ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.66.2011:152
sp. zn. 9 Afs 66/2011 - 152
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci
žalobkyně: TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem Radlická 49, Praha 5,
zast. Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2008, č. j. 5864/08-1500-106794,
ve věci vrácení přeplatku na dani, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011, č. j. 5 Ca 220/2008 - 112,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky Mgr. Eduardu Benešovi, advokátu se sídlem
Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti v částce 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá
shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 5864/08-1500-106794. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl stěžovatelčino odvolání
proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 15. 11. 2007, č. j. 428015/07/005512/4913,
kterým Finanční úřad pro Prahu 5 rozhodl o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty
za 3. čtvrtletí roku 2007 ve výši 9776 Kč, když přeplatek na této dani ve výši 810 Kč
byl převeden na úhradu nedoplatku silniční daně.
Městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že existence ani výše daňových
nedoplatků, o které byl snížen přeplatek na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku
2007, nebyla stěžovatelkou v řízení relevantně zpochybněna. Poukázal přitom na platební
výměr ze dne 12. 7. 2007, č. j. 298357/07/005512/4913, kterým byla stěžovatelce
vyměřena silniční daň za rok 2006 ve výši 1872 Kč, tj. o 648 Kč vyšší, než stěžovatelka
uvedla do daňového přiznání na tuto daň, a dále poukázal na předpis penále ze dne
26. 7. 2007, č. j. 312199/07/005512/4913, za prodlení s úhradou silniční daně za rok
2006 ve výši 162 Kč. Městský soud nepřisvědčil žalobní námitce, že došlo k duplicitní
platbě daně, stěžovatelka totiž nijak nedoložila své tvrzení o platbě daně složenkou.
Městský soud pro úplnost uvedl, že platba na silniční daň za rok 2006 v částce 1224 Kč
(tedy v částce, kterou stěžovatelka uvedla v daňovém přiznání na tuto daň) byla zaplacena
přeplatkem na dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2007. Částka 810 Kč byla
pak uhrazena přeplatkem na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2007 a tato částka
představuje součet částky 648 Kč, o kterou správce daně platebním výměrem doměřil
stěžovatelkou přiznanou silniční daň za rok 2006, a částky 162 Kč jako daňového penále
na tuto daň. Městský soud tak uzavřel, že přeplatek na dani z přidané hodnoty
za 2. čtvrtletí roku 2007 byl použit na úhradu jiných nedoplatků než přeplatek na této dani
za 3. čtvrtletí roku 2007. Za důvodné městský soud nepovažoval ani námitky, že případné
nesprávné vyplnění daňového přiznání k dani silniční se stalo vinou finančního úřadu,
námitky proti vyměření silniční daně za rok 2006, proti předepsanému penále či postupu
správce daně v daném daňovém řízení již nemohou být vzneseny ve správní žalobě
proti rozhodnutí o přeplatku.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že „v řízení byly porušeny a nedodrženy zásady
řízení, kdy bylo v kombinaci zásahu charakteru ‚vyšší moci‘, resp. cizího zavinění a situace,
která ze strany samostatně žalobkyně byla a je neovlivnitelná a neodstranitelná, bylo nerespektováním
právního řádu a zásad řízení ze strany soudu v zásadě žalobkyni odňata možnost uplatnit svá práva
v řízení a dosáhnout opačného, popřípadě ‚příznivějšího‘ rozhodnutí ve věci“. Dále namítla, že soud
nezhodnotil rozhodné skutečnosti a relevantní důkazy nezbytné k posouzení věci.
Stěžovatelka městskému soudu vytkla, že neopatřil potřebné důkazy a rozhodoval
na základě jednostranně selektivní, neúplné a nedostatečné dokumentace; teze v této
souvislosti vyslovené městským soudem pak stěžovatelka považuje za nesprávné
jak z právního, tak i z věcného hlediska. Stěžovatelka považuje svůj nárok za důvodný
a v podrobnostech odkazuje na žalobu ve znění jejích doplnění i důkazních návrhů
a na další případné dodatky, které budou doplněny po odpadnutí překážek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení
o kasační stížnosti zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvod ů, zkoumal
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatelce byla v řízení
před městským soudem nerespektováním zásad řízení a právního řádu ze strany soudu
odňata možnost uplatnit její práva a dosáhnout tak pro ni příznivějšího výsledku ve sporu.
Tato námitka je formulována značně obecně. Obecnost námitky pak nutně vede k tomu,
že přezkum postupu městského soudu ze strany zdejšího soudu nemůže překročit rozsah
zkoumání, zda řízení před městským soudem nebylo stiženo vadou, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, k němuž v řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud přistupuje dle §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal v postupu, jakým bylo vedeno řízení před městským
soudem, stěžovatelkou vytýkanou vadu. Městský soud přiznal stěžovatelce s ohledem
na její majetkové poměry osvobození od soudních poplatků, v tomto směru
tedy nepřichází zkrácení stěžovatelčiných práv do úvahy. Městský soud dále postupoval
v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s., když nařídil v této věci jednání poté, co stěžovatelka
vyjádřila nesouhlas s rozhodováním bez jednání. V dané souvislosti zdejší soud považuje
za vhodné se vyjádřit k nařízeným jednáním v řízení před městským soudem. Městský
soud nařídil jednání na 8. 6. 2011, předvolání k tomuto jednání bylo stěžovatelce
doručeno dne 30. 5. 2011. Na nařízeném jednání, které proběhlo dne 8. 6. 2011 a kterého
se stěžovatelka účastnila, městský soud konstatoval, že nebyla u stěžovatelky
dodržena lhůta nejméně deseti pracovních dní na přípravu k jednání dle §49 odst. 1
s. ř. s., a proto jednání odročil na 24. 6. 2011. Tímto postupem městský soud zhojil vadu
řízení spočívající v tom, že stěžovatelka neměla před jednáním nařízeným na 8. 6. 2011
alespoň deset pracovních dnů k přípravě. Nejvyšší správní soud nenašel ani jiná
pochybení městského soudu, která by vedla k tomu, že stěžovatelce by měla být odňata
možnost hájit svá práva. V souvislosti s touto námitkou stěžovatelka poukazuje na zásah
charakteru vyšší moci, resp. cizího zavinění a situaci, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit
ani odstranit; z uvedeného, navíc obecného, tvrzení nicméně stěžovatelka nic nedovozuje
ani neobjasňuje spojitost s odnětím možnosti uplatnit svá práva, zdejší soud tak nemohl
uvedenou skutečnost dále hodnotit.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud neprovedl ani nevážil všechny
rozhodné důkazy. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že jedním z procesních práv
účastníka řízení před správním soudem je právo navrhovat důkazy k podpoře svých
tvrzení. Dle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede. Soud,
jak plyne i z citovaného zákonného ustanovení, nemá bezvýhradnou povinnost provést
všechny navržené důkazy, provedení účastníkem navrženého důkazu může též odmítnout,
z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné důvody, proč soud volil tento postup. V daných
souvislostech lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu o tzv. opomenutých
důkazech, kterými je třeba rozumět mj. „ procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo
provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního
odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vla stních rozhodovacích
důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná
neodpovídající povaze a závažnosti věci“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004,
sp. zn. III. ÚS 177/04, dostupný z http://nalus.usoud.cz, a další rozhodnutí Ústavního
soudu v citovaném usnesení uvedená). V usneseních ze dne 1. 6. 2007,
sp. zn. I. ÚS 452/07, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06, Ústavní soud dospěl
k závěru, že v tehdy posuzovaných případech vyplynuly důvody, proč nebyl důkaz
proveden, implicitně, aniž by je obecný soud výslovně uvedl. Ústavní soud v daných
věcech dospěl k závěru, že takový postup obecného soudu nezaložil protiústavnost
jeho rozhodnutí. Z právě předestřeného vyšel zdejší soud při hodnocení stěžova telčiny
námitky.
Městský soud výše uvedeným požadavkům na vypořádání se s důkazy dostál.
V řízení provedl důkaz napadenými rozhodnutími a daňovým spisem pro řízení
zakončené napadenými rozhodnutími, který mu byl ze strany finančních orgánů
poskytnut. Tímto vyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky, která požadovala provedení
důkazu i těmito listinami. Městský soud výslovně uvedl důvod, proč neopatřil „kompletní
daňový spis“ stěžovatelky, čímž je v souladu se stěžovatelčiným vyjádřením učiněným
při jednání před městským soudem ze dne 24. 6. 2011 nutno pro danou věc rozumět „ spis,
který se váže k jednomu daňovému subjektu. V daném případě ke společnosti TEMPLUM-společenské
hry s.r.o., na všechny daně, které tento subjekt platí, a to přinejmenším za období roku 2005-2007.“
Městský soud k tomu uvedl, že není povinností soudu, aby sám vyhledával všechna
v úvahu připadající pochybení správního orgánu, ale přezkoumává je na základě žalobních
námitek. V závěru svého rozhodnutí též upozornil na to, že případné námitky
proti vyměření silniční daně za zdaňovací období roku 2006, námitky proti předepsanému
penále či námitky proti postupu správce daně v těchto řízeních měly být vzneseny v rámci
opravných prostředků proti vyměření daně či předpisu penále, nemohou být však
uplatněny v žalobě proti rozhodnutí o přeplatku, které z uvedených již pravomocných
rozhodnutí vychází. Z tohoto hodnocení městského soudu potom vyplývá,
proč se nezabýval námitkami stěžovatelky proti jí tvrzené nesprávné výši vyměřené daně
a výši penále. Je zřejmé, že k námitkám, kterými se nezabýval, neprováděl důkazy,
které stěžovatelka navrhovala v žalobě a jejích doplněních. Ačkoli městský soud úvahu,
že k námitkám, kterými se v řízení není možné zabývat, není třeba vést dokazov ání,
výslovně neuvedl, jde o tak logické a přímočaré vyústění, že z rozhodnutí městského
soudu jsou patrné důvody, proč důkazy neprovedl, k tomu zdejší soud odkazuje na shora
uváděná usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 a sp. zn. II. ÚS 744/06.
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k hodnocení stěžovatelčiny námitky,
v níž vyjadřuje své přesvědčení, že nárok, který hájila v řízení před městským soudem,
byl důvodný, přičemž odkázala na žalobu ve znění jejích dodatků a důkazních návrhů,
jakožto i na případné dodatky (zřejmě kasační stížnosti), které budou doplněny
po odpadnutí překážek. Zdejší soud k tomu uvádí, že kasační stížnost je dle §102 s. ř. s.
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví. Jedním z úkolů Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti
je pak v rámci kasačních námitek přezkoumat rozhodnutí krajských soudů, zde městského
soudu. Uvedené je možné jen tehdy, když to kasační námitky umožňují, tedy když z nich
vyplývá, jaká pochybení krajských soudů v nich stěžovatelé spatřují. To ale není případ
této námitky. Stěžovatelka pouze uvedla, že považuje svůj nárok za důvodný, neuvedla
ovšem žádnou bližší konkretizaci, v čem spatřuje nezákonnost nebo nesprávnost závěrů
vyslovených městským soudem v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka zde odkazuje
na žalobu k městskému soudu a její doplnění, s námitkami zde uplatněnými se městský
soud vypořádal, z těchto námitek ovšem přímo nevyplývá, jaké vady vytýká stěžovatelka
rozhodnutí městského soudu, a to již jen z toho důvodu, že žaloba k městskému soudu
byla sepsána před vydáním napadeného rozhodnutí, proto nemůže reagovat na jeho
případné nedostatky. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že není jakkoli povinen
ani oprávněn námitky uplatněné v žalobě k městskému soudu dotvářet do té podoby,
aby se na jejich základě dalo přezkoumávat rozhodnutí městského soudu, tímto by totiž
porušil zásadu dispozitivnosti řízení o kasační stížnosti a také zásadu rovnosti stran.
Stěžovatelka dále odkazuje i na případné dodatky či doplnění kasační stížnosti, žádné
takové dodatky ovšem Nejvyšší správní soud ke dni svého rozhodnutí neobdržel.
Lze tak shrnout, že uvedená námitka neskýtá podklad pro přezkum rozhodnutí
městského soudu, a nemůže tak být úspěšná.
Obdobné závěry je třeba učinit i ve vztahu k námitce, že městský soud nevážil
všechny rozhodné skutečnosti, které byly relevantní pro posouzení věci. Zdejší soud
konstatuje, že stěžovatelka neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti, které městský soud
nevzal v potaz, považuje v dané věci za rozhodné. Pouze v případě, že by byly tyto
skutečnosti dostatečně konkretizovány, by bylo možné uvedenou námitku vypořádat.
Není totiž úkolem Nejvyššího správního soudu v soudním či správním spise dohledávat
skutečnosti, které mohla mít stěžovatelka na mysli a kterých by se mohla stěžovatelčina
námitka týkat. Tímto postupem by totiž zdejší soud do značné míry suploval
stěžovatelčinu roli v řízení, která spočívá ve formulaci kasačních námitek, což je úloha,
která mu nepřísluší. Nezbývá než uzavřít, že z rozhodnutí městského soudu vyplývá,
jaké skutečnosti považoval v dané věci za rozhodné a jak tyto skutečnosti hodnotil
ve světle právní úpravy. Stěžovatelka naproti tomu neuvedla, kterými dalšími dle jejího
soudu rozhodnými skutečnostmi se měl městský soud zabývat. Na základě takto obecné
námitky zdejší soud neshledal v rozhodnutí městského soudu pochybení a námitku
tak považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Usnesením městského soudu ze dne 15. 8. 2011, č. j. 5 Ca 220/2008 - 132,
byl stěžovatelce pro řízení o této kasační stížnosti ustanoven zástupce Mgr. Eduard
Beneš, advokát se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 6. Dle §35 odst. 8 s. ř. s. hotové výdaje
zástupce a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Výše odměny zástupci
byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“). Nejvyšší správní soud přiznal zástupci za úkon právní služby
dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (tj. za písemné podání soudu nebo jinému
orgánu týkající se věci samé) odměnu ve výši 2100 Kč [§9 odst. 3 písm. f) a §7 bod 5.
advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč v souvislosti s tímto
úkonem (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 2400 Kč. Zástupce stěžovatelky
prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna mu byla dle §35 odst. 8 s. ř. s.
zvýšena o částku odpovídající dani ve výši 480 Kč na částku 2880 Kč. Zástupce
stěžovatelky požadoval odměnu i za úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu, tj. první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem. Odměna
za tento úkon právní služby by zástupci náležela tehdy, když by se citovaným
ustanovením předpokládaná porada uskutečnila, což zástupce ani nijak netvrdil, naopak
v přípise doručeném městskému soudu dne 29. 8. 2011 uvedl, že do tohoto dne nevešel
v kontakt se svým klientem. Zdejší soud proto odměnu za tento úkon právní služby
nepřiznal. K uvedenému srov. např. rozhodnutí zdejšího so udu ze dne 6. 11. 2008,
č. j. 2 Azs 56/2008 - 69, ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Azs 7/2011 - 79, ze dne 9. 9. 2011,
č. j. 4 Azs 26/2011 - 88, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011,
sp. zn. I. ÚS 1879/10.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu