ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.78.2006
sp. zn. 2 Afs 78/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem Šance 13,
739 98 Mosty u Jablunkova, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ostravě, se
sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005, č. j. 22 Ca 216/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce (dále též „stěžovatel“
nebo „daňový subjekt“) napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 3. 2004, č. j. 3805/130/2003.
Důvodnost podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v důvodech spadajících
pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že žalovaný v řízení neprokázal existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost účetnictví a jiných povinných evidencí
a záznamů. Stěžovatel již v žalobě poukazoval na absenci jasného odůvodnění u rozhodnutí
žalovaného, je v něm pouze značně obecně konstatováno, že porovnáním svědeckých
výpovědí zjistil správce daně rozpory v tvrzení odvolatele a svědků týkajících
se nesrovnalostí při přepravě zboží, způsobu jeho předání a převzetí placení. Z těchto důvodů
považuje předmětné rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné a krajský soud ho měl
pro vady řízení, ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., zrušit.
Stěžovatel dále konstatuje, že v dané věci je podstatné, že obdržel výzvu správce daně
datovanou 30. 7. 2001, č. j. 56718/01/364921/1511, která je značně obecná. Obsahuje
pouze výzvu, aby stěžovatel prokázal oprávněnost nároku na odpočet podle §19 a §19a
zákona o dani z přidané hodnoty u přijatých zdanitelných plnění předložením příslušných
daňových dokladů a předložením evidence. Z dané výzvy není vůbec patrné, že by se jednalo
o konkrétní pochybnosti, které správce daně měl u zdanitelného plnění ve věci dodávky
elektromateriálu od společnosti O. s. r. o. „v likvidaci“ (dále též „dodavatel“). Stěžovatel se
domnívá, že v rámci této výzvy nemusel prokazovat cokoliv, ale pouze to, zda jeho dodavatel
vůči němu uskutečnil zdanitelná plnění. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95. Stěžovatel uvedl, že nemůže prokazovat, kde byl
uskladněn elektromateriál, zda elektromateriál z hlediska objemu mohl být uskladněn v garáži
nebo zda mohl být převážen takovým či onakým dopravním prostředkem. Tyto skutečnosti
stěžovatel nikdy netvrdil a nemusí je tudíž ani dokazovat. Uskladnění materiálu bylo v řízení
prokázáno, materiál si ve skladu obstaral sám správce daně, pohyb materiálu (doklady o
uskladnění, vývozní JCD, přepravní listy, faktura za dopravu) stěžovatel doložil. Pokud je
namítáno, že dopravce neví, co přepravoval, táže se stěžovatel, zda je možné, aby si to řidič
nebo dopravce při množství přepravních výkonů vůbec pamatoval. Stěžovatel proto
nesouhlasí s hodnocením soudu, že byly prokázány rozpory týkající se přepravy zboží.
Stěžovatel dále uvedl, že není přípustné, aby po daňovém poplatníkovi bylo požadováno
podání důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel. To platí i o závěru, že neprokázal, jakým
způsobem zboží nabyl, resp. že toto zdanitelné plnění přijal právě od plátce daně
specifikovaného v daňových dokladech.
Stěžovatel dále uvádí, že další nezákonnost spatřuje v tom, že v průběhu řízení správce
daně provedl výslechy osob, navržených stěžovatelem, avšak bez jeho účasti. V této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004,
sp. zn. 5 Afs 14/2004. K této své kasační námitce stěžovatel dodává, že tyto námitky nemohl
uplatnit již v řízení před soudem, neboť z žalobou napadeného rozhodnutí nebylo jasné,
o které důkazy žalovaný opírá své rozhodnutí. Dále konstatuje, že až Nejvyšší správní soud
svým výše uvedeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2004 (tedy po podání žaloby), postuloval,
že právo účastníka klást svědkům otázky při jednání daňovému subjektu náleží
i bez výslovného odkazu v d. ř.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu zaslal své stanovisko k vyjádření
žalovaného (viz. bod II. tohoto rozsudku) ze dne 25. 4. 2006. V tomto podání uvedl,
že žalovaný si značně protiřečí, když dle jeho mínění dodavatel plnění uskutečnil,
ale stěžovatel toto plnění neprokázal.
Stěžovatel také Nejvyššímu správnímu soudu doručil kopii usnesení Okresního
státního zastupitelství ve Frýdku - Místku, ze dne 9. 10. 2006, č. j. 1 Zt 201/2004 - 72,
kterým bylo rozhodnuto ve věci trestního oznámení Finančního úřadu Třinec ve věci
odpovědnosti statutárních orgánu stěžovatele, a to ve věci které úzce souvisí s předmětem
kasační stížnosti.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření k předmětné kasační stížnosti uvádí, že na stranách 5 a 6
žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedeny zcela konkrétně důvody, resp. rozpory
ve výpovědích stěžovatele a svědků, které vedly správce daně k závěru, že žalobce
neprokázal, že dodávku elektromateriálu v jeho prospěch uskutečnil dodavatel. Žalovaný dále
uvedl, že stěžovatel obdržel od správce daně dvě výzvy k prokázání předmětných skutečností.
Druhá výzva správce daně (č. j. 27121/02/364930/1531 ze dne 25. 3. 2002) je výzvou
naprosto konkrétní. Správce daně v ní položil stěžovateli celkem 13 otázek bezprostředně
se vztahujících k nákupu elektromateriálu od dodavatele. Žalovaný také konstatuje, že správce
daně nepožadoval po žalobci dokazování skutečností, na kterých se nepodílel, ale pouze
konfrontoval výpověď stěžovatele o průběhu obchodní transakce s výpověďmi dalších údajně
zúčastněných osob. K další námitce stěžovatele žalovaný podotýká, že okolnost, že dodavatel
si uplatnil odpočet DPH při nákupu elektromateriálu od neplátce DPH a následný prodej
tohoto zboží formálně přiznal jako uskutečněné zdanitelné plnění, není důkazem
prokazujícím uskutečnění zdanitelného plnění ve prospěch stěžovatele neboť si tím stěžovatel
vykompenzoval vzniklou daňovou povinnost neoprávněným uplatněním nároku na odpočet
DPH. Přiznání transakce v daňovém přiznání k DPH je podle žalovaného logický a nezbytný
krok, neboť dodavatel rovněž formálně vystavil daňový doklad, který měl stěžovateli umožnit
čerpání odpočtu DPH. K námitce stěžovatele ohledně výslechu svědků bez jeho účasti
žalovaný uvádí, že výpovědi svědků, které byly pro daný případ klíčové, probíhaly
za přítomnosti ing. Z. G., zplnomocněného zástupce stěžovatele, což tento potvrdil svým
podpisem na straně dvě předmětných protokolů. Žalovaný dále připustil, že výslech P. D. byl
proveden bez účasti zástupce stěžovatele, ale závěr učiněný z tohoto výslechu nelze
považovat za hlavní nebo jediný důvod, na základě kterého správce daně dospěl k závěru, že
stěžovatel neprokázal nárok na odpočet DPH. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom toho, že
v rámci podnikatelské činnosti dochází k případům, kdy s. r. o. uskuteční řadu zdanitelných
plnění a z důvodu své insolventnosti neodvede dlužnou daň, přičemž příjemci zdanitelného
plnění vznikne v souladu s §19 zák. 582/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění
(dále jen „ZDPH“), nárok na odpočet daně. V daném případě se však podle žalovaného
jednalo o formálně právní stav, jehož cílem bylo čerpání nároku na odpočet daně ze zboží
neznámého původu.
III.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Finanční úřad v Třinci
(dále jen „finanční úřad“) na základě provedeného vytýkacího řízení a z něho vyplývajícího
zjištění, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění (prodej elektromateriálu)
od dodavatele, platebním výměrem ze dne 13. 9. 2002, č. j. 66857/02/364321/1511, ve znění
rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 18. 11. 2002,
č. j. 80313/02364921/1511, stěžovateli vyměřil vlastní daňovou povinnost u daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období červen 2001 ve výši 1 202 838 Kč. Zvýšil tedy daňovou
povinnost ve výši 630 786 Kč uplatněnou stěžovatelem v daňovém přiznání za předmětné
zdaňovací období. Proti tomuto podal stěžovatel dne 20. 12. 2002 odvolání, které žalovaný
svým rozhodnutím ze dne 17. 3. 2004, č. j. 3850/130/2003, zamítl. Toto svoje rozhodnutí,
ve kterém došel k závěru, že stěžovatel neprokázal, že přijal předmětné zdanitelné plnění
od dodavatele, podrobně odůvodnil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ze dne
17. 5. 2004, kterou krajský soud zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak krajský soud především uvedl, že se ztotožňuje
s názorem žalovaného, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně prokázaní
oprávněnosti nároku na odpočet DPH. Konstatoval, že rozhodnutí žalovaného je plně
přezkoumatelné, neboť je z něj zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení
provedených důkazů a právním posouzení věci a proč nepovažoval odvolání stěžovatele
za důvodné. Jako lichou označil rovněž žalobní námitku týkající se údajného „překroucení“
výpovědi svědků a údajného vykonstruování rozporů ve výpovědích svědků a stěžovatele
a uvedl konkrétní rozpory, které ho k tomuto úsudku vedly. Krajský soud se ztotožnil
s názorem žalovaného, že skutečnost, že správce daně si při místním šetření ověřil,
že předmětné zboží existuje a že bylo následně vyvezeno do zahraničí, nevypovídá
bez dalšího nic o tom, jakým způsobem stěžovatel toto zboží nabyl, resp. že toto zdanitelné
plnění přijal od plátce DPH specifikovaného v daňových dokladech. Krajský soud
dále zdůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech T. K.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel
namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatel prokázal podmínky
pro uplatnění předmětného odpočtu DPH [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále namítá,
že řízení před správcem daně trpělo vadami. Konkrétně vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí
o odvolání žalovaného a skutečnost, že v průběhu řízení správce daně provedl výslechy osob,
navržených stěžovatelem, avšak bez jeho účasti [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V.a)
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval stěžovatelovými námitkami ohledně vad
daňového řízení, pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
Stěžovatel konkrétně namítá, že žalovaný ve svém rozhodnutí pouze značně obecně
konstatoval, že porovnáním svědeckých výpovědí zjistil správce daně rozpory v tvrzení
odvolatele a svědků týkajících se nesrovnalostí při přepravě zboží, způsobu jeho předání
a převzetí placení. Toto tvrzení není pravdivé. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
jsou tyto rozpory naprosto zřetelně uvedeny a individualizovány. Například je uveden rozpor
mezi sdělením stěžovatele, že elektromateriál předával p. M. R. a přebíral zaměstnanec
společnosti S. A., s. r. o. a že platbu zboží provedla pokladní stěžovatele v hotovosti v jeho
sídle a výpovědí p. K. (jednatel dodavatele), který uvedl, že zboží bylo dovezeno do
meziskladu společnost L. S. s. r. o. ve Frýdlantu nad Ostravicí a za stěžovatele převzala zboží
p. S. Tento svědek dále uvedl, že předal paní S. faktury, které sloužily zároveň jako dodací
listy a převzal od ní peníze. Žalovaný k tomu dále uvedl, že z protokolu sepsaného s panem
M. R. vyplývá, že pan M. R. žádné zboží fyzicky nepřebíral ani nepředával a přepravu měl
realizovat řidič P. A., který do protokolu uvedl, že žádný elektromateriál v předmětné době
nepřevážel, nepředával ani nepřebíral. Za nevěrohodný žalovaný označil rovněž převoz
elektromateriálu panem P. D., a to z důvodu maximální možné hmotnosti nákladu vozidla,
které mělo přepravu realizovat, a tvrzeného počtu jízd, které bylo potřeba k dopravě
materiálu. Jak je tedy zřejmé, žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně konkretizoval rozpory,
které ho vedly k stěžovatelem napadenému závěru, a lze souhlasit se závěrem krajského
soudu, že jeho rozhodnutí je přezkoumatelné.
Stěžovatel dále předmětnému daňovému řízení vytkl, že správce daně provedl
výslechy osob bez jeho účasti. Tato námitka je namítána dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustně.
Podle tohoto ustanovení stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody, jež neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Jak již Nejvyšší správní soud judikoval: „Důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové
konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně
uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány
v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném
rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny
či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu,
že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření
uplatnit.“ (Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikováno pod č. 685/2005 Sb. NSS). Stěžovatel ve své kasační
stížnosti tvrdí, že tuto námitku nemohl uplatnit již v řízení před soudem, neboť z žalobou
napadeného rozhodnutí nebylo jasné, o které důkazy žalovaný opírá své rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, z rozhodnutí žalovaného je naprosto zřejmé, ze kterých důkazů,
tedy i z kterých svědeckých výpovědí při svém rozhodování vycházel. K dalšímu tvrzení
stěžovatele, že Nejvyšší správní soud teprve svým rozsudkem postuloval právo účastníka
klást svědkům otázky jednání i v situaci, která nastaly v souzené věci, Nejvyšší správní soud
uvádí, že v předmětném rozsudku (č. j. 5 Afs 14/2004 - 60, ze dne 23. 11. 2004; dostupný
na www.nssoud.cz) byl pouze vyjádřen právní názor, že právo klást svědkům otázky
při jednání, jakož i ostatní práva součinnosti nepochybně daňovému subjektu náleží také
ve vytýkacím řízení i bez výslovného odkazu v §16 odst. 4 d. ř. Tento právní názor byl
vysloven k interpretaci předpisů, které platily již v době podání žaloby stěžovatelem, stejně
jako sporného daňového řízení. Nejvyšší správní soud není oprávněn určovat zákonná práva
a povinnosti daňových subjektů a správců daně a zabývá se pouze interpretací předpisů.
Navíc obdobné závěry vyjádřila již dříve judikatura Ústavního soudu (viz jeho nález
ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/99). Stěžovateli tudíž nic nebránilo předmětné výtky vůči
postupu správce daně uplatnit již v řízení před krajským soudem a bylo po něm
lze i spravedlivě požadovat, aby si možnost vznesení takovéto námitky uvědomil.
V.b)
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou, že prokázal
podmínky pro uplatnění předmětného odpočtu DPH [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Daňové řízení je v České republice, obdobně jako i v jiných státech, postaveno
na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy jakési břemeno
tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. břemeno důkazní. Toto své břemeno
daňový subjekt plní v řízení důkazním, které vede správce daně. Podle ustanovení §31 odst. 9
d. ř. je povinností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Toto ustanovení však nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový
subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám
(viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, zveřejněný
pod č. 130/1996 Sb. a pod č. 33 ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
na který stěžovatel ve své kasační stížnosti odkázal).
V souzené věci se pak aplikuje §19 ZDPH, který stanoví, že plátce má nárok na odpočet
daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání
nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna
podnikatelem. V souladu s výše uvedenými principy tak daňový subjekt, pokud nárokuje
odpočet DPH, tvrdí, že podmínky tohoto ustanovení splňuje a musí toto své tvrzení prokázat.
Na rozdíl od např. daně z příjmu, kde je stěžejní prokázání skutečnosti, zda vynaložené
náklady mají vazbu na zdanitelné příjmy, ale není tak důležité prokázání osoby dodavatele,
u DPH je tato otázka vzhledem k principu fungování této daně zásadní a údaje o tomto plátci
jsou povinnou náležitostí daňového dokladu (§12 odst. 2 ZDPH). Je tedy zřejmé, že nelze
souhlasit se stěžovatelovým názorem, že není přípustné, aby po daňovém poplatníkovi bylo
požadováno prokázání skutečnosti, že zdanitelné plnění přijal právě od plátce daně
specifikovaného v daňových dokladech (srov. např. nález Ústavního soudu ČR,
sp. zn. IV ÚS 19/2002, kdy bylo judikováno, že: „. . .To znamená, že ani doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak,
jak je v dokladech prezentováno…“). K důležitosti prokázání uskutečněného zdanitelného
plnění konkrétním plátcem, který je uveden v daňovém dokladu, se Ústavní soud vyjádřil
též v nálezu sp. zn. III. ÚS 673/2000, když uvedl, že: „. . .Z uvedeného je zřejmé,
že stěžovatelka jako daňový subjekt nevyhověla jedné ze zákonných podmínek nutných
pro uplatnění nároku na odpočet daně, neboť se jí nepodařilo prokázat, že sporné zdanitelné
plnění uskutečnil plátce daně společnost J. K., s. r. o…“. Pro podporu tohoto názoru Nejvyšší
správní soud odkazuje i na obdobné názory vyjádřené v odborné literatuře (srov. např. Kobík,
J., Šperl, J. Dokazování v daňovém řízení, Aspi Publishing, Praha 2004, s. 162 a násl.).
Lze tedy uzavřít, že povinností stěžovatele bylo prokázat, že zboží skutečně přijal
od společnosti uvedené v daňovém dokladu.
V dané situaci žalovaný nezpochybnil formální náležitosti předložených důkazních
prostředků, pouze za použití §2 odst. 7 d. ř. dospěl k názoru, že předložené faktury o nákupu
zboží od dodavatele nelze ztotožnit s důkazním materiálem prokazujícím skutečné přijetí
předmětného zboží od tohoto dodavatele. V souladu s výše uvedeným rozdělením důkazního
břemene pak správce daně musel prokázat, že existují okolnosti, které jej opravňují k aplikaci
tohoto ustanovení, což podle názoru Nejvyššího správního soudu splnil.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že z dané výzvy není vůbec patrné,
že by se jednalo o konkrétní pochybnosti, které správce daně měl u zdanitelného plnění
ve věci dodávky elektromateriálu od dodavatele. Tato námitka není důvodná. Lze přisvědčit
tvrzení žalovaného, že ve výzvě ze dne 25. 3. 2002, č. j. 27121/02/364930/1531
(č. l. 17 správního spisu), byl stěžovatel vyzván k prokázání naprosto přesně specifikovaných
skutečností (tato výzva je členěna do třinácti číslovaných otázek).
Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že nebyly prokázány rozpory týkající
se přepravy a dodání zboží. Ze získaných důkazních prostředků obsažených ve správním spise
vyplývají zásadní rozpory a nesrovnalosti (viz výše uvedený obsah rozhodnutí žalovaného,
tedy např. rozpory mezi sdělením stěžovatele, jednatelem dodavatele, výpovědí P. A. atd.).
Lze tedy uzavřít, že žalovaný svoje důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 8 d. ř. unesl.
Nejvyšší správní soud připomíná, že se při posouzení důvodnosti této kasační stížnosti
nezabýval otázkou, zda bylo porušeno právo stěžovatele klást předmětným svědkům otázky,
neboť tato námitka nebyla v kasační stížnosti uplatněna přípustně (viz. bod V.a, odst. 3)
tohoto odůvodnění). K replice stěžovatele Nejvyšší správní soud dále neshledává rozporným
sdělení žalovaného, že okolnost, že dodavatel si uplatnil odpočet DPH při nákupu
elektromateriálu od neplátce DPH a následný prodej tohoto zboží formálně přiznal jako
uskutečněné zdanitelné plnění, není důkazem prokazujícím uskutečnění zdanitelného plnění
ve prospěch stěžovatele.
V. c)
Skutečnost, že trestní stíhání statutárních orgánů stěžovatele bylo zastaveno
(jak vyplývá z výše uvedeného usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku,
které stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu zaslal), není pro posouzení důvodnosti kasační
stížnosti směrodatná. Vzhledem k naprosto odlišným principům trestního a daňového řízení
(např. v rozložení důkazního břemene) nelze dovodit, že pokud bylo zastaveno trestní stíhání
týkající se předmětné věci s tím, že statutární orgány stěžovatele nespáchaly trestný čin,
byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění odpočtu DPH, což je meritem sporu v souzené
věci.
VII.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VIII.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu