ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.3.2009:288
sp. zn. 6 As 3/2009 - 288
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: Mladá
fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr.,
Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2007, č. j. O - 64079, za účasti osoby zúčastněné na řízení: MAFRA,
a. s., se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou,
advokátem, se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 11 Ca 171/2007 - 154,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce již od roku 1945 vydával prostřednictvím svých právních předchůdců
deník s názvem „Mladá fronta“. Do současnosti vydává knihy a časopisy pod ochrannou
známkou ve znění „Mladá fronta“ s použitím svého charakteristického barevného označení.
Označení „Mladá fronta“ nebylo nijak formálně chráněno až do 20. 3. 1991, kdy žalobce podal
přihlášku kombinované ochranné známky ve znění „Mladá fronta“. Ta byla do rejstříku
ochranných známek zapsána pod č. 170613 dne 28. 7. 1991, a to pro vydávání periodických
a neperiodických publikací, tiskovin a merkantilního tisku, poskytování propagačních služeb
a zajišťování všech druhů inzerce, zajišťování pohotovostního tisku, to vše ve třídách 16, 35 a 41
mezinárodního třídění výrobků a služeb.
[2] Vydávání deníku Mladá fronta převzala v roce 1990 po dohodě společnost MaF,
a. s., která následně svůj podnik včetně vydavatelského oprávnění k deníku převedla
na společnost MAFRA, a. s. Ta podala dne 11. 10. 1991 přihlášku kombinované ochranné
známky ve znění „Mladá fronta DNES“ (dále též „napadená ochranná známka“), která byla
pod č. 174995 dne 17. 2. 1994 zapsána pro noviny, časopisy, knihy, tiskoviny, distribuci, obchod,
odbyt, reklamu a inzerci, rozhlasové televizní vysílání, agenturní a zprostředkovatelskou činnost,
polygrafické a počítačové služby a výzkum veřejného mínění, vše ve třídách 16, 35, 38 a 41
mezinárodního třídění výrobků a služeb.
[3] Dne 13. 9. 2004 podal žalobce návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné
známky a návrh na její zrušení pro případ, že by prvnímu z uvedených návrhů nebylo vyhověno.
[4] Správní orgán prvního stupně oba návrhy dne 12. 9. 2005 zamítl.
[5] Návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky nevyhověl s tím,
že napadená ochranná známka v době zápisu neobsahovala žádné klamavé nebo nepravdivé
údaje ve smyslu §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále jen
„zákon č. 174/1988 Sb.“). Co se týká žalobcova tvrzení, že zápis ochranné známky je v rozporu
s §3 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, správní orgán prvního stupně dospěl k závěru,
že napadená ochranná známka není shodná s ochrannou známkou „Mladá fronta“ a rovněž,
že nebyla prohlášena za proslulou. Z důvodu absence shodnosti v případě těchto dvou
ochranných známek správní orgán prvního stupně zamítl rovněž návrh na prohlášení neplatnosti
napadené ochranné známky podle §3 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. K aplikaci §3 odst. 1
písm. g) téhož uvedeného zákona uvedl, že zájmy společnosti nejsou totožné s privátními zájmy
navrhovatele, a tudíž zamítl také tento návrh. Posléze zamítl rovněž návrh na prohlášení
napadené ochranné známky za neplatnou podle §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“),
ve spojení s §7 odst. 1 písm. a), b), c), d), g) a k) téhož zákona s poukazem na strpění užívání
napadené ochranné známky ve smyslu §12 odst. 1 posledně citovaného zákona. Správní orgán
prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že přihlašovatel napadené ochranné známky, resp. osoba
zúčastněná na řízení, nebyla ve zlé víře při podání přihlášky, a vlastník starší ochranné známky
nebo uživatel staršího označení uvedeného v §7 odst. 1 písm. g) tudíž není oprávněn požadovat
prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky za neplatnou.
[6] Návrh na zrušení napadené ochranné známky správní orgán prvního stupně zamítl
z důvodu, že shledal, že nebyl naplněn §31 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, a sice, že bylo
dostatečným způsobem prokázáno, že napadená ochranná známka byla řádně užívána
pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, a že nemůže vést ke klamání veřejnosti ve smyslu
§31 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
[7] Proti oběma rozhodnutím žalovaného podal žalobce dne 12. 10. 2005 rozklad.
[8] Rozklad proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení napadené ochranné
známky za neplatnou ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. předseda žalovaného
správního úřadu zamítl s tím, že stejně jako správní orgán prvního stupně neshledal nedostatek
dobré víry při podání přihlášky napadené ochranné známky. Rovněž konstatoval, že napadená
ochranná známka neobsahuje nepravdivé či klamavé údaje ve smyslu §3 odst. 1 písm. c),
které by mohly uvést spotřebitele v omyl, a to zejména z důvodu, že napadená ochranná známka
je tvořena slovním prvkem „DNES“, který je vzhledem ke svému centrálnímu umístění
a velikostí písma dominantní. Předseda žalovaného správního úřadu posléze dospěl k závěru,
že napadená ochranná známka nebyla zapsána do rejstříku v rozporu s §3 odst. 1 písm. d) a e)
a §3 odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb., neboť napadená ochranná známka a ochranná známka
„Mladá fronta“ nejsou shodné vzhledem k absenci totožných prvků z vizuálního hlediska a není
dána ani podmínka proslulosti známky „Mladá fronta“.
[9] Předseda žalovaného správního úřadu se dále zabýval rozkladem proti rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na zrušení napadené ochranné známky. Ohledně řádného užívání ochranné
známky po nepřetržitou dobu 5 let ve smyslu §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. dospěl
žalovaný k závěru, že v rozhodném období byla napadená ochranná známka skutečně užívána
pro výrobky, pro které je zapsána, s výjimkou knih. Z tohoto důvodu změnil rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na zrušení kombinované ochranné známky tak, že se napadená ochranná
známka zrušuje pro knihy zařazené do třídy 16 mezinárodního třídění výrobků a služeb,
přičemž pro ostatní výrobky a služby zůstává ochranná známka v platnosti. K návrhu žalobce
na zrušení napadené ochranné známky podle §31 odst. 1 písm. c) uvedl, že spotřebitelé starších
věkových ročníků vnímají deník „Mladá fronta DNES“ jako porevoluční deník se zcela jiným
politickým zaměřením oproti deníku „Mladá fronta“. Užíváním napadené ochranné známky
tedy nemohou být klamáni. Klamáni nejsou podle žalovaného ani mladší spotřebitelé,
kteří si název ochranné známky spojují výhradně s deníkem vycházejícím po roce 1990.
[10] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou k Městskému soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 11 Ca 171/2007 - 154, zamítl.
II.
Rozhodnutí městského soudu
[11] Stěžejní námitku žalobce, a sice, že napadená ochranná známka byla zapsána
v rozporu s §3 odst. 1 písm. e) a §3 odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb., zamítl městský soud s tím,
že napadená ochranná známka je tvořena slovním prvkem „DNES“ v provedení tučnými
písmeny, přičemž tento prvek působí na první pohled dominantně, a díky němu získává napadená
známka dostatečnou rozlišovací způsobilost. Další slovní prvky „Mladá fronta“, které tvoří
přibližně jednu pětinu ochranné známky, nejsou prvky shodnými, ale pouze podobnými,
a to z důvodu jejich odlišného grafického provedení v obou ochranných známkách.
K tomu městský soud doplnil, že napadená ochranná známka neobsahuje klamavé ani nepravdivé
údaje, které by mohly spotřebitele uvést v omyl. V této souvislosti konstatoval, že skutečnost,
že žalobce užíval shodné či zaměnitelné označení před zápisem ochranné známky do rejstříku,
je otázkou zkoumání práv třetích osob, nikoli ochrany veřejných zájmů.
[12] Ohledně námitky žalobce o tom, že žalovaný neodůvodnil svůj závěr o neexistenci
pravděpodobnosti záměny mezi oběma dotčenými ochrannými známkami, dospěl městský soud
k závěru, že soudu přísluší přezkoumávat pouze, zda nebyly překročeny meze správního uvážení
při hodnocení jednotlivých prvků napadené ochranné známky ve srovnání s ochrannou známkou
„Mladá fronta“. Závěr žalovaného, že slovní spojení „Mladá fronta“ není v daném případě
podobností, jež by vedla k závěru o existenci pravděpodobnosti záměny mezi napadenou
ochrannou známkou o ochrannou známkou „Mladá fronta“, není podle městského soudu
v rozporu s požadavkem řádné a logické správní úvahy.
[13] Dále žalobce namítal, že žalovaný zkoumal dobrou či zlou víru přihlašovatele
ochranné známky na základě skutečností, které nastaly až po podání přihlášky ochranné známky.
K tomu městský soud konstatoval, že právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení podal návrh
na zápis napadené ochranné známky na základě hospodářské smlouvy mezi jím a „Mladou
frontou“ ze dne 30. 12. 1991, přičemž žalobce přihlásil označení „Mladá fronta“
ke známkoprávní ochraně dne 20. 3. 1991 a osoba zúčastněná na řízení podala přihlášku označení
„Mladá fronta DNES“ dne 11. 10. 1991. Na základě toho dospěl k závěru, že nelze s určitostí
učinit závěr o tom, že přihlašovatel napadené ochranné známky nebyl v době podání přihlášky
v dobré víře, neboť jednání právních předchůdců osoby zúčastněné na řízení i žalobce a samotné
osoby zúčastněné na řízení vykazují totožné znaky.
[14] K námitce žalobce, že žalovaný nerespektoval při vydání napadeného rozhodnutí
judikaturu Soudního dvora ES, městský soud uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
se zásadám stanoveným v judikatuře Soudního dvora ES nijak nevymyká. Městský soud rovněž
konstatoval, že napadené rozhodnutí není v rozporu se směrnicí Rady ze dne 21. prosince 1988,
kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (dále jen „směrnice
89/104/EHS“).
[15] Co se týká návrhu žalobce na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES,
městský soud mimo jiné konstatoval, že podmínkou pro předložení předběžné otázky
je skutečnost, že to soud považuje za nezbytné k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout.
V tomto konkrétním případě to však za nutné nepovažoval a návrhu tedy nevyhověl.
[16] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného.
III.
Kasační stížnost
[17] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, resp. je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[18] Stěžovatel vytkl Městskému soudu v Praze, že nevěnoval pozornost všem
skutečnostem, které ve své žalobě namítal. Nezabýval se především otázkou, zda za shodný prvek
lze považovat i takový prvek, který je foneticky, případně sémanticky zcela shodný, avšak je
vizuálně odlišně proveden a namísto toho poukázal na existenci rozlišujícího prvku „DNES“
tvořícího součást napadené ochranné známky. Stěžovatel namítl, že v dané věci nešlo
o zhodnocení, zda slovní prvek „DNES“ je rozlišujícím prvkem, nýbrž šlo o to posoudit
shodnost prvků „Mladá fronta“ na straně jedné a „Mladá fronta“ na straně druhé,
přičemž každý z těchto prvků byl obsažen ve dvou kombinovaných ochranných známkách a byl
odlišně graficky proveden. V této souvislosti stěžovatel poukázal na §3 odst. 1 písm. e) a §3
odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb., který nepřipouštěl zápis ochranných známek obsahujících shodný
prvek s již dříve zapsanou nebo přihlášenou známkou jiného majitele, chránící shodné
nebo podobné výrobky nebo služby. Přitom zdůraznil, že shodnost je třeba posuzovat ze tří
hledisek, vizuálního, fonetického a sémantického, přičemž podle judikatury Soudního dvora ES
i soudů v České republice má v zásadě každé z těchto tří hledisek stejnou váhu. Stěžovatel
odkázal na rozsudek Soudního dvora ES ze dne 22. 6. 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer (C - 342/97,
Recueil, s. I - 3819, bod 28), podle něhož „již samotná zvuková podobnost známek může vyvolat
pravděpodobnost záměny ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b/ směrnice“ (směrnice Rady 89/104/EHS).
[19] Stěžovatel dále namítal, že ačkoli městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu správně definoval, co je zaměnitelnou ochrannou známkou, neaplikoval
tento závěr na zjištěný skutkový stav. Stěžovatel uvedl, že ačkoli městský soud shledal,
že mezi označeními „Mladá fronta“ a „Mladá fronta DNES“ neexistuje pravděpodobnost
záměny, pouze se tak ztotožnil se závěry z napadeného rozhodnutí žalovaného, aniž by je jakkoli
přezkoumával. Samotné zjištění, že určitý prvek - v tomto případě prvek „DNES“ - je
v napadené ochranné známce prvkem dominantním, není ve smyslu judikatury Soudního dvora
ES postačujícím pro zjištění, zda mezi kolidujícími známkami neexistuje pravděpodobnost
záměny. Je třeba se zabývat též tím, zda si prvek „Mladá fronta“ uchovává v napadené ochranné
známce samostatnou rozlišovací roli. Městský soud v této souvislosti zcela ignoroval skutečnost,
kterou stěžovatel prokazoval mj. průzkumem veřejného mínění, a sice, že k záměně
mezi dotčenými ochrannými známkami fakticky dochází. Mimo to stěžovatel městskému soudu
vytkl, že zaměnil koncept neurčitého právního pojmu s konceptem správního uvážení,
když dospěl k závěru, že konkrétní kritéria hodnocení pravděpodobnosti záměny nejsou zákonem
stanovena, což omezuje prostor pro přezkum napadeného rozhodnutí jen na to, zda „nebyly
překročeny meze správního uvážení při hodnocení jednotlivých prvků označení v napadené ochranné známce
ve srovnání s označením žalobcovy starší a dříve zapsané ochranné známky“. Podle stěžovatele je
„pravděpodobnost záměny“ neurčitým právním pojmem, který podléhá jednotnému výkladu,
a aplikace takto jednotně vykládaného pojmu je pak způsobilým předmětem přezkumu
ve správním soudnictví. Městský soud neprovedl výklad tohoto neurčitého právního pojmu
v souladu s judikaturou Soudního dvora ES, zejména pominul závěry obsažené v rozsudku
Soudního dvora ES ze dne 6. 10. 2005, Medion (C - 120/04, Sb. Rozh. s. I - 08551).
[20] Další z námitek stěžovatele směřovala proti úvahám městského soudu týkajícím
se návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES. Stěžovatel navrhoval dotázat se
Soudního dvora ES na výklad pojmu „dobrá víra“, jak je použit ve směrnici Rady 89/104/EHS.
Uvedl, že je nesprávný závěr městského soudu, že nutnou podmínkou pro předložení předběžné
otázky je, že soud považuje takový postup za nutný. Předložení předběžné otázky je v případech
uvedených v čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva ES“)
povinností národního soudu, jedná-li se o takový soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze
napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Stěžovatel rovněž vytkl městskému
soudu, že za rozhodující pro zjištění dobré víry považoval existenci hospodářské smlouvy ze dne
30. 12. 1991, tj. skutečnost, která nastala až téměř dva měsíce po podání přihlášky napadené
ochranné známky. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 3/2008 - 195 ze dne
30. 4. 2008, č. 1665/2008 Sb. NSS, přitom vyplývá, že „případnou zlou víru přihlašovatele je třeba
posuzovat k okamžiku podání přihlášky ochranné známky: případné další okolnosti, které se staly po podání
této přihlášky, nemohou mít na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv“. Stěžovatel poukázal na to,
že vycházíme-li z takto definované koncepce dobré víry, nejeví se pro posouzení dobré víry
přihlašovatele ochranné známky jakožto relevantní skutečnost, že byla mezi tímto
přihlašovatelem a žalobcovým právním předchůdcem dne 30. 12. 1991 uzavřena hospodářská
smlouva. Ta se týkala výlučně poskytování pomocných služeb potřebných k provozu podniku
přihlašovatele ochranné známky. Ze skutečnosti, že se právní předchůdce stěžovatele uvolil
poskytovat tehdejšímu vydavateli deníku určité pomocné služby nutné k jeho vydávání však nelze
dovodit, že by souhlasil s tím, že tehdejší vydavatel deníku získá výlučná práva k označení „Mladá
fronta DNES“, popř. k označení obsahujícímu kmenovou značku stěžovatelova podniku „Mladá
fronta“. Dále stěžovatel zdůraznil, že právní předchůdci užívali označení „Mladá fronta“
jako názvu deníku a jako označení svého podniku po dobu více než 45ti let přede dnem podání
přihlášky napadené ochranné známky, a to v souvislosti s periodickými a neperiodickými
publikacemi. Přihlašovatelovi napadené ochranné známky musela být tato skutečnost známa
a z tohoto důvodu nelze připustit závěr, že by přihlašovatel ochranné známky jednal v dobré víře,
pokud přihlášku napadené ochranné známky podal. Nadto stěžovatel namítá, že městský soud
ve svém rozsudku pouze poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí správního úřadu,
aniž by sám činil jakékoli vlastní úvahy.
[21] Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem městského soudu, že „skutečnost, že určitý
subjekt (…) používal shodné či zaměnitelné označení před zápisem ochranné známky do rejstříku, je otázkou
zkoumání práv třetích osob a nikoliv otázkou klamavosti ochranné známky. Nejde tu proto o ochranu veřejných
zájmů, ale o ochranu zájmů soukromých, (…)“. Podle stěžovatele není vyloučeno, že klamavost může
spočívat i v tom, že převážná část spotřebitelské veřejnosti bude považovat po desetiletí známý
celostátní deník za označení napadenou ochrannou známkou za deník jiného podniku,
než který ho fakticky vydává, což může mít značný dopad i do veřejnoprávní sféry.
[22] Podle stěžovatele městský soud opomenul posoudit, zda byla napadená ochranná
známka zapsána do rejstříku v rozporu s §3 odst. 1 písm. d) a g) zákona č. 174/1988 Sb., ačkoli
na tyto vady stěžovatel v podané správní žalobě poukazoval. V této souvislosti odkázal
na rozsudky Soudního dvora ES ze dne 9. 1. 2007, Davidoff (C - 239/00, Recueil, s. I - 239,
bod 21) a ze dne 23. 10. 2003, Adidas-Salomon a Adidas Benelux (C - 408/01, Recueil, s. I - 12537),
podle kterých v případech, kdy jde o známku proslulou, resp. ochrannou známku všeobecně
známou nebo ochrannou známku s dobrým jménem, není potřebné zjišťovat existenci
pravděpodobnosti záměny, nýbrž postačí, pokud dochází k nekalému těžení z rozlišovací
způsobilosti nebo dobrého jména dotčené známky.
[23] Na závěr stěžovatel namítl, že je dán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s. vzhledem k tomu, že se městský soud nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že je dán
důvod k prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou na základě dřívějších práv žalobce
ve smyslu §7 odst. 1 písm. b), c) a d) ve spojení s §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. Stěžovatel
se tak domáhal prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou právě z důvodů uvedených
v §7 odst. 1 písm. b), c) a d) citovaného zákona.
IV.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[24] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že ani napadené správní
rozhodnutí ani rozhodnutí soudní nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 3/2008 - 195, kterého se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává. Je nutno mít na vědomí
rovněž případ, kdy přihlašovatel sice věděl o starší známce, ale ze všech okolností mohl usuzovat,
že jím podaná přihláška není v kolizi s právy vlastníka starší ochranné známky. Žalovaný
zdůraznil, že z podání stěžovatele není zřejmé, proč nebrojil proti zápisu napadené ochranné
známky dříve než v roce 2004, byla-li přihláška této ochranné známky podána 11. 10. 1991.
V této souvislosti se stěžovatel dovolával „specifických politických a ekonomických podmínek panujících
v letech bezprostředně po pádu totalitního systému“, avšak tento argument považuje žalovaný
za iracionální a irelevantní. Naopak laxnost vlastníka starší známky, který nenavrhoval její výmaz
v období účinnosti předchozích zákonů o ochranných známkách (zákon č. 174/1988 Sb.,
a č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách), které oba umožňovaly výmaz ochranné známky
z důvodů, které stěžovatel uvádí nyní, vede k názoru, že přihlašovatel při podávání vlastní
přihlášky ochranné známky v dobré víře byl, neboť vlastník starších práv byl nejméně 10 let
s existencí napadené ochranné známky přinejmenším srozuměn, a teprve nyní je mu napadená
ochranná známka na překážku. Závěrem žalovaný uvedl, že stěžovatel sice navrhl důkaz o tom,
že vlastník napadené ochranné známky věděl o jeho starších právech, nikoli však již důkaz,
že tato „vědomost“ se nutně rovná „nedobré víře“.
[25] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem zamítl.
V.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti
[26] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení, tj. přihlašovatel
napadené ochranné známky, uvedla, že městský soud dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí
žalovaného netrpí takovými vadami, pro které by bylo nutné je zrušit a věc vrátit žalovanému
k novému rozhodnutí. Odkázala na veškerá svá podání učiněná do spisu, zejména pak
na vyjádření k žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že zápis
napadené ochranné známky je v rozporu s §3 odst. 1 písm. e) a §3 odst. 2 zákona
č. 174/1988 Sb., shledala osoba zúčastněná na řízení postup žalovaného v souladu s právem
platným v době rozhodování o zápisu napadené ochranné známky. Tvrzení stěžovatele, že vlastní
ochrannou známku pro deník vydávaný osobou zúčastněnou na řízení, je nepravdivé vzhledem
k tomu, že ze spisu žalobcem namítané ochranné známky č. 170 613 či O - 60899 je evidentní,
že žalobce žádnou ochranu ve třídě 16 neměl a nemá. Tato skutečnost má zásadní význam
i pro další žalobcem uplatněné výmazové důvody a zejména pak pokud jde o tvrzení nedobré víry
osoby zúčastněné na řízení. Pokud jde o dobrou víru, předložila osoba zúčastněná na řízení
nespočet důkazů, které byly v řízení provedeny, zatímco stěžovatel zůstal při podpoře
svého tvrzení o nedostatku dobré víry nečinný. Neunesl tedy důkazní břemeno. Dále osoba
zúčastněná na řízení ve svém vyjádření konstatovala, že došlo k propadnutí práva žalobce
v souladu s §12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. Má za to, že během řízení dostatečně doložila
svou dobrou víru při podání přihlášky napadené ochranné známky do rejstříku a tyto důkazy byly
v řízení zevrubně posuzovány, zatímco stěžovatel své tvrzení o nedostatku dobré víry osoby
zúčastněné na řízení dostatečně nepodpořil. Osoba zúčastněná rovněž uvedla, že právní
předchůdce žalobce vědomě a dobrovolně rezignoval na ochranu označení „Mladá fronta“
pro výrobky. Usuzuje to na základě skutečnosti, že ochranná známka žalobce nebyla
nikdy chráněna, a tudíž ani zamýšlena pro ostatní výrobky. Na závěr podotkla, že v daném
případě byl právním předchůdcem žalobce poskytnut souhlas s užíváním napadené ochranné
známky a potažmo i s jejím zápisem, což je okolnost, která protiprávnost jednání osoby
zúčastněné na řízení vylučuje.
VI.
Posouzení kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
VI. a)
Obecné posouzení kasační stížnosti; nepřezkoumatelnost
[30] Stěžovatel ve své kasační stížnosti na několika místech napadá rozsudek městského
soudu pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, přičemž pak s jednotlivými důvody
napadeného rozsudku rozsáhle v kasační stížnosti polemizuje a namítá jejich nezákonnost.
Nejvyšší správní soud však konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
na základě jakých úvah městský soud dospěl ke svým závěrům a proč nepovažoval právní
argumentaci stěžovatele za důvodnou. O tom mimo jiné svědčí i skutečnost, že nebýt poměrně
rozsáhlého odůvodnění rozsudku městského soudu, nebyl by stěžovatel schopen vypracovat
svou argumentačně velmi rozsáhlou kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se však námitkami
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí bude ve svém rozsudku zabývat, avšak postupně
v pořadí, které bylo dáno potřebou lépe hierarchizovat jednotlivé námitky stěžovatele,
a to v zájmu procesní ekonomie.
[31] Podle Nejvyššího správního soudu je zásadně nezbytné posouzení námitky
stěžovatele uvedené v bodě [20] shora, a sice, že městský soud neučinil správný závěr o existenci
či neexistenci dobré víry na straně přihlašovatele napadené ochranné známky. Podle §12 odst. 1
zákona č. 441/2003 Sb. není vlastník starší ochranné známky nebo uživatel staršího označení
uvedeného v §7 odst. 1 písm. g) oprávněn požadovat prohlášení pozdější shodné či podobné
ochranné známky za neplatnou, popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání, jestliže strpěl její užívání
po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky
nebyla podána v dobré víře. Závěr o existenci či neexistenci dobré víry v době podání přihlášky je tedy
určující pro zodpovězení otázky, zda je stěžovatel vůbec oprávněn domáhat se prohlášení
neplatnosti napadené ochranné známky.
[32] Předpokladem aplikace ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. je však
skutečnost, že v případě pozdější ochranné známky, jejíž prohlášení za neplatnou není vlastník
starší ochranné známky oprávněn požadovat, se jedná o známku shodnou či podobnou starší
ochranné známce. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud v prvé řadě zaměřil
na přezkoumání způsobu, jakým městský soud posoudil právě shodnost či podobnost
obou ochranných známek [VI. b)]. Až poté přistoupí k posouzení způsobu, jakým se městský
soud vypořádal s otázkou existence dobré víry na straně přihlašovatele [VI. c)].
VI. b)
Shodnost a podobnost ochranných známek; formální a věcné posouzení
[33] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou tvrzené nepřezkoumatelnosti
způsobené nedostatkem důvodů rozhodnutí městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
a to právě ve vztahu k otázce shodnosti a podobnosti obou ochranných známek. Stěžovatel
nesouhlasí s postupem městského soudu, který se s některými žalobními body vypořádal cestou
odkazu na rozhodnutí žalovaného. Tvrdil, že se tak městský soud k některým otázkám vůbec
nevyjádřil a napadený rozsudek tak není řádně odůvodněn. Ohledně namítaného postupu
městského soudu však Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 Afs 75/2005 - 130 ze dne
27. 7. 2007, publikovaném pod č. 1350/2007 Sb. NSS., dospěl k závěru, že „takový krok sám o sobě
(…) nelze zapovědět, neboť je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval
právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud
k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž.
Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“. Nároky, které citovaný závěr
Nejvyššího správního soudu klade na rozhodnutí žalovaného, jsou podle názoru tohoto soudu
v tomto konkrétním případě splněny. Rovněž zde platí, že se z velké části shodují stěžovatelovy
žalobní body s jeho odvolacími námitkami. Nejvyšší správní soud má za to, že uvedený postup
městského soudu tak není důvodem, pro který by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné
pro jeho nedostatečné odůvodnění ve smyslu uvedeného ustanovení, a tato část odůvodnění
tedy obstojí.
[34] Pokud stěžovatel namítá, že posouzení otázky shodnosti a podobnosti dotčených
ochranných známek není správné po stránce právní, neboť městský soud namísto posouzení
shodnosti prvků „Mladá fronta“ obsažených v obou ochranných známkách toliko poukázal
na existenci rozlišujícího prvku „DNES“ tvořícího součást napadené ochranné známky
a na tomto základě dospěl k závěru, že se nejedná o shodné ochranné známky, pak Nejvyšší
správní soud konstatuje, že postup městského soudu je zcela v souladu s judikaturou Soudního
dvora ES, který ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 1997, Sabel (C - 251/95, Recueil, s. I - 6191,
bod 23) dospěl k závěru, že „Komplexní posouzení vizuální, fonetické či významové podobnosti dotčených
ochranných známek musí být založeno na celkovém dojmu, který ochranné známky vytváří, s ohledem
na jejich rozlišovací či dominantní prvky (…). Průměrný spotřebitel běžně vnímá ochrannou známku jako celek
a nepřistupuje k analýze jejích jednotlivých detailů.“
[35] Dále se podle stěžovatele městský soud nezabýval otázkou, zda lze za shodný prvek
považovat i takový prvek, který je foneticky, případně sémanticky zcela shodný, avšak je vizuálně
odlišně proveden. S tímto tvrzením Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Městský soud
se ve svém rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného a výslovně uvedl, že prvky „Mladá fronta“
obsažené v obou ochranných známkách jsou prvky pouze podobnými, resp. že„napadená ochranná
známka (…) není shodná s namítanou ochrannou známkou žalobce vzhledem k absenci totožných prvků
z vizuálního hlediska“. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že v souladu s doktrinálním
výkladem shodnosti ochranných známek (např. Telec, Ivo. Právo duševního vlastnictví. Elportál,
Brno: Masarykova univerzita. ISSN 1802 - 128X. 2008) je pro závěr o jejich shodnosti nezbytná
naprostá shoda slovní, obrazová, významová, výslovnostní, ledaže by jednotlivé ochranné
známky rozlišovala pouze odlišná velikost prvků, typy a velikost písma, či zbarvení původně
černobílé ochranné známky. Napadený rozsudek je tedy zcela v souladu s těmito závěry, uvádí-li
v něm městský soud, že nelze hovořit o shodnosti posuzovaných známek, nýbrž pouze
o jejich podobnosti. „Podobnost kombinované známky je dána podobností slovního prvku ochranných
známek, podobností jejich obrazových prvků či podobností kombinace jejich slovních a obrazových prvků“
(srov. tamtéž). V daném případě je to právě podobnost slovních prvků, která zakládá podobnost
obou dotčených ochranných známek.
[36] Je-li napadená ochranná známka podobná ochranné známce „Mladá fronta
DNES“, je naplněn předpoklad pro aplikaci ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.,
které stanoví, že „vlastník starší ochranné známky nebo uživatel staršího označení uvedeného v §7 odst. 1
písm. g) není oprávněn požadovat prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky
za neplatnou (§32), popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání, jestliže strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne,
kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře.“
[37] Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na rozsudek Soudního dvora ES ze dne
22. 6. 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer (C - 342/97, Recueil, s. I - 3819, bod 28), podle něhož
„již samotná zvuková podobnost známek může vyvolat pravděpodobnost záměny ve smyslu článku 5 odst. 1
písm. b) směrnice“ (směrnice Rady 89/104/EHS), nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu
než konstatovat, že se tím stěžovatel dopouští téhož postupu, který vytýká Městskému soudu
v Praze, a sice, že zaměňuje posouzení shodnosti a podobnosti ochranných známek a posouzení
pravděpodobnosti záměny na straně spotřebitele. Posuzování existence pravděpodobnosti
záměny na straně veřejnosti spočívá ve zhodnocení shodnosti či podobnosti samotných
ochranných známek a současně shodnosti a podobnosti výrobků či služeb, pro které jsou
tyto známky zapsány. Posouzení shodnosti a podobnosti ochranných známek je tedy
pouze jedním ze dvou předpokladů pro usouzení, zda pravděpodobnost záměny na straně
veřejnosti existuje. Mezi tyto pojmy tedy nelze dát rovnítko.
[38] Poté, co Nejvyšší správní soud posoudil způsob, jakým se městský soud vypořádal
s otázkou (ne)shodnosti a podobnosti posuzovaných ochranných známek, přistoupil k přezkumu
způsobu, jakým městský soud posoudil otázku dobré či zlé víry na straně přihlašovatele napadené
ochranné známky.
VI. c)
Dobrá víra; formální a věcné posouzení
[39] V souvislosti s otázkou existence dobré či zlé víry na straně přihlašovatele napadené
ochranné známky při podání přihlášky namítá stěžovatel, že napadené rozhodnutí je zcela
nedostatečné a nesrozumitelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel především uvádí,
že mu není zřejmé, co měl městský soud na mysli, pokud konstatoval, že „jednání právních
předchůdců stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení vykazovalo totožné znaky“.
[40] Ze spisového materiálu vyplynulo, že mezi stěžovatelem a právním předchůdcem
osoby zúčastněné na řízení byly v roce 1990 uzavřeny dvě hospodářské smlouvy. Ve smlouvách
ze dne 31. 8. 1990 a 19. 12. 1990 se stěžovatel zavázal vytvořit podmínky pro vydávání deníku
s názvem „Mladá fronta DNES“ v rozsahu v těchto smlouvách sjednaném. Obě smlouvy byly
následně výslovně nahrazeny dvěma samostatnými smlouvami ze dne 30. 12. 1991, které předmět
původních hospodářských smluv rozšiřují.
[41] Všechna uvedená ujednání svědčí o tom, že předchůdce stěžovatele si byl
již od uzavření první z citovaných smluv, tj. od 31. 8. 1990, vědom skutečnosti, že předchůdce
osoby zúčastněné na řízení vydával deník s názvem „Mladá fronta DNES“. V předmětných
smlouvách se dokonce zavázal poskytovat mu za tímto účelem služby v těchto smlouvách
sjednané, které měly vydávání tohoto deníku umožnit, resp. usnadnit. Dále se ve spise nachází
dopis ze dne 31. 10. 1991, v němž jeho pisatelka, PhDr. M. K., jménem předchůdce stěžovatele
výslovně potvrzuje, že „Užívání titulu Mladá fronta Dnes a vydávání deníku s tímto titulem není předmětem
sporu mezi nakladatelstvím a vydavatelstvím Mladá fronta a MaF, a. s. (…) Nakladatelství a vydavatelství
Mladá fronta nemá námitky proti registraci vydavatelského oprávnění Mladé fronty DNES a. s. MaF.“
[42] Význam slovního spojení „chování vykazující totožné znaky“ lze podle názoru
Nejvyššího správního soudu dovodit na základě výše uvedených skutečností vyplývajících
ze spisu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 - 72,
platí, že „rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný
výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu
a k úkonům správních orgánů a účastníků – pochyby o jeho významu“. Pod uvedeným slovním spojením
rozumí Nejvyšší správní soud souladné, event. koordinované, chování účastníků řízení směřující
buď ke společnému cíli obou těchto účastníků, či pouze k cíli jednoho z nich, za tiché podpory
či strpění toho druhého. V tomto konkrétním případě má zdejší soud za to, že takovým cílem
bylo právě vydávání deníku „Mladá fronta DNES“, užívání tohoto titulu a případně přihlášení
tohoto označení do rejstříku ochranných známek. Na základě toho tedy není námitka stěžovatele
o nepřezkoumatelnosti této části odůvodnění pro nesrozumitelnost důvodná.
[43] Dále stěžovatel namítá, že městský soud nepřihlédl k důkazům, které stěžovatel
navrhoval, a to zejména k důkazu hospodářskou smlouvou ze dne 30. 12. 1991, a že tak řízení
před městským soudem vykazuje vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a je též
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to bez ohledu na to,
že je též nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. s) s. ř. s. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01 (č. 36/25/2002 Sb. ÚS, sv. 25), „v zásadě nelze spatřovat porušení
čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout,
které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.)“. Uvedený nález lze
vztáhnout i na §52 odst. 1 a §77 s. ř. s. (Součková a kol. Soudní řád správní s judikaturou
a souvisejícími předpisy. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 296). Rovněž z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104 (dostupné na www.nssoud.cz) vyplývá,
že „soudní řád správní umožňuje soudu zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem (§77
odst. 2 s. ř. s.). Soud, který zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správním orgánem, může reagovat na zjištěné skutkové či (procesně) právní deficity tím, že uloží
správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám. Možnost soudu doplnit
dokazování však nelze bez dalšího zaměnit za povinnost.“ Správní orgán provedl důkaz
jak hospodářskými smlouvami ze dne 30. 12. 1991, tak smlouvou uzavřenou dne 31. 8. 1990.
Konstatoval-li městský soud ve svém rozsudku, že „žalovaný při rozhodování o podaném rozkladu vzal
při úvaze o naplnění podmínek jednání v nedobré víře v potaz nejen faktickou povědomost o starší ochranné
známce, ale i všechny další relevantní skutečnosti , (…) přičemž v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí učinil na základě shromážděného spisového materiálu odpovídající právní
závěry“, má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud neshledal nezbytným opakování
důkazu provedeného správním orgánem a ztotožnil se závěry, ke kterým žalovaný na základě
posouzení tohoto důkazu dospěl.
[44] V neposlední řadě tvrdí stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nesrozumitelnost odůvodnění vztahujícího se k návrhu stěžovatele předložit předběžnou
otázku Soudnímu dvoru ES. Stěžovatel především považuje za nesprávný závěr městského
soudu, že nutnou podmínkou pro předložení předběžné otázky je, že soud považuje
takový postup za nutný. S tímto tvrzením stěžovatele se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Sám stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že „předložení předběžné otázky je v případech uvedených
v čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva ES“) povinností národního soudu,
jedná-li se o takový soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky
podle vnitrostátního práva“. Toto tvrzení však není zcela přesné. Rozdílné situace nastávají
v případech, kdy má národní soud pochybnosti o platnosti komunitárního aktu či se zamýšlí
odchýlit od ustálené judikatury Soudního dvora na straně jedné a kdy má pochybnosti o výkladu
komunitárního práva na straně druhé. V prvních případech mají povinnost zahájit řízení
o předběžné otázce všechny soudy členského státu. Ve druhém případě tato povinnost plyne
pouze soudům posledního stupně, kterým je v soudním řízení správním pouze Nejvyšší správní
soud. „Rozdíl, který článek 234 Smlouvy ES, tedy jeho druhý a třetí pododstavec, činí mezi ‚soudem členského
státu‘ a ‚soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního
práva‘, nabývá významu především pro právní otázky, které se týkají výkladu komunitárního práva
a ke kterým neexistuje ustálená judikatura Soudního dvora. (…) V těchto otázkách má soud, který není soudem
posledního stupně, širší úvahu, zda předběžnou otázku položí či nikoliv.“ (blíže srov. Bobek M. a kol.
Předběžná otázka v komunitárním právu. Linde Praha, 2005, s. 219). Smlouva ES tedy zakládá
možnost uvážení tohoto soudu o nezbytnosti zodpovězení otázky týkající se výkladu
komunitárního práva. Uvedl-li městský soud ve svém rozsudku, že pro rozhodnutí o podané
žalobě není třeba Soudnímu dvoru ES položit předběžnou otázku, nelze přisvědčit námitce
žalobce, že z napadeného rozsudku nelze seznat, proč městský soud předběžnou otázku
Soudnímu dvoru ES nepředložil.
[45] Poté, co zdejší soud tedy dospěl k závěru, že způsob, jakým se městský soud
vypořádal s existencí dobré či zlé víry na straně přihlašovatele napadené ochranné známky obstojí
po formální stránce, přistupuje k posouzení jeho zákonnosti. Dobrou vírou je podle rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, Soudní judikatura č. 56/1999,
str. 211, „ (…) vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem
dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek,
tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře.“ S tímto závěrem se zdejší soud
ztotožňuje. Právě dotčené hospodářské smlouvy a např. dopis PhDr. M. K. jsou podle zdejšího
soudu takovými písemnostmi, které lze považovat za „okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení
přihlašovatele napadené ochranné známky o jeho dobré víře“. Přestože lze dát žalobci za pravdu v
tom smyslu, že právní zhodnocení existence dobré víry je v podání městského soudu vyjádřeno
poněkud zjednodušeně, má Nejvyšší správní soud za to, že dovodil-li městský soud, že jednání
právních předchůdců jak žalobce, tak i osoby zúčastněné na řízení, mělo v letech 1990 - 1991
totožné znaky, z uvedených hospodářských smluv, je takový postup městského soudu zcela
opodstatněný.
[46] Namítá-li stěžovatel, že závěry městského soudu jsou v rozporu se závěry,
ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195,
a sice, že dobrou víru přihlašovatele je třeba posuzovat k okamžiku podání přihlášky ochranné
známky, nelze s ním souhlasit. Hospodářské smlouvy ze dne 31. prosince 1991, ze kterých soud
primárně vycházel, jsou sice datovány až poté, co byla přihláška napadené ochranné známky
podána, avšak každá z nich výslovně nahrazuje jinou hospodářskou smlouvu z roku 1990,
jejíž předmět ujednání ve své podstatě rozšiřuje. Tyto dřívější smlouvy již samy o sobě mohou
být vzaty v potaz při posuzování stavu mysli přihlašovatele napadené ochranné známky v den
podání přihlášky vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnosti, které nastaly dříve, než k podání
přihlášky došlo. Sám stěžovatel uvádí, že „pokud zákon hovoří o ‚přihlášce podané v dobré (zlé) víře‘
je zřejmé, že zákon poukazuje na určitý subjektivní stav mysli přihlašovatele v okamžiku, kdy přihlášku podává;
tento stav mysli jsou způsobilé ovlivňovat pouze skutečnosti, které nastaly do dne, př íp. nejpozději
v den podání přihlášky , nikoliv skutečnosti pozdější“. Nejvyšší správní soud má za to,
že se na základě těchto smluv vytvořilo mezi předchůdcem stěžovatele a předchůdcem osoby
zúčastněné na řízení takové uspořádání vzájemných vztahů, které bylo předpokladem pro to,
aby mohl být přihlašovatel napadené ochranné známky důvodně přesvědčen, že při podání
přihlášky jednal v dobré víře. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
na definici zlé víry obsaženou v Případové studii zlé víry Úřadu pro harmonizaci
vnitřního trhu, č. j. HOM/02/08 (dále jen „Případová studie“), on-line:
http://oami.europa.eu/en/enlargement/pdf/badfaithCS3101.pdf). Dokument uvádí, že za zlou
víru lze považovat „nečestnost, která není v souladu se standardy poctivého obchodního styku dodržovaného
rozumnými a zkušenými subjekty v dotčené oblasti“. Přitom Nejvyšší správní soud má za to, že postup
přihlašovatele napadené ochranné známky byl logickým vyústěním hospodářskými smlouvami
nastolené situace nikoli „nečestností“ ve smyslu uvedené definice. Na tom nic nemění
ani skutečnost, kterou stěžovatel tvrdí, a sice, že se v těchto smlouvách stěžovatel zavázal
k poskytování výlučně pomocných služeb k vydávání deníku „Mladá fronta DNES“.
[47] Opodstatněná není ani námitka stěžovatele, že přihlašovatel napadené ochranné
známky nemohl být v době podání přihlášky v dobré víře z důvodu, že právní předchůdci
stěžovatele užívali označení „Mladá fronta“ jako názvu deníku a jako označení svého podniku
po dobu více než 45 let. Citovaná Případová studie uvádí, že „není jisté zda pouhá vědomost
přihlašovatele ochranné známky o tom, že jiný subjekt používá určité zapsané označení je sama o sobě postačující
pro učinění závěru o existenci zlé víry (…) ať je odpověď na tuto otázku jakákoli, stále mohou existovat
okolnosti, které jednání přihlašovatele ochranné známky ospravedlňují a v takovém případě musí být závěr o zlé
víře vyvrácen“. Těmito okolnostmi jsou podle Nejvyššího správního soudu právě uspořádání
vzájemných vztahů vyplývající z již několikrát zmiňovaných hospodářských smluv z roku 1990 -
1991. Závěr o zlé víře přihlašovatele napadené ochranné známky v době podání přihlášky tedy
není na místě a Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s právním názorem městského soudu.
[48] Dále Nejvyšší správní soud podotýká, že se stěžovateli dobrou víru přihlašovatele
napadené ochranné známky před městským soudem nepodařilo vyvrátit, přičemž podle §34
odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. je na namítateli, aby prokázal zlou víru přihlašovatele pozdější
ochranné známky. Shodně s tím judikoval Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne
30. 8. 2007, č. j. 10 Ca 225/2006 - 155: „(…) Obecně však evropské právní vědomí konstantně vychází
z presumpce slušného (poctivého) právního jednání, tedy jednání v dobré víře. Jednání někoho v nedobré (zlé) víře
(…) proto musí věrohodně prokázat ten, kdo ve vztahu k druhému takovou skutečnost namítá. Důkazní
břemeno v oblasti známkoprávní ochrany tudíž leží na tom, kdo žádá prohlášení ochranné známky za neplatnou
z důvodu nedobré víry přihlašovatele, nikoli na přihlašovateli takové známky.“
[49] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že žalovaný i městský soud dospěli
k odpovídajícím právním závěrům při posuzování otázky existence dobré, resp. zlé, víry na straně
přihlašovatele napadené ochranné známky.
VI. d)
Namítané vady řízení
[50] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda řízení před městským soudem
nebylo stiženo vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a zda je tedy zachováno právo
účastníků řízení na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel namítal, že městský soud
neprovedl jím navržený důkaz signální zprávou z výzkumu „Znalost deníku Mladá fronta a Mf dnes
a časopisu Mladá fronta PLUS“ (příloha č. 13 žaloby), který stěžovatel navrhoval již v řízení
před žalovaným správním orgánem. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí provedl zákonu odpovídající a logickou úvahu týkající se otázky zaměnitelnosti
posuzovaných ochranných známek. Žalovaný přitom při této úvaze vycházel mimo jiné právě
z posouzení tohoto důkazního prostředku. Městský soud tedy neshledal nezbytným opakování
důkazu provedeného správním orgánem a ztotožnil se se závěry, ke kterým žalovaný na základě
posouzení tohoto důkazu dospěl. Takový postup tedy podle Nejvyššího správního soudu
nezakládá vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ani nepřezkoumatelnost
pro nedostatek odůvodnění ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud vyjádřil,
byť ne zcela explicitně, které úvahy jej vedly k závěru, že vypořádání se s navrhovaným důkazem
není pro posouzení věci městským soudem nezbytné.
[51] Dále stěžovatel namítal, že řízení před městským soudem je stiženo vadami řízení
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. z důvodu, že městský soud nepředložil Soudnímu dvoru ES
předběžnou otázku týkající se výkladu pojmu „dobrá víra“ jak je použit ve směrnici
89/104/EHS. Nejvyšší správní soud již výše v tomto rozsudku dospěl k závěru, že z napadeného
rozsudku lze seznat úvahy, které městský soud vedly k nepředložení předběžné otázky,
a to při posuzování námitky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost
jeho odůvodnění. Jak již bylo uvedeno, Smlouva ES v tomto případě zakládá možnost uvážení
městského soudu o nezbytnosti zodpovězení otázky týkající se výkladu komunitárního práva,
přičemž městský soud uvážil, že takový postup nezbytný není. S tím se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje, neshledává tuto námitku důvodnou a odkazuje na svou argumentaci výše (body 39 -
49 rozsudku).
VI. e)
[52] S ohledem na skutečnost, že přihlašovatel napadené ochranné známky byl v dobré
víře, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zabývat se dalšími námitkami stěžovatele,
směřujícími k problematice zaměnitelnosti, charakteru známky a neplatnosti podle §7 odst. 1
písm. b), c) a d) zákona č. 441/2003 Sb. je bezpředmětné a nadbytečné. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu stěžovatel není oprávněn požadovat prohlášení napadené ochranné známky
za neplatnou, popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání vzhledem k tomu, že svá práva dostatečně
nechránil a strpěl užívání této známky po dobu delší pěti let od okamžiku, kdy se o užívání
pozdější ochranné známky dozvěděl. Ostatní námitky, které směřují k prohlášení neplatnosti
napadené ochranné známky, nejsou opodstatněné a zabývat se jimi by bylo ve světle
předchozí argumentace zcela nadbytečné. Nejvyšší správní soud má za to, že za takové situace
není přezkum způsobu, jakým se městský soud s těmito námitkami vypořádal, zdejším soudem
účelný a v souladu s principem efektivity a hospodárnosti řízení od něj upustil.
VII.
[53] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[54] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). V případě žalovaného,
který byl procesně úspěšným účastníkem, nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady řízení vznikly a Nejvyšší správní soud proto v jeho případě
rozhodl tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu