ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.61.2006
sp. zn. 1 Azs 61/2006 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobce B. Z., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2005, č. j. OAM-216/VL-
20-ZA-03-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 24. 4. 2006, č. j. 55 Az 57/2005 - 33,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2006, č. j. 55 Az 57/2005 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2005, č. j. OAM-216/VL-20-ZA-03-2005, žalovaný
neudělil žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal česky psanou žalobu ze dne 6. 4. 2005,
v níž citoval řadu ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného
do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád), která správní orgán v řízení porušil a trval na tom,
že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu dle §12 a §14 zákona o azylu, resp. minimálně
pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům
odkázal na správní spis, zejména na žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru. Navrhl,
aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 23. 2. 2006 (č. l. 24) soud žalobce vyzval, aby ve lhůtě patnácti
dnů od doručení usnesení doplnil a upřesnil svou žalobu, aby bylo zřejmé, z jakých
skutkových důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, a jaké důkazy
navrhuje provést. Současně soud žalobci zaslal poučení o možnosti namítat podjatost.
Podáním ze dne 21. 3. 2006 žalobce požádal, aby soudní jednání proběhlo
v jeho přítomnosti, aby se mohl seznámit s obsahem spisového materiálu, a dále o ustanovení
advokáta a tlumočníka, neboť nezná české zákony a špatně mluví česky.
Přípisem ze dne 24. 3. 2006 (č. l. 31) krajský soud žalobce vyzval k prokázání
majetkových a osobních poměrů; k této výzvě však žalobce zůstal nečinný, soud tak nemohl
posoudit předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jakožto jednu z podmínek
pro ustanovení zástupce a proto usnesením ze dne 24. 4. 2006 (č. l. 33) žalobcův návrh
na ustanovení zástupce zamítl.
V česky sepsané kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce (dále též stěžovatel)
odkázal na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo
na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, a dále na čl. 37 odst. 4 Listiny
s tím, že bylo porušeno jeho právo na tlumočníka. Nemluví a špatně rozumí česky, přítomnost
tlumočníka tak byla nutná. Navrhl zrušení napadeného usnesení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti (k otázce povinného zastoupení
stěžovatele advokátem v případě kasační stížnosti proti rozhodnutí o neustanovení zástupce
srov. č. 486/2005 Sb. NSS) se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti
kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele;
příkladem toho může být např. hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě
při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů
shledal, že se o tento případ jedná v souzené věci, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.
V posuzované věci vzešla z obsahu kasační stížnosti, v níž bylo s odkazem
na žalobcovu neznalost českého jazyka namítnuto porušení práva na tlumočníka, otázka,
zda se krajský soud dopustil hrubého porušení procesních práv žalobce tím, že mu neustanovil
tlumočníka a v průběhu řízení s ním komunikoval výhradně v českém jazyce.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk,
jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit,
aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn a mohl
se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří.
Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem
ve své mateřštině. Z §18 o. s. ř. (jenž se na základě §64 s. ř. s. aplikuje i ve správním
soudnictví) se pak zejména podává, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné
postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv (odst. 1); a že účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile vyjde taková potřeba v řízení
najevo (odst. 2).
Je patrné, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, n estačí pouze zjištění,
že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna
i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo. Posouzení
této skutečnosti je pak v každé věci přísně individuální.
Nejvyšší správní soud na tomto místě před esílá, že soudní judikatura v otázce výkladu
výše citovaného ustanovení Listiny a §18 o. s. ř. není zcela jednotná, což se do určité
míry týká i rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Na jedné
straně tedy Nejvyšší správní soud například ve svém rozhodnutí ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 6 Azs 380/2004 - 29 (www.nssoud.cz), mimo jiné konstatoval, že „povinnost soudu
ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou
bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka
musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje,
zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.“. Na druhou stranu
již ovšem Nejvyšší správní soud vyslovil například ve svém rozsudku publikovaném
pod č. 59/2004 Sb. NSS, právní názor, že cizinci v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit
se k možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání (§51 s. ř. s.) poučeni v jazyce,
jemuž rozumí. Na zřejmý rozpor ve své rozhodovací činnosti v tomto směru
pak přímo reagoval Ústavní soud, když ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05 (www.judikatura.cz), mimo jiné konstatoval, že „Základní právo
garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu
s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“
Shora citované právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem a Ústavním
soudem je pochopitelně nutno aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé
věci (srov. v této souvislosti zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 270/2004 - 35, www.nssoud.cz).
V posuzovaném případě z obsahu soudního spisu vyplynulo, že žalobce ukrajinské
národnosti a ukrajinské státní příslušnosti podal žalobu v českém jazyce, to však ve formě
známé již kasačnímu soudu z jeho úřední činnosti a objevující se v obměněné podobě
(kdy rozdílné jsou pouze základní identifikační údaje - osobní data žalobce a označení
napadeného rozhodnutí žalovaného) v celé řadě případů ve věcech azylu (nyní mezinárodní
ochrany). Z této skutečnosti tedy nelze s dostatečnou jistotou usuzovat na míru žalobcovy
znalosti českého jazyka. V této otázce naopak bylo určující, že žalobce již v odpovědi
(ze dne 21. 3. 2006, č. l. 28) na výzvu soudu ze dne 23. 2. 2006 (č. l. 24) k doplnění žaloby
a poučení z téhož dne (č. l. 25) vedle žádosti o ustanovení zástupce požádal i o ustanovení
tlumočníka. Zatímco však v prvém případě soud žalobci zaslal k vyplnění formulář „Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce“ s výzvou k bližšímu rozvedení jeho finanční situace, na druhou žádost
nijak nezareagoval. Následně pak napadeným usnesením ze dne 24. 4. 2006 (č. l. 33)
jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě zamítl.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobce již v průběhu řízení o žalobě v odpovědi na výzvu
a poučení soudu poukázal na svou špatnou znalost českého jazyka a požádal o ustanovení
tlumočníka. Za této situace, kdy jazykové rozdíly mohly být na újmu výkonu procesních
práv žalobce, měl krajský soud ustanovit tlumočníka a při zjišťování jeho osobních
a finančních poměrů se žalobcem komunikovat v jeho mateřštině.
K tomu nutno dodat, že ač by se mohla účastníkova znalost českého jazyka soudu jevit
(např. z obsahu jeho podání) dostatečnou, přece jen je to účastník řízení sám,
kdo může nejlépe posoudit, zdali je schopen se plnohodnotně účastnit řízení vedeného
v českém jazyce a alespoň po stránce jazykové porozumět úkonům soudu či dalšího účastníka
řízení.
Ostatně, dle správního spisu byl i pohovor k žádosti o udělení azylu dne 1. 3. 2005
proveden v ruském jazyce za přítomnosti úředně ustanovené tlumočnice . Ačkoli
by tato skutečnost sama o sobě nevyvolávala potřebu ustanovit žalobci tlumočníka i pro řízení
před soudem (srov. č. 686/2005 Sb. NSS), mohla soudu sloužit jako určitý indikátor
žalobcovy znalosti českého jazyka.
V dané věci má tedy kasační soud za to, že potřeba ustanovit žalobci tlumočníka vyšla
v řízení najevo, a to v momentě, kdy o jeho ustanovení výslovně požádal.
Za těchto okolností krajský soud pochybil, p okud tlumočníka neustanovil a nevyzval
žalobce k prokázání majetkových a osobních poměrů v jeho mateřském jazyce. Žalobci
tak nejen znemožnil uplatnění jeho zákonného práva na tlumočníka, ale zároveň
tím neodůvodněně ztížil realizaci jeho práva na ustanovení zástupce (§35 odst. 8 s. ř. s.)
pro řízení o žalobě. V konečném důsledku tak mohlo být žalobci znesnadněno i uplatnění
ústavním pořádkem zaručeného práva na právní pomoc a v souvislosti s otázkou doplnění
žaloby též práva na přístup k soudu. To se pak v konečném důsledku mohlo negativně
projevit i v jeho materiální sféře.
Již jen nad rámec výše uvedeného poukazuje kasační soud k obsahu práva
na tlumočníka na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 3 písm. e)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy v trestních věcech [viz rozsudek
ve věci Luedicke, Belkacem a Koç proti Německu (in V. Berger: Judikatura Evropského
soudu pro lidská práva; 1. české vydání, IFEC, 2003, str. 326-329), podle kterého se záruka
uvedeného článku Úmluvy neomezuje na tlumočení při soudním jednání, ale vztahuje
se na překlad či tlumočení všech úkonů řízení zahájeného proti obviněnému, kterým potřebuje
rozumět k tomu, aby se mu dostalo spravedlivého procesu].
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.), v němž, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.), ustanoví tlumočníka do ruského jazyka a umožní žalobci plné uplatnění
jeho procesních práv, a rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu