ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.20.2008:56
sp. zn. 9 Afs 20/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce:
J. H., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17,
Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2006, č. j. 2645/110/2006-Ha
a ze dne 12. 12. 2006, č. j. 2643/110/2006-Ha, ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů
fyzických osob, o kasačních stížnostech žalovaného proti rozsudkům Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2007, č. j. 31 Ca 23/2007 - 26 a ze dne 29. 11. 2007, č. j. 31
Ca 22/2007 - 25,
takto:
Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2007,
č. j. 31 Ca 23/2007 - 26 a ze dne 29. 11. 2007, č. j. 31 Ca 22/2007 - 25, se z r u š u j í
a věci se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále
jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označených pravomocných rozsudků Krajského
soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterými byla zrušena jeho rozhodnutí
jakožto odvolacího orgánu, a to rozhodnutí ze dne 12. 12. 2006, č. j. 2645/110/2006-Ha,
jímž byl k odvolání žalobce změněn dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2003 (dodatečně stanovený základ daně ve výši 440 944 Kč
byl snížen na 417 878 Kč a dodatečně vyměřená daň ve výši 97 588 Kč byla snížena
na 90 196 Kč), a rozhodnutí ze dne 12. 12. 2006, č. j. 2643/110/2006-Ha, jímž bylo odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2002 zamítnuto.
Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele týkajícím se výkladu ustanovení
§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
v posuzovaném období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), tj. rozsahu důkazního
břemene. V odůvodnění rozsudků napadených kasačními stížnostmi vyslovil krajský soud
právní názor, že postup správce daně, který na žalobci (dále jen „daňový subjekt“) požadoval
prokázání, že částky jím vložené do podnikání byly zdaněny, je nepřípustným rozšířením
důkazního břemene z hlediska ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce a zásahem
do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), neboť předmětem důkazního řízení se mimo jiné staly i příjmy za období,
které přesahovalo tříletou prekluzivní lhůtu. Své závěry přitom soud opřel o nález Ústavního
soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05. Rozhodnutí stěžovatele jakožto odvolacího
orgánu proto v obou posuzovaných případech zrušil pro nezákonnost.
Stěžovatel v obou kasačních stížnostech uplatňuje kasační námitku ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozd. předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem, a to otázky rozsahu důkazního břemene a aplikace
ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků při posouzení osobních vkladů
do podnikání. Právní názor, ke kterému krajský soud v této věci, resp. v obou shora
specifikovaných věcech dospěl, považuje stěžovatel za nesprávný. Nezákonnost shledává
stěžovatel v tom, že krajský soud se při přezkumu napadených rozhodnutí odvolacího orgánu
nezabýval skutkovým stavem (který měl být vzat v úvahu) a vycházel pouze z právně
teoretické otázky, přičemž rozsáhle citoval právní věty z nálezu Ústavního soudu ze dne
1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, aniž by přihlédl ke skutečnostem a okolnostem tohoto
konkrétního případu. Uvedený nález Ústavního soudu se totiž vztahoval k e skutkově
odlišnému případu; na rozdíl od případu, jímž se zabýval Ústavní soud, byl v souzené věci
vyzván správcem daně k prokázání zdroje a zdanění finančních prostředků přímo daňový
subjekt, který byl v postavení podnikatele. Případ, který posuzoval Ústavní soud se týkal
prokázání příjmů a zdanění finančních prostředků občanem, který tyto prostředky,
o nichž nebyl povinen účtovat ani je evidovat, půjčil obchodní společnosti,
zatímco v přezkoumávaném případě se jedná o fyzickou osobu podnikající, která tyto peníze
vložila do svého podnikání a takto o nich i účtovala. Ústavní soud v uvedeném nálezu
totiž uvedl, že v případě evidenční povinnosti ve vztahu k příjmům je třeba diferencovat
mezi osobami podnikajícími a osobami v závislé činnosti. Na podnikající osobu pak plně
dopadá povinnost stanovená v §31 odst. 9 a v §43 zákona o správě daní a poplatků,
tedy prokázat skutečnosti, jež sám tvrdí, případně odstranit pochybnosti správce daně,
které vznikly v průběhu dokazování původu finančních prostředků.
Stěžovatel je přesvědčen, že v souzené věci daňový subjekt svá tvrzení prokázal
pouze částečně, s tím že “se jedná o důkazní břemeno k prokázání skutečností tvrzených daňovým
subjektem, neboť to byl on, kdo takto finanční částky v peněžním deníku označil, tedy skutečností vážících
se výlučně k jeho daňové povinnosti“. Uvádí, že „správce daně neosvědčil jako důkaz tvrzení daňového
subjektu o celoživotních úsporách jako původu a případném zdanění vlastních vkladů. Údaje o celoživotních
úsporách však blíže nekonkretizoval a tak neodstranil pochybnosti správce daně a neprokázal
tak skutečnosti, ke kterým byl opakovaně vyzván, a neunesl tak důkazní břemeno a nesplnil svoji zákonnou
povinnost. Správce daně za dané situace zohlednil finanční prostředky, jejichž původ a případné zdanění
daňový subjekt prokázal, a o finanční prostředky, jejichž původ ani zdanění daňový subjekt neprokázal,
zvýšil základ daně a daňovou povinnost v roce, kdy byla předmětná částka do účetnictví daňového subjektu
zaúčtována“. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že předmětem
důkazního řízení se staly i příjmy přesahující tříletou prekluzivní lhůtu. Z provedeného
dokazování vyplývá, že časové hledisko příjmů v předmětných výzvách správce daně nijak
nestanovil, protože nemohl předpokládat, za jaká obd obí požadované důkazní prostředky
daňový subjekt předloží. Pokud sám daňový subjekt za zdroj svých vkladů označuje příjmy
přesahující tříletou prekluzivní lhůtu, pak tuto skutečnost nelze považovat za nepřípustné
rozšíření důkazního břemene. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o postup,
kterým by se daňový subjekt zprostil svého důkazního břemene. Správce daně po daňovém
subjektu naopak oprávněně požadoval, aby prokázal skutečnosti, které sám tvrdil.
Podle názoru stěžovatele „na daňový subjekt plně dopadá povinnost stanovená v §31 odst. 9,
popř. v §43 zákona o správě daní a poplatků, a prokázat na výzvu správce daně pochybnosti o původu
finančních prostředků, které byly do podnikání vloženy jako osobní vklady“. Nestačí reagovat pouhým
tvrzením, ale je třeba je prokázat, a pokud daňový subjekt původ peněz neprokáže, neunese
důkazní břemeno.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud oba napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Daňový subjekt se k obsahu kasačních stížností nevyjádřil.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008 č. j. 9 Afs 20/2008 - 52
byly podle §39 odst. 1 „s. ř. s.“), za použití §120 s. ř. s., předsedkyní sen átu spojeny
ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 9 Afs 20/2008
a sp. zn. 9 Afs 21/2008. Věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. 9 Afs 20/2008.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti jsou podány včas, jde o rozhodnutí, proti nimž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v obou případech v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně
zastoupen. Poté přezkoumal napadené rozsudky krajského soudu v rozsahu kasačních
stížností a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Zkoumal přitom,
zda napadená rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou důvodné.
Předmětem sporu je především otázka, zda požadavek správce daně na odstranění
pochybností o původu finančních prostředků evidovaných v účetnictví daňového subjektu
jako osobní vklady do podnikání a k doložení případného zdanění těchto prostředků
lze vždy a za všech okolností považovat za nepřípustné rozšíření důkazního břemene
z ústavněprávního hlediska a zda je takový postup neoprávněným zásahem do vlastnického
práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k závěrům,
které v předložených věcech učinil krajský soud, je tedy třeba v prvé řadě odpovědět
na otázku, zda daňový subjekt povinnost k prokazování zdroje finančních prostředků
v souzené věci vůbec stíhala.
Předně je třeba konstatovat, že daňové řízení je obecně postaveno na zásadě,
dle níž každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, tedy břemeno tvrzení,
ale též povinnost toto své tvrzení doložit, tedy břemeno důkazní. Povinnost nést důkazní
břemeno daňovým subjektem v daňovém řízení je upravena v ustanovení §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, přičemž ze zvláštní povahy tohoto řízení vyplývá přesunutí
důkazního břemene ve značném rozsahu ze správce daně na daňový subjekt. Pokud správce
daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvr zení daňového subjektu,
je tento povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků tedy upravuje důkazní břemeno tak, že v daňovém řízení nese primárně důkazní
břemeno daňový subjekt, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Teprve splní–li daňový subjekt své důkazní povinnosti, předkládá
či navrhuje důkazní prostředky, nastupuje jejich hodnocení ze strany správce daně,
které však není libovolné, ale může se odehrávat jen zákonem stanoveným způsobem.
Dospěje-li správce daně k oprávněnému závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní
břemeno, neprokáže-li tedy daňový subjekt svá tvrzení, a daň nelze stanovit dokazováním,
je povinností správce daně stanovit daň náhradním způsobem, a přistoupit k vyměření daně
pomocí institutu tzv. pomůcek (§31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
Naproti tomu primární důkazní břemeno má správce daně pouze v zákonem taxativně
stanovených případech, v přesně vymezeném rámci určeném v §31 odst. 8 zákona o správě
daní a poplatků, tj. prokazování týkající se: a) doručení vlastních písemností daňovému
subjektu, b) existence skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní
fikce, c) existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem
a d) existence skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud k otázce, zda je v obecné rovině
přípustné požadovat po daňovém subjektu - podnikateli - prokázání původu finančních
prostředků vložených do podnikání (za situace, kdy příjmy z podnikání jsou jeho jediným
zdrojem příjmů), a zda je daňový subjekt v tomto ohledu povinen nést důkazní břemeno,
konstatuje, že tato povinnost daňového subjektu je dostatečně zřejm á a vyplývá přímo
ze zákona; dle ustanovení §18 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů, které obecně vymezuje předmět daně, jsou předmětem daně „příjmy
(výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem, nestanoví-li zákon jinak“. Jestliže tedy
daňový subjekt v přezkoumávaných případech účtoval o svých vkladech do podnikání,
přičemž u správce daně vznikly pochybnosti, zda příjmy vložené do podnikání byly řádně
zdaněny, důvodně j ej vyzval k prokázání původu vložených finančních prostředků. Shodné
závěry již vyslovil v řadě svých dřívějších rozhodnutích jak Nejvyšší správní soud
(např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2005, č. j. 7 Afs 103/2004 – 56), tak také Ústavní
soud, např. v usnesení ze dne 8. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 323/99, ze dne 3. 9. 2002
sp. zn. II. ÚS 750/2000 a taktéž ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 574/2002. Ve všech
zmiňovaných případech, byť se tyto případy v konkrétních skutkových okolnostech lišily,
dospěl Ústavní soud k závěru, že správci daně v obecně rovině svědčí oprávnění požadovat
po daňovém subjektu prokázání původu a zdroje finančních prostředků, resp. požadovat
prokázání skutečnosti, zda tyto prostředky byly již zdaněny, pokud jím byly vloženy
do podnikání a pokud o nich bylo takto účtováno.
Otázkou může být v každém jednotlivém případě pouze rozsah povinnosti daňového
subjektu nést důkazní břemeno v daňovém řízení , přičemž tento rozsah je jednoznačně třeba
vykládat tak, aby byl respektován autonomní prostor jednotlivce, resp. aby byla zachována
proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Právě
tímto prizmatem je nutno nahlížet na právní názor vyslovený nálezem Ústavního soudu
ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, na který se odvolával daňový subjekt ve své žalobě,
a o něhož následně opřel své závěry i krajský soud v rámci přezkumu obou rozhodnutí
odvolacího orgánu. Ústavní soud v odůvodnění citovaného rozhodnutí konstatoval,
že „proporce mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry
jednotlivce na straně druhé by měla být podle ústavního soudu diferencovaná na základě toho,
v jakém konkrétním postavení se ten který jednotlivec vůči veřejné moci ocitá. Rozsah tohoto autonomního
prostoru se pohybuje od nejniternějších a nejintimnějších kategorií fyzické a psychické integrity jednotlivce,
jež požívá výslovnou ochranu v podobě práva na soukromí podle čl. 8 Listiny, přes vnější projevy a činnosti
jednotlivce v jeho jednotlivých dimenzích soukromých, profesionálních či sociálních, až po projevy a činnosti,
v nichž již přichází do interakce s prostorem veřejné moci. Jinými slovy, tento prostor jednotlivce se pohybuje
na pomyslném kontinuu mezi nejniternější intimitou jednotlivce na straně jedné (soukromí) a vnějšími projevy
(aktivitami), v nichž sice již přichází do interakce s prostorem vnějším, nicméně ještě stále jde o prostor
jeho osobní autonomie. Na tomto kontinuu je třeba posuzovat případná omezení této sféry a zejména
přiměřenost těchto omezení. V oblasti správy daní a poplatků to znamená, že jinak je třeba posuzovat
postavení podnikající osoby, která má navíc zvláštním zákonem stanovenou specifickou povinnost uchovávat
informace o své hospodářské činnosti, jiné bude postavení osoby v závislé činnosti, které zákon neukládá
povinnost uchovávat doklady vážící se ke svým ekonomickým aktivitám. Jinými slovy rozsah autonomie
jednotlivce se v takových případech liší; v případě podnikatelského subjektu je tento rozsah omezenější
než v případě osoby, která vykonává činnosti pouze v závislé činnosti. Ve sféře provádění důkazů
má informační autonomie odraz v zásadě, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti
ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. Tato zásada je zachována rovněž v daňovém řízení, ačkoliv v modifikované
podobě, neboť na rozdíl od jiných druhů řízení, v nichž je věcí svobodné vůle jednotlivce, zda určité skutečnosti
v řízení tvrdí a uvádí či nikoliv, stíhá v daňovém řízení daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení (v podobě
daňového přiznání). Nicméně, jak již uvedeno shora, také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno
pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání,
resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně
k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící
se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení §47 zákona o správě
daní a poplatků, který stanoví správci daně lhůty, v nichž právo státu na vyměření či doměření daně
zaniká“.
Podle Ústavního soudu lze po daňovém subjektu poža dovat nesení důkazního
břemene v daňovém řízení pouze ve shora uvedeném časově a věcně omezeném rámci.
Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je pak nepřípustným vybočením (excesem)
správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní
sféry jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Vyměří-li či doměří-li
správce daně na základě takto excesivně vyložené důkazní povinnosti daňového subjektu daň
dokazováním nebo eventuálně podle pomůcek, poruší tím zároveň i článek 11 odst. 5 Listiny.
Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud posuzoval případ subjektu, který měl příjmy pouze
ze závislé činnosti, a jednalo se o půjčku finančních prostředků poskytnutou tímto subjektem
jinému podnikatelskému subjektu. Požadování prokazování majetkových poměrů po fyzické
osobě - nepodnikateli tak bylo v případě řešeném Ústavním soudem nepřípustným
excesem nad shora naznačený věcný (i časový) rámec daňové povinnosti a zásahem
do autonomní a ústavně chráněné sféry jednotlivce, neboť v České republice není zákonem
zakotvena obecná povinnost k majetkovému přiznání, přičemž absenci této povinnosti
skutečně nelze nahrazovat tak extenzivně pojatým způsobem dokazování v daňovém řízení,
které by fakticky ve svých důsledcích vedlo ke stejnému efektu.
V souzené věci se však správce daně podle názoru kasačního soudu shora
naznačeného excesu nedopustil, pokud po daňovém subjektu požadoval prokázání původu
a zdanění finančních prostředků, které vložil on sám v letech 2002 a 2003 do podnikání.
Jednalo se totiž o osobu provozující podnikatelskou činnost, která v příslušných
obdobích dle svého tvrzení peněžní prostředky do podnikání vložila a zaevidovala
je takto ve svém účetnictví. Správce daně byl proto oprávněn po žalobci žádat prokázání,
že částky 2 420 001 Kč a 761 000 Kč nebyly příjmem daňového subjektu, který obdržel
v průběhu kontrolovaných zdaňovacích období. Správce daně tedy vyzval daňový subjekt
k prokázání skutečností, které on sám v průběhu dokazování tvrdil. V rozsudku ze dne
23. 3. 2007, č. j. 2 Afs 20/2006 - 90 (www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud výslovně uvedl,
že neprokázání původu a zdanění finančních prostředků ještě neznamená, že nelze stanovit
daň dokazováním, s přihlédnutím k tomu, zda daňový subjekt prokáže, že vložené prostředky
nejsou nepřiznaným skutečně dosaženým příjmem. Správce daně je v souladu s §1 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků oprávněn činit opatření potřebná ke správnému a úplnému
zjištění daňové povinnosti. Byl tedy oprávněn žádat, aby daňový subjekt prokázal,
že předmětné finanční prostředky nejsou zdanitelným příjmem, který obdržel v průběhu
zdaňovacího období. Jedná se o prokázání svého druhu negativní skutečnosti, která může být
fakticky potvrzena pouze prokázáním komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci
prokazované negativní skutečnosti vylučuje. K obdobným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší
správní soud i v řadě jiných rozhodnutí, poukázat lze např. na rozsudek ze dne 25. 7. 2008,
č. j. 8 Afs 69/2007 - 62, nebo na rozsudek ze dne 28. 3. 2007, č. j. 5 Afs 134/2006 - 217,
či rozsudek ze dne 15. 5. 2006, č. j. 8 Afs 58/2005 – 54, všechny dostupné
na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že s právce daně byl oprávněn v přezkoumávaném
případě vést dokazování ohledně vkladů daňového subjektu do jeho podnikání, a v případě,
že v důkazním řízení neosvědčil důkazy předložené v tomto ohledu daňovým subjektem
(a daňový subjekt tak dle jeho názoru neunesl důkazní břemeno), byla úvaha správce daně,
podle níž předmětné prostředky představují fakticky nepřiznané příjmy, legitimní a nevymyká
se logickým principům (obdobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Afs 23/2004 – 82, www.nssoud.cz). Spornou tak může být nadále pouze
otázka, zda správce daně nepochybil v důkazním řízení a jeho závěry jsou dostatečně
podložené.
Ve světle shora nastíněných úvah Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá
než konstatovat, že právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu, o něhož opřel krajský
soud výrok napadeného rozsudku, na posuzovanou věc nedopadá, resp. není dostatečně
podložený závěr soudu, že se na danou věc vztahuje . Právní názor krajského soudu,
že daňový subjekt nebyl povinen v takovém rozsahu (překračujícím věcný a časový rámec
daňové povinnosti) prokazovat své majetkové a příjmové poměry a že správce daně
stanovením takové povinnosti vlastně konstruoval povinnost k majetkovému přiznání, není
opodstatněný. Kasační soud naopak přisvědčil všem námitkám stěžovatele, s výjimkou
námitky týkající se časového přesahu dokazování ve vztahu k prekluzivní lhůtě podle §47
zákona o správě daní a poplatků. Tato otázka zůstává otevřenou a její objasnění bude
předmětem dalšího řízení. Ze samotné skutečnosti, že daňový subjekt v dotčených letech
disponoval určitými finančními prostředky, sice nelze bez dalšího automaticky
(tj. bez jakéhokoli dokazování) dovozovat, že předmětné částky tvořily jeho příjmy právě
v těchto letech, na druhou stranu taktéž nelze jednoznačně, pouze z tvrzení daňového
subjektu dovodit, že finanční prostředky, které v kontrolovaném období vložil do podnikání,
získal již dříve (tj. v období přesahujícím tříletou prekluzivní lhůtu), a proto je správcem daně
překročen časový a věcný rámec a prováděné dokazování bylo vedeno příliš extenzivním
způsobem. Takový závěr by totiž znamenal, že k zamezení veškerého dokazování
by postačilo pouhé tvrzení daňového subjektu o tom, že příjmy jím vložené do podnikání
pocházejí z již prekludovaných období. V souzené věci správce daně prováděl poměrně
podrobné dokazování, z něhož poté ve svých úvahách vychá zel. K postupu, který správce
daně v důkazním řízení zvolil, se však krajský soud nevyjádřil, pouze konstatoval
že předmětem dokazování se staly i příjmy přesahující prekluzivní lhůtu.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadené rozsudky Krajského soudu
v Hradci Králové podle §110 odst. 1 zrušil a věc i vrátil soudu k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu