ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.130.2008:204
sp. zn. 3 Ads 130/2008 - 204
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana K amlacha v právní věci žalobkyně: M. L.,
zastoupená JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem Na Hřebenech II/1062, Praha 4,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2006, č. X, o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, č. j. 2 Cad 10/2008 – 67,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, č. j. 2 Cad 10/2008 – 67
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu JUDr. Vlastiboru Vejvodovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 3824 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1) Rozhodnutím žalované ze dne 20. 6. 2006 byl žalobkyni přiznán ode dne 31. 3. 2006 dílčí
starobní důchod ve výši 2245 Kč měsíčně podle ust anovení §29 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. a čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 (dále též Nařízení). Žalobkyni bylo
zohledněno celkem 14 791 dnů pojištění, z toho v systému důchodového pojištění České
republiky 4199 dnů a v systému důchodového pojištění Slovenské republiky 10 592 dnů.
2) V žalobě proti uvedenému rozhodnutí žalobkyně především namítala, že i když v době
od 15. 3. 1990 do 31. 8. 1993 pracovala na Slovensku v železniční stanici Trenčianská
Teplá, byla stále zaměstnankyní Československých státních drah se sídlem v Praze. Dále
uvedla, že doby pojištění neodpovídají jejím výpočtům a že motivem k podání žaloby
je skutečnost, že žalovaná nepřevzala výplatu jejího starobního důchodu podle čl. 26
Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení.
3) Rozsudkem ze dne 23. 5. 2007 č. j. 2 Cad 76/2006 – 31 zrušil Městský soud v Praze
rozhodnutí žalované, když dospěl k závěru, že žalovaná sice nepochybila, pokud vypočetla
starobní důchod žalobkyně s použitím čl. 11 a čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, publikované
pod č. 228/1993 Sb. (dále též Smlouva) a tuto dobu hodnotila jako slovenskou dobu
pojištění, neboť ke dni 31. 12. 1992 byla žalobkyně zaměstnána u organizační jednotky
Československých státních drah se sídlem na Slovensku a tato jednotka zde byla také
zapsána v obchodním rejstříku. Její pochybení však lze spatřovat v tom, že při výpočtu
důchodu nevzala v úvahu nálezy Ústavního soudu II. ÚS 405/0 2, III. ÚS 252/04 a Pl. ÚS
4/06. Z těchto nálezů vyplývá, že občané České republiky nemohou být znevýhodněni
skutečností, že došlo k rozdělení společného státu České a Slovenské Federativní
Republiky. V projednávaném případě byl žalobkyni vypočten dílčí starobní důchod za dobu
pojištění, kterou získala v systému důchodového pojištění České republiky, soud však
s ohledem na uvedené nálezy zavázal žalovanou, aby výši přiznaného starobního důchodu
dorovnala do výše, v jaké by žalobkyni náležel, pokud by celou dobu pojištění získala pouze
v českém systému důchodového pojištění.
4) Rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 č. j. 3 Ads 96/2007 – 53 Nejvyšší správní soud na základě
kasační stížnosti žalované uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení. Zavázal jej přitom především zhodnotit, nakolik je zmiňov aná judikatura
Ústavního soudu použitelná i pro posouzení důchodových nároků, jež se již od 1. 5. 2004
posuzují podle evropského práva. Městský soud v Praze měl posoudit, nakolik
je preferenční zacházení s vybranou skupinou pojištěnců z důvodu jejich státního občanství
v souladu s principem rovnosti formulovaným v čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 1408/71,
případně se zásadou jednoho právního řádu vyjádřenou v čl. 12 Nařízení. V pochybnostech
o výkladu uvedených článků měl pak případně zvážit položení předběžné otázky. Dále byl
Městský soud v Praze pro případ, že by setrval na svém názoru o nutnosti aplikace
uvedených nálezů, povinen též definovat, která ustanovení a jakých právních předpisů byla
žalovanou v důsledku nerespektování této judikatury chybně vyložena či aplikována
a správný výklad těchto ustanovení následně provést.
5) Rozsudkem ze dne 16. 4. 2008 Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované
opětovně zrušil a zavázal ji pro stanovení výše starobního důchodu z českého systému
důchodového pojištění k zápočtu všech dob zaměstnání (pojištění) získaných žalobkyní
s výjimkou doby od 1. 1. 1993 do 31. 8. 1993, kdy byla zaměstnána ve Slovenské republice.
Svůj předchozí právní názor tedy korigoval pouze v tom směru, že již neuložil žalované
započíst i dobu, kterou získala výkonem zaměstnání ve Slovenské republice po zániku
ČSFR. Žalovaná pak měla porovnat výši takto vypočteného d ůchodu s úhrnnou výší
dílčího starobního důchodu z českého systému důchodového pojištění a částečného
invalidního důchodu ze slovenského systému důchodového pojištění a poté případně
přiznat vyrovnávací příspěvek.
6) Svůj právní názor opřel soud znovu o nálezy Ústavního soudu II. ÚS 405/02, III. ÚS
252/04, zmínil též nálezy IV ÚS 158/04 a IV ÚS 304/95, důraz však položil na nález
IV. ÚS 301/05. Dle jeho mínění mají nálezy Ústavního soudu k dané problematice
obecnou platnost, neboť je posuzováno rozhodování ve věcech dávek důchodového
pojištění z hlediska ústavnosti, zejména s ohledem na Listinu základních práv a svobod,
a účinnost nálezů tedy není nikterak časově omezena. Pojištění získané do 31. 12. 1992, tj.
za existence společného státu na území nově vzniklé Slovenské republiky , není dobou
odpracovanou v cizině a nelze proto zacházet s občany diskriminujícím způsobem. Ústavní
soud výslovně zdůraznil, že právní úprava obsažená ve Smlouvě o sociálním zabezpečení
nemá za následek potlačení práv stanovených v Listině základních práv a svobod.
I v případě, když speciální inkorporační norma (§61 zák. č. 155/1995 Sb.) zakládá
přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, musí princip této inkorporační
smlouvy ustoupit principu ústavního pořádku dopadajícímu na aplikaci a interpretaci
relevantního jednoduchého práva, a to z principu jeho ústavní konformní interpretace
a aplikace. Jde především o zákaz diskriminace daný Listinou základních práv a svobod,
která je součástí ústavního pořádku. Odkaz na Smlouvu a Nařízení se na danou věc
nevztahuje, poněvadž bilaterální smlouvy mezi členskými státy nejsou pramenem
komunitárního práva. Naopak Smlouva a Nařízení pouze naznačují, že vztahy těmito
smlouvami regulované nepodléhají právu Evropského společenství. Aplikace Smlouvy
však musí být v souladu s ústavním pořádkem a musí respektovat jeho základní
principy. Nařízení Rady č. 1408/71 se na daný případ nevztahuje, neboť jeho aplikace
v této specifické problematice by představovala porušení obecných právních předpisů,
které tvoří součást právního řádu ES a mají v hierarchii komunitárních norem přednost
před sekundárními právními předpisy. Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 301/05 dospěl
k závěru, že pokud Slovenská republika pouze nahradila Českou republiku, musí
Česká republika dohnat eventuální schodek, jinak řečeno Česká republika má povinnost
plnit do té míry, v níž Slovenská republika tuto povinnost zcela nekryje. Zákonnost
tzv. vyrovnávacího přídavku založil Ústavní soud ústavním principem, který má přednost
před Smlouvou, kterou Česká republika a Slovenská republika v oblasti sociálního
zabezpečení uzavřely. Ústavní pořádek, konkrétně článek 30 Listiny základních práv
a svobod stanoví větší povinnost vůči občanům a tato povinnost vznikla již v roce 1991
ještě před rozpadem federace, když bývalá ČSFR v čl. 30 a čl. 112 Ústavy inkorporovala
Listinu základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku s tím, že Česká republika
inkorporovala právní systém ČSFR, včetně závazků vyplývajících z tohoto právního
systému a tyto závazky potvrdila jako své vlastní.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
7) Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná (dále též stěžovatelka),
v níž namítala jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. K věci
samé stěžovatelka uvedla, že doby pojištění žalobkyně do 31. 12. 1992 jsou započitatelné
v důchodovém pojištění Slovenské republiky podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, který se stal součástí Nařízení vložením
do přílohy III. Doba zhodnocená stěžovatelkou pro teoretickou výši českého starobního
důchodu žalobkyně podléhá režimu čl. 46 odst. 2 Nařízení, podle kterého kompetentní
instituce vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba mohla uplatnit nárok
za předpokladu, že by všechny doby pojištění, které byly splněny podle předpisů členských
států a vztahovaly se na zaměstnanou osobu, byly splněny v příslušném státě, jehož
předpisy instituce provádí v době přiznání dávky. Nato kompetentní instituce určí
skutečnou výši dávky na základě teoretické výše dávky podle poměru délky dob pojištění
získaných před naplněním rizika podle předpisů, které provádí, k celkové délce doby
pojištění získaných před naplněním rizika podle předpisů všech členských států, kterých
se to týká.
8) Městský soud v Praze se rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, č. j. 2 Cad 10/2008 – 67, jsa vázán
právním názorem NSS vysloveným v rozsudku č. j. 3 Ads 96/2007 – 53 ze dne 16. 1. 2008,
zabýval nálezy Ústavního soudu III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 a Pl. ÚS 4/06 ze dne
20. 3. 2007, tyto nálezy však měl vyložit ve vztahu k čl. 3 odst. 1 Nařízení, který upravuje
princip rovného zacházení, který byl široce interpretován Evropským soudním dvorem
jakožto princip zakazující formy otevřené diskriminace z důvodů státní příslušnosti osob
krytých komunitárním právem a dále ve vztahu k čl. 12 Nařízení, který upravuje vyloučení
překrývání dávek stejného druhu z titulu jedné a téže doby pojišt ění. Měl-li tedy Městský
soud za to, že zmíněné nálezy je možno či dokonce nutno při rozhodování o nároku
na starobní důchod žalobkyně použít, měl provést jejich interpretaci a následně vyložit,
co konkrétně z nálezů Ústavního soudu pro řešení projednávané věci vyplývá a v jakém
rozsahu. Měl se vypořádat s podstatnými otázkami zformulovanými Nejvyšším správním
soudem v jeho rozsudku a své závěry podrobně odůvodnit. Jednalo se především o výklad
čl. 3 a čl. 12 Nařízení. Nejvyšší správní soud tím naznačil, že na případ žalobkyně
se vztahuje komunitární právo. Při pochybnostech výkladu čl. 3 a čl. 12 Nařízení pak měl
Městský soud v Praze zvážit podání předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru.
Nic z toho však ze strany Městského soudu v Praze učiněno nebylo.
9) Je sice pravdou, že se bilaterální smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi členskými
státy EU podle čl. 6 Nařízení tímto Nařízením nahrazují, avšak podle čl. 7 odst. 2 písm. c)
Nařízení se zachovávají ta ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uve dená v příloze III.
Článek 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení je v příloze III uveden a tudíž se stal jeho součástí. Evropský soudní dvůr
judikoval v případě 305/92 – Horn z roku 1994 č. ECR I – 1525, že ustanovení smluv
uvedených v příloze III Nařízení se aplikují přednostně pře d ustanovením Nařízení,
i když tato jsou výhodnější. Obdobou je i rozsudek Evropského soudního dvora v případě
Rőnfeld ze dne 7. 2. 1991 ve věci č. 227/89, který judikoval zachování výhod dvoustranné
smlouvy mezi Dánskem a SRN poskytovaných dříve, než vstoupilo Nařízení v platnost.
Nahrazení ustanovení dvoustranné smlouvy Nařízením je svou povahou povinné
a nepřipouští výjimky, kromě těch, které jsou v přílohách Nařízení výslovně uvedené.
10) Stěžovatelka je toho názoru, že případ žalobkyně nelze srovnávat se shora uváděným
případem žadatelky řešeným Ústavní soudem v nálezu Pl. ÚS 4/06, protože tehdy byl
posuzován nárok na důchod, jenž vznikl před 1. 5. 2004, tedy před vstupem ČR do E U.
Kromě toho žadatelka, která neprokázala žádnou dobu pojištění v ČR, usilovala o získání
vyrovnávacího příspěvku k důchodu přiznanému slovenským nositelem pojištění, neboť
jí výše tohoto důchodu nepostačovala ke krytí životních nákladů v ČR. Žalobkyně
v projednávaném případě však prokázala jak doby pojištění SR, tak doby pojištění ČR
a byl jí vypočten český dílčí starobní důchod postupem uvedeným v čl. 46 odst. 2 Nařízení,
neboť podmínky nároku na dávku vyžadované zák. č. 155/1995 Sb. jsou ohledně nároku
na starobní důchod splněny jen po aplikaci čl. 45 Nařízení.
11) V dalším nálezu Ústavního soudu III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 je uvedena pouze
představa Ústavního soudu o postupu při přiznávání důchodů v obdobných případech
tak, že pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod
i bez existence citované Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle citované
Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání
důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních
předpisů, a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany
do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude respektovat částku
důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo
k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu
od dvou různých nositelů pojištění. Pokud však Městský soud v Praze použil závěry
Ústavního soudu v případě žalobkyně, je třeba, aby uvedl nejen způsob výpočtu dorovnání
slovenského důchodu na výši českého důchodu, ale rovněž stanovil, jakým způsobem
a jak často z důvodů valorizací důchodů jak v ČR, tak v SR má být toto dorovnání
přepočteno, jakým kurzem, resp. jakého data určujícího kurz měny má být použito, jakým
způsobem má být postupováno v případě změny bydliště žalobkyně nejen zpět do SR,
ale i do třetího státu, tedy stanovit veškeré podmínky, které maj í vliv na dorovnání
důchodu. K tomu je tedy třeba další aplikaci dorovnání řádně a přesvědčivě odůvodnit.
12) Z důvodů výše uvedených stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 16. 4. 2008, č. j. 2 Cad 10/2008 – 67 byl zrušen a věc vrácena soudu
k dalšímu řízení.
13) K věci pak ještě stěžovatelka upozornila na čl. 42 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) podle něhož platí, že pokud Listina používá pojem občan, rozumí
se tím státní občan ČR. Zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. však státní
občanství nestanoví jako podmínku pro jakýkoliv nárok na důchod (dokonce pojem
občan v současném znění ani neobsahuje ; pokud jej v normativní části před 1. 10. 2004
obsahoval, bylo to ve spojení „občan se změněnou pracovní schopností“). Listina
ve svém čl. 30 odst. 1 uvádí, že „občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele“; v odst. 3 však dodává,
že „podrobnosti stanoví zákon“ – tím je právě zákon o důchodovém pojištění.
14) Konstrukce naznačená v nálezech Ústavního soudu (o které se opírá rozsudek Městského
soudu v Praze), ústí k tomu, že jestliže by mělo být právo na dorovnání důchodu
ze slovenského důchodového pojištění z českého důchodového pojištění vázáno na české
státní občanství, nutně by muselo sdílet osud tohoto občanství; tzn., že pozbytím českého
státního občanství by jeho dosavadní držitel pozbyl tato práva, a to i nabytých práv
vyplývajících z českého státního občanství, což je v příkrém rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 10
odst. 1 nařízení Rady č. 1408/71.
15) Vzhledem k tomu, že čl. 20 Smlouvy se stal součástí přílohy III. Nařízení, není také možné
opomenout, že v rovině právních vztahů podléhajících koordinačním pravidlům (nařízení
Rady č. 1408/71, resp. nařízení Rady č. 574/72), je nutno při rozhodování o důchodových
dávkách vycházet z principu rovného nakládání, resp. ze zákazu diskriminace z důvodů
státní příslušnosti, který je promítnut i do čl. 3 nařízení Rady č. 1408/71, v němž
je stanoveno, že osoby, na něž se vztahuje toto nařízení, podléhají stejným povinnostem
a mají prospěch ze stejných dávek podle právních předpisů kteréhokoli členského státu
jako státní příslušníci tohoto státu. Zásada rovného nakládání s občany EU je ve své nejobecnější podobě formulována v čl. 12 Smlouvy o ES, kde je uvedeno, že v rozsahu
uplatňování této Smlouvy, a aniž by byla dotčena jakákoliv její zvláštní ustanovení,
je zakázána jakákoliv diskriminace z důvodů státní příslušnosti. Vyloučení diskriminace
v oblasti sociální politiky je obsaženo v čl. 39 odst. 2 Smlouvy o ES, hovořícím o tom,
že volný pohyb pracovníků zahrnuje zrušení jakékoliv diskriminace na základě státní
příslušnosti mezi zaměstnanými osobami z členských států ve vztahu k zaměstnání,
odměně a dalším podmínkám zaměstnání.
16) Z uvedeného plyne, že za diskriminaci (a to zjevně přímou) lze označit požadavek, aby
občanům České republiky, jimž jsou doby zaměstnání ve společném státě zhodnoceny
podle čl. 20 Smlouvy, byly slovenské doby pojištění d o 31. 12. 1992, kdy došlo k rozdělení
ČSFR, zhodnoceny v českých dávkách důchodového pojištění, případně jim byly nižší
vyplácené slovenské důchody dorovnány na úroveň českých dávek důchodového pojištění.
To platí zejména tehdy, pokud se nejedná o výši dáv ek, kdy celková částka dávek
náležejících podle předpisů různých členských států nedosahuje minima stanoveného
předpisy státu, na jehož území příjemce trvale by dlí (čl. 50 nařízení Rady č. 1408/71). Navíc
v případě takového postupu dochází k druhému hodnocení slovenských dob pojištění pro
účely přiznání dávky českého důchodového pojištění.
17) Protože aplikace komunitárního práva v tomto případě dle stěžovatelky zjevně naráží
na mantinely interpretace národního práva v podobě vyloučení možnosti překrývání
se dávek stejného druhu z titulu jedné a téže doby pojištění dle čl. 12 nařízení Rady
č. 1408/71 a střetu zásady rovného nakládání obsažené v čl. 3 nařízení Rady č. 1408/71
a judikaturou Ústavního soudu konstruované podmínky „českého občanství“ pro nárok
na dávku z českého důchodového pojištění, navrhla stěžovatelka Nejvyššímu správnímu
soudu postup ve smyslu čl. 234 Smlouvy o ES a podání následujících předběžných otázek:
1. Je požadavek na dorovnání výše slovenských důchodů na úroveň výše českých
důchodů z titulu českého státního občanství jejich příjemců v souladu s čl. 3 nařízení
Rady č. 1408/71 EHS?
2. Je v tomto případě výlučnost českého státního občanství zesílena navíc teritoriálním
vymezením v souladu s čl. 3 a čl. 12 nařízení Rady č.1408/71?
18) Žalobkyně se k věci vyjádřila podáním ze dne 8. 8. 2011. V něm uvedla, že na základě
doručených listin a především s ohledem na nálezy Ústavního soudu, je její nárok zcela
oprávněný. Pokud by nebylo její žalobě vyhověno, jednalo by se flagrantní případ porušení
ústavního principu rovnosti. Připomněla rovněž, že k výkonu zaměstnání na území
Slovenské republiky byla pro rozhodné období přeložena na základě rozhodnutí svého
tehdejšího zaměstnavatele s celostátní působností, své trvalé bydliště na území České
republiky však nikdy nezrušila. Bez ohledu na interpretaci problematiky interními
normativními akty stěžovatelky, která však zcela zřejmě svědčí právu žalobkyně,
a s poukazem na jednoznačně problematiku řešící nálezy Ústavního soudu navrhla, aby byla
kasační stížnost zamítnuta.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
a) přezkoumatelnost napadeného rozsudku
19) Stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti výslovně důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem, podle obsahu
však fakticky též důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v nerespektování
závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, které vedlo ve svém důsledku
k nepřezkoumatelnosti rozsudku. K této vadě by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout
z úřední povinnosti, i kdyby nebyla účastníkem namítána. Nejvyšší správní soud se tedy
zabýval nejprve touto námitkou.
20) Jak bylo již uvedeno výše, Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek Městského
soudu v Praze a zavázal jej zodpovědět v dalším řízení otázku použitelnosti dosavadní
judikatury Ústavního soudu dotýkající se zápočtu dob zaměstnání ( pojištění) získaných
účastníky sociálního zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992, jimž nárok na dávku
vznikl před 1. 5. 2004, po vstupu České republiky do Evropské unie, a dále, pokud
by tuto judikaturu shledal nadále relevantní, identifikovat ustanovení právního předpisu,
k nimž se judikatura Ústavního soudu vztahuje, a provést jejich správný výklad.
21) Na tomto místě je nutno konstatovat, že Městský soud v Praze uložené povinnosti
nesplnil a závazný právní názor Nejvyššího správního soudu nedodržel, jak na to ostatně
ve své kasační stížnosti poukázala i stěžovatelka. K první otázce totiž pouze ocitoval další
z nálezů Ústavního soudu, konkrétně nález IV. ÚS 301/05 s tím, že nálezy Ústavního
soudu mají obecnou platnost. Změněnou právní situací vyplývající ze Smlouvy
o přistoupení České republiky k Evropské unii a z čl. 10a Ústavy, otázkou přímé
aplikovatelnosti evropského práva a jeho předností před vnitrostátním právem, ani úvahou
o možném položení předběžné otázky se Městský soud v Praze nezabýval, na zodpovězení
druhé otázky pak rezignoval zcela. Napadený rozsudek by tak při použití obvyklých měřítek
bylo možno opětovně považovat za nepřezkoumatelný, což by byl dostatečný důvod
pro jeho zrušení.
22) Nejvyšší správní soud však při svých úvahách na dané téma zohlednil i další skutečnosti,
především celkovou délku řízení, kdy správní rozhodnutí, jež je správními soudy
přezkoumáváno, bylo vydáno již v roce 2006, a posoudil tuto skutečnost z hlediska čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy práva účastníků, aby jejich věc by la
projednána v přiměřené lhůtě. Přihlédl pak rovněž k nové judikatuře Ústavního soudu,
konkrétně k jeho nálezům I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 a III. ÚS 939/10 ze dne
3. 8. 2010, v nichž Ústavní soud vyjádřil svůj právní názor o použitelnosti své předchozí
judikatury i pro posouzení důchodových nároků vzniklých po 30. 4. 2004, čímž názor
Městského soudu v Praze alespoň v jeho závěrech zpětně podpořil. Nejvyšší správní soud
vzal rovněž v úvahu význam řešené otázky pro všechny další podobné případy a nutnost
jejího rychlého zodpovězení s ohledem na dopady, které může mít pro stabilitu celého
systému důchodového pojištění v České republice. Rozhodl se proto napadený rozsudek
přezkoumat meritorně, a to i při vědomí, že v rámci řízení o kasační stížnosti,
jež je mimořádným opravným prostředkem, se bude muset od počátku zabýv at všemi
otázkami, které měl zodpovědět avšak nezodpověděl Městský soud v Praze.
b) skutkový stav, relevantní právní úprava a dílčí závěr uvážení
23) Žalobkyně se narodila dne 29. 6. 1947, do zaměstnání vstoupila v roce 1964 a vykonávala
je na území dnešní České republiky, od 24. 7. 1989 u organizace Československé státní
dráhy – Olomoucká oblast, organizační jednotka železniční stanice Valašské Meziříčí.
V době od 15. 3. 1990 do 31. 8. 1993 byla žalobkyně zaměstnána na území Slovenské
republiky na základě změny pracovní smlouvy, která byla sjednána mezi ní a organizační
složkou Československé státní dráhy – Bratislavská oblast – Oblastní ředitelství –
Železniční stanice Trenčianská Teplá dne 15. 3. 1990. Československé státní dráhy –
Bratislavská oblast pak byly podle Obchodního rejstříku Slovenské republiky zapsány
na Okresním soudu v Bratislavě I jako státní podnik v oddílu Pš, vložka 110/B,
IČO 00 407 135 se dnem zápisu 3. 5.1990. Podle Obchodního rejstříku České republiky
se jednalo o odštěpný závod organizace Československé státní dráhy, státní podnik.
Organizace Československé státní dráhy – Bratislavská oblast, státní podnik byla vymazána
z obchodního rejstříku dne 25. 3. 1993, jejím právním nástupcem se staly Železnice
Slovenské republiky, státní podnik.
24) Od 14. 9. 1993 pracovala žalobkyně opět na území České republiky, ode dne 31. 8. 1997
se pak stala poživatelkou částečného invalidního důchodu, který jí stěžovatelka přiznala
výhradně podle českých právních předpisů. Jelikož bylo dodatečně zjištěno, že žalobkyně
byla k 31. 12. 1992 zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky,
rozhodla žalovaná podle §56 zák. č. 155/1995 Sb. o odnětí tohoto důchodu ode dne
2. 5. 2003 s tím, že po ukončení řízení u Sociální pojišťovny - ústředí Bratislava bude
posouzen její nárok na český dílčí částečný invalidní důchod za dobu zaměstnání na území
České republiky po 31. 8. 1993. Žalobkyně pak podala dne 3. 1. 2006 žádost o starobní
důchod, neboť nárok na tento důchod jí vznikl již k datu 29. 10. 2004, kdy splnila věkovou
podmínku. Pro výpočet výše důchodu pak stěžovatelka zohlednila žalobkyni pouze dobu
zaměstnání od 31. 8. 2003 do 31. 3. 2006, předchozí doba byla zhodnocena slovenským
nositelem pojištění v rozhodnutí o částečném invalidním důchodu ze dne 17. 6. 2004.
Žádost o starobní důchod u slovenského nositele pojištění žalobkyně do dne rozhodnutí
stěžovatelky neuplatnila.
25) Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně splnila věkovou podmínku pro nárok
na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění po vstupu České republiky
do Evropské unie a na posouzení jejích důchodových nároků tak dopadá mimo jiné
nařízení Rady č.1408/71. Hodnocení dob pojištění se řídí čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi
Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, jenž je součástí
přílohy č. III Nařízení (původně pod písmenem A, bod 6, nyní bod 9), společně s čl. 15
odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení (dále jen Správní ujednání). Na posouzení nároku
a stanovení výše dávky pak dopadá čl. 45 a 46 odst. 2 Nařízení.
26) Podle §15 odst. 1 Správního ujednání se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako
sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa,
která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem
odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí
se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky.
27) S ohledem na provedená skutková zjištění vykonávala žalobkyně podle tohoto ustanovení
ke dni 31. 12. 1992 zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice . Podle
čl. 20 odst. 1 Smlouvy je tak k hodnocení dob zaměstnání (pojištění) získaných žalobkyní
do 31. 12. 1992 příslušný nositel pojištění Slovenské republiky, čemuž ostatně odpovídá
i skutečnost, že jí tento orgán při vyměřování dávky ze slovenského systému důchodového
pojištění uvedenou dobu také započetl. Vzhledem k tomu, že za této situace by žalobkyně
nezískala pouze podle vnitrostátní úpravy v českém systému důchodového pojištění 25 let
pojištění potřebných ke splnění druhé podmínky nároku na starobní důchod podle §29
zákona č. 155/1995 Sb., vznikl jí nárok na dávku jen při použití čl. 45 Nařízení.
Stěžovatelka proto postupovala správně, pokud výši jejího důchodu stanovila podle čl. 46
odst. 2 Nařízení.
28) Až potud nepatří věc ke složitým a bylo by možno uzavřít, že rozhodnutí stěžovatelky
je zjevně v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud ovšem na tomto nemohl ustat
a musel se vypořádat i s názory Ústavního soudu, který do otázek posuzování dob
zaměstnání (pojištění) získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé České
a Slovenské Federativní Republiky do 31. 12. 1992 svou judikaturou významně zasáhl.
c) judikatura Ústavního soudu, formulace „ pravidla“ pro zápočet dob zaměstnání
získaných pojištěnci do 31. 12. 1992 pro nároky na dávky vzniklé do 1. 5. 2004
29) Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupí k rozboru judikatury Ústavního soudu, považuje
za nutné v krátkosti zmínit zakotvení práva na hmotné zabezpečení ve stáří v Listině
základních práv a svobod. Toto právo je systematicky zařazeno v hlavě čtvrté Listiny
upravující práva hospodářská, sociální a kulturní, konkrétně pak v ustanovení čl. 30.
30) Podle čl. 30 odst. 1 Listiny mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Podle odst. 3 podrobnosti stanoví
zákon. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se domáhat práv uvedených v čl. 26, čl. 27
odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1, a čl. 33 a 35 Listiny pouze v mezích zákonů, které
tato ustanovení provádějí.
31) Z četné judikatury Ústavního soudu na dané téma pak považuje Nejvyšší správní soud
za stěžejní následující nálezy, z nichž lze vysledovat vývoj názorů Ústavního soudu
od doby, kdy se problémem zápočtu dob získaných účastníky důchodového zabezpečení
bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 začal zabývat, až do dne rozhodnutí v projednávané věci.
Z těch, které se týkaly důchodových nároků pojištěnců vzniklých před vstupem České
republiky do Evropské unie, je nutno uvést nálezy II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003, III. ÚS
252/04 ze dne 25. 1. 2005, Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 a IV. ÚS 301/05 ze dne
13. 11. 2007.
32) Vůbec prvním rozhodnutím, jímž Ústavní soud zasáhl do otázky posuzování dob
zaměstnání (pojištění) získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR,
byl nález II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003. Ústavní soud zde řešil případ žadatele, jemuž byl
českým nositelem pojištění přiznán předčasný starobní důchod podle §31 zák. č.155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Výše jeho důchodu byla stanovena metodou dílčení podle
čl. 11 odst. 3 a 4 Smlouvy mezi ČR a SR a sociálním zabezpečení s ohledem na čl. 20
odst. 1 Smlouvy za situace, kdy mu nárok na dávku od slovenského nositele pojištění ještě
nevznikl. Ústavní soud zde vyslovil tezi, že „u českých občanů (s trvalým bydlištěm v České
republice) nelze na dobu zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku získanou do rozpadu
společného státu nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině a že pokud žadatel splnil podmínku
minimálního počtu let pojištění pro vznik nároku na dávku podle z. č. 155/1995 Sb., nelze mu zpětně
na základě aplikace mezinárodní smlouvy podle §61 z. č.155/1995 Sb. její splnění upírat“. Ústavní
soud měl dále za to, že „postup nositele pojištění i obecných soudů byl prima facie zákonný, nicméně
uvedené orgány aplikovaly příslušná ustanovení bez náležitého ohledu na požadavky kladené ústavním
pořádkem, čímž porušily zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 30 odst. 1
Listiny“. Diskriminace tedy byla ze strany Ústavního soudu spatřována v tom, že správní
orgány i soudy hodnotily českým občanům s trvalým bydlištěm na území ČR dobu
zaměstnání získanou do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR
jen podle kriterií čl. 20 odst. 1 Smlouvy, ačkoliv dle názoru Ústavního soudu by v těchto
případech měl český nositel pojištění hodnotit tuto dobu uvedené skupině vždy.
33) Nutno podotknout, že již tento první nález předznamenal pro správní soudy určité
interpretační potíže, které se poté prohloubily s nálezy dalšími. Již zde totiž nebylo zcela
zřejmé, jaká ustanovení zákona či Smlouvy s ohledem na čl. 30 odst. 3 a čl. 41 odst. 1
Listiny správní orgán či soudy chybně vyložily, stejně tak ne zcela srozumitelný byl i odkaz
na ustanovení §61 zák. č. 155/1995 Sb., které je v podstatě jen „technickou“ normou
reagující na skutečnost, že počínaje účinností zákona č. 183/1994 Sb. jsou v českém
právním řádu důchody upraveny jako dvousložkové (fixní základní výměra a na počtu let
pojištění a výdělcích závislá procentní výměra). Tato norma pouze stanoví, že pokud
dochází podle mezinárodní smlouvy k dílčení důchodu , upravují se takto obě složky.
S problematikou zápočtu dob získaných pojištěnci do 31. 12. 1992 v systému důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR nemá toto ustanovení evidentně nic společného. V praxi ovšem
tento nález žádný problém nezpůsobil, žadateli byla započtena pro stanovení výše důchodu
z českého systému důchodového zabezpečení veškerá doba pojištění a po splnění
podmínek nároku na starobní důchod ve slovenském systému důchodového pojištění byla
výše jeho českého starobního důchodu opět upravena dílčením.
34) Dalším v pořadí byl nález Ústavního soudu III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005. Ústavní
soud zde řešil případ žadatelky, která se na území dnešní Slovenské republiky narodila,
zde bydlela, výhradně zde též vykonávala zaměstnání a zde jí byl také slovenským nositelem
pojištění v roce 1996 přiznán starobní důchod. V tu dobu měla i slovenské státní občanství.
Později se žadatelka přestěhovala do České republiky, získala zde trvalý pobyt a v roce 1998
české státní občanství. Ústavní soud jejímu požadavku na přiznání starobního důchodu
z českého systému důchodového zabezpečení vyhověl. Ve svém rozhodnutí se odvolal
na nález II. ÚS 405/02 a uvedl následující: „Ústavní soud připomíná a opakuje, že tenor nálezu byl
založen na respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném
případě mezi občany České republiky. V případě, v němž speciální inkorporační norma obsažená v §61
zák. č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je tudíž
aplikace práva ovládána výkladovým pravidlem lex speciali s derogat legí generalí, jelikož Ústavní soud
není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv , musí uvedený výkladový
princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci
a interpretaci relevantního jednoduchého práva , a to principu jeho ústavně konformní interpretace
a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu
rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišovaní v právech.“
35) Na doplnění pak Ústavní soud dále uvedl, že „pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky
pro vznik nároku na důchod bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy ,
je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši,
která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu
pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude
respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo
k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou nositelů
pojištění.
36) Nakonec v obecné rovině upozornil, že „umožňuje-li zákon č. 155/1995 Sb. uplatnění nároků
z něj plynoucích bez ohledu na státní občanství, tj. ve va zbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany
ústavněprávní Ústavní soud považuje za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních
občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoliv ale ve vazbě na další
kategorie fyzických osob“.
37) Rovněž interpretace tohoto nálezu byla mimořádně obtížná. Ohledně pravého významu
ustanovení §61 zák. č. 155/1995 Sb., bylo již pojednáno výše, k věci lze snad dodat
jen to, že Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení byla do čes kého právního řádu
inkorporována přímo na základě zákona č. 100/1932 Sb. o vnitrostátní účinnosti
mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, který však žádné zvláštní ustanovení
o aplikační přednosti mezinárodní smlouvy neobsahoval. Nerealizovatelným za daných
okolností byl pak požadavek, aby při dorovnávání výše důchodu byla respektována částka
důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo
k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu
od dvou různých nositelů pojištění. Žadatelka totiž měla v daném případě veškerou dobu
zaměstnání započtenu v důchodu přiznaném slovenským nositelem pojištění, nárok
na důchod z českého systému důchodového pojištění jí tedy mohl vzniknout a jeho výše
mohla být stanovena jen se zohledněním doby zaměstnání získané do 31. 12. 1992 v obou
systémech důchodového zabezpečení. Nejasnou pak byla i pasáž ohledně vazby nároku
na trvalý pobyt žadatelky. Zákon č. 155/1995 Sb. takovouto podmínku nároku neobsahuje,
právě naopak ve svém ustanove ní §109 zrušil ustanovení §103 odst. 1 ve spojení s částí
§94 odst. 1 předchozího zák. č. 100/1988 Sb., který takovouto podmínku nároku na dávku
zakotvoval. Nejvyšší správní soud tedy tuto pasáž vyložil v kontextu předchozího nálezu
II. ÚS 405/02 jako další z podmínek pro dodatečný zápočet sporných dob, již Ústavní
soud dovodil z ústavních principů. V dalších nálezech se Ústavní soud k této podmínce
výslovně nevyjadřoval, potvrzení závěru Nejvyššího správního soudu v tomto bodu
pak přineslo definitivně až usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2105/10 ze dne 9. 12. 2010 ,
které se odvolávalo na nálezy II. ÚS 405/02, IV. ÚS 301/05 a Pl. ÚS 4/06 a podmínky
státního občanství i trvalého pobytu explicitně uvedlo.
38) Nálezem Pl. ÚS 4/06 pak Ústavní soud ve věci téže žadatelky korigoval svůj předchozí
právní názor a vypustil již zákaz duplicitního zápočtu dob pro přiznání dávky téhož druhu.
Uvedl pouze, že „pro posouzení důchodového nároku žadatelky je významná okolnost , že tato je
občankou České republiky a je nerozhodné, kdy se jí stala. Uplatněný (zvláštní) důchodový nárok
je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele
slovenského pojištění) od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění
dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného státu (aniž by bylo jakkoli přihlíženo
k dobám následným, již slovenským), a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku
nároku na starobní důchod byly splněny“.
39) Nález IV. ÚS 301/05 již k samotnému pravidlu pro zápočet dob získaných účastníky
důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 nic konkrétního nedodal, blíže
pouze osvětlil ideologická východiska, z nichž Ústavní soud při formulaci pravidla
vycházel. Dle jeho názoru „Česká republika je povinna podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod
poskytovat občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek a zákon o důchodovém
pojištění je konkretizací tohoto základního práva. Skutečnost, že Česká republika je oprávněna
tuto povinnost delegovat podle mezinárodní smlouvy, a v tomto případě má k tomu i dobrý důvod,
neznamená, že by mohla zatlačit do pozadí převažující ústavní princip. Česká republika tak má stále vůči
svým občanům primární povinnost poskytovat přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří i v případě,
že zajistila náhradníka. Pokud náhradník nesplňuje zcela její povinnost, musí Česká republika p okrýt
zbývající část povinnosti“. K povinnosti obecného soudu respektovat vyložené a aplikované
nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok nálezu Ústavního soudu,
při rozhodování následujících skutkově obdobných případů pak Ústavní soud uvedl,
že „reflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu nemůže záviset na tom, zda jsou orgány veřejné
moci subjektivně přesvědčeny o jeho správnosti a dostatečné přesvědčivosti. Obecné soudy musí zajistit užitím
interpretačních principů rozumnou aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není
zcela jednotná a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatu ře musí být činěno v
dobré víře“.
40) Výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu tak lze shrnout následujícím způsobem.
Ústavní soud chápe princip rovnosti uvedený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod v návaznosti na čl. 30 odst. 1 Listiny v kontextu rozpadu bývalé ČSFR
tak, že občané České republiky s trvalým pobytem na jejím území mají mít pro nárok a výši
svého důchodu z českého systému důchodového pojištění zohledněnu dobu zaměstnání
získanou do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR vždy,
bez ohledu na skutečnost, komu přísluší hodnotit uvedené doby podle čl. 20 odst. 1
Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Působení čl. 20 Smlouvy zde vidí jako
do značné míry diskriminační faktor, který vede k tomu, že je na zaměstnání vykonávané
před rozpadem ČSFR u zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice ve svém důsledku
nahlíženo jako na práci v cizině. Ústavní soud je tedy toho názoru, že pokud je takovému
občanovi vyměřován s použitím čl. 20 odst. 1 Smlouvy důchod slovenským nositelem
pojištění, případně je k němu přiznáván dílčí český důchod, je nutno posoudit nárok
občana v českém systému důchodového pojištění se zápočtem dob získaných
do 31. 12. 1992, a pokud je takto vypočtený důchod vyšší, přiznat jej k výplatě ve výši
rozdílu mezi tímto důchodem a důchodem či důchody vyměřenými podle Smlouvy,
zjednodušeně řečeno – přiznat vyrovnávací příspěvek. Takovéto plnění pak vidí
jako komplementární k plněním podle Smlouvy. Ústavní soud ovšem v žádném
ze svých nálezů z hlediska čl. 30 odst. 3 Listiny a čl. 41 odst. 1 Listiny neobjasnil, z jakých
konkrétních ustanovení Smlouvy či zákona při formulaci svého názoru vycházel
a programově ponechal zodpovězení této otázky na obecných soudech či správním orgánu.
41) Na tomto místě je nutno přiznat, že uvedený úkol se správnímu orgánu (nositeli pojištění)
ani soudům splnit nepodařilo. Je tomu tak především proto, že koncepce důchodového
zabezpečení (pojištění) vytyčená Ústavním soudem s ohledem na ústavní kautely pro okruh
účastníků důchodového zabezpečení bývalé ČSFR není kompatibilní se základními
principy, na nichž je založena mezinárodní koordinace na poli sociálního zabezpečení
již od roku 1904, kdy byla v rozsahu tehdejšího sociálního zabezpečení uzavřena první
smlouva toho druhu mezi Francií a Itálií ohledně úrazového pojištění migrujících
pracovníků. Účastenství na důchodovém pojištění se zpravidla řídí místem výkonu
výdělečné činnosti (lex locí laboris), mezinárodní koordinace na poli sociálního zabezpečení
pak principy rovného nakládání, aplikace právního řádu jediného státu, sčítání dob pojištění
a zachování nabytých nároků (exportu dávek). Na těchto principech je vystavěna i Smlouva
mezi ČR a SR o so ciálním zabezpečení, která je standardní smlouvou smíšeného typu,
pro nově přiznávané dávky je svým charakterem smlouvou proporcio nální. Způsob, kterým
Smlouva vyřešila hodnocení dob získaných v systému důchodového zabezpečení bývalé
ČSFR, vymezeným principům rovněž odpovídá. V projednávaném případě pak vystupují
do popředí především principy rovného nakládání a aplikace právního řádu jediného státu.
42) Článek 20 odst. 1 Smlouvy, který upravuje příslušnost nositelů pojištění k hodnocení
dob získaných účastníky důchodového zabezpečení do 31. 12. 1992, dělí doby zaměstnání
podle pravidla označovaného jako lex locí laboris (byť v mírně modifikované podobě
en bloc hodnocení získaných dob s ohledem na sídlo zaměstnavatele ke dni zániku federace
a s náhradním kriteriem obsaženým v čl. 15 odst. 2 Správního ujednání) a právě on je také
současně konkrétním vyjádřením principu jednoho právního řádu, jehož cílem je zabránit
tomu, aby zaměstnaná či jinak výdělečně činná osoba byla za stejnou dobu současně
pojištěna ve více (zde v obou) zúčastněných smluvních státech nebo naopak, aby nebyla
pojištěna v žádném z nich. Princip rovnosti nakládání je pak zakotven v čl. 4 a 5 Smlouvy.
Čl. 4 Smlouvy uvádí, že při používání předpisů jednoho smluvního státu jsou občané
tohoto smluvního státu rovni občanům druhého smluvního státu, pokud tato smlouva
nestanoví jinak (pro dávky důchodového zabezpečení jinak nestanoví). Podle čl. 5 Smlouvy,
je-li pobyt na území jednoho smluvního státu podmínkou pro nárok na dávku
důchodového zabezpečení a nemocenského pojištění (zabezpečení), nepovažuje se pobyt
na území druhého smluvního státu za pobyt v cizině, pokud tato smlouva nestanoví jinak
(ani zde pro dávky důchodového zabezpečení jinak nestanoví).
43) Z výše uvedeného lze učinit závěr, že koncepce Ústavního soudu je s oběma těmito
zásadami v rozporu. Jím formulované pravidlo vede ve svých důsledcích k tomu, že určité
skupině pojištěnců je možno započítat nad rámec čl. 20 Smlouvy dobu zaměstnání
(pojištění) získanou do 31. 12. 1992 duplicitně pro přiznání dávek stejného druhu
(byť jedna z nich je vyplácena kvůli souběhu jen ve výši rozdílu mezi oběma dávkami),
čímž je narušena zásada jednoho právního řádu, navíc tato skupina pojištěnců je tímto
způsobem zvýhodněna na základě státního občanství České republiky a trvalého pobytu
na jejím území, čímž jsou zcela eliminovány citované čl. 4 a 5 Smlouvy.
44) Vzhledem k tomu, že smlouvy o sociálním zabezpečení slouží jako nástroje koordinace
různých národních systémů důchodového zabezpečení a fungují podle principů výše
vysvětlených, je zřejmé, že z žádného jejich ustanovení (a platí to i pro Smlouvu mezi ČR
a SR o sociálním zabezpečení) nelze dovodit závěry, k nimž Ústavní soud na základě
výkladu Listiny základních práv a svobod dospěl. Nejvyššímu správnímu soudu zároveň
není známo též žádné ustanovení vnitrostátního předpisu, které by umožňovalo zápočet
dob zaměstnání pro účely posouzení nároku na dávku a stanovení její výše na základě
státního občanství a trvalého pobytu pojištěnce. Státní občanství jako podmínka
pro hodnocení dob zaměstnání (pojištění) na území státu nebyla v československém
ani v českém právním řádu obsažena nikdy, podmínka trvalého pobytu, jak bylo
již uvedeno výše, byla vypuštěna ze zákona ke dni 31. 12. 1995, navíc se jednalo
o samostatnou podmínku nároku, nikoliv o pravidlo pro hodnocení dob zaměstnání.
Příslušná ustanovení zákona či Smlouvy, o něž by bylo možno posouzení nároku na dávku
způsobem požadovaným Ústavním soudem opřít, ostatně nenalezl ani Městský soud
v Praze v projednávaném případě.
45) K významu státního občanství v oblasti sociálního zabezpečení v širším kontextu
pak považuje Nejvyšší správní soud ještě za vhodné poznamenat, že je zcela marginální
a v současné době se jako rozhodná skutečnost v právních systémech evropských zemí
prakticky neobjevuje. Pokud v minulosti měly některé země tuto podmínku zakotvenu
jako omezující kritérium pro některé systémy financované ze státního rozpočtu – například
v minulosti Rakousko pro dávky v nezaměstnanosti či Francie pro některé typy sociálních
dávek, pak takové kritérium bylo již před řadou let v důsledku rozhodnutí tuzemských
i mezinárodních soudů opuštěno jako diskriminační, a to buď s poukazem na vnitrostátní
ústavní záruky či mezinárodní závazky v oblasti ochrany lidských práv. V oblasti
důchodového zabezpečení (pojištění) je pak Nejvyššímu správnímu soudu znám
ve středoevropském prostoru pouze jediný stát, který takové kritérium užíval, a tím bylo
Polsko se svým speciálním systémem pojištění zemědělců, jenž byl ovšem shledán
v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v případu Luczak v.
Polsko (rozsudek ESLP č. 77782/01). K tomu lze jen dodat, že u dlouhodobých dávek,
jakými jsou důchody, kde je účast na pojištění vázána na výkon zaměstnání či samostatné
výdělečné činnosti, je základní právo na zabezpečení ve stáří formulováno právě a pouze
ve vztahu ke všem výdělečně činným osobám, bez ohledu na jejich státní příslušnost
či pobyt na území (například Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních
právech č. 120/1976 Sb. formuluje právo na sociální zabezpečení zahrnující právo
na sociální pojištění v čl. 9 jako právo „každého“, podle čl. 27 Evropského zákoníku
sociálního zabezpečení č. 90/2001 Sb.m.s. a obdobně podle Minimální normy sociálního
zabezpečení, tj. Úmluvy MOP č. 102 - č. 461/1991 Sb. a Evropské sociální charty
č. 14/2000 Sb.m.s. musí okruh chráněných osob v oblasti sociálního zabezpečení
zahrnovat určitý podíl zaměstnanců či ekonomicky aktivního obyvatelstva anebo skupinu
veškerého obyvatelstva s nízkými příjmy). Vymezení chráněných osob tedy ani v těchto
mezinárodních nástrojích harmonizace systémů sociální ochrany nepředpokládá relevanci
státního občanství.
46) Nejvyšší správní také nepřehlédl, že s ám Ústavní soud, když rozhodoval o ústavnosti
úpravy nabývání a pozbývání českého státního občanství ve svém nálezu Pl. ÚS 9/94
ze dne 13. 9. 1994 zdůraznil, že „právo na bezplatné vzdělání, zdravotní péči, dávky
v nezaměstnanosti, sociální dávky apod. jsou vázány na trvalý pobyt (dle tehdejšího právního stavu),
nikoliv na státní občanství“.
47) Bez ohledu na výše uvedené musel však Nejvyšší správní soud vzít v úvahu, že podle
ustanovení §89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná
pro všechny orgány i osoby. Z tohoto ustanovení lze dovodit přímou závaznost nálezů
Ústavního soudu ve věcech, v nichž byly vydány, nálezy však mají fakticky i pre cedenční
závaznost s ohledem na nutnost zajistit jednotné rozhodování soudů i správních orgánů
a tím realizovat ústavní princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Přes neúspěch
při hledání konkrétní zákonné úpravy v oblasti jednoduchého práva, kterou Ústavní soud
z hlediska Listiny vykládal, je tedy nepochybné, že pravidlo jím formulované by měly soudy
i správní orgány dodržovat přinejmenším z důvodu jeho precedenční závaznosti, přičemž
vzhledem k výše popsaným okolnostem jeho vzniku lze toto pravidlo považovat za sui
generis pozitivní právní normu. Soudy i nositel pojištění proto vyvinuli maximální úsilí
k tomu, aby požadavkům Ústavního soudu vyhověly. Obecný návod k realizaci nálezů byl
obsažen již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2007 č. j. 3 Ads 2/2003
– 218, jenž následoval po nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 4/06, neidentifikovaná zákonná
úprava pak byla pro účely správní praxe nahrazena Meritorní směrnicí ředitelky ČSSZ
č. 2/2008 ze dne 1. 4. 2008 nazvanou „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů
souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené
pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu“. Nositel pojištění zde v podstatě vytvořil
chybějící právní předpis, kde ve třech částech, dvanácti hlavách a celkově devětadvaceti
článcích řeší důsledky kolize Smlouvy a zák. č. 155/1995 Sb. s pravidlem stanoveným
nálezy Ústavního soudu a podrobně upravuje postup při posuzování nároků a vyměřování
dorovnávacích příspěvků podle podmínek jím konstituovaných. Zde je ovšem třeba
zdůraznit, že podle úvodního článku 1 meritorní směrnice se tento postup vztahoval
jen na dávky, které jsou nebo byly přiznávány od data spadajícího do období
před 1. 5. 2004, tedy přede dnem vstupu České republiky do Evropské unie.
d) judikatura Ústavního soudu a uplatňování „pravidla“ pro nároky na dávky
vzniklé po 30. 4. 2004.
48) Ústavní soud posléze deklaroval vůli uplatňovat své pravidlo i u nároků na dávky vzniklých
po vstupu České republiky do Evropské unie. Stalo se tak v jeho nálezech I. ÚS 1375/07
ze dne 3. 3. 2009 a III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010.
49) V prve uvedeném nálezu řešil Ústavní soud případ žadatelky, kter é byl z českého systému
důchodového pojištění přiznán s použitím čl. 20 Smlouvy a čl. 45 a 46 odst. 2 nařízení
Rady č.1408/71 dílčí starobní důchod, přičemž při stanovení výše důchodu ze slovenského
systému důchodového pojištění jí nebyl slovenským nositelem pojištění proveden
srovnávací výpočet dílčením a v důsledku toho jí zde nebyla ani zčásti zhodnocena doba,
po kterou po dovršení věkové podmínky pro vznik nároku na starobní důchod nepřetržitě
pracovala bez pobírání tohoto důchodu na území České republiky. Žadatelka vš ak
nebránila své nároky u slovenského nositele pojištění či soudů Slovenské republiky,
ale domáhala se s odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu přiznání
dorovnávacího příspěvku od českého nositele pojištění. Ústavní soud se blíže nezabýval
konkrétními okolnostmi případu, nýbrž vyslovil obecnou tezi, že „právní otázka, která
je předmětem sporu mezi stěžovatelkou a Českou správou sociálního zabezpečení, dosahuje ústavní
intenzity, jak vyplývá z početné a dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu. Například podle nálezu
sp. zn. IV. ÚS 228/06, ze dne 16. 3. 2008, skutečnost, že Česká republika u zavřela se Slovenskou
republikou smlouvu o provádění sociálního zabezpečení (Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou, publikována pod č. 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“), nemůže
být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků, byť byl zaměstnán ke dni rozdělení
ČSFR na Slovensku. Smyslem uzavření mezinárodní smlouvy totiž nemůže být krácení důchodových
nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě
podle vnitrostátních předpisů. S ohledem na tento právní názor, vyslovený nálezem Ústavního soudu (čl. 89
odst. 2 Ústavy), je proto nepochybné, že není možné, aby stěžovatelka byla, proti jiným občanům ČR,
diskriminována jen v důsledku specifické okolnosti, mající svůj p ůvod v zániku tehdejší česko-slovenské
federace“. V tomto bodu Ústavní soud vskutku navázal na svoji předešlou judikaturu.
50) Dále ovšem k tehdy projednávanému případu uvedl, že „Nejvyšší správní soud místo
respektování judikatury Ústavního soudu přistoupil k aplikaci evropského práva…. Ústavní soud
však nemůže souhlasit se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nedošlo k porušení ustanovení čl. 46
odst. 4 Nařízení, které, ve spojení s čl. 6, zakotvuje výjimku z působnos ti Nařízení pro ty případy,
kdy dosavadní úmluvy o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi členskými státy, poskytovaly vyšší standard ,
než který vyplývá z Nařízení. Podle Nejvyššího správního soudu totiž „výše dávek přiznávaných
dle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. by byla stejná, nikoliv vyšší
než výše dávek vypočtených dle Nařízení Rady č. 1408/71 (čl. 20 Smlouvy se stal součástí přílohy III.
Nařízení a čl. 46 Nařízení obsahuje stejné pravidlo pro dílče ní jako čl. 11 odst. 4 Smlo uvy)“. Tento závěr
Nejvyššího správního soudu je však úplným popřením shora citované judikatury Ústavního soudu, která
Smlouvu vyložila a stanovila přednostní aplikaci ústavních principů, včetně zákazu diskriminace. Není
tedy pravda, že výše dávek přiznávaných podle Smlouvy byla stejná, neboť Smlouvu je nutno aplikovat
v souladu se závaznou judikaturou Ústavního soudu, jde -li o kvalitativně vyšší ochranu základního
lidského práva, založeného na nediskriminaci občanů bývalého společného státu a nároků z tohoto období.
Ústavní soud zdůrazňuje, že situace vzniklá rozdělením ČSFR byla natolik specifická, že přijetí Smlouvy
bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti
s posuzovaným případem proto pochopitelně nedopadají na důchodové nároky ostatních migrujících osob.
51) Obsah nálezu je opětovně velmi obtížné interpretovat. Na straně jedné Ústavní soud
jakoby odkazoval na použití blíže neurčeného vnitrostátního předpisu, který by měl být
aplikován přednostně před ustanovením Smlouvy (viz bod 49), vzápětí ovšem tvrdí
(viz bod 50), že při stanovení pravidla byla vykládána Smlouva , která je navíc takového
charakteru, že s ohledem na čl. 6 a čl. 46 odst. 4 nařízení Rady č.1408/71 má za následek
nepoužití Nařízení. O tom, že otázku působnosti práva Evropské unie by měl, pokud
je sporná, řešit Soudní dvůr Evropské unie, Ústavní soud v tomto případě neuvažoval.
Nejvyšší správní soud pouze zaznamenává jeho názor, podle něhož je zřejmě Smlouva
mezi ČR a SR o so ciálním zabezpečení mnohostrannou úmluvou zahrnující alespoň
dva členské státy Evropské unie a alespoň jeden nebo více států nečlenských ve smyslu čl. 6
písm. b) Nařízení, přičemž na plnění se podílí nečlenský stát, neboť právě toto je
podmínkou, aby se na projednávanou věc mohlo vztahovat ustanovení čl. 46 odst. 4
Nařízení o vyloučení jeho působnosti. Co však z nálezu je zřejmé a pro postup
v projednávané věci bylo podstatné, je vůle Ústavního soudu eliminovat působení práva
Evropské unie a nadále trvat na uplatňování jím zformulovaného pravidla.
52) Podle sdělení nositele pojištění ze dne 12. 7. 2011 nebyly na základě tohoto nálezu
(kromě případů rozebraných pod bodem 53) přiznány žádné vyrovnávací příspěvky.
Pro nároky na dávky vzniklé po 30. 4. 2004 pak nebyla v tomto smyslu vydána ani žádná
meritorní směrnice, jež by upravovala postup v obdobných případech a nahrazovala
chybějící právní předpis. Meritorní směrnice ředitelky ČSSZ č. 3/2008 ze dne 1. 4. 2008,
jež jediná zasahuje do posuzování nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004, postihuje
v rámci řízení o odstranění tvrdosti zákona jiné případy, a to nároky těch českých občanů,
kteří měli ke dni 31. 12. 1992 trvalý pobyt i pracoviště na území dnešní České republiky
a pouze sídlo zaměstnavatele formálně na území Slovenské republiky.
53) Posledním v pořadí je nález Ústavního soudu III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010.
Ústavní soud zde řešil případ žadatelky, která pracovala u organizace Československé
státní dráhy, účelové organizační složky Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě
(tedy ve Slovenské republice), práci však fakticky vykonávala na území České republiky .
Ústavní soud se odvolal na všechny své předchozí nálezy výše uvedené a dospěl k závěru,
že „připouští-li pro posouzení rozhodované věci rel evantní jednoduché právo (§61 zák. č. 155/1995 Sb.,
čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání ) dvě alternativní interpretace, dle maximy priority ústavně
konformní interpretace jednoduchého práva bylo povinností obecných soudů zvolit ve smyslu ustálené
a rozsáhlé judikatury ústavního soudu tu z nich, již nutno považovat za ústavně souladnou“. Ústavní
soud tak dospěl k závěru, že pokud Československé státní dráhy měly jako organizace sídlo
v Praze, tedy na území České republiky, pak je nutno dobu zaměstnání žadatelky považovat
za dobu českou, nikoliv slovenskou, neboť organizační složky podniků (včetně Správy
přepravních tržeb ČSD se sídlem v Bratislavě) neměly podle §7 zák. č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, právní subjektivitu. Vzhledem k důrazným odkazům na předchozí
judikaturu zůstalo nejasné, zda má být v podobných věcech takto posuzována otázka sídla
zaměstnavatele jen u českých občanů s trvalým pobytem na území České republiky
a u ostatních podle čl. 15 odst. 1 věta druhá, Správního ujednání (ke kterémužto výkladu
se s ohledem na ideová východiska Ústavního soudu přiklání Nejvyšší správní soud) ,
či zda se nález vztahuje na všechny zaměstnance ČSD anebo dokonce na všechny
zaměstnance všech podniků bývalé ČSFR, které měly své odštěpné závody či jiné
organizační složky zapsány v obchodním rejstříku. Pro jaké případy by pak ovšem zůstalo
použitelným ustanovení čl. 15 odst. 1 věta druhá, Správního ujednání, nelze z nálezu
Ústavního soudu zjistit. Ústavní soud v uvedeném případě zrušil rozhodnutí obecných
soudů i rozhodnutí správního orgánu, interpretaci tohoto nálezu proto mohl v praxi
provést prozatím pouze nositel pojištění.
54) Podle jeho sdělení ze dne 12. a 15. 7. 2011 byl vzhled em k výše uvedeným nejasnostem
zápočet těchto dob v českém systému důchodového pojištění omezen na základě dohody
nositelů pojištění obou republik jen na zaměstnance organizační složky Správa přepravních
tržeb, u ostatních organizačních složek ČSD zůstal v praxi zachován dosavadní výklad
čl. 15 odst. 1 Správního ujednání. Dávka tak byla přiznána celkově v osmi případech
a jednou též na základě rozhodnutí krajského soudu. Zde je ovšem nutno na okraj celé věci
podotknout, že na případ žadatelky projednávaný Ústavním soudem by se i bez jeho
zásahu po skončení řízení před správními soudy v následném správním řízení vztahovala
výše zmiňovaná Meritorní směrnice ředitelky ČSSZ č. 3/2008.
e) Vstup České republiky do Evropské unie a působnost nařízení Rady č. 1408/71
55) Pravidlo vytvořené Ústavním soudem, podle něhož je český nositel pojištění povinen
započíst doby zaměstnání získané účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR
do 31. 12. 1992 v českém systému důchodového pojištění vždy u skupiny účastníků
s českým státním občanstvím a trvalým pobytem na území České republiky , pak musel
Nejvyšší správní soud v projednávané věci posoudit z hlediska právních důsledků, které
přinesl vstup České republiky do Evropské unie, se zaměřením na oblast koordinace
systémů sociálního zabezpečení.
56) Do Evropské unie vstoupila Česká republika dne 1. 5. 2004 a v souladu s ustanovením
čl. 10a odst. 1 Ústavy začalo tímto dnem na jejím území platit právo Evropské unie. Toto
právo je bezprostředně použitelné a má aplikační přednost před právem vn itrostátním.
Z hlediska klasifikace právních norem má toto právo charakter práva podústavního
(někdy též označovaného jako právo jednoduché) s některými zvláštnostmi vyplývajícími
z nutnosti zajistit jeho jednotný výklad na celém území Unie. Dopadá-li tedy na řešení
právní otázky norma evropského práva, je podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské
unie (dříve článek 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) soud členského státu,
jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva,
povinen položit ohledně jejího výkladu předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské
unie. Stejnou povinnost má i tehdy, pokud je sporné, zda se vůbec norma evropského
práva na věc vztahuje. Položit předběžnou otázku nemusí vnitrostátní soud jen tehdy,
pokud výklad normy evropského práva je zjevný a nepochybný (tzv. acte clair) nebo pokud
sporná otázka byla již judikaturou Soudního dvora řešena (tzv. acte éc lairé). Tento
předepsaný postup je důsledkem přenesení části pravomocí České republiky na Evropskou
unii na základě Smlouvy o přistoupení.
57) Ústavní soud k tomu pak ve svém nálezu II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 deklaroval,
že „komunitární právo není součástí ústavního pořádku, a i proto není Ústavní soud příslušný k tomu,
aby toto právo vykládal. Povinnost položit předběžnou otázku pak Ústavní soud pojal
v kontextu práva na zákonného soudce a tedy i práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny. Ústavní soud se ovšem tímto nevzdal dohledu nad ústavností (a tím také
nad zachováním suverenity České republiky) a ve svých nálezech Pl. ÚS 50/04 ze dne
8. 3. 2006 a Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 definoval podmínky, za nichž může
i v případě, že věc je řešena v rámci výkonu pravomocí přenesených na Evropskou unii,
do ní zasáhnout. V nálezu Pl. ÚS 50/04 uvedl, že „delegace pravomocí vnitrostátních orgánů může
trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES (EU) vykonávány způsobem slučitelným s uchováním
samotných základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu
materiálního právního státu. Pokud by jedna z těchto podmínek nebyla splněna, bylo by třeba trvat
na tom, aby se těchto pravomocí opětovně ujaly vnitrostátní orgány České republiky, přitom platí,
že k ochraně ústavnosti je povolán Ústavní soud (čl. 83 Ústavy)“ . V nálezu Pl. ÚS 19/08
se pak Ústavní soud přihlásil k doktríně zastávané Spolkovým ústavním soudem
(označované jako doktrína Solange), podle níž má Ústavní soud konečné slovo při určení
toho, které komunitární akty byly vydány ultra vires, tedy nad rámec pravomoci Evropské
unie; pokud by toto Ústavní soud dovodil, zakládalo by to jejich neaplikovatelnost
na území České republiky. Ústavní soud v tomto případě sám sebe definoval jako orgán
ultima ratio při ochraně suverenity České republiky.
58) Jednou z agend, u níž byla na základě Smlouvy o přistoupení přenesena pravomoc z orgánů
České republiky na orgány Evropské unie, je i koordinace systémů sociálního zabezpečení
mezi členskými státy. Uvedenou oblast pokrývalo v době rozhodnutí správního orgánu již
zmiňované nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Toto nařízení je součástí sekundárního práva
Evropské unie, je tedy bezprostředně použitelné na území České republiky a má aplikační
přednost před jakoukoliv odlišnou vnitrostátní úpravou. K výkladu jeho jednotlivých
ustanovení, případně k zodpovězení otázky, zda na konkrétní projednávaný případ dopadá,
je v rámci řízení o předběžné otázce příslušný jedině Soudní dvůr Evropské unie. Ústavní
soud má pak podle svých vlastních tezí roli až při kontrole toho, zda příslušné orgány
Evropské unie při své normotvorbě či při jejím výkladu nevybočily z pravomocí, které
na ně Česká republika přenesla, či zda je nevykonávají způsobem ohrožujícím samotné
základy materiálního právního státu.
59) Samotné nařízení Rady č. 1408/71 jakožto nástroj koordinace systémů sociálního
zabezpečení v Evropské unii slouží k realizaci jednoho z pilířů fungování EU, jímž je volný
pohyb osob ve smyslu článku 45 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 39 Smlouvy
o ES). Nařízení je (podobně jako Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení)
založeno na principech rovného nakládání, aplikace právního řádu jediného státu, sčítání
dob pojištění a zachování nabytých nároků (exportu dávek). Princip rovnosti nakládání
je obsažen v čl. 3, dále též v čl. 10 Nařízení společně s principem zachování nabytých
nároků. Speciálně čl. 3 je pak realizací čl. 18 Smlouvy o fungování EU (dříve čl. 12 Smlouvy
o ES), tedy primárního práva Unie, který zakazuje veškerou diskriminaci z důvodu státní
příslušnosti.
60) Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení s výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby,
na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů
kteréhokoliv členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu. Podle čl. 10 odst. 1
Nařízení není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, invalidní, starobní a pozůstalostní
peněžité dávky, důchody z pracovních úrazů a nemocí z povolání a pohřebné získané podle
právních předpisů jednoho nebo více členských států nepodléhají žádnému snížení,
úpravám, pozastavení, odnětí ani konfiskaci z důvodu skutečnosti, že příjemce má bydliště
na území jiného členského státu, než ve kterém má sídlo instituce příslušná k jejich
vyplácení.
61) V rámci Aktu o podmínkách přistoupení, jenž je nedílnou součástí Smlouvy o přistoupení,
pak Česká republika vyjednala novelizaci přílohy III. , části A, nařízení Rady č.1408/71,
a to tak, že použitelným ustanovením zůstává článek 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení. Toto ustanovení bylo zařazeno do bodu 6 (nyní bod 9) uvedené části a je tedy
nadále relevantní pro určení příslušného právního řádu při posuzování dob zaměstnání
získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992. Pro tyto
případy má přednost před pravidly obsaženými v hlavě II. a v jejím rámci před článkem 13
a následujícími Nařízení. Aplikace tohoto článku se pak promítá do posouzení nároku
na dávku a stanovení její výše podle čl. 45 a 46 Nařízení.
f) položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie
62) Jak bylo již uvedeno výše, na posouzení nároku i stanovení výše starobního důchodu
žalobkyně dopadají zmiňovaná ustanovení nařízení Rady č. 1408/71, zároveň by ovšem
na její případ mohlo dopadat i vnitrostátní pravidlo vytvořené Ústavním soudem,
jehož použití by mohlo být pro posouzení jejích důchodových nároků příznivější. Nejvyšší
správní soud pro tento případ pominul skutečnost, že žalobkyně nevyčerpala dosud zcela
své zákonné nároky uplatněním žádosti o starobní důchod u slovenského nositele pojištění
a že spornou dobu má započtenu jen v částečném invalidním důchodu jím přiznaném,
a soustředil se na nejpodstatnější otázku, to jest na to, zda uváděné pravidlo je v souladu
s evropským právem a zda by tedy bylo pro případ žalobkyně (a samozřejmě i pro další
případy, v nichž se řeší otázka zápočtu dob získaných v systému důchodového zabezpečení
bývalé ČSFR) vůbec použitelné. Pochybnosti Nejvyššího správního soudu (a jak vyplývá
z kasační stížnosti tak i stěžovatelky) vyvolávala především kolize vnitrostátního pravidla
s principy rovnosti nakládání a právního řádu jediného státu tak, jak jsou upraveny
v příslušných ustanoveních nařízení Rady č. 1408/71. K zodpovězení této otázky byl
ovšem, jak rozebráno výše, příslušný pouze Soudní dvůr Evropské unie.
63) Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 23. 9. 2009 č. j. 3 Ads 130/2008 – 107
rozhodl o položení následujících předběžných otázek:
1. Je třeba vykládat přílohu III část A. bod 6 v návaznosti na čl. 7 odst. 2 písm. c)
nařízení Rady č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení
na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, která
ponechává použitelným kritérium pro určení nástupnického státu příslušného
k zhodnocení dob pojištění získaných zaměstnanými osobami do 31. 12. 1992
v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky, tak,
že brání aplikaci vnitrostátního pravidla, podle něhož česká instituce sociálního
zabezpečení v plném rozsahu hodnotí pro nárok na dávku i pro stanovení její výše
dobu pojištění získanou na území bývalé České a Slovenské Federativní Republiky
do 31. 12. 1992, i když k jejímu zhodnocení je podle uvedeného kritéria příslušná
instituce sociálního zabezpečení Slovenské republiky?
2. Bude-li odpověď na první otázku záporná, je třeba vykládat čl. 12 Smlouvy o založení
Evropského společenství ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 10 a čl. 46 nařízení Rady
č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby
a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství tak, že brání tomu, aby doba
pojištění získaná v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské
Federativní Republiky do 31. 12. 1992, která již jednou byla ve stejném rozsahu
zohledněna pro dávkové účely v systému sociálního zabezpečení Slovenské republiky,
byla podle uvedeného vnitrostátního pravidla v plném rozsahu zhodnocena pro nárok
na dávku ve stáří i pro stanovení její výše pouze státním příslušníkům České republiky
s bydlištěm na jejím území?
g) rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011 č. C – 399/09
64) Na položené otázky odpověděl Soudní dvůr
takto:
1. Ustanovení části A bodu 6 přílohy III. nařízení Rady č. 1408/71 ze dne 14. 6.1971
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně
výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství,
ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady č. 118/97 ze dne 2. 12. 1996,
ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 629/2006 ze dne 5. 4. 2006
ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení nebrání takovému vnitrostá tnímu pravidlu,
podle něhož je vyplácen vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše
této dávky přiznaná podle čl. 20 dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou, uzavřené dne 29. 10. 1992 v rámci opatření určených
k vyřešení situace po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky dne
31. 12. 1992, nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod
vypočten podle právních norem České republiky.
2. Článek 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném
a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 629/2006, brání takovému
vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které umožňuje
vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze českým státním příslušníkům
s bydlištěm na území České republiky, aniž to z hlediska práva Unie nutně vede
k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, bude o tento příspěvek připravena.
65) Odpověď na první otázku odůvodnil Soudní dvůr tím, že pravidlo pro rozdělení dob podle
článku 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení není zpochybněno, neboť cílem
judikatury Ústavního soudu je pouze českou dávku ve stáří přiznanou podle Smlouvy
zvýšit, aby bylo dosaženo úrovně výše dávky, která by byla přiznána pouze na základě
vnitrostátního práva.
66) Ke druhé otázce pak Soudní dvůr uvedl, že nález Ústavního soudu (v předchozí části
je zmiňován nález II. ÚS 252/04) s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní
příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající
z kriteria bydliště vůči těm, kteří využili práva na volný pohyb.
67) Pokud jde o důsledky nedodržení zásady rovného zacházení v takové situaci, o jakou
jde v řízení, Soudní dvůr připomněl, že jakmile byla konstatována diskriminace,
která je v rozporu s právem Unie, a dokud nebyla přijata opatření k obnovení rovného
zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím
do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jichž využívají
osoby patřící do zvýhodněné kategorie, což je režim, který je v případě, že nedochází
ke správnému uplatňování práva Unie, jediným platným referenčn ím kriteriem.
68) Pokud jde o důsledky konstatování diskriminační povahy nálezu Ústavního soudu
pro osoby patřící do kategorie osob zvýhodněných pravidlem vyplývajícím z tohoto nálezu,
je třeba uvést, že ačkoliv za současného stavu vnitrostátního práva orgán příslušný
k přiznání důchodu nemůže legálně odmítnout nárok na vyrovnávací příspěvek
znevýhodněným osobám, nic nebrání tomu, aby toto právo zachoval ve prospěch
oné kategorie osob, na které se již na základě vnitrostátního práva vztahuje.
69) Právo Unie nebrání, s výhradou dodržení obecných zásad práva Unie, opatřením, která
obnovují rovné zacházení omezením výhod osob, které byly dříve zvýhodněny, nicméně
před přijetím takových opatření žádná norma práva Unie nevyžaduje, aby kategorie osob,
které již mají nárok na takový vyrovnávací příspěvek v rámci sociálního zabezpečení,
o jaký jde v řízení, byla o tento příspěvek připravena.
h) posouzení věci se zohledněním rozsudku Soudního dvora
70) Závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora pak Nejvyšší správní soud aplikoval
s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Jak bylo již uvedeno výše, Soudní dvůr
označil pravidlo pro zápočet dob zaměstnání získaných účastníky důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém sytému důchodového zabezpečení
vytvořené Ústavním soudem za diskriminační, ponechal však na úvaze státu a blíže
nespecifikovaných vnitrostátních opatřeních, zda výhody preferovaných osob budou
omezeny či nikoliv. Výslovně pouze zdůraznil, že diskriminace musí být odstraněna
ihned, a to tak, že znevýhodněným osobám budou přiznány stejné výhody jako těm, kteří
je již využívají.
71) Při posouzení věci ovšem nemohl Nejvyšší správní soud pominout následující skutečnosti:
Vnitrostátní pravidlo bylo jako takové vytvořeno dřívější judikaturou Ústavního soudu,
uplatňováno bylo na základě precedenční závaznosti jeho nálezů. Jeho účinnost
pro posouzení nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 byla pak odvozována z nálezu
I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009. V tomto nálezu si ovšem Ústavní soud činil úsudek
o otázkách evropského práva, které nebyly acte claire ani acte éclairé, čímž se dostal
do rozporu s vlastní judikaturou, konkrétně s výše citovaným nálezem II. ÚS 1009/08.
Názorům obsaženým v prve uvedeném nálezu přitom Soudní dvůr nepřisvědčil, ani pokud
jde o působnost evropského práva při řešení zápočtu sporných dob, ani pokud jde o soulad
předmětného pravidla s tímto právem. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že výše
uvedený nález byl sice ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy přímo závazný v tehdy projednávané
věci, precedenční účinky mu však přiznat nelze. Z pohledu nálezu Ústavního soudu II. ÚS
1009/08 se totiž jedná o rozhodnutí, v němž si Ústavní soud učinil úsudek o otázce mimo
svou pravomoc, přičemž názory zde uvedené soud, který je k rozhodování o těchto
otázkách příslušný, tj. Soudní dvůr Evropské unie, shledal v rozporu s právem Unie.
Vzhledem k tomu, že na nález Ústavního soudu I. ÚS 1375/07 a jemu předcházející
se jako na ratio decidendi důrazně odvolává i nález Ústavního soudu III. ÚS 939/10 ze dne
3. 8. 2010, platí pro hodnocení jeho precedenční závaznosti stejný záv ěr.
72) Za podstatnou pro rozhodnutí ve věci pak Nejvyšší správní soud považuje dále skutečnost,
že diskriminační pravidlo nebylo doposud při posuzování nároků na dávky vzniklých
po 30. 4. 2004 nositelem pojištění používáno (což se ostatně týká i projednávaného
případu) a nejsou zde tedy doposud žádné osoby (s výjimkou pojednanou níže),
které by z něho měly prospěch. Je tomu tak proto, že nositel pojištění neměl v době
od 1. 5. 2004 do vydání nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 důvod
domnívat se, že Ústavním soudem zformulované pravidlo by měl uplatňovat i pro nároky
vzniklé po vstupu České republiky do Evropské unie, neboť dle jeho názoru bylo
v rozporu se základními zásadami Nařízení; poté vyčkával na výsledek řízení o předběžné
otázce u Soudního dvora Evropské unie. V důsledku toho nositel pojištění do současné
doby nevydal ani žádný„náhradní“ předpis obdobný Meritorní směrnici ředitelky ČSSZ
č. 2/2008, na jehož základě by vůbec bylo technicky možné takovouto dávku vyměřit.
Zmiňovaná směrnice byla totiž omezena pouze na nároky vzniklé do 1. 5. 2004
a reflektovala jen právní předpisy do tohoto data platné a účinné na území České republiky.
Jediným typovým případem, kdy došlo k uplatnění vnitrostátního pravidla pro nároky
na dávky vzniklé po 30. 4. 2004, je případ zaměstnanců Československých státních drah,
organizační jednotky Správy přepravních tržeb, kde vzhledem k nejasnému vyznění nálezu
Ústavního soudu III. ÚS 939/10 jsou na základě dohody nositelů pojištění obou republik
podle čl. 26 Smlouvy sporné doby odpracované u této organizační jednotky započítávány
jen v českém systému důchodového pojištění. Ani zde však k diskriminaci na základě
státního občanství či pobytu nedochází, neboť aniž by český nositel pojištění vyčkal
(předpokládaného) výsledku řízení před Soudním dvorem, započítává tyto doby bývalým
zaměstnancům této organizační složky ČSD bez rozdílu. Zatím tak učinil u devíti žadatelů.
Pro okruh zbývajících pojištěnců, do něhož spadá i žalobkyně, však ani český ani s lovenský
nositel pojištění takovou praxi nezavedl.
73) Nejvyšší správní soud tuto skutečnost zmiňuje především z toho důvodu, že v některých
případech může užívaná správní praxe i při nesprávném výkladu právní normy vyvolat
legitimní očekávání adresátů, že v obdobných případech bude správním orgánem
postupováno stejně a tato praxe by tedy mohla být důvodem k úvahám o nutnosti zápočtu
sporných dob. Podle usnesení rozšířeného Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 132 je správní praxe zakládající legitimní očekávání ustálená, jednotná
a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje
určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková
správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená
v právní normě. Správní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková
změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně
odůvodněna závažnými okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních
předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná. Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu
správní praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem považovat změnu
interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem
a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona.
74) Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že pro posouzení nároků
na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 zde s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu II. ÚS
1009/08 a v důsledku rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011 č. C -
399/09 neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo, jež by bylo možno považovat za závazné
a na jehož základě by měl nositel pojištění povinnost provádět zápočet dob zaměstnání
získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém
systému důchodového pojištění ve větším rozsahu, než určuje článek 20 Smlouvy mezi ČR
a SR o sociálním zabezpečení, na základě státního občanství a trvalého pobytu žadatele
o důchod. Pravidlo konstituované Ústavním soudem původně pro nároky vzniklé před
1. 5. 2004 navíc nebylo pro nároky na dávky vzniklé po tomto datu uplatňováno v praxi,
není zde tedy žádná skupina zvýhodněných osob, které by musely být výhody do zrušení
pravidla zachovány a jíž by současně musela být skupina osob znevýhodněných postavena
naroveň.
75) V důsledku neaplikace pravidla na nároky přiznávané ode dne 1. 5. 2004 zde také není
ani žádná správní praxe, která by mohla u žadatelů o důchod vzbudit legitimní očekávání,
že jejich požadavkům na zápočet doby zaměstnání získaných v systému důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 nad rámec čl. 20 odst. 1 Smlouvy bude
vyhověno. Ustálenou správní praxi z hlediska definice podané ve výše citovaném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pak nepředstavuje ani specifický případ
bývalých zaměstnanců ČSD, Správy přepravních tržeb, neboť zápočet dob jim byl přiznán
ve zcela zanedbatelném počtu případů a praxe trvá relativně krátce od vydání nálezu
Ústavního soudu III. ÚS 939/10. U této skupiny pojištěnců bude do příštího rozhodnutí
soudu v konkrétní věci zatím záviset na dohodě nositelů pojištění obou republik podle
čl. 26 Smlouvy, zda do budoucna ve smyslu rozsudku Soudního dvora výše popsanou praxi
zachovají, či zda se (v rámci opatření jím zmiňovaných) navrátí ke standardnímu výkladu
čl. 20 odst. 1 Smlouvy ve spojení s čl. 15 odst. 1 Správního ujednání platnému pro všechny
pojištěnce a respektujícímu záměr smluvních stran v době uzavření Smlouvy.
76) Předloženými závěry ovšem není a ani nemůže být nijak dotčeno oprávnění Ústavního
soudu v rámci případného řízení o ústavní stížnosti znovu posoudit spornou otázku
z hlediska podmínek, které sám zformuloval v nálezech Pl. ÚS. 50/04 a Pl. ÚS 19/08,
a na požadavku uplatňování svého pravidla nadále trvat . To je zajisté jeho nesporná
a na vnitrostátní úrovni nikým nezpochybňovaná pravomoc vyplývající z jeho role strážce
ústavnosti (a suverenity České republiky). Takovýto nález by pak byl nepochybně nejen
přímo, ale i precedenčně závazný jak pro nositele pojištění, tak i pro všechny obecné soudy.
77) Zde je však nutno podotknout, že v takovémto případě by český nositel pojištění, případně
soudy museli při posuzování důchodových nároků žadatelů započítávat nad rámec čl. 20
Smlouvy dobu zaměstnání (pojištění) získanou do 31. 12. 1992 a v důsledku toho přiznávat
vyrovnávací příspěvky všem účastníkům systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR
bez ohledu na jejich současné občanství a pobyt. Jen tak by totiž bylo možno předejít
nebezpečí podávání úspěšných žalob proti České republice jak u Soudního dvora
Evropských společenství v řízení o porušení práva podle čl. 258 Smlouvy o fungování
Evropské unie a v následném řízení o uložení sankce podle čl. 260 SFEU (v nichž
by nepochybně Soudní dvůr vycházel ze svého rozsudku C-399/09 vyneseného
v projednávaném případě, kde již porušení práva bylo konstatováno), tak u Evropského
soudu pro lidská práva pro porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, kde již existuje precedentní judikatura tohoto soudu pro obdobné případy
(např. ve věci Andrejeva proti Lotyšsku, rozsudek ESLP ze dne 18. 2. 2009 č. 55707/00).
78) Pro žalobkyni v projednávané věci výše uvedené v daný okamžik znamená, že vnitrostátní
pravidlo konstituované Ústavním soudem, umožňující při posouzení nároku na dávku
i stanovení její výše nad rámec čl. 20 odst. 1 Smlouvy plně započítat doby zaměstnání
získané v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 na základě
českého občanství a trvalého pobytu na území České republiky, se v jejím případě
neuplatní, neboť jí nárok na dávku vznikl po datu 30. 4. 2004 a pro posouzení těchto
nároků již uvedené pravidlo nebylo závazně stanoveno. Současně s tím pak ve správní praxi
nositele pojištění nebylo toto pravidlo do vydání napadeného správního rozhodnutí
na uvedené nároky aplikováno vůbec, s odstupem čtyř let od vydání napadeného
rozhodnutí pak jen na malý počet případů přesně vymezeného okruhu pojištěnců, mezi
něž žalobkyně nepatří. Její nárok na zápočet sporných dob tak nelze odvodit ani z principu
legitimního očekávání vyplývajícího ze správní praxe, jíž je správní orgán vá zán.
IV. Závěry posouzení zákonnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze
79) Nejvyšší správní soud uzavírá, že i po posouzení všech okolností případu považuje
rozhodnutí nositele pojištění ze dne 20. 6. 2006 č. j. 475 629 467/428 za zákonné.
80) Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla nesprávně posouzena právní otázka
zápočtu dob zaměstnání získaných žalobkyní do 31. 12. 1992 v systému důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR, byl tak naplněn důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto tento rozsudek podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm je tento
soud vázán právním názorem výše uvedeným.
81) Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů za čtyři úkony právní služby (převzetí věci a první porada
s klientkou, vyjádření k Soudnímu dvoru, nahlížení do postoupeného spisu a vyjádření
k zaslaným písemnostem stěžovatelky) podle §9 odst. 2 ve spojení s §7 vyhlášky
č.177/1996 Sb. a podle §13 odst. 2 vyhlášky ve výši 3200 Kč. Vzhledem k tomu,
že jmenovaný je plátcem DPH, navýšil soud tuto částku za dva úkony o 19 %, tj. o 304 Kč
a za dva úkony o 20 %, tj. o 320 Kč. Celkově tak náleží k úhradě 3824 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do dvou měsíců
od právní moci tohoto rozsudku.
82) O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti včetně řízení před Soudním dvorem Evropské
unie rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze ve svém novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu