podmínky pro udělení azylu dle §12 a §14 zákona o azylu,
resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ke skutkovým důvodům odkázala na správní spis, zejména na žádost o udělení azylu
a protokol o pohovoru. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vráti l
žalovanému k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 28. 4. 2005 (č. l. 9) soud žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě patnácti
dnů od doručení usnesení doplnila a upřesnila svou žalobu, aby bylo zřejmé,
z jakých skutkových důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné,
a jaké důkazy navrhuje provést.
Podáním ze dne 27. 6. 2005 žalobkyně opětovně poukázala na ustanovení správního
řádu, která žalovaný porušil, a dále požádala, aby soudní jednání proběhlo v její přítomnosti,
aby se mohla seznámit s obsahem spisového materiálu, a o ustanovení advokáta a tlumočníka.
Přípisem ze dne 29. 6. 2005 (č. l. 17) krajský soud žalobkyni vyzval k prokázání
majetkových a osobních poměrů; k této výzvě žalobkyně zaslala soudu vyplněný formulář
„Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Soud následně žalobkyni
vyzval, aby sdělila výši příjmu, z něhož platí nájem bytu a ostatní osobní potřeby, a současně
jí zaslal vyjádření žalovaného k žalobě a výzvu dle §51 s. ř. s. se sdělením o možnosti
zajištění tlumočníka k případnému nařízenému jednání. V odpovědi na tuto výzvu žalobkyně
dne 26. 7. 2005 opětovně požádala, aby soudní jednání proběhlo v její přítomnosti,
aby se mohla seznámit s obsahem spisového materiálu, a dále o ustanovení advokáta
a tlumočníka, neboť nezná české zákony a špatně mluví česky.
Usnesením ze dne 29. 8. 2005 (č. l. 31) soud návrh žalobkyně na ustanovení zástupce
zamítl. Usnesením ze dne 27. 10. 2005 (č. l. 32) pak žalobu proti rozhodnutí žalovaného
odmítl.
V česky sepsané formulářové kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby
žalobkyně požádala o ustanovení advokáta a tlumočníka.
Přípisem ze dne 30. 11. 2005 (č. l. 41) krajský soud žalobkyni znovu vyzval
k prokázání majetkových a osobních poměrů a ke sdělení, jakým způsobem hradí nájemné
a jak si opatřuje finanční prostředky na výživu a ošacení. K této výzvě žalobkyně zaslala
soudu vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“
ze dne 5. 12. 2005, z něhož vyplynulo, že nemá žádné příjmy, závazky, ani žádný majetek.
Uvedla též, že má nepříznivý zdravotní stav, snaží se najít práci, studuje češtinu, bydlí
s českým kamarádem, který ji poskytuje pomoc.
Usnesením ze dne 22. 12. 2005 (č. l. 46) krajský soud návrh žalobkyně na ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítl. Uvedl, že žalobkyně sice soudu zaslala
vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“,
ke svým tvrzením však nepředložila žádné listinné důkazy. Protože žalobkyně dostatečně
neprokázala, že jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a tedy pro ustanovení zástupce, soud její návrh zamítl. Současně ji vyzval, aby ve lhůtě
patnácti dnů odstranila nedostatek zastoupení.
V česky sepsané kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobkyně
(dále též stěžovatelka) poukázala na svoji špatnou znalost českého jazyka, kvůli
které si nemohla prostudovat změny zákona o azylu. Dále uvedla, že nemá žádnou práci,
nemá totiž právo být zaměstnána. Materiály ohledně žaloby posílala advokátovi poštou,
nedostala však odpověď. Nezbývá jí než čekat na veškerou pomoc od státu. Její rodinná
situace se přitom změnila; do České republiky dorazila její teta, která jí poskytuje pomoc
a platí za ubytování 3 000 Kč měsíčně, o tom však nemůže pro nepřítomnost majitelů
bytu předložit důkaz. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
zrušil.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti (k otázce povinného zastoupení
stěžovatele advokátem v případě kasační stížnosti proti rozhodnutí o neustanovení zástupce
srov. č. 486/2005 Sb. NSS) se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti
kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele;
příkladem toho může být např. hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě
při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů
shledal, že se o tento případ jedná v souzené věci, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.
V posuzované věci vzešla z obsahu kasační stížnosti, v níž bylo poukázáno
též na stěžovatelčinu neznalost českého jazyka, otázka , zda se krajský soud dopustil hrubého
porušení procesních práv žalobkyně tím, že jí neustanovil tlumočníka a v průběhu řízení
s ní komunikoval výhradně v českém jazyce.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk,
jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit,
aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn
a mohl se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří.
Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem
ve své mateřštině. Z §18 o. s. ř. (jenž se na základě §64 s. ř. s. aplikuje i ve správním
soudnictví) se pak zejména podává, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné
postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv (odst. 1); a že účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile vyjde taková potřeba v řízení
najevo (odst. 2).
Je patrné, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, n estačí pouze zjištění,
že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale souč asně musí být splněna
i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo. Posouzení
této skutečnosti je pak v každé věci přísně individuální.
Nejvyšší správní soud na tomto místě předesílá, že soudní judikatura v otázce výkladu
výše citovaného ustanovení Listiny a §18 o. s. ř. není zcela jednotná, což se do určité míry
týká i rozhodovací č innosti Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Na jedné straně
tedy Nejvyšší správní soud například ve svém rozhodnutí ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 6 Azs 380/2004 - 29 (www.nssoud.cz), mimo jiné konstatoval, že „povinnost soudu
ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou
bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka
musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje,
zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.“. Na druhou stranu
již ovšem Nejvyšší správní soud vyslovil například ve svém rozsudku publikovaném
pod č. 59/2004 Sb. NSS, právní názor, že cizinci v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit
se k možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání (§51 s. ř. s.) poučeni v jazyce,
jemuž rozumí. Na zřejmý rozpor ve své rozhodovací činnosti v tomto směru pak přímo
reagoval Ústavní soud, když ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05
(www.judikatura.cz), mimo jiné konstatoval, že „Základní právo garantované čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení
a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“
Shora citované právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem a Ústavním
soudem je pochopitelně nutno aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci
(srov. v této souvislosti zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 270/2004 - 35, www.nssoud.cz).
V posuzovaném případě z obsahu soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka ruské
národnosti a ukrajinské státní příslušnosti činila všechna podání soudu v českém jazyce,
to však ve formě známé již kasačnímu soudu z jeho úřední činnosti a objevující
se v obměněné podobě (kdy rozdílné jsou pouze základní identifikační údaje - osobní data
žalobce a označení napadeného rozhodnutí žalovaného) v celé řadě případů ve věcech azylu
(nyní mezinárodní ochrany). Z této skutečnosti tedy nelze s dostatečnou jistotou usuzovat
na míru stěžovatelčiny znalosti českého jazyka. V této otázce naopak bylo určující,
že stěžovatelka již v odpovědi (ze dne 27. 6. 2005, č. l. 14) na výzvu soudu ze dne 28. 4. 2005
(č. l. 9) k doplnění žaloby vedle žádosti o ustanovení zástupce požádala i o ustanovení
tlumočníka. Zatímco však v prvém případě soud žalobkyni zaslal k vyplnění formulář
„Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce“, na druhou žádost nijak nezareagoval. V odpovědi
(ze dne 2. 8. 2005, č. l. 30) na výzvu soudu dle §51 s. ř. s. pak žalobkyně mimo jiné opětovně
požádala o ustanovení tlumočníka. Tuto žádost pak zopakovala i ve svém dalším podání
adresovaném soudu, totiž v kasační stížnosti ze dne 21. 11. 2005 (č. l. 35) proti usnesení
krajského soudu ze dne 27. 10. 2005 (č. l. 32), jímž byla odmítnuta její žaloba. Soud
však přesto setrval na svém dosavadním postupu a i poté žalobkyni k její žádosti o ustanovení
zástupce zaslal k vyplnění již výše zmiňovaný f ormulář spolu s výzvou k bližšímu rozvedení
její finanční situace v českém jazyce. Následně pak posledně napadeným usnesením
ze dne 22. 12. 2005 (č. l. 46) její žádost o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
proti usnesení o odmítnutí žaloby zamítl.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka již v průběhu řízení o žalobě adresovala
krajskému soudu písemnosti, v nichž mimo jiné poukazovala na svou špatnou znalost českého
jazyka a žádala o ustanovení tlumočníka. Tuto žádost pak zopakovala i v kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu ze dne 27. 10. 2005 (č. l. 32), jímž byla odmítnuta její žaloba.
Za této situace, kdy jazykové rozdíly mohly být na újmu výkonu procesních práv
stěžovatelky, měl krajský soud ustanovit tlumočníka a p ři zjišťování jejích osobních
a finančních poměrů se stěžovatelkou komunikovat v její mateřštině.
K tomu nutno dodat, že ač by se mohla účastníkova znalost českého jazyka soudu
jevit (např. z obsahu jeho podání) dostatečnou, přece jen je to účastník řízení sám,
kdo může nejlépe posoudit, zdali je schopen se plnohodnotně účastnit řízení vedeného
v českém jazyce a alespoň po stránce jazykové porozumět úkonům soudu či dalšího účastníka
řízení.
Ostatně, dle správního spisu byl i pohovor k žádosti o udělení azylu dne 1. 3. 2005
proveden v ruském jazyce za přítomnosti úředně ustanoveného tlumočníka. Ačkoli
by tato skutečnost sama o sobě nevyvolávala potřebu ustanovit stěžovatelce tlumočníka
i pro řízení před soudem (srov. č. 686/2005 Sb. NSS), mohla soudu sloužit jako určitý
indikátor stěžovatelčiny znalosti českého jazyka.
V dané věci má tedy kasační soud za to, že potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka
vyšla v řízení najevo (a to již v řízení o žalobě), když o ustanovení tlumočníka výslovně
požádala.
Za těchto okolností krajský soud pochybil, pokud v dané věci tlumočníka neustanovil
a nevyzval žalobkyni k prokázání majetkových a osobních poměrů v jejím mateřském jazyce.
Žalobkyni tak nejen znemožnil uplatnění jejího zákonného práva na tlumočníka, ale zároveň
tím neodůvodněně ztížil realizaci jejího práva na ustanovení zástu pce (§35 odst. 8 s. ř. s.)
pro řízení o kasační stížnosti, tedy pro řízení, ve kterém je zastoupení advokátem podmínkou
řízení (§105 odst. 2 s. ř. s.) a tedy je vždy dána potřeba ochrany práv stěžovatele.
V konečném důsledku tak mohlo být stěžovatelce znesnadněno i uplatnění ústavním
pořádkem zaručeného práva na právní pomoc a též práva na přístup k soudu.
To se pak v konečném důsledku mohlo negativně projevit i v její materiální sféře.
Již jen nad rámec výše uvedeného poukazuje kasační soud k obsahu práva
na tlumočníka na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 3 písm. e)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy v trestních věcech [viz rozsudek
ve věci Luedicke, Belkacem a Koç proti Německu (in V. Berger: Judikatura Evropského
soudu pro lidská práva; 1. české vydání, IFEC, 2003, str. 326-329), podle kterého se záruka
uvedeného článku Úmluvy neomezuje na tlumočení při soudním jednání, ale vztahuje
se na překlad či tlumočení všech úkonů řízení zahájeného proti obviněnému, kterým potřebuje
rozumět k tomu, aby se mu dostalo spravedlivého procesu].
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.), ustanoví tlumočníka do ruského jazyka a umožní žalobkyni
plné uplatnění jejích procesních práv, a rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu