ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.7.2009:72
sp. zn. 4 Azs 7/2009 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: D. H., zast. JUDr. Alešem Adámkem,
advokátem, se sídlem Bojčenkova 1, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 25. 8. 2008, č. j. 60 Az 20/2008 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Aleši Adámkovi, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 5712 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č. j. 60 Az 20/2008 - 23,
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-165/VL-07-12-2008, ze dne
28. 2. 2008, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Předmětným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že z výpovědi žalobce vyplynulo, že ačkoliv měl možnost
se svobodně pohybovat na území České republiky, a tedy i vejít do kontaktu se zástupci státních
orgánů České republiky, této možnosti nevyužil a žádost o udělení mezinárodní ochrany podal
až poté, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena lhůta pro vycestování. Skutečnosti,
které žalobce uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, mu byly známy již dříve a v podání
žádosti mu v této době nebránily žádné objektivní okolnosti.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 60 Az 20/2008 – 23, podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost
odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup
v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele
a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné, ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil,
Nejvyšší správní soud tak mohl přijatelnost kasační stížnosti posoudit pouze v obecné rovině
za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Namítal, že správní orgán při svém rozhodování nezjistil náležitě, řádně a úplně skutkový stav
věci a předmětnou věc rozhodl, aniž by přihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem
uvedeným v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, zejména k tomu, že stěžovateli hrozí
na Ukrajině skutečné nebezpečí vážné újmy, a že stěžovatel není ochoten využít ochrany státu,
jehož je občanem. S poukazem na ustanovení §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu stěžovatel tvrdil,
že před správním orgánem prokázal, že mu v případě návratu do domovské země hrozí nelidské
či ponižující zacházení. Vycestování stěžovatele do domovské země by tak bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatel dále tvrdil, že se správní orgán dopustil
porušení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný
nevyšel při svém rozhodování ze spolehlivě a úplně zjištěného skutkového stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, „když napadené rozhodnutí správní orgánu
není přesvědčivé“. Současně se měl žalovaný dopustit porušení ustanovení §68 správního řádu,
neboť ve svém rozhodnutí neuvedl veškeré úvahy, jimiž se řídil při svém rozhodování.
Jelikož se žalovaný nevyrovnal s tvrzeními uváděnými stěžovatelem v rámci správního řízení
je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí neuvedl ani,
zda shledává popsané důvody za relevantní pro udělení doplňkové ochrany, či nikoliv,
což opět činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a nepřesvědčivým. Stěžovatel poukázal
na rozpory uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, totiž, že stěžovatel
neopustil území České republiky do 5. února 2008, a opakovaně poukazoval na skutečnost,
že území České republiky opustil v prosinci 2006 a zpět se vrátil teprve dne 2. 8. 2007,
kdy přicestoval na základě stále platného víza. Stěžovatel na základě uvedených důvodů navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud podotýká, že ve smyslu §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví,
jímž se stěžovatel domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Ve smyslu §110 odst. 1 věty první
s. ř. s. rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasačních stížnostech proti rozsudkům, či usnesením
krajských soudů, nikoliv proti rozhodnutí správních orgánů. Požadavek stěžovatele na zrušení
rozhodnutí žalovaného stojí mimo rozhodovací pravomoc Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší
správní soud má tedy za to, že se stěžovatel kasační stížností domáhal zrušení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě.
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl
pouze ekonomické důvody (nemohl na Ukrajině najít práci, chtěl vydělat peníze a splatit dluh),
poukazoval na možné problémy s věřitelem a vyjádřil potřebu legalizovat svůj pobyt v České
republice. Problémy se státními orgány ani jiné potíže neuváděl.
Z uvedených tvrzení stěžovatele je zjevné, že v průběhu správního řízení neuvedl žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. Žalovaný proto žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu.
Azylovou irelevantnost ekonomických problémů vyjádřil Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, nebo ve svém rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54. Podle prvního z uvedených rozsudků skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické
problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).
Legalizací pobytu jako důvodem žádosti o azyl se Nejvyšší správní soud zabýval
např. ve svém rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, nebo ve svém rozsudku
ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2006,
č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V naposledy uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil,
že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12
zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných)
v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených
podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu
na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, zákon o azylu sám určuje
poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit. To však není případ
stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu na území České republiky,
což však nikdy nebylo účelem azylového řízení.
Možné potíže stěžovatele s věřitelem představují problémy se soukromými osobami,
které z hlediska českého práva nejsou azylově relevantním důvodem, ani důvodem pro přiznání
doplňkové ochrany (dříve překážky vycestování). Překážku vycestování v případě potíží
se soukromými osobami na Ukrajině řešil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, nebo v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, žádost
o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě
je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal
Žádost o azyl až po delším pobytu v České republice a po policejní kontrole, což svědčí tomu, že důvodem Žádosti
nebyly problémy žalobce se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České
republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je limitována
tvrzeními žadatele o azyl (mezinárodní ochranu), jak Nejvyšší správní soud judikoval
např. ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, nebo ve svém rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42.
Poukazoval-li stěžovatel na rozpory v rozhodnutí žalovaného, který uvedl, že stěžovatel
pobýval na území České republiky nepřetržitě od 16. 9. 2006 do 5. 2. 2008, kdežto stěžovatel
tvrdil, a i ze správní spisu vyplynulo, že v mezidobí od prosince 2006 do srpna 2007
byl na Ukrajině, Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem vysloveným krajským soudem,
že uvedené pochybení žalovaného nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel vyčerpal
v průběhu svých dvou návštěv v České republice povolenou dobu pobytu, a jeho další
více jak 7 měsíční pobyt na území České republiky byl nelegální. Ohledně tvrzení stěžovatele,
že před správním orgánem prokázal, že mu v případě návratu do domovské země hrozí nelidské
či ponižující zacházení, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle obsahu správního spisu
nejsou zřejmé žádné důvody svědčící tomuto tvrzení stěžovatele, neboť stěžovatel neuváděl
žádné relevantní důvody ve smyslu ustanovení §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Nepodložené
tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného je nepřesvědčivé, a že se žalovaný dopustil
porušení ustanovení §3 a §68 správního řádu, Nejvyšší správní soud nesdílí a domnívá se,
že rozhodnutí žalovaného bylo založeno na základě spolehlivě a úplně zjištěného skutkového
stavu a bylo řádně odůvodněno s uvedením veškerých úvah, kterými se žalovaný řídil
při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu právních předpisů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu (zmíněné rozsudky jsou uveřejněny na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel
sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval, dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam,
kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatele byla stanovena za dva úkony právní služby
ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů [první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a písemné podání soudu podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky], režijní paušál podle §13
odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon. Zástupce stěžovatele neprokázal,
že by realizoval jakoukoli poradu s klientem, Nejvyšší správní soud proto považoval další poradu
s klientem za součást převzetí a přípravy zastoupení. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku
odpovídající této dani, která činí 19 % z částky 4800 Kč, tj. 912 Kč. Zástupci stěžovatele
bude vyplacena částka ve výši 5712 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu