ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.64.2008:38
sp. zn. 1 Azs 64/2008 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: V. P., zastoupen Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem
Oldřichova 1, Třebíč, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2008, č. j. OAM-49/LE-ZA04-ZA04-2008, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008,
č. j. 56 Az 20/2008 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2008, č. j. OAM-49/LE-ZA04-ZA04-2008, žalovaný zamítl
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně neopodstatněnou podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 11. 3. 2008 odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud shledal, že žaloba
stěžovatele neobsahovala označení žalovaného správního orgánu, označení napadených výroků
rozhodnutí a řádné vymezení žalobních bodů. Tyto nedostatky stěžovatel k výzvě soudu
neodstranil.
Toto usnesení žalobce (dále též stěžovatel) napadl včasnou kasační stížností, doplněnou
podáním učiněným dne 14. 5. 2008. Předně uvedl, že sám nemá právní vzdělání k tomu,
aby provedl krajským soudem požadované doplnění žaloby. Poukázal na to, že již v samotném
správním řízení sdělil veškeré skutečnosti potřebné k rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany.
Připomněl také, že zároveň s „tímto řízením“ probíhá řízení ve věci oprávněnosti jeho vydání
do země původu, které není dosud skončeno. O tom žalovaného informoval, a proto v řízení
před ním žádal o vyčkání výsledku řízení o vydání. Stěžovatel byl však až v průběhu vydávacího
řízení vyrozuměn o rozhodnutí žalovaného, a proto byl nucen podat žalobu sám bez znalosti
její náležité právní formy. Namítl dále, že krajský soud mu měl již v řízení o žalobě ustanovit
advokáta k ochraně jeho práv. Obsah usnesení, jímž ho krajský soud vyzval k doplnění žaloby,
nepochopil, protože nebylo přeloženo do jeho rodného jazyka a na potřebu ustanovení
tlumočníka se jej krajský soud nedotázal. Teprve až jeho zastupování převzal advokát,
který jej zastupuje v jiné věci, mohl nyní „v odvolacím řízení“ koncipovat svou žalobu správně
a tedy opravit svou žalobu ze dne 30. 1. 2008.
Dále bylo součástí podání, kterým žalobce doplnil kasační stížnost, i podání adresované
krajskému soudu, v němž stěžovatel „opravuje“ svou žalobu ze dne 30. 1. 2008. V tomto podání
stěžovatel označil, že je zastoupen advokátem (tímtéž jako v řízení o kasační stížnosti) a uvedl,
že do České republiky přijel proto, že měl vážné obavy o svůj život a o životy svých blízkých,
a to z důvodu, že byl politickými orgány země původu lživě a bezdůvodně obviněn kvůli svému
politickému přesvědčení. V podrobnostech odkázal na pohovor provedený ve správním řízení.
Dále uvedl, že správní orgán rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci,
zjištěné skutečnosti nehodnotil ve prospěch žalobce a omezil se na pouhé konstatování,
že jím uvedené důvody nepostačují k udělení mezinárodní ochrany. Navrhl provést důkazy
výslechem účastníků řízení. Součástí tohoto podání je i návrh, aby krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na poslední straně podání, jímž doplnil svou kasační stížnost, žalobce s odkazem na výše
uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud (byť označený jako soud odvolací) napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval přípustností kasační stížnosti.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], z důvodu vážných vad správního řízení, pro které mělo být rozhodnutí správního
orgánu soudem zrušeno [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], z důvodu zmatečnosti řízení před soudem
[§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí nebo vážných
procesních vad v řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a konečně též z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení [§103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.].
Krajský soud v daném případě žalobu odmítl z důvodu neodstranění vad, které bránily
jejímu meritornímu projednání (§37 odst. 5 s. ř. s.). Je-li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).
Jestliže jeden z důvodů pro zrušení usnesení krajského soudu uplatněných v kasační
stížnosti spočívá v tom, že součástí svého podání stěžovatel učinil i podání - odstranění vad
žaloby, k němuž byl krajským soudem v řízení o žalobě vyzván a které však v tomto řízení
neučinil, není takový důvod pod důvod upravený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. podřaditelný.
Skutečnost, že stěžovatel učinil součástí kasační stížnosti i podání, jímž mělo dojít
k odstranění vad žaloby, totiž nijak nesouvisí s otázkou, zda krajský soud v řízení o žalobě,
konkrétně při odstraňování jejích vad, postupoval v souladu se zákonem a zda tedy jeho usnesení
o odmítnutí žaloby bylo zákonné či nikoli.
Popsaný postup stěžovatele připomíná postup účastníka řízení, který žádá o prominutí
lhůty (srov. §40 odst. 5 s. ř. s.) zejména s ohledem na to, že se svou kasační stížností spojil i dříve
„zmeškaný“, či spíše opomenutý, úkon - podání odstraňující vady žaloby. Bez ohledu na to,
že u soudem stanovených lhůt (na rozdíl od zákonných lhůt) nepřichází prominutí lhůty
(na rozdíl od prodloužení lhůty) v úvahu a že o prominutí lhůty rozhoduje soud vždy na návrh
účastníka (žádný takový návrh nebyl v kasační stížnosti obsažen), kasační stížnost tak,
jak je v soudním řádu správním koncipována, ani neumožňuje, aby s ní byl návrh na prominutí
lhůty stanovené zákonem k provedení určitého úkonu v řízení před krajským soudem
jakkoli spojován; kasační stížnost je opravným prostředkem, jímž lze napadat pouze pravomocná
rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví.
Dodatečným předložením podání, jímž mělo dojít k odstranění vad žaloby, ke kasační
stížnosti tedy stěžovatel nemůže ani potenciálně postup a rozhodnutí krajského soudu jakkoli
zpochybnit.
V rozsahu tohoto kasačního důvodu je tedy kasační stížnost stěžovatele ve smyslu §104
odst. 4 nepřípustná.
Ve zbytku však lze důvody obsažené v podání, jímž stěžovatel doplnil svou kasační
stížnost, obsahově podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy považovat
je za důvody spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby,
neboť jednoznačně směřují ke zpochybnění postupu krajského soudu v řízení o žalobě.
Po konstatování částečné přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost v rozsahu přípustných kasačních
důvodů svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se bude zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž rozdílnost judikatury může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bude shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele, o nějž se může jednat zejména tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování bude
docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva, přičemž je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné; nevýrazná pochybení především procesního
charakteru přitom zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Pokud jde o výhrady stěžovatele týkající se postupu krajského soudu, který jej k doplnění
žaloby vyzval toliko v českém jazyce, je zde především nutno uvést, že problematikou
komunikace soudů s účastníky řízení neovládajícími dostatečně jednací jazyk se v minulosti
již opakovaně zabýval Ústavní soud. Podstatné je především stanovisko jeho pléna, publikované
pod sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud v souvislosti
s výkladem čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod uzavřel, že „základní právo účastníka
řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze
rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak.
To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“
V konkrétní rovině je tedy zřejmé, že soud není povinen bez dalšího obeslat účastníky
řízení, kteří dostatečně neovládají jednací jazyk, výzvou k odstranění vad žaloby v jiném,
než českém jazyce. Sám stěžovatel na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval, neobrátil se tedy
na krajský soud (a to ani ve svém rodném jazyce) se žádostí o vysvětlení či pomoc apod. Taková
reakce by jistě byla na místě, pokud by stěžovatel (vědom si své spoluodpovědnosti za výsledek
řízení, které svým návrhem vyvolal) výzvě skutečně neporozuměl a měl zájem být v řízení aktivní.
Stěžovatel byl nicméně zcela nečinný po celou dobu soudního řízení; jeho jedinou aktivitou bylo
podání žaloby.
Se shora citovaným stanoviskem Ústavního soudu plně koresponduje i judikatura
Nejvyššího správního soudu; k tomu viz např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 6 Azs 380/2004 - 29, rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 119/2005 - 77,
publ. pod č. 686/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4 Azs 112/2004 - 50,
publ. pod č. 342/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 116/2004 - 47,
www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 8. 3. 2005, č. j. 1 Azs 166/2004 - 57, či rozsudek ze dne
21. 12. 2005, č. j. 1 Azs 251/2004 - 74 (všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Pokud jde dále o tvrzení stěžovatele, dle kterého krajský soud pochybil,
pokud mu automaticky v řízení o žalobě neustanovil zástupce, i zde lze odkázat
na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce. Soud připomíná především
rozsudek ze dne 24. 8. 2005, č. j. 4 Azs 524/2004 - 49 (dostupný na www.nssoud.cz),
dle kterého „pokud si žalobce pro řízení před krajským soudem nezvolí advokáta
nebo o jeho ustanovení soud nepožádá ve smyslu §35 odst. 7 s. ř. s. a jestliže potřeba zastoupení
k ochraně jeho práv nevyjde z žádného jeho úkonu (zejména žaloby) v řízení najevo, nelze soudu
vytýkat, že mu advokáta neustanovil z vlastní iniciativy“, a dále odkazuje např. na rozsudek
ze dne 26. 4. 2007, č. j. 4 Ads 102/2005 - 33. Z citované judikatury vyplývá, že jednou
z podmínek ustanovení zástupce je žádost účastníka řízení; nepožádá-li účastník o ustanovení
zástupce, je povinnost soudu ustanovit účastníku zástupce, nebo jej o takové možnosti poučit,
vždy imanentně spojena se zjištěním konkrétních skutečností implikujících možnou procesní
újmu účastníka řízení pro jeho nedostatečnou způsobilost hájit své zájmy a práva v soudním
řízení samostatně. Takové indicie však z žaloby (jakožto jediného podání stěžovatele v žalobním
řízení), ani z obsahu rozhodnutí žalovaného krajský soud evidentně neshledal; ostatně stěžovatel
v kasační stížnosti poukázal v této souvislosti pouze na skutečnost, že zároveň probíhá i řízení
ve věci vydání stěžovatele do země původu.
Konečně, pokud stěžovatel v kasační stížnosti obecně namítl, že již v samotném správním
řízení sdělil veškeré skutečnosti potřebné k rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany, odkazuje
Nejvyšší správní soud především na rozsudek ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
publikovaný pod č. 488/2005 Sb. NSS, v němž rozšířený senát zdejšího soudu vyslovil právní
názor, že „pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním
či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část,
nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly
zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“.
Pro úplnost lze odkázat i na navazující judikaturu zdejšího soudu, např. rozsudek ze dne
29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67, publikovaný pod č. 1219/2007 Sb. NSS, nebo ze dne
13. 6. 2006, č. j. 4 Azs 460/2005 - 70 (všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na jedinou námitku podávanou v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu